Recenzovaná verze: PlayStation 5

Od doby, co jsme byli primáti, utvářela naše empirie a chování emoce zvaná strach. V závislosti na jedinci může strach někoho paralyzovat, v horším případě mu zapříčinit úpadek jeho racionality, ovšem taktéž ho může občas posouvat kupředu. Je to jedna ze zásadních lidských vlastností, které prožíváme dnes a denně, a v závislosti na tom, jak se na ní díváme, nás dokáže popostrčit někam mimo naši komfortní zónu. Bohužel jejím nejsmutnějším jevem zůstává skutečnost, že strach dělá z lidí cizince, kteří by mohli být jinak přáteli, jak prohlásila americká herečka Shirley MacLaine, nad čímž se vývojáři z Atlusu důkladně zamysleli a pokusili prozkoumat v Metaphor: ReFantazio.

Píše se rok 785 a ve Spojeném království Euchronia se právě odehrála strašlivá tragedie. Král byl zavražděn, panuje chaos a úzkost z neznáma se prolíná celou společností. Aby toho nebylo málo, tento incident má za následek vyvolání doposud nevídané formy magie, kterou dříve znal pouze samotný král, proslulou jakožto Královská Magie. Tento řetězec událostí nakonec připraví půdu pro turnaj, konající se po celém světě, aby se v něm rozhodlo o nástupci trůnu, jehož se hodlá zúčastnit i jeden mladý muž, náš hlavní protagonista. O mladíkovi toho ze začátku moc nevíme, dokonce nemá ani oficiální jméno. Víme pouze, že pochází z kmene Elda a kvůli své rase byl odjakživa ostrakizován širší společností za to, že byl „poskvrněn“ dědictvím zakázané magie, přičemž je často vystaven diskriminaci a předsudkům.

Hned v úvodních hodinách se navíc dozvídáme, že se má vydat na cestu ke zrušení kletby uvalené na jeho přítele z dětství, korunního prince z Euchronie, o kterém se království domnívá, že byl zavražděn před více než deseti lety. Po celou dobu ho potom bude doprovázet pohádková víla jménem Gallica, jejíž nesmírné znalosti a schopnost vycítit magii mu pomáhají na cestě v přísně tajné misi. Další spojenci na sebe též nenechají dlouho čekat, a tak se postupně setkáváte se Strohlem, šlechticem z kmene Clemar s bystrou myslí a smyslem pro spravedlnost, jemuž osud naservíroval nejednu životní pohromu, a s loajální a nebojácnou Hulkenbergovou, rytířkou z kmene Roussainte, která dříve působila jako součást královské gardy a podle svých slov nese značnou vinu na své neschopnosti ochránit vládu. Časem do vaší tlupy ještě přibudou Heimsay, Junah, Eupha a nebo Basilio Magnus, u kterých se postupně poodhalují zajímavá backstory.

Příběh hry je velmi pohlcující, s intenzivním vývojem, jak je pro hry od Atlusu charakteristické a v případě Metaphor se navíc nebojí i drsnějšího zobrazení násilí, když doslova v prvních minutách hry na vás vytryskne notná dávka krve. Obecně se o něm dá říct, že se točí okolo rozcupované morálky ve společnosti, neuznaného práva na rovnost mezi jednotlivými rasami a hlavně sklonů přecházet na temnou stranu. Z již zmíněného strachu, z vidiny peněžitého obohacení a někdy i pro zvrhlé choutky postav. Vývojáři se vůbec nebáli šedé zóny v etických otázkách, a pokud bych měl vyzdvihnout jeden aspekt z Metaphor, pro který stojí za to si ho zahrát, bude to rozhodně bravurní narativ, ačkoliv mám k němu nějaké připomínky.

Nejprve musím poukázat na dialogy postav, jež jsou místy zbytečně natahováné, při nichž hrdinové opakují stále dokola tytéž informace, čímž podkopávají tempo hry. Několikrát jsem se přistihl, jak se mi zvyšuje tep z dalšího, únavného komentování z nastalé situace, když se například zrovna schylovalo k velkolepému souboji s bossem. Jako by vývojáři neměli důvěru ve schopnost svých fanoušků udržet pozornost a museli jim pořád připomínat, proč tady zrovna jsou a provozují danou činnost.

Absence výraznějšího dopadu vašich rozhodnutí v hlavní lince taktéž považuji za menší zklamání, zvlášť pokud hra zabořuje svůj nos do politických témat a v kuse se vás ptá na váš osobní názor, který v dialogovém okénku málokdy nabízí kontroverzní odpověď a většinu voleb zahrává do bezpečného outu. Metaphor: ReFantazio je dle propagačních materiálů hra zasazená do fantasy světa, který má reflektovat ten náš, skutečný. Nuance v životních postojích každého z nás ale jaksi opomíjí byť jen třeba naznačit. Celkově jsem byl ale s vyprávěním hry nadmíru spokojený a byl pro mě hybnou silou celého zážitku, po jehož dokončení atakovala herní doba magických 100 hodin na mé uložené pozici.

Už tak dobrý dojem z příběhu navíc umocňují komplexně napsané a propracované postavy, nekopírující populární charakterové stereotypy z jiných japonských RPG a anime. Až na jednu výjimku, budete interagovat převážně s dospělými jedinci, kteří se chovají přesně tak, jak byste od dospělého jedince očekávali: nejsou bez chyby a nesou si v sobě hluboká traumata, s jimiž se většina populace dokáže ztotožnit. Prostor k těmto interakcím a příběhovým osnovám je pochopitelně vyhrazen skrze navazování vztahů velmi uvěřitelným a zábavným sociálním simulátorem, u kterého se fanoušci Persony budou cítit jako doma. Do vašeho rutinního režimu je navíc zakomponována nejen denní doba a počasí, ale i dny a měsíce v kalendáři, včetně ročního období, což má vliv na plnění povinných i nepovinných misí.

Excelentní příběh se silným moralistickým obsahem a originální příměsí japonské alterity, včetně promyšlených postav, nejsou nicméně jedinými přednostmi tohoto nevšedního kousku, jenž by byla škoda ignorovat. Kardinálním prvkem každého kvalitního RPG je hratelnost a v případě Metaphor: ReFantazio se vývojáři z Atlusu přímo překonávají. Ať už je řeč o hybridním soubojovém systému či novince v podobě job systému, nebo-li Archetype tříd, těžko zde nacházím nějaká negativa. Jak jsem již naznačil, Metaphor: Refantazio obsahuje hybridní bojový systém, který se nese v kombinaci akčního a tahového boje, a je vlastně velmi jednoduchý na pochopení. Jakmile během průzkumu potkáte nepřítele, můžete jej z povzdálí analyzovat za pomocí své věrné společnice Gallicy, čímž tak odhalíte jeho level. Sok s nižším levelem než je váš protagonista, bude zářit azurově, ten se stejným levelem žlutě, a pokud uvidíte rudou barvu, je dobré si dvakrát promyslet další postup.

S nízkoúrovňovými protivníky budete hotoví raz dva, jelikož je pošlete k zemi několika či dokonce jediným úderem v akčním režimu, který by se dal popsat jako odlehčená verze hack 'n' slash žánru. Jedním tlačítkem mácháte mečem, druhým uskakujete před mnohdy telegrafickými údery vyzyvatele a třetím uzamykáte kameru na vyhlídlou oběť, popřípadě ještě čtvrtým měníte pořadí zaměření kamery ve skupince nepřátel. Je to elegantní Quality of Life nástavba, díky které nemusíte ztrácet čas s podlevelovanými soupeři.

Seriózní výzva následně přichází až se žlutě a rudě zbarvenými darebáky. Souboj započne shodně jako v případě azurového, avšak soupeře nelze v akčním režimu nikdy pokořit. Úkolem je mu zasadit několik ran dříve, než se podaří jemu zaútočit na vás, a jestli úkol splníte, nepřítele tím omráčíte, což bude vaše nejlepší šance na vstup do takzvané „skupinové bitvy“, to jest tahového rozložení souboje se značnou převahou. Nejen, že tak vstupujete do klíčového boje s výhodou prvního tahu, ale nadto startuje váš oponent se značným deficitem na zdraví a k tomu jako bonus zůstávají nepřátelé omráčeni po celou dobu dvou úvodních tahů. Pakliže se ale podaří nepříteli udeřit několik ran proti vaší osobě, jste to vy, kdo začíná v nevýhodě, ačkoli ne tolik markantní.

Tím se pomalu dostáváme ke skutečné hloubce a dynamiky soubojů v Press Turn struktuře z Shin Megami Tensei série, jejíž cílem je nacházení slabin nepřátel, čímž si prodlužujete tahy. Množství fyzických i magických útoků je zde neskonale rozmanité, umožňuje rozsáhlé pole působnosti při taktizování a využívání různých komb, archetypů, obranných manévrů a taktéž vyniká zásluhou novinky pojmenované Synthesis Skills, která je úzce spjatá s job systémem vašich hrdinů. Aby vůbec bylo možné provádět jakýkoli Synthesis skill, je k aktivaci nutný druhý člen party se specifickým Archetypem. Synthesis skilly mimo jiné spotřebovávají ikonu tahu aktivní postavy a vašeho parťáka zrovna tak, avšak jejich odměnou vám bude mocný útok či kupříkladu buff celé party.

Průběh bojových klání ovlivňuje navíc i zbrusu nové uspořádání party v reálném čase, kdy hrdinové v zadní formaci způsobují menší fyzické poškození a taktéž obdrží menší poškození a vice versa v přední formaci, přičemž při správném načasování lze tento prvek využít dokonce tím způsobem, aby vaše banda zcela unikla masivním útokům u některých z výborně navržených bossů. Ovšem na finálním rezultátu každého střetu s bossem budou mít důležitý podíl především vaše archetypy a jejich 14 základních linií, mezi kterými lze libovolně přepínat.

Tyto archetypy lze spravovat v bibliotéce pojmenované tak trochu genericky Akademia (později i mimo ní), což je nic jiného než obdoba Velvet Room ze série Persona. Právě zde váš hlavní hrdina a jeho skvadra bude probouzet nové archetypy a jejich variace, které se vám zpřístupní vytvářením vztahů s mnoha různorodými postavami, jež budete potkávat na své výpravě. A v případě, že si dáte tu práci s otužováním sociálních vazeb, budou se vaše archetypy nadále vyvíjet a otevírat vám tak dveře k novým strategickým možnostem a útokům, což mě neomrzelo ani po několika desítkách hodin strávených ve hře.

Co mě naopak lehce omrzelo, jsou sice nápadité, avšak již tradičně lineární dungeony, pro Atlus hry tolik vlastní. Na můj vkus je hra také protkaná skromnými hádankami, hlavní hrdina je potom emočně plochý jak prkénko od školního záchodu a v neposlední řadě se musím pozastavit nad absencí romance v sociálním simulátoru, jenž sice tvůrci předem avizovali, avšak jejich odůvodnění pro jeho nezakompování do hry mi nepřijde dostatečné. Ach Junah! Proč jsi jenom Junah...

Naštěstí jde z mé strany jen o okrajové konstatování na úkor jinak vynikajícího titulu, jenž má ještě rovnou dvě esa v rukávu. Jedním z nich je vizuální prezentace, která tvoří opravdové umění i nevšední zážitek, jehož se jen tak nepřejíte. Ve scénáři se střídají in-engine animace s nádhernými filmečky a na produkci se nešetřilo, neboť Metaphor: ReFantazio zjevně není pro Atlus jen vedlejší titul.

Estetičnosti kulis sice moc nepomáhá pohon nového díla z tokijských kanceláří, protože zatímco Persona 3 Reload běží na krok držícím Unreal Enginu 4, Metaphor: ReFantazio využívá interní engine Atlusu,qq GFD. Archaičnost tak místy řve na všechny světové strany a nejvíce se projevila na kvalitách několika textur, které bez skrupulí snesou srovnání s Personou 5, jež stihla ještě vydání na enginu téměř 20 let stařičké PS3. Ovšem díky výtvarnému směru jsem naprosto přesvědčen, že hře ledacos odpustíte, neboť dokáže nesčetněkrát vykouzlit vskutku překrásné scenérie sladěných barev, abstraktních objektů a kouzelné atmosféry, při které se vám bude tajit dech. Nebál bych se ani označit Metaphor: ReFantazio za momentálně nejnádhernější hru od Atlusu. Technická odladěnost hry je také na hodně vysoké úrovni, neboť jsem se nesetkal s žádným bugem, natož pádem hry, pouze s ojedinělými propady frame ratu.

Započítáme-li k tomu dost možná nejlepší hudbu letošního roku, s výraznými chorály a orchestrálním spektáklem, a to nemluvě o fenomenálním dabingu jak anglickým, tak japonským, je v konečném důsledku těžké se ubránit pocitům, že minimálně z audiovizuální perspektivy si Metaphor: ReFantazio nezaslouží nejedno ocenění.

S Metaphor: ReFantazio Atlus naservíroval hráčům opět výjimečné dílo, kde se snoubí hravé RPG ingredience s hlubokým a mnohdy až znepokojivým společenským dramatem. Zvlášť hráči, kteří jsou připraveni přemýšlet – a zavazovat se na dlouhou a dlouhou herní dobu – si zde užijí příběh, jenž se dotýká rezonujících problémů a zrcadlí bolestivé paralely naší doby, přičemž jim vkládá osud velkolepého high fantasy světa do jejich vlastních rukou, u kterého bude jen na vás, jak s ním naložíte. Jde o výjimečný počin narativního inženýrství, který by měl zažít každý, a který je o to přitažlivější díky svému překrásnému uměleckému stylu, husí kůži nahánějícímu soundtracku a příjemně návykovým soubojům. Jako opojný elixír, který vás pohltí na celé týdny, možná i měsíce, bude Metaphor: ReFantazio jednou z těch her, na které jen tak nezapomenete.