Fracture měl být revoluční hlavně v tom, že jako první nabízel opravdu dynamické možnosti úpravy půdy, po které se pohybuje jak hráč, tak interaktivní NPC. Tato perspektiva měla za úkol udělat předně obrovskou díru do původních směrů hratelnosti v rámci žánru, přičemž to ostatní dostal na triko příběh a celá trvanlivost kampaně pro jednoho hráče. Zrovna moudrý nápad však nebyl komponovat mezi revoluční prvky také faktory ohraných, skriptovaných a mnohdy lineárních FPS, kdy se nedělá nic jiného, než střílí, řeší se stupidní hádanka, zase střílí, ještě jednou střílí a pak...co to, závěrečný boss? To snad není pravda.

Začněme ale zlehka, tu skeptičnost si necháme až na závěr. Děj Fracture je prostý a řekněme i vcelku originální: přírodní katastrofy, globální oteplování, a tudíž i hodně velké záplavy někdy kolem roku 2100 rozdělily USA na dvě části. A jak tak známe mysl americké vlády a občanů, ani nás nijak moc nepřekvapilo, že se hned chtěli s někým sjednocovat. Západní strana se dala dohromady s půlkou Asie a nazvala se „Republica of Pacifica”, východní si vytvořila konexe s Evropou a její přízvisko znělo „Atlantic Alliance”. Čas plynul a obě části se začaly navzájem obviňovat z toho, co se stalo, a tak začaly zbrojit a mobilizovat. Každá přitom vsadila na jinou stranu mince – západ se pustil do genetické úpravy svých obyvatel, východ začal vylepšovat kybernetiku a vše kolem technologie. Do dějové linie vstupuje i hlavní hrdina Jet Brody, hned na to, co prezident Atlantic Alliance poslal několik vzdušných útoků na základnu západní strany umístěnou v San Francisku.

Poté, co projdete celkem vydatným tutoriálem, který jste si mohli vyzkoušet již v demoverzi hry, začne ta pravá válečná vřava. Generál západu totiž připraví podvrh, váš velitel je téměř zabit a vám nezbývá nic jiného, než jej pronásledovat. A už v tom je háček. Nic jiného totiž neděláte. Při hraní hry jsem si myslel, že je příšerně dlouhá, že už čtyři hodiny hraji pořád ve stejném prostředí. Najednou se děj přesouvá do zasněženého New Yorku, tudíž moje podezření ohledně délky hry padají. Po zhlédnutí demolice Bílého domu, jež je, musím přiznat, dosti působivá, však hrdina zase zalézá pod povrch a ničí obří stroj, který pro východ představoval největší hrozbu. Eliminace sekundárního problému by každému inteligentnímu člověku signalizovala mezník v hratelnosti a většina hráčů by se těšila na nové prostředí, nové zbraně, nové granáty a nové úkoly. Ale ne, ne, ne, ne. Zajezdíte si v autíčku, zabijete pár identických a přihlouplých nepřátel a jdete na generála Republica of Pacifica. To by nebyla zase až taková hrůza, kdyby se při boji nepřeměnil na jednu z podob protivníků, které jste celou hru stříleli, takže víte, jak na něj. Zabití závěrečného bosse tedy trvá zkušenému hráči tak 3 minuty a v okamžiku, kdy by kdokoliv čekal alespoň umělé prodloužení příběhu, přijde střih a závěrečné titulky. Vyhrkly mi slzy.

Nejhorší ze všeho je fakt, že si ani nemůžete vybrat, zda se přidáte k západu nebo východu. Fracture vás tlačí dál a dál, musíte dělat přesně to, co vám řekne, a opovažte se dělat něco jiného. Největší svoboda, na kterou ve hře narazíte, je dobrovolné sbírání modrých částic, jež posléze využijete v tréninkovém středisku k přidání nových kousků do zkušebního arzenálu.

Na druhou stranu ale hru od naprostého fiaska zachraňují úžasné fyzikální mechanismy a pěkná grafika, které se v průběhu děje nabažíte až až. Už od začátku Fracture můžete plně využívat její premisu, tedy tzv. terramorphing - dynamické upravování půdy v jakémkoliv prostředí – pomocí R1 a L1. Nezáleží na tom, jakou máte zbraň, protože je tento systém zapracován v základním ovládání stejně jako kupříkladu skok. Zem lze upravovat ve dvou směrech, konkrétněji nahoru či dolů. Při postupování prostředím na vás bude čekat několik záseků, v nichž budete nuceni tyto možnosti přímo využívat – například při infiltraci budovy, kdy se podkopete až k základům a prolezete kanalizací. Stejně tak dostanete možnost využití opačného směru - když zrovna nebudou po ruce vysunovací schody, stačí si zvýšit půdu pod nohama. Dále jsou hráči k dispozici čtyři druhy granátů, přičemž tři z nich jsou založeny na avizovaném terramorphingu (zvyšovač a snižovač, posléze i Spike grenade) a jeden je klasicky bojový (Vortex), jenž dokáže vcucnout vše ve svém okolí. Spike grenade je specialita, jelikož po jeho výbuchu na místě dopadu vyroste skrz naskrz vertikální lávový sloup, který najde využití hlavně při zvedání nebo obracení těles. Samozřejmě si na něj také můžete stoupnout a nechat se vyvézt do příslušné výšky.

Ačkoliv není zabitých botů nikdy dost, pořád je zde k dispozici online hraní. Pokud si myslíte, že hru před pádem do podprůměru zachrání alespoň dobrý multiplayer, pletete se. Nenajdete v něm totiž nic nevídaného, pouze klasické módy jako Free-For-All, Team FFA, Deathmatch a Team DM. Ani není moc důvod v něm speciální dispozice hlavního hrdiny použít, protože se stejně nakonec ani nepřipojíte k serveru. Stabilita lítá sem a tam, a i kdyby měl hráč k mání internet od NASA, pochybuji, že by mu hra nelagovala. Možná tohle všechno opraví patch, ale první dojem z MP není zrovna nejlepší.

Sečteno a podtrženo, není už o čem mluvit. Fracture mohl být skvělou a revoluční hrou, bohužel však skončil pouze v sekci označené „průměr” a ještě se mu lidé smějí. Pokud nevíte, v čem je se hrou takový problém, přečtěte si text několik odstavců nad tímto. Ať už jde o zmiňovanou linearitu, nevyužitý hvězdný koncept, stupidní hádanky a využívání schopností jen k boji, stále by se dalo do Fracture zapracovat něco víc. A to něco víc při hraní velice chybí.