Testovaná verze: PlayStation Vita

Přichází sice čas mrazivých ranních vstávání a večerních usínání, ale s Natural Doctrine se i zkušený hráč žánru zapotí a bude mít co dělat, aby rozdýchal natolik extrémní - troufáme si říci, že i umělou - obtížnost, že i Japonci museli po oficiálním vydání hry protestovat a žádat lehčí disproporce. A to už je opravdu co říct. Jak je tedy zřejmé, Natural Doctrine vyšel již dříve v Japonsku, kde si nevedl vůbec zle, vlastně slušně zabodoval, a to i přesto, že jej vydalo jako svou prvotinu v herní branži prakticky neznámé studio Kadokawa Games. Kdo sleduje japonskou herní scénu pravidelně, možná opět zalomil rukama, jelikož si Japonci sobecky chtěli znovu ponechat na první pohled dobře vypadající RPG pouze pro sebe. Naštěstí si stačilo počkat pár měsíců a můžeme se těšit z vydání na Západě, a to v mírně vylepšené verzi, která oproti originálu nabízí například vícero stupňů obtížnosti, i když jich opravdu více není třeba, záchytné body přímo v bojích, možnost zrychlení tahů protivníka, apod. Zkrátka vyčkat se vyplatilo, tedy pokud máte dostatek času a trpělivosti…

Jelikož je z obrázků a trailerů, které jsme na vás chrlili v posledních měsících a týdnech měrou vrchovatou, zřejmé, že titul byl primárně vyvíjen pro handheld, odolali jsme nutkání zahřát velké konzole a naopak jsme sáhli po PS Vita verzi, a to i přesto, že mírná grafická úprava v podobě detailnějších textur a stínování je na verzi pro PS4 patrná na první pohled. Kdo kapesní konzoli nemá, prohloupí, protože i když se nás moudré hlavy snažily nedávno přesvědčit, že čas přenosného malého ďábla končí, ve skutečnosti tomu nic nenasvědčuje. Natural Doctrine se na PS Vita hraje dobře a vypadá zde z mnoha důvodů přirozeněji, nežli na velké obrazovce. Jestli tak někdo o hře reálně uvažuje, což vůbec není špatný krok, jak se budeme snažit v recenzi přesvědčit, měl by dát přednost handheldu. Titul je v distribuci jak v digitální, tak i krabicové formě, takže se netřeba strachovat, že jej na Vitu neseženete. A co že to ten Natural Doctrine vlastně je?

Jedná se o hardcore strategické RPG, za kterým stojí lidé, kteří se v tomto specifickém subžánru dobře vyznají, jak by také ne, když už mají na svědomí hry typu „Final Fantasy Tactics“ nebo „Ogre Battle“. Producent Kensuke Tanaka už na začátku vývoje řekl, že žánr tahových a strategických RPG dnes skomírá, chybí mu inspirace a výzva. Jestli bylo skutečně záměrem vývojářů prezentovat hru sice s mírně zaostalejším zjevem a povrchní hloubkou, avšak s herními mechanismy tolik komplikovanými, že první hodiny hraní budete pouze nesměle proplouvat složitostí a náročností obsahu, pak odvedli svou práci znamenitě.

Nebudeme zde urážet inteligenci čtenářů a hned zkraje trefíme terč přesně uprostřed, když řekneme, že Natural Doctrine nevypadá na první pohled příliš vábně. A to ani, když se budeme na titul dívat z pohledu handheldu. Je zřejmé, že prezentaci se nevěnovala při vývoji větší pozornost. Prioritou byl obsah, který není revolucí, ale je to návyková výzva, od které je těžké se odtrhnout, protože kolik znáte her, kde jen během první hodiny uvidíte obrazovku s tragickým nápisem „Game Over“ vícekrát, nežli za celou dobu hraní ostatních titulů? Kdo si věří a libuje v obtížném obsahu, kterým se prokousat je skutečné mistrovství, měl by zbystřit a chystat se rozbít porcelánové prasátko na mince.

Natural Doctrine je jako ořech: tvrdá skořápka ukrývající obsah, který je hořký, ale svou nepoddajností a odlišností přitahuje. Do hry jste vrženi bez jakéhokoli vysvětlení a hned stojíte tváří v tvář nepříteli, po jehož tvrdých ranách mečem si rychle uvědomíte, že toto nebude procházka snovým a rekreačním RPG, ale naopak boj o holé přežití. Náročnost v dalších hodinách ještě naroste. Ale to se již naplno začne odvíjet příběh, který však nepatří k tomu, čím by se titul mohl pyšnit. Je to jistě pro mnohé zklamání, protože většina tahových RPG se mohla pochlubit bravurní příběhovou linkou. Zde namísto epického dobrodružství přichází celkem nevýrazný a nízkorozpočtový příběh o tuctovém světě plném magie a mečů, kde si lidé postavili opevněné město Feste, jež chrání zdejší provincii proti ostatním rasám, zejména skřetům. Příběh nemá ani žádnou hlavní postavu, i když se snaží tvářit, že je jím Goeff, jeden z vojáků, který spolu se svými druhy bojuje proti skřetům a monstrům ve snaze zajistit bezpečí svému domovu. Příběhu chybí nejen dynamika a pevnější struktura, ale bohužel také vykreslení postav, a to nemluvě o tom, že se po celou dobu hry nedozvíte téměř nic kloudného o světě, jeho dějinách a problémech.

V průběhu hry se seznámíte s několika hratelnými postavami, které ale nepředstavují žádný pestrý charakterový nebo designový požitek. Žádná postav k srdci nepřiroste, za což může mimo jiné mdlý a otravný dabing, obzvláště u pubertálních výrostků. Nadabovány jsou sice téměř všechny dialogy, ty se ale vedou buď přímo na bitevním poli, nebo v menu světa, jelikož zde neexistuje nic takového, jako příběhové cutscény nebo FMV. Nehledejte zde ani žádnou smysluplnější uměleckou hodnotu, jelikož je většina lokací brána přes kopírák a nejčastěji se budete plahočit v jeskyních nebo kobkách, které si jsou podobné jako vejce vejci. Příjemný je však soundtrack, jelikož při hraní občas naskočí až nečekaně kvalitní melodie, přičemž úplně jalové nejsou ani klasické balady, které hrají v bitvách.

Žánr strategických RPG má nicméně jednu velkou výhodu. Na rozdíl od jiných RPG rozhoduje o jeho kvalitách schopnost zaujmout strategickými prvky, mírou obtížnosti a složitostí „šachové partie“, neboť tahová hra je hlavně o přemýšlení a rozvoji vlastního intelektu. V tomto ohledu Natural Doctrine slaví úspěch, takže ten, kdo vyhledává přesně tento typ her, snadno oželí horší technické zpracování a nezáživný příběh.

Základem celé stavby jsou souboje, které se odehrávají v klasických bojových arénách. Ty jsou v podobě jednotlivých lokací rozesety po světové mapě, kde máte většinou i detailní přehled o tom, na jaké obtížnosti zde nepřátelé vystupují. Každé bojová aréna se skládá ze sítě, po které je možné se s postavami pohybovat, avšak na rozdíl od jiných tahových RPG má Natural Doctrine tu výhodu, že překážky v podobě sutin, vodních toků nebo stromů nejsou nesmyslně položenou barikádou, ale naopak vhodnou příležitostí k úkrytu a plánování strategie.

Pro přežití zápasu je nutná kombinace několika faktorů, a to dokonalé ovládnutí systému „linkování“, tj. párování útočných a obranných postav, vhodně zvolená taktika, mohutné vypětí mozkových závitů a také trocha štěstí. Jinak se rozlučte s tím, že byste hru dotáhli alespoň do pokročilé fáze, neboť „Game Over“ nastane vždy, když kterákoli z hratelných postav zemře, a to i včetně nových charakterů, které musíte v určitých pasážích například vysvobodit z vražedného sevření nepřátel. Pochopit systém linkování je velmi obtížné, realizovat jej na bojišti ještě o něco těžší. Boje se bez linkování neobejdou, protože pouze spojená síla postav může zastavit častokrát masivní nástup nepřátel, nehledě na to, že spárované postavy mohou používat nové útoky a schopnosti.

Propracovanost bojové situace je obdivuhodná a nemilosrdná zároveň. Postavy s palnými zbraněmi mohou z větší dálky cíl minout, popřípadě zasáhnout vlastní spojence v situaci, kde jste je nešikovně postavili do předpokládané dráhy střely. Stejně tak můžete hodit léčivý lektvar nepříteli nebo jej rovnou uzdravit. Platí to ovšem i opačně, takže se mohou přihodit i celkem kuriózní situace, kdy vám oponent usnadní práci. Avšak to se stává přeci jen poněkud méně, neboť umělá inteligence je v Natural Doctrine až děsivě propracovaná a intuitivní.

Všechny příkazy jde ještě před samotným započetím spojeneckého útoku editovat a do hry byla vynikajícím způsobem zapasována možnost měnit úhly pohledu, které se mění od náhledu ze shora, až po perspektivu ze třetí osoby. Nepomůže to vyhrát zdlouhavé a utahané boje, které budete často opakovat, ale nabízí to částečný komfort. Hra je vůbec nemilosrdná, nedá nic zadarmo, na každé vítězství je třeba se pořádně nadřít. A co je asi nejdůležitější, pouze schopnost hráče přizpůsobit se podmínkám, které jsou v každé bitvě zcela odlišné, zaručí přežití. V tomto ohledu jistě hlavně zkušený znalec ocení variabilitu vývoje postav.

Každá z postav totiž inklinuje k jistým schopnostem, k rolím, chcete-li. Třeba již zmiňovaný Goeff je přeborník s jednoručním nebo obouručním mečem, tedy povolání warrior, ale v pozdějším průběhu hry lze využít zkušenostních bodů a pokusit se roli „přeobsadit“. Změnu pak lze snadno a rychle provést i na bitevní pláni, takže pokud je potřeba, můžete většinu postav proměnit v efektivní rytířskou a válečnickou sílu, nebo naopak v zástup mágů či střelců. Zde však pozor, ve hře není žádná mana, namísto ní každá postava používá extrémně vzácný prvek Pluton. Jeho zásoby nejsou nevyčerpatelné, obnovují se sice po každé bitvě, ale když během boje dojde, je zkrátka konec s čarováním.

Propracované a náročné souboje jsou velkou výzvou pro milovníky tahových RPG strategií, kteří mohou hře odpustit některé - pro někoho nejspíše zásadní - nedostatky v oblasti prezentace nebo příběhové náplně. Tato část hráčské populace jistě ocení vyjma náročnosti i celkovou délku hry, která se pohybuje kolem 40 hodin, což už je docela výživné. Nenaplnila se sice skrytá očekávání o černém koni žánru, který by ještě mohl zamíchat s kartami ohledně RPG hry roku, nicméně se jedná o kvalitní titul. Hráč si s ním může zažít nejen perné chvíle a jistě i výbuchy zlosti, jelikož obtížnost je místy opravdu vysoká a frustrující i při nižší obtížnosti, ale především mnoho dlouhých podzimních večerů. Jde tak jen o to, zdali podobný žánr máte v oblibě. Pokud ano, zklamáni nebudete, ovšem v opačném případě radíme k opatrnosti, neboť žánrové ukotvení je v tomto případě opravdu výrazné, nehledě na to, že náročnost hry je mírně řečeno „dark soulsovská“.