Recenzovaná verze: PlayStation 5

Je to necelý rok, co Clair Obscur Expedition 33 způsobila na Xbox Games Showcase 2024 celkem poprask. Stačilo jedno video, pár obrázků a hrst informací, aby spousta respektovaných médií vyhlásila tuhle hru za nejočekávanější věc od vynálezu penicilinu. Není se co divit, protože premisa hry zní velmi slibně i jenom v psané formě.

Temné RPG s tahovými souboji, mixem surrealismu a zasazeným do svěží příběhové šablony. Zaujalo také tím, že šlo o debutové oznámení úplně nové značky od zcela neznámého francouzského studia Sandfall Interactive. Vlastně je tak zajímavá, že vám o ní příliš neprozradím. Ne snad proto, že by NDA od vydavatele bylo delší než tahle recenze, ale prostě proto, že i bez varovného prstu ze strany vývojářů, by slušně vychovaný recenzent měl vědět, že tuhle uměleckou galerii si musí každý návštěvník prohlédnout sám. Takže jen ve zkratce:

Děj hry se odehrává ve světě inspirovaném francouzskou érou Belle Époque, kde existuje záhadná entita známá jako Malířka. Tato bytost má schopnost každoročně „namalovat“ číslo, které určuje věk lidí, jež následně zemřou. Každý rok si tak Malířka vezme životy nejstarších jedinců, a aby toho nebylo málo, každý rok Malířka napíše na svůj monolit nižší číslo. Člověk s věkem tohoto čísla se tak nakonec rozpadne v prach, zatímco se jeho přátelé a blízcí jen bezmocně dívají. Během úvodu se chopíte postavy jménem Gustave a na vlastní oči okusíte, jaké to je se zúčastnit ceremoniálu, jemuž místní říkají Gommage, a přijít o milovanou osobu a jak se s tím vyrovnat. Po pár flaškách vína (jak jinak) se s Gustavem ujímáte vedení Expedice 33, skupiny odhodlaných jedinců, kteří se vydávají na misi na takzvaný Kontinent s cílem zastavit Malířku a ukončit tento cyklus smrti jednou provždy. Mezi členy expedice najdete postavy jako je plachá a osiřelá samotářka Maelle, věčně přemýšlivá a starostlivá vědkyně Lune, srdečná a pozitivní učitelka Sciel a v neposlední řadě samotného Gustava, charismatického inženýra, jež zasvětil svůj život obraně a zajištění obživy pro své spoluobčany.

Necelý rok poté, co jsem ze hry viděl první záběry, najednou stojím přímo v ní a nechce se mi věřit, že takhle krásný svět někdo dokázal rozpohybovat tak galantně, s tak malým týmem. Hra vás od prvních krůčků na Kontinentu pevně drží v hrsti a majstrštykem není dostat se tam, ale dostat se zpátky – ven do šedivé reality, ve které se vynášejí koše, chodí do práce a sledují věčně negativní zpravodajství. Domovina Malířky je velmi živoucí místo a navzdory krvavým hromadám mrtvol a extrémně agresivním příšerám překypuje životem, barvami a abstraktními tvary, u kterých je radost otáčet kamerou sem a tam.

Narativ hry je navíc tak chytlavý, že si troufám tvrdit, že budete mít problém na něj přestat myslet. Scénář sice ze začátku příliš přešlapuje na jednom místě a hře trvá, než se pořádně rozjede, avšak hlavní dějová kostra po zhruba 10 hodinách na vás bude házet neustále dějové zvraty či vozit po emočních horských drahách. A že vás dokáže dojmout, rozplakat i dokonce změnit. Nenechte se ale zmást pomalejším tempem, samotný děj uhání kupředu a i když se zrovna nemluví, pulzuje kolem vás svět plný tajemných zákoutí, nevyzpytatelných postav a především potyček s bytostmi zvanými Nevron.

Hratelnost jako takovou má Clair Obscur: Expedition 33 v rámci RPG vůbec tu nejsilnější – epický, zábavný, a plně funkční soubojový systém, který je samozřejmě tahový, ale rozhodně se v jeho případě nejedná jen o „simulátor menu“. Na první pohled jednoduchý systém má hloubku a k tomu je zabalen do krásně zchoreografovaných bojových animací. Každá postava má útok na blízko i na dálku, přičemž útoky na dálku je třeba mířit ručně. Útoky na blízko generují AP (akční body) a útoky na dálku je spotřebovávají. AP je též potřeba na speciální schopnosti. Unikátní útoky, které má každá postava ve svém arzenálu. A k tomu má každá postava i vlastní atributy. Gustave například může pomocí určitých schopností hromadit zásoby Overcharge, které může využít k extrémně silnému útoku. Luneina kouzla udělují elementální „Stains“ (skvrny), které mohou zesílit její další kouzla o nové efekty a vyšší poškození. A má oblíbená Maelle může přepínat mezi třemi různými postoji, které zvyšují buď útočnou sílu, nebo naopak obranu. Správné hospodaření s AP, příprava silné kombinace a plánování dopředu jsou zde velmi důležité. Podobně jako například ve Final Fantasy X se pořadí tahů zobrazuje na levé straně obrazovky, takže si můžete vše naplánovat dopředu. Avšak strategie je jen polovina bitvy.

Druhou polovinou je samotné provedení v reálném čase. Nejde jen o to vybrat si možnost a pak pasivně sledovat předem připravenou animaci. Když na vás nepřítel zaútočí, můžete se vyhnout, vykrýt, či dokonce přeskočit útok. Uhýbání vás ochrání před zásahem, parírování může přinést silný protiútok a zároveň přidá AP, jenomže má zase užší časové okno. Někdy je pak jediná cesta ven přeskočit útok jako nějakou překážku. Jasně, můžete se držet osvědčené tradice a „krýt se obličejem“, ale těžší souboje vás stejně donutí naplno využívat všechny dostupné obranné mechaniky. A když navíc správně parírujete útok, který by jinak zasáhl celou vaší partu, a všichni spustí nádherně sehraný protiútok, se jen tak prostě nikdy neomrzí.

Pak je tu zákulisní systém zvaný Pictos a Luminas. Každou postavu můžete vybavit až třemi Pictos, jež poskytují různé bonusy, jako třeba „střelba na nepřítele ho může zapálit“, „útoky způsobují větší poškození“ nebo „zabití nepřítele vám dá víc AP“, a zároveň i zvyšují statistiky jako je zdraví, útok, obranu, zkrátka klasické RPG prvky. Když potom s nasazeným Pictem vyhrajete dost bitev, můžete jeho efektem (kromě bonusů ke statistikám) vybavit i ostatní postavy, pakliže mají dostatek bodů Luminas. A tady přichází na řadu pořádně šílené kombinace, s kterými lze hru doslova rozbít a dávat si bosse v pozdější části hry s přehledem na pár devastujících ran.

Přestože vývoj hry původně začal na Unreal Enginu 4, studio Sandfall Interactive později přešlo na jeho pátou iteraci a dle mé zkušenosti se hrou se to rozhodně vyplatilo. Ať už jsem procházel červeným lesem, podvodním světem nebo například opuštěným sídlem, Clair Obscur: Expedition 33 je od začátku do konce graficky i umělecky nádhernou hrou. Modely postav jsou velmi detailní, jak ve hře samotné, tak v cutscénách, a dungeony vypadají zrovna tak dobře. Vlastně mi svojí strukturou trochu připomínají Final Fantasy X. Prostředí jsou sice lineární, ale kompozičně jde o vizuální hostinu. A to je bohužel jak klad, tak i zápor. V dungeonech jsou ojediněle rozvětvené cesty se skrytými body pro použití háku, plošinovkové pasáže, odměny, tajemství k nalezení a taktéž volitelní mini-bossové, ovšem nejde o open world, ani semi-open world. Jestli to je špatně či dobře je úhel pohledu. Vzhledem k tomu, že dungeony jsou až na pár výjimek opravdu krátké a lineární, přikláním se spíš k první variantě.

Také level design, obzvlášť ze začátku hry, není moc nápaditý a vše je přizpůsobeno krasovědě, zatímco obsahem v nich se asi nikdo moc nezabýval. Nečekejte ani žádné hádanky, náplň v podobě side questů je v podstatě nulová a jako „bonus“ si připišme ojedinělé grafické glitche nebo vizuálně neplynulý přechod mezi jednotlivými oblastmi. Optimalizačně by hra potřebovala lehce doladit, ovšem když uvážíme, jak málo lidí na hře pracovalo, je i nynější stav doslova technický zázrak. Ve hře jsem nenarazil ani na jeden bug a na Performance režim hra běží velmi obstojně.

Kromě klasických dungeonů je tu ještě jakýsi open world, který má připomínat staré díly Final Fantasy z přelomu konce 80. let, a který propojuje Kontinent do jednoho celku. Jeho proporce jsou navržené tak, že vaše postava není o moc menší než okolní objekty (stromy, budovy, skály) a hra tak v tento moment jako by vypadla z éry NES. V něm můžete kdykoliv rozdělat tábor a sbližovat se s parťáky, vylepšovat zbraně, nebo se třeba jen kochat scenérií za doprovodu hudebních nahrávek, jež lze najít rozházených různě po světě. A když jsme u té hudby, ta je jedním dechem geniální!

Skladatelem hudby je Lorien Testard, mladý francouzský hudební skladatel, jemuž již teď předpovídám zářnou budoucnost v herním odvětví. Jak sám popisuje, hudba byla od dětství jeho vášní a při své tvorbě se inspiroval klasickými videoherními soundtracky a tvorbou Joea Hisaishiho, známého skladatele filmů Studia Ghibli, jako jsou Princezna Mononoke nebo Cesta do fantazie, které rád poslouchal před spaním, přičemž jeho cesta k tomuto projektu začala zcela nečekaně – prostřednictvím diskuse na herním fóru navázal kontakt s režisérem hry, Guillaume Brochem, což ho nakonec dovedlo k jeho angažmá v Clair Obscur: Expedition 33. Jeho hudbu bych popsal jako melancholickou, atmosférickou, s důrazem na vokály, jež dokonale vystihují hořkosladký pocit, který postavy ve světě hry prožívají.

Sandfall Interactive je mladá krev v herním byznysu, avšak během hraní bez předešlých znalostí o studiu byste nikdy nepoznali, že to je jejich prvotina. Jako kdysi filmové hnutí Cinéma du look, Clair Obscur: Expedition 33 vstupuje mezi giganty průmyslu sebevědomě a s notnou dávkou rebelie vůči zajetým standardům. Je krásná i obskurní, místy originální a především strhující. Tohle tahové RPG s výraznou francouzskou estetikou je doopravdy hodno vaší pozornosti, neboť dokázalo zmodernizovat staré klasiky, které ho inspirovaly, a navíc překvapuje hráče tam, kde to nejméně čekají. Vidět, jak maličký nezávislý tým vytvořil tak ambiciózní titul, je opravdový závan čerstvého vzduchu v herním průmyslu, který se už několik let zdá jako zaseknutý ve spirále vlastní ješitnosti, nenápaditosti a neochotě riskovat v segmentu velkých produkcí, jež se stále víc unifikují, aby oslovily na papíře co nejširší publikum. Pár špatných tahů štětcem sem tam sice objevíte, ale ty by vám neměly zkazit ten hlavní zážitek, jež Clair Obscur nabízí všem hráčům dychtivým po neortodoxním dobrodružství. Jak praví jeden citát: „Říci sbohem znamená trochu zemřít“ a to je ten problém, když si něco jako tuhle hru zamilujete, jelikož nakonec se s ní musíte prostě rozloučit a ten ovladač přece jen odložit.