Recenzovaná verze: PlayStation 4

Hned na začátku je nutné zmínit jednu podstatnou informaci, a to tu, že Tekken 7 chtě nechtě cílí hlavně na ty největší fanoušky série, a to nejen osvědčenými bojovníky jako je Kazuya, Heihachi, Jin, ale také Yoshimitsu, Kin a pro mě nejoblíbenější Bryan Fury. Komba a útoky se téměř nezměnily oproti předchozím částem, a tak fanoušci budou od první minuty přesně vědět, jak které kombo udělat a jak zajetý systém funguje. Samozřejmě, že jsou tu a tam nějaké nové triky, ale základ je totožný a tady přichází první kámen úrazu pro nováčky série. Na ty totiž hra moc nemyslí, a jelikož je Tekken o dlouhém učení se jednotlivých komb a útoků, tak hráči na rozdíl od Mortal Kombatu mohou snadno propadnout frustraci, protože začátky rozhodně nebudou jednoduché. Samotná hratelnost, jak už jsem naznačil, rozhodně nezklamala a je to pro mě základ celého Tekkena 7, za kterou bych mohl rovnou dát plný počet bodů, což bohužel v době celkem velké konkurence a moderní technologie není rozhodně možné, protože hry dnes nabízí spoustu obsahu okolo a toho je zde relativně poskromnu.

Ač to nebylo v minulosti zase tak běžné, sedmý Tekken nabízí story mód, který se v posledních letech u bojovek docela rozmohl, ale hned musím říci, že vývojáři k němu zde přistoupili poněkud laxně. Příběhový režim u Tekkena na nedávnou konkurenci v podobě Injustice 2 nemá, tam byl o několik tříd lepší a hlavně propracovanější. Vývojáři se zmohli jen na relativně nezáživné podání jinak celkem na papíře zajímavého příběhu, který je vyprávěn retrospektivně prostřednictvím reportéra, který přišel o rodinu. Příběh se dále točí kolem klanu Mishima a celosvětové války mezi Mishima Zaibatsu, kterou vede Jin Kazama, po kterém se ovšem slehla zem, a G-Corporation vedenou jeho otcem Kazyou. V době Jinovi nepřítomnosti se objeví Heihachi, který usedne zpět do čela Mishima Zaibatsu a pozve bojovníky celého světa na turnaj Železné pěsti, což chce udělat proto, aby odkryl Kazuyovu skutečnou tvář.

Zápletka samotná tudíž není tak špatná, ale ono podání už je horší. Stejně nesmyslné je zapojení hostující postavy Akuma ze série Street Fighter do příběhu takovým způsobem, který nepotěší asi žádného fanouška. Nejen, že Akuma se do toho světa prostě nehodí, ale navíc z něj udělali hlavní postavu celého tohoto dílu, se kterým se utkáte i s jako hlavní postavou arcade módu. Navíc se po dohrání základního příběhu dostanete ke speciální kapitole s Overpowered Akumou, který je abnormálně silný. Koneckonců Street Fighter vždy dokázal potrápit s hlavními postavami, které bylo poměrně těžké porazit, stačí si vzpomenout na Setha ze Street Fighter 4. Akuma se zde prostě nehodí a jeho přítomnost mi doteď není po chuti a rozhodně nejsem z fanoušků sám podle odezvy na fórech a také několika hráčů, se kterými jsem o tom mohl mluvit. Pokud byste tedy po úvodním nadšení chtěli hru kupovat kvůli story módu nebo jako jednomu z hlavních taháků i zde, tak to rozhodně nedělejte, protože příběhový režim je zde spíše na obtíž.

Po dohrání hlavního příběhu se odemknou minipříběhy jednotlivých vedlejších postav. Tyto minipříběhy obsahují pouze jeden souboj, který je obohacen pár větami o dané postavě, intrem a následně pak ještě krátkým videem. Trošku smutné je to, že ve chvíli, kdy jako Bryan bojujete například s Bobem, tak když hrajete za Boba, tak se boj odehrává ve stejné aréně a i závěrečné video se liší jen nepatrně. Minipříběhy jsou jistě zajímavým nápadem, jen ono zpracování mohlo být nápaditější a rozhodně propracovanější.

Co se týče dalších herních módů, tak zde narazíte rovněž na arcade mode, který se skládá z pěti soubojů, z nichž první tři jsou s náhodnými postavami a následně s Heihachim a finální je pak Akuma, který tam nemá, co dělat. Osobně jsem se tomuto režimu raději vyhnul a přešel na další zajímavější Treasure Hunt, neboli hon za pokladem. Treasure Hunt režim je z těch pro jednoho hráče vůbec nejzajímavější, protože nejenže zde můžete neustále bojovat proti různě modifikovaným nepřátelům, ale také získat spoustu peněz a hlavně předmětů.

Zde se nezapře japonská nátura a na rozdíl od Injustice, kde snad veškeré oblečení mělo hlavu a patu a vypadalo na dané postavě normálně, tak zde tomu tak není a dostanete třeba například dopravní značku nebo strom, který vyroste z hlavy vašeho bojovníka. Pro ty, kteří milují japonskou bizarnost, bude tohle jistě velké plus a každou extravagantnost ocení. Než se dostaneme k dalším režimům, tak bych se chtěl ještě dostat k možnosti modifikace postav. Ačkoliv nerad porovnávám s přímým konkurentem, tak díky nedávno vydanému Injustice 2 se tomu neubráním. U Tekkena 7 je vidět, že autoři překopali Fated Retribution bez možnosti, aby vám nové oblečení a doplňky modifikovalo postavu i co se vlastností týče, což jsem považoval za opravdu zajímavé oživení, která okoření souboj a jasně tak ukáže, jak může být boj za stejnou postavu odlišný. Je to určitě škoda.

Dalším režimem, který se zde objeví, je Practice Mode, kde můžete trénovat proti nehybnému či plně ovládanému počítači, kde je výhoda, že nejste omezeni zdravím a můžete tak bojovat, jak dlouho chcete. Posledním režimem je klasický Versus, který ani nebudu dál představovat, protože se jedná o klasický boj jeden na jednoho a právě zde se dostaneme k jádru problému, kterým je obsah. Ten je totiž opravdu chudý na poměry dnešních bojovek, a pokud se nechystáte hrát pořád jen online, tak vám bude něco chybět. Klasické režimy jako Tekken Force nebo Team Battle zde nejsou vůbec a nějaká vyloženě novinka rovněž chybí, což je rozhodně škoda a je vidět, že autoři nevyužili plný potenciál a to možná kvůli automatům, pro které byla hra primárně vytvořena.

To hlavní, proč byste měli tuto hru chtít, je samotný boj a v něm je Tekken 7 prostě a jednoduše senzační. I proto je ohromná škoda, že dodatečných režimů je zde docela málo a jejich kvalita rozhodně není závratná. Kromě klasického ovládání do hry tentokrát přibylo i několik novinek, které minimálně osvěží roky zaběhlé souboje. První z nich je Rage Art, což je velmi silný útok, který lze aktivovat poté, co vaše zdraví klesne pod určitou úroveň, což dokáže obrátit výsledek celého boje. Kromě něj můžete svůj vztek obětovat pomocí Rage Drive, který sice nezpůsobí nepříteli škody, ale naopak vám umožní posílit postavu v mnoha ohledech. Mezi další novinky pak patří například Screw Attack, po jehož zásahu budou nepřátele ze vzduchu sraženi na zem a tam jim budete moci uštědřit pořádnou dávku poškození. Asi poslední novinkou je pak Power Crush, která zase umožní pokračovat v kombu či útocích poté, co vás nepřítel zasáhne a normálně by vám váš útok narušil. Všechny tyto věci vám dohromady přidají ke skvělé hratelnosti další porci možností a umožní vám změnit vnímání souboje a celý jeho průběh. Hlavní je ve finále stejně to, že to funguje na jedničku a boj sám o sobě je prostě skvělý.

Bandai Namco nám tentokrát nabídlo více jak 30 postav, kde se kromě starých známých objeví i několik nových postav. Mezi ty patří například italský exorcista Claudio, bývalý voják a bodyguard Shaheeh, který zastupuje bojovníka z blízkého východu, nebo také lehce šílená Lucky Chloe. Nové postavy jsou pro mě milým překvapením, kromě Akumy. Kromě bojovníků se zde dostaneme i ke zhruba 20 arénám, které jsou poměrně zajímavé a takový Devil‘s Pit patří mezi mé vůbec nejoblíbenější. Prostředí je obvykle plně zničitelné, což je sice fajn, ale na druhou stranu mě poměrné rozesmálo, když postava po dopadu na zem roztříští podlahu jako ve hrách o 2 generace nazpět. Těžko říci, jestli jde o jakýsi retro záměr vývojářů nebo už prostě na tohle nebyl čas.

Ihned zpočátku jsem chtěl samozřejmě vyzkoušet i online režim, ale ten v tuto chvíli trpí mnoha problémy. Dlouhé hledání protihráčů, pomalé načítání, zasekávání i lagování a často i přerušení souboje, takže si asi chvíli budeme muset počkat, než v tomto ohledu bude hra dokončena. Zatím jsem přeci jen raději zůstal u stabilního single playeru, kde mě podobné věci vůbec nemusí trápit. Ten ale časem určitě omrzí, protože zajímavých herních režimů zase tolik nenabízí, jak jsem zmínil výše, takže vývojáři v brzké době musí online opravit. Jinak se jim může stát, že fanoušci se otočí ke hře zády, jako se to stalo ostatně třeba u pátého Street Fightera.

Technické zpracování hry samotné a použití Unreal 4 enginu je relativně v pořádku a rozhodně nenarazíte na žádné velké problémy. Sem tam postava sice zapadne do podlahy nebo svého protivníka, ale jinak Tekken 7 běží poměrně v pořádku. Hru jsem testoval na klasické PS4 a občas se objevilo nějaké to zaškubnutí a zároveň i grafika vypadala minimálně o úroveň hůř než zmíněný Injustice 2, což se dá ovšem pochopit vzhledem k faktu, že Tekken 7 pro konzole vychází z automatové verze hry. Graficky je Tekken 7 spíše dobrým průměrem, takže, jak se říká, sice neoslní, ale rozhodně nezklame. To už se ovšem nedá říct o nahrávacích časech, které vás možná zabijí dříve než samotný protivník, takže si připravte kávu, nalijte drink a mezitím se možná dostanete i k samotné hře.

Vývojáři možná i trochu z nostalgie, právě pro fanoušky, přidali možnost vybrat si svůj vlastní soundtrack, který si lze poskládat ze všech skladeb série Tekken. Můžete si navolit to nejlepší ze stovek skladeb, přičemž můj malý tip je například Moonlit Wilderness nebo Snow Castle právě z pátého Tekkena. Kromě této featurky máte rovněž k dispozici artworky a videa ze všech dílů série, což do mě vehnalo trošku nostalgie. Jediné, co mě mrzí, je viditelně nižší kvalita videa.

Tekken 7 je pro mě jako pro fanouška povinností a měl by být i pro ostatní fanoušky, protože nabízí léty osvědčenou zábavnou hratelnost s několika drobnými inovacemi, které dobře do herních mechanismů zapadají. Navíc potěší i návrat řady známých postav, ale i několika nových. Nováčkům bych ale raději doporučil v recenzi zmíněný Injustice 2, který nabídne nejen propracovaný soubojový systém, přístupnější hratelnost, ale i daleko více obsahu. Na něm musejí vývojáři z Bandai Namco ještě zapracovat v následujících týdnech, stejně jako na zatím celkem problematickému onlinu.