S odstupem se podívejte na první Gran Turismo a na mladé Gran Turismo 5 Prologue. Tyto dvě hry dělí neuvěřitelných deset let, ale přesto mají tolik společných, pro GT charakteristických prvků. Kazunori Yamauchi je od pohledu vskutku ambiciózní člověk, který by se dal přirovnat k perfekcionistickému nadšenci se snem vybudovat něco, co změní herní svět. Za tímto účelem bylo sestaveno studio Polyphony Digital, které má Yamauchi San na povel. Hra se nehonosí titulem „The Real Driving Simulator” jen tak pro nic za nic. Už v roce 1997, což je letopočet vydání tohoto jedinečného dílu, hra přinesla nevídanou fyziku automobilů, která byla doposud pouze snem, stejně tak jako detailní grafickou stránku hry, na které mohlo mnoho hráčů nechat oči. Ale proč mají lidé tolik rádi automobilové hry? Kvůli pocitu z jízdy? Kvůli samotným automobilům? Těžká otázka, na kterou si odpoví asi každý sám. Pokud čekáte od hry obojí, tak jste zde svoji touhu rozhodně ukojili. Každé auto bylo vymodelováno s perfektní přesností a mnoha detaily, které byste pravděpodobně úplně přehlédli, ale všichni přeci milujeme maličkosti.

Hra ve své době obsahovala neskutečných 178 vozidel od všech možných světových značek. Od japonských importů, přes brutální americké stroje, až po charismatické evropské vozy. Jenže jak platí všeobecné nepsané pravidlo, bez práce nejsou koláče, pokud nekradete. Vše, s čím jste se chtěli projet, jste si museli koupit nebo vyhrát. Zní to jednoduše, ale než jste se vrhli na závodění, museli jste si projít testem řidičských licencí, který vás něco naučil a následně vás v tom prozkoušel. Klasická forma učebního plánu jako ve škole. Postupně jste tedy stoupali v žebříčku těžších a těžších výzev, až jste se vyškrábali na vrchol poslední licence, která vám garantovala přístup do všech šampionátů. Bohužel se postupem času tyto licence jevily více jako nudné, nežli jako motivační. Pak už následovaly první krůčky do autosalonu nebo bazaru s ojetinami, kde jste si za velmi skromnou sumu peněz koupili vaše první žihadlo do závodů. Peněz nebylo na rozhazování, a tak bylo nutné vybírat z velmi omezené nabídky. Právě tyto začátky jsou to nejlepší na celé hře, kdy si vážíte každého šroubku na vašem autě a jezdíte se vztyčenou hlavou a pocitem „Ano, toto je moje auto!”. Pokud vám náhodou nestačily síly a koníky, tak bylo možné váš kočár vybavit mnoha udělátky, které zlepšovaly jak výkon, který jste schopni vyprodukovat, tak nastavení podvozku a převodového ústrojí. Právě ladění vozidel a všemožné úpravy technické části vozu patřily mezi nejdetailnější, ne-li dokonce nejvyvinutější ve své době.

Co by to bylo za hru, kdybyste neměli svůj arzenál kde provětrat. Samozřejmě i na tohle lidé z PD mysleli, a tak na nás vypustili celkem jedenáct tratí, jmenovitě například Autumn Ring, Deep Forest, Grand Valley, nebo legendární Trial Mountain, na které mnozí zažili peklo v podobě super licencí. Stejně jako modely automobilů byly i tratě vymodelovány vskutku hezky a příjemně, bohužel se jednalo pouze o smyšlené okruhy, které nebylo možné s ničím srovnávat. Většina tratí také obsahovala svou druhou verzi, která byla v některých aspektech mírně zkrácená, případně pozměněná.

Jak jsem napověděl v předchozích odstavcích, po dokončení licencí jste se vrhli do víru závodů, za které jste vyhrávali peníze (kredity), nebo vozidla, která nebylo možné jiným způsobem získat. Zejména tedy některé závodní speciály, jež jste mohli obdržet pouze jednou. Asi nemusím vysvětlovat, jak jsem se chytal za hlavu, když jsem nějakým omylem prodal takovou vzácnou hračku. S odměnou za vyhrané závody ale rostla i obtížnost, tudíž byl na místě nákup novějších a novějších prostředků pro pohyb na okruhu. Pokud byste dohráli celou hru pouze s jedním vozidlem, asi bych vám říkal pane. To byl tedy režim kariéry. Ale hra navíc ještě obsahovala příznačně pojmenovaný režim „Arcade”, kde jste měli možnost nezávazně projíždět „káry” jak sami, tak ve dvou lidech. Nastavení závodů se lišilo pouze ve výběru obtížnosti nebo počtu kol. Nalijme si čistého vína, motivace ke hraní toho režimu byla takřka nulová, jelikož vás neustále přitahovala vidina peněz a zisku v kariéře.

Řekl bych, že nepotřebujete důkazy o úspěchu Gran Turisma, protože v očích jak spotřebitelů, tak novinářů a testerů, kteří měli možnost hru otestovat, se opravdu podařila. Čísla jako 9.5 / 10 od IGN, nebo 10 / 10 od oficiálního Playstation magazínu mluví za vše, stejně tak jako prodejní čísla, která přesahovala do roku 2008 částku 10.5 milionu prodaných kusů. Znamenitý výkon, znamenitě úspěchy.

Co dodat, Gran Turismo bylo a bude pouze jedno. Hra, která nastartovala vlnu automobilového šílenství, přiměla výrobce aut k zamyšlení se nad otázkou reklamy a smyslu automobilů ve video hrách. Hra, která k obrazovkám přisála desetitisíce hráčů po dobu několika měsíců. Za těch dlouhých 10 let prošla evolucí stejně tak jako vše kolem nás. Přesto se Gran Turismo řadí mezi nezpochybnitelnou ikonu závodních simulátorů, a proto si zaslouží i to nejlepší ohodnocení.