Recenzovaná verze: PlayStation 5

Když se poohlédnu za svoji herní minulostí, uvědomím si, že velký vliv na ní měly hry od studia BioWare, které bylo založeno v roce 1995. Nejprve jsem se zamiloval do akční hry MDK2, později pak do obrovských RPG her Baldur's Gate a Neverwinter Nights, v nichž jsem pročítal každou knížku s různými příběhy, a zapomenout nesmím ani na výborný Star Wars: Knights of the Old Republic. Ten mám stále mezi nejlepšími hrami, jaké jsem kdy hrál, a i proto mě potěšil oznámený remake, s nímž to ale vypadá v současnosti tak nějak všelijak. Následoval první Mass Effect, který byl jedním z hlavních důvodů koupě konzole Xbox 360, no a stovky hodin jsem strávil i ve hrách ze série Dragon Age, které přinesly parádní a propracovaný fantasy svět. V posledních letech ale toto úspěšné videoherní studio zažívalo slabší období. Nejprve se mu nepovedlo navázat na původní trilogii Mass Effect s novým dílem Andromena, následoval pak obrovský propadák jménem Anthem. Live service akce, která měla konkurovat Destiny, ale kromě pár zajímavých mechanik a nádherného zpracování nedokázala nabídnout nic dalšího.

Následně bylo dost vidět, že se studio hledá. Opustila ho celá řada vývojářů a začalo se spekulovat, že nový Dragon Age bude live service záležitostí, kterou dle informací, které mám, skutečně měl být. Úspěch Star Wars Jedi: Fallen Order ovšem ukázal EA, že může uspět i s hrami pro jednoho hráče. Možná i díky němu se mohli vývojáři z BioWare vrátit ke svým kořenům a vývoj nového Dragon Age poněkolikáté restartovat. Ten totiž také neprobíhal zrovna hladce, a těžko říci, jestli za to mohly počáteční tlaky EA na live service strukturu. Ačkoliv mám studio BioWare docela rád, moc dobře jsem si v poslední době uvědomoval, že ho dělali úspěšné hlavně vývojáři, kteří v něm pracovali. Ti už tam z větší části nepůsobí, a ti noví budou muset psát zcela nový odkaz tohoto kdysi legendárního studia. Dragon Age: The Veilguard je jejich prakticky prvním výstřelem.

Hra Dragon Age: The Veilguard je dalo by se říci přímým pokračováním předchůdce Dragon Age: Inquisition a jeho rozšíření Trespasser. Chci tu ale rovnou ujistit nováčky, že znalost předchozího dílu není zase tak moc důležitá, protože The Veilguard funguje dobře i samostatně. Fanoušci budou mít přidanou hodnotu, ale nováčci o moc nepřijdou. Každopádně děj se odehrává několik let po Inquisition, kdy se ocitnete v kůži hrdiny, jemuž se přezdívá Rook. Jemu byl svěřen úkol, aby se postavil dvěma elfským bojům, kteří byli osvobozeni ze svého vězení, o což se postaral fanouškům dobře známý elf Solas během rituálu, v rámci něhož chtěl zničit svět. Sám Rook ale na ně nemá, proto se musí chopit spolku Veilguard a nabrat do něj společníky, kteří mu pomohou s finálním střetem. Touto strukturou mi Dragon Age: The Veilguard  připomínal druhý Mass Effect a vlastně i některé další hry od BioWare, takže nejde o nic nového. Musím říci, že příběh mě po většinu času hry nepřišel moc zajímavý, jde o klasickou fantasy o boji proti zlu, které jsme tu měli už opravdu mnohokrát. Navíc mi nesedlo ani samotné pojetí, kdy postavy při boji proti hrozící zkáze neztrácejí humor a vše se nese kolikrát v dost odlehčeném duchu jako ve filmech od Marvelu, které jsem popravdě nikdy moc nemusel, ale dokážu uznat, že mají početnou skupinku fanoušků. Dle mého názoru se takové pojetí k temnému fantasy světu, v němž jde opravdu o hodně, moc nehodí.

Na druhou stranu The Veilguard  má své skvělé a kolikrát epické momenty, zvraty i dojemné situace, přičemž když přišly, hodně jsem si je užíval. A možná i trochu litoval, že v podobném duchu se nemůže nést i zbytek hry. Hlavně prvních 60% hry je doslova nuda a nic moc se v nich neděje, přičemž když se hra rozjede a chytne slušné tempo, tak je z ničeho nic konec. Na čem hry od BioWare v minulosti hodně stavěly, byly hlavně skvěle napsané a nezapomenutelné postavy, s nimiž chtěl hráč trávit čas. V The Veilguard jsou dle mého názoru dobré postavy, mají slušnou hloubku a jakmile odemknete jejich příběhové linky, bude vás čekat zřejmě i nejlepší obsah, jaký hra nabízí. Je ale nutné tady poznamenat, že ačkoliv jsem si oblíbil třeba Neve nebo Darvina s jeho létajícím kamarádem, ani jedna postava určitě nedosahuje úrovně, na jakou jsem byl v minulosti u her od BioWare zvyklý. Jsou fajn, ale něco jim prostě chybí.

I tak je ale docela zábava poznávat, dělat si k nim vztah nebo s nimi mít romantické linky. O tohle vývojáři neochudili hráče ani nyní, stejně tak o možnost rozhodovat, jak vše nakonec dopadne. Důležitých rozhodnutí sice není v rámci dialogů během hry mnoho, ale konec můžete značně ovlivnit tím, jak moc dobře poznáte své společníky a budete pro ně plnit úkoly, případně si zvýšíte sílu jednotlivých frakcí, které vás ve finále podpoří. Dalo by se říci, že na konec, který je opravdu epický a fantastickou akční jízdou, se podepisuje veškeré vaše konání, což je fajn, navíc pro závěrečné střetnutí můžete sami ještě vymyslet strategii, která může, ale také nemusí fungovat. To může mít za následek, že ne všichni přežijí. Co mi ovšem během hraní vadilo, je kvalita rozhovorů. Dialogy celkově mi přišly mnohdy trochu strohé, jednoduché a úroveň předchozích dílů nedosahují, a už vůbec ne velikánů žánru jako třeba Zaklínač 3, Dragon’s Dogma 2 nebo Elden Ring. Stejně tak mi vadilo, že většina voleb během rozhovorů je jen kosmetického charakteru.

Je docela škoda, že se před vydáním snesla na Dragon Age: The Veilguard velká kontroverze. Nejprve kolem poskytnutí klíčům jen vybraným médiím, na což má mimochodem EA i s vývojáři z BioWare naprosté právo, ale také kvůli uniklým videím s postavou jménem Taash. Hned bylo jasné, že jde o značně kontroverzní rozhodnutí ze strany vývojářů, za které se na ně hráči sesypou, ačkoliv podobné postavy byly v rámci Dragon Age série i v minulosti. Já osobně nemám problém s lidmi, kteří se identifikují nějak jinak, naštěstí žijeme ve světě, kde na to má každý právo. A vlastně mi ani nevadí, když se taková postava objeví ve videohře, ačkoliv v temném fantasy světě to působí minimálně divně a spíše nepatřičně. Co je ale za hranou, je ono poučování a snaha učit hráče, skrze navíc kolikrát dost krkolomné a špatně napsané dialogy, které jsou ovšem problémem celé hry a ne jen v tomto případě, jak k takovým postavám přistupovat. Baldur’s Gate 3 ukázal, jak takové postavy napsat s citem, aby nenarušovaly příběh hry a další její prvky, Dragon Age: The Veilguard ne, a proto hráči najednou tak hlasitě nadávají. A je to určitě škoda, že se zrovna na Taash tohle sneslo.

Když se podívám na jednotlivé díly série Dragon Age, každý se naprosto odlišoval. Měl některé charakteristické prvky, svět i postavy, ale hratelností šlo o naprosto odlišné hry. Jedna stavěla na spíše klasické tahové hratelnosti, další se pokusila o daleko lineárnější a přímočařejší pojetí a třetí o jakousi MMO obdobu pro jednoho hráče. Dragon Age: The Veilguard je pak doposud největším odklonem od prvního dílu, protože jde svým způsobem spíše o akční hru obohacenou o RPG prvky, kterou bych zřejmě nejvíce přirovnal k posledním dvěma dílům God of War nebo Final Fantasy XVI. Ostatně i poslední díl této legendární série od Square Enixu se vydal akční cestou, a dle mého názoru to nebylo vůbec špatné, takže mi nevadilo, že se touto cestou nyní pokoušejí jít i vývojáři z BioWare, ačkoliv chápu, že řadu fanoušků to bude štvát, stejně jako u Final Fantasy. Rozdíl mezi prvním Dragon Age: Origins a Dragon Age: The Veilguard je zhruba tak velký, jako mezi Baldur’s Gate 2 a tehdejšími konzolovými spin-offy Baldur's Gate: Dark Alliance. Na druhou stranu je to možná i dobře, protože konkurovat titánům současného RPG světa jako Elden Ring nebo Baldur’s Gate 3 by nemuselo dopadnout moc dobře, ani pro současné BioWare.

Hlavního hrdinu nebo hrdinku si vytvoříte na začátku v editoru, který je celkem propracovaný, a dají se v něm vytvořit i relativně pěkné postavy, pokud tomu budete věnovat potřebný čas. Ano, pokud chcete, aby hrdinka měla větší poprsí nebo zadek, budete zklamáni, tohle vývojáři bohužel nedovolují, ačkoliv ve hře je jedno ošklivé trpasličí brnění pro ženy s velkým poprsím, ale jinak jsem byl s editorem spokojen. Už při vytváření hrdiny si musíte zvolit jednu za tří připravených tříd – mág, válečník a zloděj. Za každou třídu se hraje jinak. Zatímco mág dává přednost mocným kouzlům a spíše útoku na dálku, to zloděj je o něco komplexnější a libuje si jak v boji na blízko tak na dálku. Já si nejvíce oblíbil klasického válečníka, který svým mečem je klasickým tankem, který ale umí i řadu jedinečných silných útoků, a svým způsobem i kouzel.

Je možná trochu škoda, že třídy jsou jen tři, což v akčních RPG je docela málo, ale vývojáři se to snaží alespoň kompenzovat ještě tím, že každá třída má tři zaměření, ale také možnost odemykat další jedinečné silné aktivní útoky i pasivní dovednosti. Díky tomu je možné poskládat odlišnější buildy, čemuž trochu dopomáhá i vybavení, které dostáváte za plnění misí, nebo vám padá z truhel, které jsou rozmístěny po světě. Lootu není tolik, jako v jiných podobných hrách, to nejlepší navíc dostanete za splněné úkoly. Vlastně mi přišlo, že vybavení a vůbec loot je značně podobný tomu, co bylo vidět v posledních dílech Assassin’s Creed série. O další Diablo IV, v němž by záleželo na každém perku a tak dále, nemůže být vůbec řeč. Určitě nečekejte, že byste zde něco farmili, jako tomu je u lootovacích her běžné, což je ale určitě plus, že v tomto je Dragon Age daleko přímočařejší. A i díky tomu se můžete zaměřovat čistě na boje s protivníky. Soubojový systém se může zdát jednoduchý s malou hloubkou, ale řekl bych, že opak je pravdou a na akční hru dostačuje, zvláště když vše je intuitivní. Co mi ovšem vadilo, je skutečnost, že nepřátelé docela dost vydrží, což následně dopomáhá tomu, že souboje i přes solidní soubojový systém sklouzávají do monotónnosti.

Na to má vliv i skutečnost, že protivníků není moc druhů. Většinou budete stát proti různým vojákům, nemrtvým, kouzelníkům, duchům, démonům a tak dále, což není zrovna rozmanitá sebranka, navíc mi přišlo, že většina z nich útočí prakticky stejně. Nějaké nápaditější a po stránce útoků rozmanitější protivníci zde bohužel chybí, stejně tak minibossové se často opakují. Kde jsou třeba pavouci a další podobní protivníci, to můžu jen hádat. Druhů protivníků mělo být určitě mnohem více, i kdyby byly jen v rámci vedlejších úkolů. Zatímco řadoví protivníci moc neohromí, mnohem lépe jsou na tom hlavní bossové. Mnozí jsou dobře navrženi, mají sem tam i nějakou mechaniku, takže nejde jen o tupé mlácení a spamování útoků. Užíval jsem si i souboje s draky, ačkoliv u nich trochu zamrzí, že vývojáři opakují jednu a tu samou mechaniku. Draci se tak prakticky liší jen svým vzhledem a druhem útoku. Jinak jsem si ale souboje s bossy a draky užíval, jsou kolikrát hodně epické, doplněné o velmi dobrý hudební doprovod.

Jak už jste pochopili, tentokrát neovládáte celou partu, ale jen jednoho hrdinu. Toho ovšem do většiny úkolů doprovází dvě další postavy. Jako kdyby vývojáři tady trochu odkazovali na to, že původně hra byla zamýšlena jako live service záležitost, kterou bylo možné hrát v kooperaci. Tyto další dvě postavy přímo neovládáte, ale během boje jim můžete dávat různé příkazy. Ty většinou spočívají v použití nějakého toho silného útoku, který ve spojení s vaším způsobí značná zranění útočícím protivníkům, nebo léčení. Líbí se mi, že společníci jsou na bojišti samostatnými jednotkami a sami se aktivně zapojují do boje. Hráč je prakticky jen koriguje a stará se o jejich jedinečné schopnosti. Co také oceňuji, je možnost se o ně starat. Každému společníkovi můžete dát jedinečné vybavení, které budete nacházet ve světě v truhlách nebo získávat za splněné úkoly, ale zároveň každý společník má vlastní strom s aktivními a pasivními dovednostmi, takže postupem času mohou být mnohem silnější a pomáhat i s těžkými protivníky či bossy. Díky zapojení společníků jsou souboje mnohem zajímavější, než by byly jen v momentě, když byste ovládali pouze jednu postavu, protože vám přináší možnost využívat pestřejší škálu silných útoků nebo kouzel.

Před deseti lety Dragon Age: Inquisition najel na módní vlnu open-world her a přinesl obrovský otevřený svět, který bylo možné prozkoumávat a doslova v něm žít. To Dragon Age: The Veilguard je mnohem lineárněji pojatý a otevřený svět vývojáři vyměnili za větší oblasti v rámci kontinentu Thedas, jako je tomu třeba ve hrách Destiny nebo i zmiňovaném God of War. V rámci hlavní příběhové linky většinou běžíte jen jednou jedinou cestou k cíli a na nějaký průzkum není čas, ale jakmile si oblasti odemknete, můžete se do nich vrátit a prozkoumávat je. V minulém týdnu jsem zaslechl, že tyto oblasti připomínají mapy ze hry Overwatch, ale s tímto tvrzením nemohu souhlasit. Ano, nejsou tak velké, ale můžete v nich plnit vedlejší úkoly či komunikovat s obchodníky, navíc jsou rozmanité (lesy, pobřežní nebo i města a bažiny) a po stránce designu určitě povedené, mnohdy s povedenou architekturou a krásnými scenériemi, při kterých přijde vhod Photo režim. Pokud mohu něco v The Veilguard určitě pochválit a co se mi líbilo, je herní svět se spoustou zajímavých míst. Do těch nejzajímavějších a nejhezčích se navíc dostanete jen v rámci úkolů pro své společníky.

Vývojáři se herní svět a samotnou hratelnost rozhodli obohatit o hádanky, které je nutné splnit, abyste si otevřeli sem tam cestu dál. Bohužel musím konstatovat, že tyto pasáže jsou jen kvůli tomu, aby vývojáři natáhli uměle a naprosto nezáživnou formou herní dobu. Hádanky jsou naprosto nezajímavé a špatně navržené, takže není zábava je plnit. Většinou musíte jen zničit nákazu, která blokuje cestu, případně správně nastavit laser nebo přemístit krystal na piedestal. Krystal se vždy nachází jen pár metrů od piedestalu, takže asi chápete, že při těchto činností vám spíše mozkové buňky odemřou než aby se nastartovaly a prováděly nějakou měřitelnou činnost. Hádanky se vývojářům vůbec nepovedly, přitom mnohé akční hry ukázaly, že mohou být kvalitní. Ostatně v God of War Ragnarök také nešlo zrovna o IQ test, ale hádanky byly zábavné, rozmanité a dobře zapadaly do samotného prostředí. To se v Dragon Age: The Veilguard až na opravdu pár výjimek ve vedlejších úkolech, které byste spočítali na jedné zmrzačené ruce, neděje. Je to obrovská škoda.

Já se na úplný konec hry dostal za nějakých padesát hodin, ale během nich jsem splnil i hromadu vedlejšího obsahu. Hlavně mise pro společníky, které jsou skvělé, a znovu zopakuji, že jde o ten nejzajímavější obsah, jaký Dragon Age: The Veilguard nabízí, ať už jde o kvalitu úkolů, jedinečné lokace, v nichž se odehrávají, případně zábavné střety s bossy nebo emotivní momenty. Vlastně je tady dobře vidět, že když se vývojáři zaměřují na upřímnost a nechtějí na sílu tlačit komediální pojetí, funguje to mnohem lépe. Kromě těchto misí hra nabízí i vedlejší úkoly, které jsou už na tom s kvalitou mnohem více a připomínají úkoly z jiných open-world her, hlavně těch od Ubisoftu. Většinou musíte jen něco pozabíjet, něco nebo někoho najít, případně vyšetřit. To je vše, což není zrovna něco originálního, zábavného a zajímavého, co by byla radost plnit. Ano, někdy se sem tam kvalitnější vedlejší úkol objeví, ale většinou jde o nudnější vatu, kterou vývojáři do hry přidali.

Před vydáním se hodně řešila vizuální stylizace, která mnohým fanouškům předchozích dílů prostě neseděla k temnému fantasy. A musím se přiznat, že mi také nesedí a nemohl jsem si na ní zvyknout po celou dobu hraní. Spíše než temnou špinavou fantasy hru mi díky ní nový Dragon Age připomíná spin-off pro Fortnite nebo nějaký film od společnosti Disney. U postav mi navíc přišlo, že mají nepřirozeně velké hlavy, což kolikrát dost odvádí pozornost. Opravdu nechápu, proč se takto vývojáři rozhodli, ale byla to velká chyba. Pokud se ale zaměřím čistě na vizuální kvalitu, jsem více méně spokojen, protože postavy jsou detailní, celkem slušně vypadají i jejich animace a mimika (díky bohu se neopakuje situace jako u Andromedy), ačkoliv ne vždy je stoprocentní, líbí se mi i jednotlivé regiony Thedasu a fantastické je i nasvícení, ale to jsme si u her postavených na Frostbite enginu zvykli. Pochválit musím i optimalizaci. Hru jsem testoval na konzoli PlayStation 5, kde má dva režimy zobrazení. Režim kvality jsem zkoušel jen chvilku, protože hra v něm běží při 30 snímcích. Režim výkonu zase o tolik hůře dle mého názoru nevypadá, a může se navíc pochlubit stabilními 60 snímky. Sem tam sice framerate trochu klesne, ale není to něco hrozného, co by kazilo zážitek z hraní.

Před vydáním bylo odhaleno, že se o soundtrack postarali skladatelé Hans Zimmer (Piráti z Karibiku, Šifra mistra Leonarda, Temný rytíř povstal nebo Interstellar) a Lorne Balfe (Gran Turismo, Mission: Impossible Odplata, Top Gun: Maverick nebo Mizerové navždy). Bohužel musím říci, že soundtrack je trochu rozporuplný. Zatímco některé momenty dobře doplňuje, jindy je nevýrazný, navíc nemá žádný snadno zapamatovatelný motiv, který by mi utkvěl v paměti. To je určitě škoda. Naopak musím pochválit ozvučení, které je na vysoké úrovni, a špatný není ani dabing většiny postav, ačkoliv sem tam lehce zaskřípe a není stoprocentní.

I když mám k Dragon Age: The Veilguard řadu výhrad, jedno musím vývojářům nechat. V polovině vývoje zjistili, že pokoušet se z Dragon Age udělat live service záležitost ve stylu Anthemu nebo Destiny za to riziko nestojí, a proto celý koncept překopali do zážitku pro jednoho hráče. To muselo stát velké úsilí a je v dnešní době obdivuhodné, že něco takového projde u managmentu velké společnosti, jakou je EA. Bohužel mi přijde, že se to podepsalo na některých mechanikách, pojetí hry a nedotaženostech, které jsem zmínil výše, a i proto musím dát nižší známku, než bych chtěl nebo bych rád u Dragon Age hry viděl. Přesto musím jedním dechem dodat, že jsem se po většinu času dobře bavil a věřím, že své publikum si hra najde. Jen k Dragon Age: The Veilguard musíte přistupovat s otevřenou myslí a tím, že nejde o komplexní RPGčko, ale akční adventuru, která není vždy dokonalá.