Recenzovaná verze: PlayStation VR2

Za Skydance's Behemoth stojí vývojáři ze studia Skydance Interactive, kteří mají bohaté zkušenosti s hrami pro virtuální realitu. Ostatně stojí za výbornými survival zombie akcemi The Walking Dead: Saints & Sinners a The Walking Dead: Saints & Sinners – Chapter 2: Retribution. Ty jsem si osobně užil a dle mého názoru stále patří k tomu nejlepšímu, co je možné si ve virtuální realitě zahrát. Navíc obě hry jsou dostupné pro PlayStation VR2 ve své asi nejlepší možné verzi. I proto se fanoušci virtuální reality těšili na Skydance's Behemoth, který sliboval epické souboje s velkými kolosy a vůbec působivou podívanou ve zcela novém fantasy světě s velkým potenciálem do budoucna. Já jsem byl rozhodně mezi nimi, zvláště když ukázky vypadaly nadějně. Bohužel po dohrání se dostavilo zklamání, protože Skydance's Behemoth sice vypadá fantasticky a jde o jednu z těch vizuálně působivých ukázek toho, co je možné ve virtuální realitě udělat, ale hratelnost postrádá větší hloubku, aby hra dokázala hráče udržet po celou dobu. Pojďme ale pěkně popořadě.

Co se musí nechat je to, že hra Skydance's Behemoth má fantastický úvod. Ocitnete se v horské zasněžené oblasti za silného větru a husté mlhy, v níž nevidíte pomalu na špičku svého nosu. Tou si musíte razit cestu vpřed a do toho se sem tam postarat o lidského protivníka, jenž vám zkříží cestu, aby se po krátké chvilce před vámi vynořil obrovský Behemoth. Hra dokáže od první minuty doslova strhnout svoji atmosférou a filmovým zpracováním, a to je jen začátek příběhu, který chce vyprávět. Jeho hrdinou je Wren, který se vydává na výpravu, aby porazil všechny Behemothy. Jedině tak může zachránit svoji rodinu před kletbou, kterou obrovská monstra uvalila na celou zemi. Příběh, ačkoliv má dobrou prezentaci, nakonec moc nezaujme a je od první minuty neskutečně předvídatelný, vlastně zde hraje druhé až třetí housle. A to je určitě škoda, protože si dokážu představit, že mohli vývojáři přinést něco zajímavějšího, co by stálo za pozornost. Ostatně třeba hře Metro Awakening se to povedlo a její příběh jsem si užil. V Skydance's Behemoth slouží zápletka jen k tomu, abyste museli popadnout zbraň.

Když jsem hru Skydance's Behemoth zapínal, myslel jsem si, že budu bojovat hlavně s obrovskými Behemothy. Vlastně jsem očekával, že tu budu mít před sebou jakousi verzi Shadow of the Colossus ve virtuální realitě, což znělo rozhodně lákavě. Tak tomu ale není, protože jde spíše o klasickou mlátičku z první osoby, v níž budete po většinu času bojovat s řadovými rytíři v několika verzích. Na začátku mě zaujal soubojový systém, který je jako v Souls hrách založen na vykrývání úderů protivníků, uskakování před jejich silnými údery a správném načasování útoku. K tomu můžete využít různé dýky nebo meče. Dále ale získáte třeba sekyru prorážející tvrdší brnění protivníka a ke slovu se dostane po čase i silný luk, který je možné osadit výbušnými šípy.

Vše funguje velmi dobře, protože ovládání je intuitivní a neměl jsem s ním žádný problém, a to i vzhledem k tomu, že útoky protivníků jsou kolikrát opravdu krásně čitelné. Hodně se mi i líbí, že hra nešetří krví, má kolikrát brutální zakončovací údery, kdy třeba zaseknete meč protivníkovi do hlavy. Zároveň oceňuji, že protivníci mají slabiny, takže pokud se vám povede do nich zasadit úder, můžete se jich zbavit jedním sekem meče a ne s nimi svádět delší souboj. Zatímco na začátku jsem si souboje s lidskými protivníky díky solidně navrženému soubojovému systému docela užíval, postupně bohužel začaly sklouzávat do stereotypu.

Herní smyčka je totiž po celou dobu hraní naprosto stejná. Vstoupíte do arény, musíte vysekat postupně nabíhající protivníky, kteří se od sebe moc neliší, a takhle neustále dokola. Navíc se tak děje i ve výsledku v dost nezajímavých lokací. Budete prozkoumávat horské oblasti a rozpadlé hrady, tedy jejich nudné chodby, ale to není něco, co by zrovna ohromilo. Jen některé scenérie jsou opravdu pěkné, ale takových je jen pár. Vývojáři se sem tam pokusili tuto dost opakující se hratelnost oživit sem tam nějakým tím jednoduše zpracovaným šplháním po zdech či logickými hádankami. Nebo tedy hádankou, která se v různých obměnách neustále opakuje a je naprosto triviální ji vyřešit. Spočívá jen v nalezení obrovské dřevěné krabice a jejím přesunutí na spínač. A to je opravdu vše! Je vlastně škoda, že vývojáři přišli jen s takto dost jednoduchou a neustále se opakující hratelností v lineárních lokacích. Vlastně vše je takové až moc jednoduché bez jakéhokoliv zajímavého nápadu. Přesně opak toho, co bylo možné vidět ve hrách The Walking Dead.

Nyní už ale k tomu, na čem jsem si myslel, že bude hra Skydance's Behemoth stavět. A to soubojům s obrovskými monstry. Těch je bohužel nakonec během zhruba devět hodin dlouhé kampaně málo. Spočítáte je na prstech zmrzačené ruky, což mě docela nepěkně překvapilo. A stejně jako zbytek hry jsou souboje s nimi navíc dosti rozpačité. Nástup jednotlivých monster je neskutečně epický a skvěle navržený, kolikrát jsem měl bradu až dole na zemi. To se ale nedá říci už o samotných soubojích, které jsou čistě naskriptované a musíte dělat přesně to, co vývojáři zamýšleli. Pokud se od jasně vytyčené cestičky odchýlíte a budete chtít být více kreativní, zaplatíte za to vlastním životem. Ano, souboje s Behemothy jsou vizuálně i zpracováním působivé, ale jinak postrádají větší hloubku a propracovanost po stránce hratelnosti. Jako ostatně celá tato hra.

Po zhruba devíti hodinách hraní jsem se dostal na samotný závěr, po němž mě vlastně nic nenutilo se pustit do opakovaného hraní. Není moc důvod, protože během prvního průchodu uvidíte vše. Ano, jsou tu nějaké sběratelské předměty, které je možné si vystavit v hlavním hradě ve své komnatě, ale to do opakovaného hraní určitě nikoho nenaláká. Kromě hlavní příběhové linky přidali vývojáři i Arena režim, který se nyní nachází v Beta verzi. V něm můžete likvidovat vlny nepřátel, ale jde o něco, co jste dělali už během základní hry, takže to dělat i v samostatném režimu nedává moc smysl. Zvláště když není dotažen, takže postrádá třeba bodování a online žebříčky, navíc není ani moc těžký, takže je to spíše další nudnější sekání.

Pokud je něco, v čem Skydance's Behemoth naprosto boduje, je to vizuální stránka. Jde jednoznačně o jednu z nejhezčích her, jakou jsem si mohl ve virtuální realitě na PlayStation VR2 zahrát, která se v tomto ohledu vyrovná i Horizon Call of the Mountain. Vše je maximálně detailní, ať už jde o prostředí, protivníky nebo různé předměty. Vývojáři navíc nešetří krásnými efekty a vše podporují líbivým nasvícením, ať už během dne nebo v noci. Do toho se hra krásně hýbe, během hraní jsem si nevšiml žádného zpomalení nebo jiného technického zádrhelu. Je ale nutné zmínit, že jsem hrál už updatovanou verzi. Celkovému vtažení do herního světa pomáhá i kvalitní ozvučení i slušný soundtrack, který krásně doplňuje hlavně souboje s bossy.

Protože mají vývojáři ze Skydance Interactive zkušenosti s VR hrami, nechybí velké možnosti v nastavení, abyste si mohli pohyb po světě vyladit tak, aby se vám nedělalo špatně. Co bych ovšem ocenil, je lepší podpora pro haptiku a případně adaptivní spouště, která je taková dost nevýrazná na můj vkus. Moc jsem ji bohužel nepociťoval.

Na Skydance's Behemoth jsem se dost těšil, ale nakonec jsem se dočkal jen průměrné a po několika desítkách minut stereotypní rubačky v nádherném vizuálním zpracování. Je to rozhodně škoda, protože pokud by vývojáři jednotlivé prvky rozpracovali, nabídli rozmanitější lokace i protivníky a vůbec přidali hratelnosti větší hloubku, mohl z toho být další hit. Takhle zůstali na půlce cesty, a proto nemohu udělit vyšší hodnocení. Pokud si chcete jen tak zasekat ve virtuální realitě, mohl by vás Skydance's Behemoth zaujmout, ale jestli chcete něco propracovanějšího a zajímavějšího, ruce pryč.