Stále si pamatuji, jak jsem jel před deseti lety pro svoji kopii akční hry Destiny od studia Bungie, které se nejvíce do té doby proslavilo sérií Halo pro Xbox. Očekávání byla obrovská, ale stejně jako u většiny her jsem si myslel, že ji dohraji, napíšu recenzi a zřejmě ji opustím, protože už na dveře budou klepat další hry hlásící se o pozornost. To se ale nestalo, protože jsem Destiny a jejímu úžasnému světu neskutečně propadl a neustále jsem se proto do něj následně vracel. Výsledkem bylo, že jsem zažil spoustu skvělých momentů, ať už při hraní Strike misí, mutliplayeru a jeho výborného režimu Trials of Osiris, a hlavně výborných raidů, které patří k tomu nejlepšímu, co kooperativní akční hry nabízejí. Destiny ale také znamenalo pro mě i nalezení nových kamarádů, s nimiž jsem se začal stýkat i v reálném životě, ačkoliv nás kolikrát dělí docela velká vzdálenost, případně i velké množství neshod a vypjatých momentů, nad nimiž se dá zpětně jen pousmát. Nyní po deseti letech se příběh hry chýlí ke konci. Máme tu poslední kapitolu, která slibovala v posledních měsících velkolepé završení posledních deseti let a možná nastartování něčeho nového. Jestli Destiny 2: The Final Shape splnilo má očekávání, na to nyní najdete odpověď níže v mé recenzi.