Nikolai Bellic je v Liberty City vnímán jako imigrant. Už kvůli svému východoevropskému dialektu a vzhledu není automaticky zařazen mezi smetánku společnosti, a tak to nemá zrovna nejlehčí. Do Liberty City přijel za svým bratrancem, jenž se tam usadil před pěti lety a v dopisech, které od něj Niko dostával, popisoval všechny lákadla města. Nekonečnou svobodu, krásné holky, levné ubytování a snadné peníze. V Liberty City však pomalu zjišťuje, že stojí tamní život za starou bačkoru. Poté, co provrtá kulkou ze svojí pistole pár lidí, si usmyslí, že si vydělá prachy alespoň zabíjením lidí a dalšími špinavými prácičkami. Zatím je usazen v nejchudší části města, kde ovšem nezůstane napořád. Postupem času a přibýváním konexí se propracuje až na Manhattan, kde na něj čekají srdceryvná odhalení a nové úkoly.

Nebudu vám tady převypravovat, kolik že to máte ve hře možností a jaké aktivity se nabízí k vyplnění. Mě osobně nejvíce zaujala možnost využití počítače a mobilu, což je v tomto dílu naprostou novinkou. Obojí slouží zejména k navazování sociálních vztahů, které jsou daleko propracovanější než třeba v San Andreas. Skrze internet můžete navazovat známosti a dokonce zjistit, co dávají daný den v televizi, a pomocí mobilního telefonu kontaktovat již známé lidi a domlouvat si setkání. U každé interaktivní NPC postavy ve hře, respektive ve vašem seznamu kontaktů, existuje něco jako reputace, jíž si budujete právě tím, že s nimi zůstáváte v kontaktu. Když dosáhnete určené míry, postava vám odemkne kupříkladu nový obchod se zbraněmi. Daleko křehčeji jsou na tom vztahy s dívkami, jelikož jakékoliv pochybení na rande s nimi může vést k dlouhodobému odloučení a ignorování vašich telefonátů. Bratranec Roman a ostatní kamarádi naštěstí tak upjatí nejsou - každý z nich přece ví, že jakmile vyjdete na ulici, ukradnete nějaké to vytuněné Turismo a přijedete pro ně.

Příběhová linka je na rozdíl od předchozích dílů nabita nečekanými odhaleními, tudíž vám hra začne víc a víc připomínat jakýsi interaktivní film. Jak už je ve většině novějších her zvykem, v určitých misích si můžete vybrat z více postupů, a to jak před vyplněním úkolu, tak na jeho konci. Příkladem budiž mise, kdy máte přijít na velké sídliště a poptat se na týpka jménem Ted, jenž má někde v panelácích bydlet. Přijdete k chlápkovi, jehož fotka vám právě přišla MMS zprávou na mobil, a začnete se vyptávat. Nic vám samozřejmě nechce říci a zapírá, že někoho takového vůbec zná. Tak jednoduše vytáhnete brokovnici, zamíříte mu na hlavu a on hned začne zpívat. Nyní je to zapeklitější – pokud nechcete dělat zbytečný rozruch, schováte brokovnici a jdete dokončit úkol. Jenže pseudoinformátor zavolá vašemu cíli a oznámí, že si pro něj jdete. Náhle tedy přicházíte o moment překvapení a musíte čelit většímu počtu protivníků. Když však zpočátku chlápkovi, jenž by v další chvíli zavolal Tedovi, ustřelíte hlavu a rychle utečete do budovy, můžete vesele zavraždit první dva strážce bez jakéhokoliv úbytku zdraví. Jako další příklad poslouží mise (tuším pro Vladimira), kdy máte zase zabít jakéhosi chlápka, který před vámi uteče na staveniště. Po dlouhé honičce po trámech se dostáváte na střechu, kde to pronásledovaný vzdá a otočí se s rukama nad hlavou. Vy to s ním můžete na místě skoncovat, nebo ho nechat jít a poprosit ho, aby opustil město a stáhnul se. Musíte však počítat s tím, že každá vaše volba bude mít v budoucnosti také nějaké ty následky.

K dispozici máte rozsáhlý arzenál zbraní, jenž se pohybuje někde mezi baseballovou pálkou a RPG. Jakýkoliv předmět (cihla, trubka) můžete rovněž použít jako zbraň, či s ním mrštit po nepříteli. Házet můžete i granáty a koktejly z baru pana Molotova. Aby toho střílení a zabíjení zase nebylo moc, mise jsou povětšinou prokládány nějakým pohybem po městě. K tomu vám poslouží nesčetné množství různorodých druhů vehiklů, které jsou vždy po ruce – ať už motorka, auto, člun či třeba helikoptéra. Rovněž můžete využít taxík, který si pouze zastavíte stisknutím LB a pokud zrovna nikoho neveze, bez problému nastoupíte (a pokud prázdný není, vyhodíte zákazníka a sednete si místo něj, taky možnost). K vrtulníkům se dostanete až na Manhattanu, kde firma pořádá vyhlídkové lety, čehož můžete buď využít, či jej ukrást a užít si let po svém. Abychom GTA IV pořád jen nevychvalovali, zmíníme také nějaké ty zápory. Ano, možná nevěříte, ale něco takového v této hře opravdu existuje. Jde o faktor, jenž je ve free-formových hrách jako doma: linearita misí. Jde hlavně o úkoly vedlejší, tedy nepovinné, které jsou povětšinou na jedno brdo, tedy „najdi toho a toho”, „zabij tohohle a tohohle” a „přines prachy”. Vše se točí kolem ukončování životů a peněz. Ale co víme, třeba to tak v New Yorku opravdu vypadá. V rámci hlavní příběhové linky se sice takového stereotypu nedočkáte, nicméně nelze říct, že by byl každý úkol bůhvíjak originální. Sice vytvořili v Rockstaru plně interaktivní prostředí, za které si zaslouží obrovskou pochvalu, ale za linearitu vedlejších questů jim malinký bodík strhnout musíme. Dalším negativem hry je překvapivě grafické provedení. Hráči se hádají, na které že platformě a televizi vypadá GTA IV lépe. Ze své vlastní zkušenosti mohu říci, že na HDTV vypadá hra rozhodně lépe než na klasické CRT. Studio Rockstar North, jenž mělo za úkol design nejnovějšího GTA, samo potvrdilo, že malý blur před zvýrazněnými objekty byl záměr. Je pravda, že na CRT se žádného rozmazání nedočkáme, ale na mé 32‘‘ úhlopříčce nebylo vůbec nějaké grafické pochybení znát. Je klidně možné, že na Full-HD modelech vypadá hra hůř, což také většina hráčů tvrdí. Každopádně si uvědomme, že s takovou rozlohou Liberty City nemůžeme počítat s kdovíjakou přenádhernou vizualizací. Za špatné zobrazení na větších úhlopříčkách ale přeci jen také pár bodů dolů.

Teď několik slov k multiplayeru. Onlinové hraní je prostě nádhera. Zapojíte headset, ve hře zvednete mobil, doťukáte se až do multiplayerové složky, zeditujete si postavu a jde se na to. Po založení svého serveru máte možnost pozvat lidi z vašeho friend listu, kteří zrovna hrají GTA, a jim přímo na mobil přijde vaše pozvánka. Stačí jednou kliknout a jste u svého kamaráda. Na samotný jeden server se vejde 16 lidí, což je myslím vcelku dostačující, či dokonce skoro přehnané. Mnohokrát se totiž stane, že se server přetíží, spadne a pozvánky přestanou fungovat. Pak vám hra vyhazuje otravné hlášky jako „připojení k zakladateli přerušeno” či „nelze se připojit k serveru”. Kromě volného procházení se po mapě po boku vašich přátel můžete zamířit do nějakého toho módu, kde naštěstí nefiguruje deathmatch, ale daleko originálnější věci. Například mód, v němž musíte s kamarády čelit jednotkám N-O-O-S-E a uniknout jim i s cílovým objektem, je velice inovativní a zábavný. Atmosféru celého Liberty City dokresluje rádio, u nějž mi vadí jediná věc: zatím jsem nezjistil, kde se vypíná. Každopádně jde alespoň přepínat z méně povedených stanic na ty lepší. Kandidátem na nejlepší rádio je podle mého názoru stanice Vladivostok, nicméně i ty další stojí za vyzkoušení. Rozhodně je to věc názoru čistě subjektivního, protože někomu nemusí sednout žánr techno, jinému zase rock. Ruské písně však jistojistě mají něco do sebe.

Tak si to tedy shrňme: Grand Theft Auto IV se více zaměřilo na chození, než na nějaké poletování s helikoptérou ve vzduchu. Jak jsem již zmínil, nejnovější GTA je jako interaktivní film. Tolik srdceryvných odhalení byste nenašli ani v Ordinaci v růžové zahradě. Za linearitu vedlejších úkolů strháváme pár bodů, ale to ovšem neznamená, že by tím hra nějak výrazně trpěla. Stereotypnost úkolů se dá lehce překousnout a horší prezentace grafiky rovněž. Není od věci pohrát si s nastavením a pozměnit jas, kontrast a sytost barev. GTA IV tedy doporučujeme každému hráči bez výjimky. Rockstar udělal další díru do světa.