Recenzovaná verze: PlayStation 5

Znáte to, když chcete v brzké pubertě vyrazit na party, ale po bytě se neslyšně plíží vaše matka a vy ve stínech jen zoufale zadržujete dech, aby vás nenašla? No pochopitelně, že neznáte, protože jste byli zavřeni ve svých pokojíčcích a máma vám v tuto pozdní dobu obvykle chodívala na víkend měnit povlečení. Pojďme opustit toto naše nostalgické okénko a zaměřit se na nový titul.

Ostatně předchozí odstavec jej v podstatě shrnuje. Vy se totiž v novém Quiet Place doslova uplížíte ke svému cíli, který je vzdálen přibližně 12 hodin. Hlavní hrdinkou je mladá dívka Alex Taylor, která se snaží v nehostinném světě přežívat díky tomu, že vše provádí tak tiše, jak to jen lze. Zemi již před mnoha měsíci napadli mimozemské stvůry, které sice nic nevidí jako slavná hrdinka mexické telenovely, ale slyší i dopadnuvší hřebík. Alex se svým přítelem Martinem hledá nejrůznější zásoby a léky, aby v komunitě žijící v místní nemocnici dokázali přežít. Jednoho dne se však pokazí hned několik věcí naráz a Alex je přinucena opustit své pohodlné místo a vydat se na dlouhou cestu.

A cesta to bude skutečně dlouhá, protože drtivou většinu času se budete šourat šnečím tempem. Nesmíte dopustit, aby vás nestvůry slyšely. Jsou neustále kolem vás a stačí mírná chyba a jste bez hlavy. Příběhově se nejedná o nic, co bychom už neviděli v původních dvou filmech (přiznám se, že poslední prequelový jsem zatím neviděl). Autoři sice tvrdí, že jde o zcela originální spin-off, ale v podstatě jen recyklují motivy, které už jsme mohli vidět na obrazovce předtím a nastavují vám je do nové kaše. O zajímavé zvraty je až neuvěřitelná nouze a příběh působí jako něco, co by točil legendární Hallmark s krapítkem tmy a násilí na hlučných lidech.

A Quiet Place: The Road Ahead je first-person záležitostí, kdy procházíte lokace a snažíte se způsobit co nejméně hluku. V cestě vám tak pochopitelně budou stát tito nepřátelé - rozbité střepy, hromady listí, výjimečně šustivá tráva, skleněné lahve, všudypřítomné plechovky a astma. Hlavní hrdinka trpí velmi silným astmatem, což se projevuje i jako herní mechanika v hratelnosti. Kdykoliv ujde pár kroků rychleji než obvykle, přeleze překážku nebo je rozrušená mimozemšťanem, tak se jí zhorší stav jejích plic. Pěkně od bílé indikace po červenou, a následuje astmatický záchvat, z něhož se dostanete tak, že včas zachytíte a zmáčknete správné tlačítko.

Co tuto mechaniku poměrně sráží dolů, je její “uvěřitelnost”. Astmatických záchvatů může mít hrdinka i tucet za jednu misi. Vy tomu můžete předejít tím, že si vezmete zmírňující prášky, které je potřeba aplikovat ihned, nebo zvolíte inhalátor, který si lze schovat na později. Prášky zmírní aktuální stav plic a inhalátor je dostane do stavu blaženosti, kdy se roztáhnou jako netopýr po dlouhém dni. Naprostou fraškou je však to, že tyto předměty se doslova válejí, kam se jenom podíváte. Ve všech domech, na vlakové stanici, na kolejích, uprostřed lesa a pomalu, že je nekradete z váčku i nestvůrám. Jako kdyby všichni v tomto světě měli podobné problémy.

Dostáváme se tedy pomalu, ale jistě k příšerám. Ty ve hře překvapivě až tolik nedominují. Pokud se pohybujete opravdu tiše, tak se s nimi potkáte jen na specifických místech. V opačném případě se vám stane, že uslyšíte jejich řev a pokud svého hlasitého počínání okamžitě nenecháte, tak je v tu ránu máte za zády. Tedy, abych byl přesnější, máte ji za zády. Většinu hry to totiž působí, jako kdyby se za vámi hnala pořád jedna a ta samá.

Možná to z popisu zatím tolik nevypadá, ale bylo i pár důvodů, proč jsem se v některých misích u hry i docela bavil. Hratelnost je šíleně jednoduchá a je postavená pouze na plížení, sbírání předmětů, odvedení pozornosti, likvidaci pastí a výjimečně i na odhalování, jak některý kód nebo zámek překonat. Není toho mnoho, ale co se musí hře nechat, tak je solidní atmosféra. Pokud se do hraní ponoříte se sluchátky, tak jsou momenty, kdy podobně jako v Alien: Isolation zkrátka nechcete, aby si vás hnusná stvůra našla. Ostatně z této hororové klasiky vývojáři hodně čerpali.

Může za to i velmi solidní grafická stránka, pokud se rozhodnete hru hrát v režimu kvality. Pochopitelně tím klesají fps, ale troufnu si tvrdit, že zrovna zde to tolik vadit nebude, protože tempo hry je jaksi poněkud líné. Díky tomu tak vynikají poměrně hezké detaily vegetace nebo i nepřátel. V režimu výkonu je hra o poznání ošklivější, byť se lépe hýbe. Perfektní atmosféru má hra zejména v temných domech nebo hlubokém lese.

Prim tu však hraje zvuk, který je vážně skvělý a dá se jím řídit a odhadnout, jak daleko jste od rány do krku. Poměrně šikovnou funkcí, kterou doporučuji minimálně vyzkoušet, je možnost zapnutí mikrofonu, kdy hra indikuje reálné zvuky vašeho dechu, odfrknutí si, povzdechnutí a podobně. Nestvůry na zvuky reagují a začnou se k vám přibližovat. Je škoda, že hratelnost sem tam pokazí chybující zvuk v cutscénách a občas poněkud tupá AI, kdy se mi dokonce stalo, že příšeru zaujal místní plot natolik, že na moje zvuky reagovala pouze zuřivým řvaním, ale dále obdivovala skvěle natřené plaňky.

Celkově je Tiché místo titulem, který dokáže nadchnout fanoušky této franšízy, a musím uznat, že má své momenty, které jsou skutečně perfektní. Zbytek je však nevýrazná a nezáživná šeď, u které budete muset přetrpět nekonečné desítky minut v podřepu a pomalými krůčky se vyhýbat jisté smrti. Repetitivní gameplay pak vede k tomu, že zhruba od poloviny hry se začnete modlit, aby to celé už skončilo. A je to velká škoda, protože potenciál tu byl veliký. Jsem ale osobně rád, že to neskončilo naprostou tragédií, bohužel výše se tu se známkou jít nedalo.