Recenzovaná verze: PlayStation 5 Pro

Split Fiction se podobně jako v It Takes Two soustředí na zápletku, která se točí okolo dvou lidí, tentokrát mladých žen. Konkrétně Mio a Zoe. Obě se potkají zcela náhodně při speciálním kontraktu pro společnost Rader. Obě jsou spisovatelky, jen s tím rozdílem, že Mio píše sci-fi a Zoe zase fantasy. Za pomoci speciálního přístroje mohou své příběhy dokonce živě prožít. Jenže díky jisté nehodě je prožívají spolu. Hra tak střídá sci-fi světy za fantasy a zase zpět. A že to je pořádná jízda. O příběhu nebudeme více prozrazovat, abychom vám nezkazili překvapení, protože je plný překvapení, nečekaných zvratů a je důležitou součástí samotného zážitku.

V nové hře na to šli vývojáři z Hazelight vypravěčsky maličko odlišně, než tomu bylo u předchozí hry. V It Takes Two byl jasně definovaný vztah mezi oběma postavami, ale Split Fiction využívá toho, že se obě aktérky předtím vůbec neznaly. Aktuální titul tak může chvíli působit chladnějším dojmem ve vztahu mezi postavami. Zatímco Zoe by jako správný extrovert ihned ráda spustila konverzaci, Mio na to není příliš zvědavá, a i proto jsou v prvních hodinách jejich konverzace spíše strohé. To se však po několika hodinách mění a náhle jdou jejich rozhovory hodně do hloubky a odhalují osobní pohnutky ohledně jejich psaní. Vše ale působí velmi přirozeně a k postavám si postupně najdou cestu i “druzí hráči”, kteří ovládají druhou z protagonistek.

Než se vrhneme na samotné hraní, je třeba zdůraznit, že Split Fiction je čistě určené jako zábava dvěma hráčům. Není možné se do hry zakousnout samostatně s tím, že by druhou postavu ovládala hra, ale vždy potřebujete spoluhráče. Velkou výhodou je však plnohodnotný cross-play, kdy můžete hrát s kýmkoliv. A to doslova s kýmkoliv. V It Takes Two byl Friend's Pass, který umožňoval hrát s hráčem na stejné konzoli i v případě, že jste měli pouze jednu kopii hry. Split Fiction umožňuje hraní s jednou kopií pro dva hráče, ale napříč všemi platformami - PS5, Xbox Series X/S a PC.

Hrát ale můžete i na jedné konzoli přímo se dvěma ovladači pomocí tradičního gaučového coopu, který však v posledních letech z her poněkud mizí a Hazelight parádně trefilo se svými hrami díru na herním trhu. Celé dobrodružství vám na první dohrání zabere něco okolo 13 hodin s tím, že splníte i některé vedlejší příběhy. Postupným dokončením dalšího obsahu se hra dokáže vyšplhat až na 15 hodin, což je v případě kooperativní hry naprostá paráda.

Hlavním pilířem hry je hratelnost. It Takes Two už ukázalo, že se na videoherním poli dá vytvořit skvost, který dokáže dokonale skloubit příběhovou stránku s tou hratelnostní. Split Fiction, jak sám Fares uvádí, je mnohem dražší a také větší projekt. Není to však v tom smyslu, že by snad hra nabízela otevřený svět, nebo otevřenější lokace. Nicméně hratelnost je tu až neuvěřitelně nahuštěná vším možným. Ta se navíc průměrně každých 15-20 minut zásadním způsobem mění. Je až neuvěřitelné, jakými nápady studio oplývá a dokáže je skvěle využít během vývoje a dobře nakombinovat do hry, aby nepůsobila jako nějaký divný slepenec.

Není tedy divu, že během hry budete hodně skákat, překonávat překážky s využitím vlastní mozkovny, drtit nepřátele mečem, drtit nepřátele pistolí, stanete se koulí, budete létat na dracích, projedete se na vodních skútrech, projedete se na motorkách, stanete se párky nebo prasaty, vyzkoušíte si čarodějné lektvary, budete lovit kočky, poradíte si s několika bossy a nakonec se u toho budete skvěle bavit. Tohle je v podstatě jen malý výčet toho, co vše Split Fiction nabízí. Ve hře je až nepřeberné množství neskutečně zábavných a chytlavých aktivit. Dokonce se vám nejen mění možnosti hry, ale sem tam se přepíná i žánr, takže není problém si vyzkoušet plošinovku, rázem puzzle hru, ale třeba i diablovku.

Oproti minule mírně ubylo vedlejších aktivit. Vše je soustředěno do hlavní příběhové linky, nicméně i tak narazíte na speciální vedlejší mise, které vás z aktuálního sci-fi či fantasy příběhu přenesou do roztodivných světů. Jedná se o kratší aktivity odhadem na 20 minut, kdy se můžete rozptýlit jiným děním, a nutno podotknout, že tam občas narazíte na opravdu šílené kousky, ale dokonce i naprosto dokonalé herní mise.

Co by mohlo u Split Fiction překvapit, tak je obtížnost. Hra jako taková není až tak náročná, ale jsou situace, kde je třeba využít aktuálních schopností skutečně naplno nebo velice rychle. Pokud nemáte vedle sebe zkušeného hráče, tak mohou nastat mírné komplikace. Je potřeba méně zkušeného hráče pečlivě navést nebo jej nechat si danou situaci řádně osahat, abyste danou pasáž zvládli. Se spoluhráčkou jsme zvládli zatím všechny hry od Hazelight, ale u Split Fiction jsme se skutečně u některých úkolů dosti zapotili, protože vše musí vyjít na centimetr a sekundu přesně. Připravte se tedy na to, že u aktuálního titulu mohou nastat některé lehce frustrující pasáže, než se vám povede to odladit.

Ne jednou také budete čelit hádankám. Nejsou extrémně těžké, ale chvilku času vám jejich řešení zabere. Veškeré hádanky jsou však postavené tak, že se na ně logicky dá přijít. Zkušenější hráči zde budou mít výhodu, protože už budou tušit, co je asi čeká. Jak jsem již zmiňoval, nejklíčovější jsou na určitých místech správné načasování a dokonalý pohyb.

Pokud jde o samotnou hru, ovládání je precizní. Pokud hlavní postava někam spadne nebo špatně skočí, je to problém daného hráče. Musím autory pochválit za to, že respektují i casual hráče a checkpointy jsou umístěny poměrně vydatně. Není tedy nutné opakovat delší pasáže stále dokola. Dokonce i skvěle zpracovaní bossové mají několik fází a nemusíte je hrát v případě smrti od úplného začátku. Pokud některá z postav zemře, tak se může rychle obnovit, pakliže je druhý hráč stále naživu. V případě, že Mio a Zoe zemřou najednou, tak se přesunete k poslednímu checkpointu.

Již zmínění bossové jsou také parádním herním zpestřením. Doslova každý je tu naprostým unikátem a je třeba jej porazit zcela odlišně. Nechybí pochopitelně klíčová a vytříbená spolupráce obou hráčů. S výjimkou jednoho bosse je potřeba, aby se oba hráči aktivně zapojili, neboť bez potřebné kooperace se nedá souboj dokončit. Nicméně platí, že některé klíčové souboje patří k těm nejnáročnějším pasážím, na které ve hře narazíte.

V některých místech hry budete doslova zklamaní tím, že jimi musíte jen rychle prolétnout nebo proběhnout. It Takes Two bylo hodně laděné do pohádkového stylu, ale Split Fiction je pohádkový pouze v případě fantasy a v případě sci-fi je více industriální a futuristické. Je však dechberoucí, jak je každá lokace něčím výjimečná a fenomenální. Dost často se budete rozhlížet kolem a prohlížet si nádherné detaily tamních světů.

S tím se pojí také velmi kvalitní zpracování na Unreal Enginu 5. Ten i přes velké množství efektů na obrazovce běží až neuvěřitelně hladce. Hra jede v 60 snímcích za sekundu a využívá dynamického 4K rozlišení. Troufnu si ale říct, že jak je hra opravdu neustále v pohybu, tak nějaké snižování rozlišení během hraní ani nepoznáte. Tvůrci odvedli perfektní práci a během hraní jsme narazili pouze na jednu drobnou chybičku. Konkrétně šlo o místo, kde bylo potřeba dostřelit na cíl a vyžadovalo to obětování jednoho z hráčů, neboť nebylo možné jinak ono místo překlenout, věřím ale, že tohle updaty snadno odstraní.

Ke hře máme ve výsledku jen dvě menší výtky. Tou první je absence funkce přehození si pozice na obrazovce. Zkrátka platí fixně, že nalevo je Mio a napravo Zoe. Podle toho je třeba si na gauč i sednout. Po It Takes Two jsme doufali, že to autoři nějak zvládnou vyřešit, ale přehodit to nelze, byť tomu z designérského hlediska rozumíme. Druhou drobnou výtkou je pak méně výrazný hudební doprovod. Není špatný, neurazí, ale mohl být určitě i lepší.

Jinak nelze hře nic vytknout. Až na pár těžších pasáží, které mohou občasného nebo ne tolik zkušeného hráče lehce rozhodit, je to čistá esence zábavy. A tu kromě Hazelight v dnešní době přináší skutečně málokteré studio. Split Fiction je ještě větší a pompéznější než It Takes Two, čemuž se až těžko věří. Prakticky dokonalá hra pro dva hráče, u které se nebudete nudit ani minutu a dostanete neuvěřitelnou porci ryzí zábavy. Navíc se už nemůžete vymlouvat na to, že ji nemáte s kým hrát, když umožňuje cross-play napříč všemi platformami. Mistrovský kousek, kdy po jeho dohrání budete už s nadšením očekávat další titul o těchto autorů. A pak, že o coop hraní již není zájem. Velká studia by se měla za tento přístup stydět a doslova se učit, jak hráče udržet u obrazovky. Split Fiction nominace na hru letošního roku rozhodně nemine.