I když někteří považují příběh u videoher za nedůležitý, jsem hodně rád, že u vývojářů z Naughty Dogu to neplatí. Ti před vydáním odhalili, že hlavním hrdinou je Joel, celkem drsný chlapík, v současnosti pašuje nejrůznější věci, s nímž se život moc nemazlil, který se musí postarat o svěřenou dívku Ellie. Té je čtrnáct let, takže se už narodila do světa zdecimovaného záhadným virem Cordyceps, na který se stále hledá nějaký ten lék. Protože žila většinu života zavřená v karanténních zónách, není divu, že je hodně naivní, dokáže se nadchnout pro každou běžnou věc, jakou je třeba západ slunce nebo krásná krajina, o zvířatech ani nemluvě. Právě u Ellie je asi nejzajímavější sledovat, jak se z pubertální holky s neustále nějakým tím vtipem nebo hláškou na jazyku stává někdo, kdo si uvědomuje vážnost situace a hodně nad ní přemýšlí. Zde dál pokračovat nebudu, protože na to, proč se dá Joel s Ellie dohromady, si musí každý přijít sám. Já mohu jen říci, že The Last of Us má nejlepší videoherní příběh za hodně dlouhou dobu. Vývojáři nešetří velkými příběhovými zvraty, skvělými rozhovory, které vás někdy rozpláčou, jindy se zase budete smát, až se budete za břicho popadat.

Hlavní zápletku o záhadném viru, kterou budete stále více odkrývat, navíc skvěle doplňují příběhy hlavních i vedlejších postav. O některých vývojáři před vydáním vůbec nemluvili, takže budete překvapeni, až je potkáte. Během hraní se dozvíte, co je motivuje k tomu, co právě dělají nebo jak se chovají, někdy budete až koukat, čím si museli v životě projít. Každou postavu zde vývojáři do detailu popsali, no a po tom všem vám jejich osud nemůže být ukradený, protože si k nim uděláte velmi silný vztah. Za to jistě mohou hlavně skvělé herecké výkony najatých herců během filmečků i během samotného hraní, před kterými je nutné smeknout. Lépe zahrané postavy v jiné videohře prostě nenajdete. Jestli je nějaká hra, v níž vám postavy přirostou tak k srdci, že se s nimi budete radovat i strachovat o život, je to právě The Last of Us.

The Last of Us staví na uvěřitelných postavách a ještě uvěřitelnějším světě. Pro něj se vývojáři inspirovali v řadě známých filmů, hlavně filmem Já legenda, a na výsledek to má rozhodně pozitivní dopad. Sice se ze všech známých ukázek může zdát, že se většina hry odehrává v městském prostředí, ale v tomto jsou levely daleko rozmanitější, podíváte se i do divočiny, lesů a dalších přilehlých oblastech několika měst. O designu nemá cenu moc diskutovat, protože ten je parádní, skvěle je zde v každém levelu vystižena atmosféra světa zdecimovaného strašlivým virem. Vývojáři navíc nestaví jen na lineárním postupu, jako tomu je v sérii Uncharted, v níž jste měli vždy jen jednu cestičku, po které jste museli jít. Zde jsou kolikrát levely daleko otevřenější, takže máte několik cest, jak se dostat do cíle, navíc je tu spousta postraních chodeb se zavřenými dveřmi, za kterými se ukrývá spousta potřebných věcí. Ano, The Last of Us je filmovou lineární podívanou, ale rozhodně ne takovou, jakou byl Uncharted. Vývojáři vás mnohokrát hodí do levelu, a v něm se musíte starat, jak se přes nepřátele dostanete. V tomto odstavci je nutné ještě zmínit, že jako v Uncharted, ani zde vás nebude rušit žádný loading. Hra se načte hned na začátku, no a poté už žádné nahrávací obrazovky nejsou. Tedy, pokud nepočítám tu na 1-2 vteřiny, když náhodou zemřete.

Když byl The Last of Us oznámen, byla obava, aby se vše nezvrtlo v akční střelnici, jakou předvedl několikrát zmíněný Uncharted. Už první dojmy z hraní demoverze ovšem naznačily, že zde tomu je naprosto jinak a hratelnost se od dnešní klasické produkce značně odlišuje. Zatímco ostatní se přiklánějí spíše v akční řežbu se zombiemi, zdravím Capcom a jeho Resident Evil sérii, zde je vše zaměřeno na poklidnější procházení a hlavně zapojování mozku. Ten raději před hraním zapněte, budete ho potřebovat. Jak vám vývojáři dají vědět hned na začátku, zde není důležitá akce, ale hlavně přežití v drsných podmínkách, o kterých se vám ani nezdálo. Jak přežijete, to je pak samozřejmě jen čistě na vás. Vezměte si třeba situaci, kdy jste obklíčeni nepřáteli a máte v pistoli jen jeden náboj. Musíte tak používat nejrůznější alternativy pro přežití, využívat třeba cihly a hledat si cestičky k nepřátelům, abyste je mohli nějak zlikvidovat. Právě v těchto situacích The Last of Us jasně ukazuje, že se naprosto vymyká všemu, co jsme tu doposud měli. Navíc strach o život dostane úplně nový rozměr.

Nepřátelé vám samozřejmě nic nedarují, pokud vás zmerčí, představuje to velký problém, protože život se vám zde automaticky neregeneruje, navíc kousnutí od nakažených vždy znamená automatický restart a načtení posledního uloženého bodu. V The Last of Us se sem tam přestřelkám s lidskými protivníky, ale i ty, stejně jako nakažené, můžete potichoučku obcházet, třeba i úplně bez toho, abyste nějakého sundali. Dnes Ubisoft u Splinter Cellu nebo Konami u Metal Gear Solid prohlašuje, že jde o stealth hry, ale The Last of Us ukazuje, že tomu tak není. The Last of Us je v možnosti stealth způsobu procházení daleko dále, čemuž hlavně dopomáhá naprosto mistrně zvládnutý level design, pro tyto hrátky uzpůsobený. Nepřátele během procházení můžete i odlákávat, třeba hozením lahve nebo cihly.

Abyste přežili v nehostinném světě, v němž vás může něco zabít na každém kroku, musíte sbírat nejrůznější věci, kolikrát dobře poschovávané po celém levelu. Se sbíráním věcí se pojí systém vytváření lékárniček nebo zbraní. Jako příklad uvedu, že pro lékárničku je třeba sebrat desinfekci a fáč, který poté musíte v jednoduchém menu spojit. Vytváření vlastních předmětů je jednoduché, přehledné, intuitivní a nepředstavuje žádný problém, jak by se mohlo zdát. U každého předmětu přesně víte, co potřebujete sebrat, abyste ho mohli vyrobit. Jak postupujete hrou, naučíte se vytvářet nové a nové předměty, které vám usnadní postup přes skrze stále agresivnější protivníky. Na začátku umíte vytvořit jen lékárničku a nůž, později se ale naučíte vytvářet další zbraně na krátkou vzdálenost, případně několik druhů granátů. Kromě sbírání věcí, abyste z nich mohli vyrábět předměty, sbíráte i pilulky, za které si zlepšujete své dovednosti. Během hraní si můžete zrychlit vytváření nebo používání předmětů, také je možné se naučit lépe zacházet s nožem, díky čemuž vás hned Clicker nezabije, no a několik dalších atributů, které najdete v manuálech. Zásadní pro sbírání jsou i speciální kolečka, za která si vylepšujete sebrané zbraně. Průzkum levelu je tak v The Last of Us dalším důležitým prvkem, bez kterého se daleko nedostanete.

The Last of Us kromě příběhu a hratelnosti hodně staví rovněž na atmosféře, která na vás dýchne hned na začátku a nepustí vás do závěrečných titulků. Ačkoliv se nejedná o klasickou hororovou hru jako třeba Silent Hill, v mnoha momentech ji připomíná, kolikrát jsem se potichu ploužil opuštěnou tmavou chodbou, abych najednou za zády uslyšel smrtícího Clickera, z jehož zvuku budete mít noční můry ještě hodně dlouho. Clicker je nelítostný protivník, který vám nedá ani na moment odpočinout a souboje s nimi patří k absolutním vrcholům hry. Tady je nutné zmínit, že vývojáři připravili i celkem realisticky soubojový systém, takže pokud střílíte ze zbraně, ta vám dá samozřejmě zpětný ráz, takže před dalším vystřelením je třeba znovu zaměřit. Čistě krycí systém při střelbě tu nenajdete, za překážky je možné se jen krčit, ale to nevadí, protože vykouknutí a zaměření protivníka funguje prakticky stejně.

U přestřelek asi nejvíce oceníte nejrůznější malé detaily. Třeba pokud Joela někdo trefí z pistole, jen se za překážkou trochu škubne. Pokud je ale zasažen jednou kulkou z brokovnice nebo pušky, svalí se na zem a je snadným cílem pro ostatní. S tímto je nutné počítat, jako i s tím, že nepřátelé jsou ve střelbě neomylně přesní a hlavně rychlí. K soubojům ještě musím zmínit povedený soubojový systém na blízko, z části přebraný z třetího Uncharted, kdy Joel umí rozdávat silné rány, dokonce má několik obzvláště brutálních zakončovacích úderů. Rozdupanými nebo rozmačkanými hlavami to začíná, a to je třeba zmínit, že během hraní můžete sebrat sekyrky, trubky a další zbraně na krátkou vzdálenost, no a to pak jsou teprve ty pravé bolesti. U zbraní na krátkou vzdálenost je ovšem nutné počítat s opotřebováváním, takže vám nevydrží věčně. Jste nuceni je neustále měnit za jiné. Vývojáři zde počítali i s tím, že vás nakažení mohou obklíčit a řezat vás hlava nehlava, takže je tu tlačítko poslední záchrany, abyste rychle odskočili.

Jednou z nejdůležitějších částí hry je umělá inteligence protivníků. Pokud ta by se nepovedla, všechno ostatní by se rázem sesypalo jako domeček z karet. Toho si byli vědomi zřejmě i vývojáři, proto si na ní dali neskutečně záležet a výsledek je přímo ohromující. Zatímco nakažení se dobře řídí svých sluchem a čichem, s čímž musíte po celou dobu hraní počítat, to lidští protivníci, s nimiž se střetnete, mají i velmi dobrý zrak, takže je jen tak neoblbnete. Neustále se musíte skrývat, navíc i počítat s tím, že po celou dobu chodí jinými cestičkami. Když náhodou uvidí padlého kolegu, ihned informují ostatní a začnou oblast pročesávat ve velkém počtu, takže i na toto si musíte dávat pozor. Nejhorší samozřejmě je, když spustíte alarm, protože nepřátelé se vás snaží agresivně obcházet, navzájem se podporují v boji, kryjí se, a co nejrychleji chtějí celou záležitost ukončit. Velkou variabilitu mají samotné souboje, protože nepřátelé vždy reagují trochu jinak, používají jiné zbraně a tak dynamicky se přizpůsobují vaší akci.

Kromě nepřátel má vysokou umělou inteligenci i Ellie, která vás po většinu hry doprovází. Ta na začátku nemá právo nosit zbraň, takže se do akce moc nezapojuje, a když už, hází po nepřátelích různé předměty, kterými je omráčí. „Mohli jste mi dát pistoli, abych vám pomohla a zabila pár těch ksindlů,“ řekne v jedné scéně Ellie, čímž pak dává jasně najevo, že by chtěla více pomoc. Později už kvér dostane, ale rovněž ho využívá s rozmyslem, a jen v těch nejnutnějších situacích. Není divu, když Joel je v tomto dost opatrný, a zprvu Ellie moc nedůvěřuje, což dá vědět skrze několik vtipných rozhovorů. Kdo by také věřil čtrnáctileté holce a do rukou jí svěřil zbraň. Ona samozřejmě Ellie nikdy nikoho nezabila, pokud tedy nepočítám krysy, po kterých ráda střílela vzduchovkou. Každopádně umělá inteligence Ellie se rovněž povedla, neplete se vám do cesty a kolikrát i pomůže se dostat z ne zrovna pro Joela dobře vyvíjející se situace. Občas ale i sama bude potřebovat vaší pomoc, protože i jí mohou chytit nakažení. Poté máte několik okamžiků, abyste ji z jejich sevření dostali. Nesmrtelná tedy ani náhodou není, takže na ní musíte dávat sem tam pozor.

Kromě akčních případně stealth pasáží občas hratelnost oživí i čistě adventurní prvky jako v prvních dílech Resident Evilu a Silent Hillu. Ono atmosférou a hratelností se The Last of Us zmíněným dvěma sériím podobá a jde o jejich dobrý mix. Občas je totiž nutné sebrat i někde nějaký ten klíč, přístupovou kartu či vyřešit logickou hádanku. V prvních dojmech jsem psal, že tu hádanek asi moc nebude, ani logických problémů, ale plná verze ukázala, že jsem se hodně pletl. Hádanky tu jsou, sice jednoduššího charakteru, něco na způsob Uncharted, ale jsou, takže i v tomto vládne rozhodně velká spokojenost. Čeho tu ovšem moc není, jsou klasické skákací pasáže, protože Joel není zrovna pohyblivý, vždyť už na to má také věk. To ale vývojáři nahrazují dalšími rozmanitými úkoly. Vždyť co level, to zcela originální zkušenost. Nic se neopakuje.

I když The Last of Us má spoustu prvků, je v něm střelba, stealth, souboje na krátkou vzdálenost, průzkum okolí a s ním spojené sbírání předmětů, vytváření lékárniček nebo zbraní, případně nějaké ty čistě logické pasáže, ani na moment se mi nestalo, že bych měl problémy s ovládáním. To se vám dostane do prstů hned po několika minutách hraní, přičemž pak budete kolikrát i obdivovat jeho nadčasovost. Po dohrání jsem se pustil do Resident Evil Revelations, což bylo co se ovládání týče, jako bych se vrátil o ke generaci starší hře. Takový je propastný rozdíl. Naughty Dog si pohrál i s kamerou, kterou si samozřejmě můžete naklánět tak, jak chcete, ale sama dost situaci usnadňuje, protože nikdy nesjede do nevhodného úhlu.

Před vydáním každé hry se vždy spekuluje, jak nakonec bude dlouhá, zvláště u takové, která se zaměřuje hlavně na hru pro jednoho hráče. Vývojáři odhadovali před vydáním dobu kolem deseti hodin, ale z vlastních zkušeností nyní mohu říci, že si budete muset rezervovat daleko více času. Na obtížnost Normal jsem všech dvanáct kapitol (zhruba 30 levelů) prošel za nějakých patnáct hodin. Samozřejmě zde hodně záleží na tom, jak budete nebo nebudete umírat, protože obtížnost je posazena docela vysoko a za každý chybný krok platíte mnohdy daní tou vůbec nejvyšší. Asi jsem velká lama, ale nepřátelé mě za celou kampaň sejmuli 90x. To je číslo, které u jiných her nepřipadá vůbec do úvahy. Pokud hru dohrajete, můžete si pustit New Game+ nebo si dát jednotlivé kapitoly znovu, abyste vysbírali všechny artefakty, přívěsky, výcvikové dokumenty nebo komiksy. Vzhledem k tomu, že má The Last of Us velkou znovuhratelnost i díky rozmanité hratelnosti, není problém se do něj neustále vracet, nejen kvůli různým bonusům.

Vývojáři do poslední chvíle tajili, jak je to s multiplayerovou částí. Ta sice byla oznámena před několika měsíci, ale nevěděli jsme, co si pod ní máme představovat. My jsme si ji zatím nemohli vyzkoušet, recenze je zaměřená hlavně na hru jednoho hráče, ale asi by nebylo fér, abychom multiplayer zamlčeli. Každopádně detailní rozbor multiplayeru přineseme po vydání, až ho budeme moci delší čas testovat. V hlavním menu najdete hru více hráčů pod názvem Frakce. Po zapnutí si musíte vytvořit svoji postavu, máte k tomu několik možností, no a poté budete vhozeni do víru dění. Vaším úkolem je se postarat o skupinu přeživších během dvanácti týdnů (1 den = 1 zápas), ať už patří k Lovcům nebo Světlonošům. Frakci si samozřejmě sami zvolíte. Pokud se vám to podaří, získáte speciální bonusy pro úpravu postavy i vaší skupiny. K přežití a případně rozvoji jsou potřeba zásoby, které můžete sbírat v připravených herních režimech. Zásoby přitom nejsou poházeny jen po mapách, ale získáváte je za každou činnost, mezi které patří nejen zabíjení protivníků, ale také oživování kolegů v týmu nebo asistence. K hraní jsou připraveny dva týmové režimy Supply Raid a Survivors se sedmi mapami, kterých se může zúčastnit až osm hráčů, po čtyřech na každé straně. Zatímco v Supply Raid bojují dva týmy do vyčerpání 20 stanovených životů, to Survivors je daleko drsnější. Vše probíhá v sedmi kolech, přičemž když vás nepřítel zabije, jste prostě mrtví, takže musíte počkat na další kolo, navíc přijdete o všechny zásoby.

Naughty Dog u Uncharted série ukázal, že dokáže vyždímat z konzole každou kapku výkonu. U The Last of Us byl použit stejný engine, takže se opět můžete těšit na královskou podívanou, z níž vás bude kolikrát přecházet zrak. Během hraní budete obdivovat nejen nádherné textury, vynikající osvětlení, nemající na současných konzolích obdobu, ale také perfektní animace postav. To vše se navíc hýbe velmi dobře. Ano, je sem tam nějaká část, kdy framerate trochu zpomalí, ale na hratelnost to nemá žádný vliv, takže si můžete nerušeně užívat hratelnost a hlavně příběh. Ono ani jiných technických nedostatků moc The Last of Us nemá, sem tam problikne textura, ale to se dá u tak obrovské hry tolerovat. Vedle vizuální stránky vyniká i hudební doprovod, o který se postaral oscarový hudební skladatel Gustavo Santaolalla. Pěkné melodie jen podtrhují výbornou atmosféru. S dobrým domácím kinem si užijete i precizní ozvučení, no a také vynikající dabing, který nastavil pro všechny ostatní hry laťku pořádně vysoko. Lepší namluvení postav v současnosti ve hrách nenajdete. Velkým plusem pro nás v České republice určitě je, že se Sony rozhodla o lokalizaci formou titulků. Ta se povedla, je na profesionální úrovni, takže nic nebrání tomu, abyste si mohli příběh maximálně vychutnat. U lokalizace rozhodně potěší, že názvy nakažených zůstaly v originále.

Mnozí říkali, že vývojáři ze studia Naughty Dog budou mít hodně těžké překonat Uncharted sérii. I když se do The Last of Us vkládaly velké naděje, asi nikdo nečekal, že se k nám dostane taková bomba, jaká nakonec dostala. Pokud The Last of Us není nejlepší videohrou všech dob, tak alespoň této konzolové generace. Jen těžko byste hledali nějakou jinou, která vás uhrane svým dech beroucím příběhem, do posledního detailu vypiplanou hratelností a audiovizuálním zpracováním, jako právě tato. Naughty Dog vytvořil mistrovské dílo, videoherní klenot, na který budete vzpomínat za pět, za deset, ale i za padesát let.