Recenzovaná verze: PlayStation 5

Všechny mé nejhorší myšlenky udeří v bezbožných hodinách po půlnoci. Je ticho, zvuky, kterých bych si obvykle nevšiml, sílí, a já si instinktivně uvědomuji každý stín v neosvětlené místnosti. Občas se moje úzkosti roztáčí do spirály díky podivné hromadě věcí okolo či noze vyčnívající zpoza přikrývky. Někdy je prostě trochu moc tma a děsivá propast temného obýváku se naplno rozproudí v existenciální horor, jenž jsem v posledních dnech sdílel s partou japonských teenagerů. I když v jejich virtuálních životech se přece jen vyskytuje trochu více toho opravdového teroru a každodenních strastí.

Persona 3 je obecně ambasádorem mnoha důležitých, společenských otázek, jež si pokládá nejeden smrtelník. Vztyčným bodem avšak je zcela jistě směs středoškolské a gotické apokalypsy, připomínajíc hráči, že čas nám všem neustále utíká, a než se nadějete, do čeho se odpočítává, stihnete si mezitím prožít nejeden intimní a velmi lidský příběh. Máte vlastně jen rok na to, abyste zjistili, proti komu nebo čemu závod s časem stojí. A že ten rok budete mít pořádně nabitý.

Třetí díl nabízí hráči většinu sociálních RPG znaků, které jsem tolik zbožňoval v Personě 4 a 5. Je tu každodenní studium, flirtování, zkoušky a další strasti školního života. V noci se pak pozornost přesouvá do unikátní věže s tajemným labyrintem, s neméně tajemným názvem, Tartarus. Cestou budete sbírat ikonické persony a vypořádávat se se stíny, které vám budou stát v cestě, stejně tak zoufale pátrat po všemohoucím velkém zlu mučící město během jeho noční, takzvané Temné Hodiny. Mám-li pak napsat něco důležitého o narativu bez spoilerů, bude to jednoznačně upozornění, že je v podstatě na chlup totožný s původním příběhem z originálu. Potud ale veškeré podobnosti končí, protože remake doznal opravdu výrazných změn, z nichž jsem vážně nadšen.

Předně, zatímco umělecký směr, obsazení a neustálé přemítání o strachu a smrti v Personě 3 z ní činí jednu z nejlepších her od Atlusu, monotónní prolézání procedurálně generovaného Tartarusu mohlo u velkého zástupu hráčů naopak navodit odlišný dojem. V originálu se neodehrávaly téměř žádné dialogy, žádné vedlejší aktivity, pouze nekonečné souboje s řadovými protivníky, jež trochu dokázali osvěžit mini-bossové, čemuž navíc nepomáhal ani level design, když jste si museli vyšlapávat cestu až na vrchol skrze 250+ sterilních a prázdných poschodích.

Tomu je naštěstí teď konec a troufám si dokonce tvrdit, že Tartarus je nyní nejstrašidelnější ze všech dungeonů v sérii her Persona. Aura zdejšího ekosystému je opravdu znepokojivá na každém kroku. Tvůrci se očividně snažili co nejvěrněji napodobit téma smrti a v mém případě tohle zvládli na výbornou. Občas se mi stávalo, že jsem procházel koridorem, když jsem najednou z určitého směru zaslechl podivný zvuk či hlas, z kterého mi běhal mráz po zádech. Nemusíte se sice bát, že by hra na vás měla připravené laciné lekačky, přesto má Tartarus vskutku tísnivou atmosféru, které dopomáhá nový art design pater a i takové malé detaily, jako jsou kupříkladu louže krve, na které občas narazíte.

Tartarus může být samozřejmě z uměleckého hlediska krásný, jak chce, nicméně kdyby jeho ubíjející koncept zůstal nedotčen, býval by se dostavil stereotyp tak jako tak, pročež tentokrát v Tartarusu nebudete pouze bojovat. Různě po levelech na vás budou čekat krystalizované stalagmity, které se dají rozbít a najít v nich zajímavý poklad, což je ta, řekněme si na rovinu, spíše minoritní změna. Avšak tou druhou jsou truhly, z nichž některé vyžadují k otevření speciální předměty zvané Twilight Fragments, které jsou rozesety jak po Tartarusu, tak skutečném světě. Ba co víc, některé truhly vám zbaští více fragmentů najednou, aby vám mohly vydat své tajemství. Nutno podotknout, že odměna je zcela náhodná a rozhodně nečekejte, že za své „peníze“ dostanete pokaždé mnoho muziky. Fragmenty můžete navíc použít na vyléčení celé vaší party v přízemí věže, a jak už nejspíš tušíte, levné to taky rozhodně nebude. I tyto zdánlivě jednoduché doplňky drasticky zlepšují tempo hry po desítkách a desítkách pater v této monstrózní věži, a ani ke konci hry jsem neměl pocit, že by už mohl být konec, i vzhledem k pár překvapením, které na vás budou čekat.

Dalších skvělých novinek doznaly rovněž soubojové prvky, mezi nimiž bude mít většina fandů na prvním stupínku vítězů vysněnou možnost kontrolovat všechny členy gangu. Mechanika bitvy je přesně taková, jaká by se měla od novodobých her Persony očekávat, hlavně akce jako je přepínání Person a analyzování dovedností působí moderněji a plynuleji než kdy předtím. All-Out útoky byly také vylepšeny o zcela nové a skvělé dokončovací obrazovky či chytlavé fráze. Kde hra ale opravdu exceluje, je, když se vám podaří najít pomocí útoku slabinu nepřítele.

Útok se v tomto momentě přepne do doslova kinematografického spektáklu s nájezdem kamery před postavu, načež se za její siluetou objeví tvář postavy hýřící nejrůznějšími tematickými barvami, na což se mi neomrzelo koukat ani po 80 celkově odehraných hodinách. Doufám, že Atlus v tomhle nepoleví a můžu se do budoucna těšit na podobné oční orgie v jejich hrách. Slabiny nepřítele nejsou mimochodem jediná část hry, kde se vývojáři umělecky vyřádili.

Naši gerojové jsou v tamním světě členy S.E.E.S. organizace (Specialized Extracurricular Execution Squad) a jakožto identifikační znamení používají červenou pásku. Tato páska neplnila nikdy žádnou funkci v předešlých iterací Persony 3, načež u remaku se to vývojáři rozhodli změnit. Nyní se jedná o důležitý kus oblečení, který funguje jako měřidlo pro usnadnění nového speciálního útoku/buffu, zvaný Theurgy, s jehož pomocí můžete způsobit protivníkovi masivní poškození, nebo vyléčit celou partu ze zranění. Ačkoli je základ Theurgy založen na premise Showtime z populární Persony 5, jeho zajímavostí je, že pro aktivaci vyžaduje zvýšené emocionální stavy a speciální podmínky přizpůsobené každé postavě zvlášť, což vyžaduje po hráči více strategie, čímž se dostáváme pomalu k obtížnosti.

Hru jsem rozjel již od začátku na nejtěžší obtížnost, neboť jsem nečekal, že by hra měla být extra náročná. Persona 5 Royal byla na můj vkus příliš lehká, a tak jsem skočil bezhlavě do vody s myšlenkou, že Atlus nemá v plánu se vracet ke kořenům série. Jak šeredně jsem se mýlil... Tedy, ze začátku vypadalo vše při starém, dokud jsem po pár hodinách nedošel k prvnímu příběhovému bossovi, kdy jsem najednou začal umírat, aniž bych dokázal ubrat bossovi aspoň půlku života. Tady mě hra příjemně překvapila. Najednou jsem musel přemýšlet nad výbavou a strategií, jakou použít na bosse.

Obtížnost remaku je celkově na vyšší úrovni především, a taky paradoxně, kvůli hrozbě smrti s řádovým nepřítelem, po kterém se vracíte nikoliv před začátek souboje, nýbrž k poslední uložené pozici (u bossů a mini-bossů máte možnost opakovat souboj jak je libo). Nesčetněkrát se mi stalo, že jsem prolezl třeba 5 pater v Tartarusu, aby mojí pouť do dalšího patra, kde by se dalo teleportovat zpět do přízemí, ukončil nějaký skrček, o kterém jsem byl naivně přesvědčený, že dám s prstem v nose. Jakožto certifikovaný sebemrskač jsem byl zkrátka v sedmém nebi.

Na hru jsem ve finále stejně nemohl být nikdy naštvaný, jelikož mě z frustrace vždy dokázala katapultovat naprosto excelentní hudba, jejíž skladby poslouchám mimo herní seance dodnes. Ta prošla decentním remixem a zní lépe jak originál v mých uších, jakkoliv se tento výrok může zdát puristům kontroverzní. Vůbec samotné ozvučení má filmové kvality a vynikne hlavně v animovaných cut-scénách, jejichž početnost mi přišla vyšší, jak například u zmíněné Persony 5. To se týká též dialogů, majících více nadabovaných rozhovorů, jako nikdy předtím. S čím mám akorát trochu problém, je hlas jistých dabérů, který mi přišel, že se ke konkrétním postavám moc nehodí.

Graficky není hra z technického pohledu žádným adeptem na nominace, zvlášť vzdálené objekty v jistých částech hry můžou působit až rušivým dojmem, jenomže stylizačně se jí horko těžko něco vyrovná z mého pohledu. Cit pro výtvarný um zde křičí na všechny strany a zvláště mnou zmíněné bojové animačky jsou to nejlepší, co jsem ve hře od Atlusu měl možnost doposud vidět. Škoda jen trochu jednotvárného uživatelského rozhraní a menu položek, které mi nepřišly tolik nápadité, jako u jeho mladších sourozenců. Každopádně, pokud jde o framerate a stabilitu hry, nemám nic, u čeho bych měl potřebu zvedat výhružný prst.

Persona 3 Reload je jednou z těch vzácných her, kde se jednotlivé prvky bravurně doplňují a společně tvoří výjimečný celek. Její původní vydání v roce 2006 bylo počátkem nadčasové, byť lehce nedotažené, éry, po které si asi jen málokdo dokázal představit, v jaký fenomén následující díly přemění tento spin-off z tehdy klíčové obchodní značky Atlusu, Shin Megami Tensei. Třetí díl byl trefou do černého, který si nyní fanoušci mohou znovu užít v lepším grafickém hávu, modernějším ozvučení a kvalitněji naporcované hratelnosti. A i noví hráči by měli dát Reload šanci, neboť má patrně jedny z nejlépe napsaných postav, na kterých vám bude záležet, soubojový systém, do kterého se snadno dostanete, avšak těžce zkrotíte, dostatečnou křivku obtížnosti, že budete mít pocit, že pracujete na svých vítězstvích, a skutečně bizarní a nezapomenutelný svět, ze kterého se bude obtížně odcházet. Zarytí fanoušci P3: Portable sice zapláčou, že nemohou hrát za druhé pohlaví, a já jim dávám částečně za pravdu. Přesto se domnívám, že nechat si ujít kouzlo této hry, které nestojí pouze na jediné postavě, nýbrž na plejádě postav a jejich vzájemných interakcí, by byla obrovská škoda, když všechny otravné aspekty z originálu nadobro zmizely.