Recenzovaná verze: PlayStation 5

Před vydáním se na internetu i u nás na webu hodně diskutovalo, jestli je The Last of Us: Part I remake nebo remaster. Tato diskuze bude určitě pokračovat i v následujících týdnech po vydání, což jen ale ukazuje, jak je tato hra nesmírně oblíbená a poutá na sebe obrovskou pozornost i po tolika letech. Po zahrání musím říci, že naprosto chápu, proč vývojáři označují hru za remake, ačkoliv hra nedoznala velkých změn v hratelnosti nebo příběhu, jako tomu bylo třeba u remaku Resident Evil 2, Resident Evil 3 nebo Final Fantasy VII. Na druhou stranu je otázka, jestli to hra The Last of Us vůbec potřebovala. Během hraní remaku jsem si totiž často říkal, o jak neskutečně nadčasovou záležitost a svým způsobem i dokonalou hru se stále jedná, která hravě strčí do kapsy drtivou většinu současné produkce. Navíc si dokážu představit, že pokud by vývojáři něco zásadně změnili, fanoušci by jim to dali neskutečně sežrat, takže nakonec jsem i rád, že se při vytváření remaku rozhodli jít cestou, jakou se nakonec vydali. Pořád ovšem zůstává otazník nad samotnou cenou. Ta je i dle mého názoru vyšší, než by měla být. Zvláště u remaku, ale bohužel s tím stejně jako vy nic neudělám. Mohu na cenu trochu nadávat, ale nic to nezmění. A nezmění to ani fakt, že tu máme před sebou jednu z nejlepších akčních adventur videoherní historie v té nejlepší možné verzi, kterou je radost hrát.

Příběh Joela a Ellie dnes znají téměř všichni a znovu ho připomínat by bylo asi zbytečné. Když jsem začal remake před zhruba dvěma týdny hrát, byl jsem překvapen, jak je stále aktuální, dokáže i po tolika letech chytnout za srdce a nabídnout spoustu elektrizujících scén, při kterých jsem cítil napětí, zděšení i smutek. Tohle dokáže jen opravdu malá hrstka her a The Last of Us mezi ně bez debat patří. Jsem vlastně i za to rád, protože ve své tehdejší recenzi jsem napsal, že budeme na The Last of Us vzpomínat ještě hodně dlouho a bude předlohou po několik generací pro další akční adventury. A v tomto jsem se rozhodně nespletl. Pokud bych měl hodnotit znovu samotnou hru, hlavně intenzivní emocionální příběh, výborně zahrané postavy, které si člověk zamiluje po pár minutách, atmosféru, fantasticky promyšlený svět s děsivými Clickery nebo ohromující soundtrack, byla by to opět jasná desítka. The Last of Us je pořád neskutečně silným zážitkem, který by měli prožít naprosto všichni hráči. Já se ale ve své recenzi remaku zaměřím nyní hlavně na to, co přináší nového. A vlastně toho není zase tak málo, jak se může na první pohled zdát.

Čeho si člověk všimne hned po prvních krůčcích, je bez debat vizuální zpracování. Vývojáři nepředělali jen původní hru do vyššího rozlišení, ale prakticky kompletně ji znovu vytvořili od nuly na svém vlastním moderním enginu určenému pro konzoli PlayStation 5, jehož základy jsme mohli vidět už v The Last of Us: Part II. Vývojáři vytvořili znovu všechny objekty, budovy, předměty a i modely postav, a musím říci, že výsledek je opravdu hodně působivý, zvláště ve spojení s parádním dynamickým nasvícením a různými přidanými pěknými efekty. Třeba prostředí je díky tomu daleko detailnější, protože má nejen textury v daleko větším rozlišení, ale také daleko více objektů a detailů. Najednou prostředí opravdu ožívá na televizní obrazovce nevídaným způsobem, až si člověk opravdu připadá jako součást dění. To samé platí i o postavách, u nichž je možné si všimnout i drobnějších animací. Hlavně v obličeji, čímž ještě více vyniknou výborné herecké výkony nejen u hlavních protagonistů, ale i dalších postav, díky čemuž jsou herní pasáže i filmečky ještě intenzivnější. The Last of Us: Part I je bez debat jednou z nejhezčích her, jakou si v současnosti můžete na konzolích současné generace zahrát.

Stejně jako většina her od PlayStationu i The Last of Us: Part I má dva režimy zobrazení. Můžete si ho zahrát jednak nativně v rozlišení 4K při trochu nezvyklých 40fps, což do hraní přidává větší plynulost než v klasických 30, ale také v dynamickém 4K rozlišení při hladkých 60fps. Ačkoliv je 40fps režim při nativním 4K zobrazení fajn, a vlastně je v pohodě hratelný na velké televizi, pořád mám raději 60fps, takže jsem hru odehrál v tomto módu, a musím říci, že jde pořád o výbornou podívanou. A vlastně jen těžko bych hledal nějaký větší rozdíly. Ty jsou trochu viditelné jen ve chvíli, když mezi oběma režimy přepínáte. Hra The Last of Us: Part I podporuje i VRR technologii s odemknutým frameratem, a musím říci, že se mi hlavně ve spojení s režimem výkonu hodně líbila. Zkoušel jsem VRR i s prvním režimem kvality (4K/40fps), ale u něj moc velký rozdíl není, navíc se mi stávalo, že při tomto nastavení měl obraz sem tam tendenci problikávat. Na to se budou muset vývojáři ještě podívat. Každopádně je fajn, že vývojáři přidali několik možností nastavení výkonu i kvality a každý si může vybrat, co preferuje.

Když byla hra The Last of Us: Part I oznámena, dozvěděli jsme se, že bude i upravena hratelnost, ačkoliv vývojáři přesně nespecifikovali, co se pod tímto skrývá. Pokud čekáte, že kompletně přepracovali soubojový systém, aby odpovídal tomu z druhého dílu, případně zapracovali nějaké další zajímavé novinky, budete asi zklamáni. Žádné úhyby nebo dynamičtější a rychlejší souboje The Last of Us: Part I nenabízí, což by se ale na druhou stranu k němu ani nehodilo. Protože drtivou většinu času hráč hraje za Joela, ten je přirozeně méně pohyblivý a mrštný než mladá Ellie. Na druhou stranu vývojáři znatelně zlepšili pohyb po úrovních a animace Joela i dalších postav, vše je daleko přirozenější, uvěřitelnější a vůbec se na to dobře dívá.

Dále byla značně přepracována umělá inteligence. Protivníci už na střední obtížnost mezi sebou více komunikují, dokážou lépe reagovat na pohyb hráče a pokoušet se ho i obkličovat. Díky vylepšené umělé inteligenci jsou souboje ještě o něco napínavější a ve výsledku i zábavnější. Umělá inteligence ale nebyla vylepšena jen u nepřátel. Pokud jste hráli originál, určitě víte, že Ellie kolikrát lezla před nepřáteli do dalšího krytu, kteří ji neviděli, aby tímto nebyl penalizován hráč, který se snažil hrát potichu. To působilo značně komicky a nepřirozeně, a i chápu, že si ve své době na toto hráči stěžovali. Vývojáři ale byli v té době limitováni hardwarem a tehdejší technologií. Nyní se ale mohli díky konzoli PlayStation 5 k tomuto nešvaru vrátit. Výsledkem je, že Ellie nyní nově přesně ví, jakým směrem se protivníci dívají a dokáže se jim vyhýbat, zároveň i rozpozná, jakým směrem jdou a kde se mohou zastavit. Tím tak předvídá jejich další pohyb a může na něj reagovat. Za celou dobu se mi nestalo, že by přeběhla před protivníkem, a v tomto tedy hra doznala obrovského zlepšení. Vývojáři tedy sice nijak do hratelnosti zásadně nezasáhli, ale je vidět, že i když opravili menší nedostatky, tak ty mají velký vliv na celkový zážitek a samotné hraní.

Na hraní má velký vliv i bleskové nahrávání díky rychlému SSDčku. Nahrávací obrazovku během hraní uvidíte jen na začátku, přičemž netrvá desítky vteřin jako u originálu, ale jen pár vteřin. Pak už není, přičemž nahrání po případné smrti je bleskové. Kromě rychlého nahrávání jsem byl potěšen i daleko propracovanější ozvučením, hlavně ve spojení s kvalitním headsetem (hru jsem testoval na novém SteelSeries Arctis Nova Pro, který dosahoval parádních výsledků). Vývojáři využívají naplno 3D audio, takže můžete lépe identifikovat, odkud se blíží nějaká hrozba a reagovat na ni dříve, než ji vůbec vidíte. The Last of Us: Part I podporuje i DualSence gamepad. Haptika je celkem příjemným doplněním dění na obrazovce, přičemž nejvíce je cítit třeba při střelbě, přebíjení nebo úpravě zbraně u stolu, který byl v remaku oproti originálu kompletně přepracován po vzoru druhého dílu. Adaptivní spouště pak simulují zaměřování i stisknutí spouště zbraní, což je fajn, a vlastně jsem si na tento efekt docela zvykl u příběhových stříleček a rád ho využívám. Jsem tedy rád, že u The Last of Us: Part I nechybí.

Součástí The Last of Us: Part I je nejen celá hlavní příběhová část, ale i větší výborné rozšíření Left Behind, které odkrývá důležitou minulost Ellie a je tím důležitým střípkem co celé mozaiky. Co ale asi hodně hráčů během oznámení zamrzelo, tak je absence multiplayerové části. A plně to chápu, protože ta při svém vydání byla hodně oblíbená a fanoušci její absenci oplakávali už u druhého dílu. A její absence nyní zamrzí i vzhledem ke skutečnosti, že vývojáři si za remake účtují plnou cenu. Naštěstí multiplayer je jediná část, která nakonec chybí, a pevně věřím, že vývojáři nám brzy naservírují plnohodnotný multiplayerový zážitek ze světa The Last of Us, z něhož jsme se letos v červnu dočkali prvního artworku.

Zatím jsem zmínil ohromující vizuální upgrade, který je tou největší a na první pohled nejviditelnější změnou, ale také lehce upravenou a dotaženou hratelnost. Nabízí ale The Last of Us: Part I ještě něco dalšího? Odpověď je ano. Vývojáři strávili velké množství času na fórech s fanoušky, kteří třeba požadovali propracovaný Photo režim. Ten se ostatně k takto nádherné hře hodně hodí a jeho absence by byla škoda. Přítomný ale je, má desítky možností, jak upravit obrázek a ten následně sdílet kamarádům. Už se docela těším, jaké fotky budou fanoušci ve hře dělat. Dále vývojáři přidali režim Permadeath, který představuje obrovskou výzvu i pro ty nejzkušenější hráče, no některé může zaujmout i Speed Run režim. Hráči se v mnoha hrách neustále předhánějí v tom, kdo nejrychleji ji dokáže dohrát. A právě pro ně je tento režim určen.

Další novinkou je spousta kosmetických doplňků pro Ellie a Joela, kteří tak nemusejí mít během hraní předem nadefinovaná oblečení. Oceňuji, že nechybí ani sběratelské figurky postav, které si můžete prohlédnout v menu v maximální míře detailů. V The Last of Us: Part II vývojáři slavili obrovský úspěch s možnostmi přizpůsobení, aby hra byla co nejpřístupnější co největšímu okruhu hráčů, a ty nechybí nyní ani v The Last of Us: Part I. Tyto možnosti navíc byly ještě rozšířeny, a nově je přítomen třeba komentář. Na druhou stranu jen anglický, takže tuto novinku u nás moc hráčů, pro které by byl užitečný, neocení.

The Last of Us: Part I je povedený remake jedné z nejlepších her videoherní historie, který ji posouvá ještě blíže dokonalosti a zhmotňuje brutální vizi vývojářů virem zpustošeného světa bez jakýchkoliv kompromisů. Hraní jsem si neskutečně užil a během něj si říkal, že kdo bude hrát The Last of Us díky tomuto remaku poprvé, bude ho čekat ohromující herní zážitek, na který jen tak nezapomene. Vlastně bych byl i trochu rád, abych si mohl vymazat původní hraní z paměti a prožít si cestu Joela a Ellie v tomto remaku bez toho, abych věděl, co mě čeká. Vyplatí se ovšem koupit The Last of Us: Part I i fanouškům, kteří mají původní hru několikrát dohranou za stanovenou cenu? Na to si asi musí každý odpovědět sám, jestli chce znovu prožít strhující příběh, nyní v naprosto dech beroucím zpracování.