Recenzovaná verze: PlayStation 4

Jelikož se v našem archívu nenachází žádná retro recenze tohoto pohádkově laděného opusu, můžeme využít této příležitosti k trochu hlubšímu průzkumu dávné historie, kde FF ještě zářila jasnými barvami, a každý další vydaný díl strhl nebývalý povyk. Ty tam jsou tyto časy, ačkoli objektivně vzato moderní FF tituly přinášejí stejně plnohodnotnou zábavu, jen se jim dlouhodobě nedaří odbourat publikum nějakým zabijáckým titulem a přesvědčit je, že evoluce v žánru nemusí být vždy ke škodě věci. Ale dost již lamentování, neboť recenze na hru typu FF IX by se měla nést v rovině pozitivního přístupu. Není totiž pochyb o tom, že podobných titulů, jež by vyvolávaly jednoznačně kladné emoce, v dnešní době mnoho není, protože se herní současnost příliš utápí ve své sebestřednosti a lacině moralizuje namísto toho, aby sloužila jako stéblo naděje a klidu v rozbouřeném moři dnešní uspěchané i nevlídné doby.

Kdysi, když jsem ještě filozofoval nad matérií a snažil se za každou cenu nalézt smysl ve všem kolem mé bezbřehé existence, jsem si pokládal často otázku, čím si dokázala FF IX tak naklonit přízeň davu a herní lůzy (jak nám často odpůrci JRPG her a obzvláště FF říkávali). Nikdy jsem nenalezl uspokojující odpověď, ačkoli nyní bych se již odvážil tento fenomén definovat jako – terminus technicus, nebrat vážně - „poprvé a navždy“. V dobách 80. a 90. let měly totiž FF hry mimořádně chytlavý náboj, který často způsoboval, že si stačilo daný díl zahrát jednou a člověk již propadl jeho kouzlu navždy. Dost lidem se to stalo například u FF VII a FF VIII, avšak byla to teprve FF IX, u níž poprvé a navždy zafungovalo nejvíce. Důvodem je, že se u devátého dílu podařilo vývojářům zřejmě nejvíce trefit do vkusu hráčů a vyváženým mixem středověké fantasy i moderní pohádky prodchnuté bravurně koncipovaným příběhem s množstvím jedinečných postav do značné míry naplnit a definovat pojem japonské fantazie. Ne nadarmo Hironobu Sakaguchi, otec celé ságy a dlouholetý šéf Square Enix (tehdy však ještě Squaresoft), označil právě FF IX za svůj nejoblíbenější díl. Jistě věděl proč, neboť ve hře se silně odrazil jeho nezaměnitelný rukopis a schopnost vyvolávat v lidech neopakovatelné emoce. Poprvé to pro Sakaguchiho nebylo, neboť se jako režisér a později i producent podílel na všech tehdy vydaných dílech, avšak naposledy ano. FF IX totiž drží smutné prvenství: byla poslední FF hrou, na které se Sakaguchi osobně podílel a zároveň rozlučkou s PlayStation One, kde série zažívala svůj zlatý vek, z něhož svým způsobem Square těží dodnes. 

Oproti FF VII a FF VIII se devátý díl po delším čase opět vrátil k pohádkové nátuře, kde nemohou chybět pyšná království, neposlušné princezny, dobrosrdeční čarodějové nebo mluvící žáby. Byl to zcela jednoznačný tah vývojářů, který se povedl znamenitě, protože fanoušci již byli přesyceni ponurými příběhy v potemnělých a přetechnizovaných světech, kde byla magie jen okrajovou záležitostí. Sakaguchi jako jeden z tvůrců scénáře nás tak zavedl do pohádkového světa Gaia, kde se drzý zlodějíček jménem Zidane pokusí spolu se svou povedenou partičkou potulných herců-zlodějíčků unést princeznu Garnet z království Alexandrie, kde vládne její panovačná a proradná macecha královna Brahne. Spustí se tak koloběh velkých událostí, v nichž musí Zidane čelit četným nástrahám, aby si vydobyl místo v srdci krásné princezny a zároveň se postavil hlavnímu padouchovi, jímž je zlomyslný Kuja. V tom mu pomáhají svérázní přátelé, mezi nimiž ční zejména zbrklý rytíř Steiner posedlý ochranou princezny a mladičký kouzelník Vivi, jenž neustále pochybuje o vlastní existenci.

Dále jsou zde z hratelných postav ještě dračí bojovnice Freya, všežravá Quina (jedná se o jedinou hratelnou postavu v celé sérii, o které nikdo s určitostí neví, jaké je její pohlaví), mladá čarodějka Eiko a nájemný lovec Amarant. Všechny postavy jsou dobře napsané a mají též kvalitní dialogy i interakce mezi sebou. Skloubení humorné nadsázky s vážnými tématy se u FF IX podařilo velmi dobře. Je to jeden z důvodů velké popularity hry, která byla vyvíjena souběžně s FF VIII a ihned po svém vydání v roce 2000 (v Evropě až roku 2001) ovládla žebříčky hodnocení a prodejů po celém světě. Na popularitě má samozřejmě lví podíl i originální game design postav a prostředí, který působí osvěžujícím dojmem, evokuje oblíbené archetypy středověkých reálií a zvířecích rysů, ale zároveň je těžko uchopitelný, a tudíž groteskně fantaskní. Podobná umělecká univerzálnost u dalších dílů již chybí, a proto i v kontextu s předešlými dvěma vyspělými díly působí FF IX jedinečným dojmem.

Ve své době měla FF IX samozřejmě také vynikající grafiku, což ale je standard, na který jsme díky bohu zvyklý u FF série dodnes. A nejen grafiku, protože onehdy ještě působil ve službách Square legendární skladatel Nobuo Uematsu, který ve hře rozvířil směsici kontrastních melodií, kde se snoubily truchlivé a svižné skladby se záměrnými hudebními absurditami, jež měly ubrat vážnost a opět navodit humorné pasáže. Po stránce hratelnosti lze FF IX specifikovat jako klasické JRPG, což paradoxně herní kritika svého času nedokázala ocenit, neboť byla ovlivněna tehdejším trendem, jenž trval na tom, že pouze inovace jsou nezbytným předpokladem pro udělení vyšší známky. Dnes již naštěstí víme, že inovace jsou věc pozitivní, osvěžující, avšak nikoli nezbytná, protože v záplavě bezbřehých a přes kopírák produkovaných titulů v jednom žánru může často působit retro jako únik ze stereotypu.

A tak se ani ve FF IX nešetřilo s náhodnými souboji, které představovaly ten nejlepší recyklát z legendárního ATB (Active Time Battle) systému, kdy rozhodovaly hbitost a rychlé prsty. Tentokrát byly souboje o mnoho zábavnější, protože každá postava měla své specifické schopnosti. Tak například Zidane mohl krást předměty od nepřátel, Eiko a Garnet vládli schopností přivolat na pomoc legendární monstra zvaná v devátém díle jako „Eidolons“, Vivi ovládal černou magii, apod. A jelikož bylo ve hře celkem 8 hratelných postav, navolit si správnou kombinaci, jež by odpovídala preferovanému stylu hraní každého hráče, trvalo desítky hodin. Po vzoru speciálních Limit Breaks z FF VII mohly postavy v devátém díle přejít po dobití ukazatele do stavu „Trance“, jenž jim umožnil rozdávat mnohem větší rány a používat silnější schopnosti. Také ve FF IX byl stále ještě zachován klasický LV Up systém, kdy se jednotlivé charaktery rozvíjely postupem na vyšší úroveň, přidělováním lepšího vybavení a také získáváním ability points (AP), díky nimž se postavy učily skilly ze svých zbraní, neboť každá zbraň, brnění nebo náramek měl své vlastní schopnosti.

Avšak FF IX nestála jen na klasických náhodných soubojích, jež patřily ve své době téměř k povinnosti každého JRPG, které chtělo být úspěšné. Dalšími z pilířů, na kterých hra stála zakotvena jako na pevné skále, byly tradiční FF aspekty. Tak například: cestování po otevřené mapě a navštěvování četných lokací, a to za pomoci vlastních nohou, hřbetu Chocoba, lodě či vzducholodě, nápadité dungeony s nadrženými bossy, včetně takových, kam příběh hráče ani nezavede, a tak jen čekají na objevení, nepřeberné množství nadstavbové části od hledání pokladů, přes hraní karet až po lov vzácných monster a zejména kvalitní příběhová linka, jež udávala tempo celé hře. To vše byly kolority špičkového RPG, kde si každý našel to své, co jej nadlouho přikovalo ke konzoli. Obzvláště některé questy, namátkou chytání žab, pěstování Chocobů, hledání vzácných monster a mincí nebo pátrání po ztracených pokladech se silně zapsaly do povědomí fanouškovské komunity. A byly to tyto vcelku těžké a časově náročné questy, jež kdysi podněcovaly zvídavost, vynalézavost a touhu po sebepřekonávání, a tak se FF IX stala hrou doslova kultovní. Co také čekat od tak rozsáhlého titulu, jenž zabral svého času hned 4 CD, což dnes zní pro mladší hráče až skoro úsměvně. Na druhou stranu se FF IX nebála představit některé sympatické novinky, např. nové skilly a vybavení, jež předchozích osm dílů ještě nestihlo nabídnout, tichou poštu Mooglů a zejména Active Time Event, nebo-li „koukni, co v tomto okamžiku dělají ostatní“, díky čemuž se podstatně rozšiřoval příběh. Svou rozlehlostí a náročností (kdo porazil obří hopík jménem Ozma nebo získal legendární meč Excalibur II?) neměla FF IX na přelomu milénia na konzolích konkurenci. Je ironií, že i dnes by hra – pokud by jí někdo převedl do moderní grafiky – pravděpodobně hledala na poli JRPG žánru sobě rovného jen těžko.

Jak je tedy zřejmé, není divu, že Square vytáhl FF IX jako svého žolíka právě letos, kdy by měla společnost servírovat hráčům jen své best of FF série. Remasterovaná verze toho nabízí velmi mnoho, dokonce více než například FF VII port pro PS4. V prvé řadě se můžete těšit na vylepšenou grafiku, což se týká především modelu postav a FMV. Díky větším detailům dostává hra zcela nový náboj, protože si zejména veteráni budou nyní všímat neuvěřitelných detailů, jež nebylo dříve možné zaregistrovat. Došlo též ke zkrácení nahrávacích časů a zároveň byly kompletně odstraněny dělící body označující přechod z jedno CD na druhé. Bohužel zůstává tradiční nešvar všech herních portů z prvních dvou PlayStationů, kdy není možné hrát ve Full HD obraze, nýbrž je nutné spokojit se pouze s poměrem stran 4:3, tj. s otravnými pruhy po obou stranách obrazovky. Naštěstí ve Square tentokrát přemýšleli hlavou, a tak když už nemohli pruhy odstranit, alespoň je stylově natřeli na černošedou, aby tak alespoň trochu pasovaly k základní barvě herního menu. Po pár hodinách hraní tak pruhy přestanete de facto vnímat a budete si užívat toliko pouze hru.

Stejně jako u portu FF VII, tak i nyní obsahuje hra celou řadu pomůcek, jež mnoho hráčů nazývá zcela po právu cheaty. Jedná se o zrychlení hry, možnost vypnout náhodné souboje, 9999, kdy šlehnete každé potvoře tuto cifru, apod. Ve hře jsou obsaženy i „boostery“, které navýší LV a skilly postavám. Avšak na rozdíl od výše zmíněných cheatů tyto boostery blokují některé trofeje. Dále tu máme také přidání auto-save, a tak když náhodou někde kleknete, lze využít jednoduše funkce continue. Vylepšení doznalo i command menu, které je nyní přehlednější. Vítaná je také možnost přeskočit filmečky. Aby toho nebylo málo, lze si tentokrát vybrat jazykové mutace (angličtina, francouzština, španělština, němčina, italština a dokonce i britská angličtina). Zdaleka největší změnou je ovšem přidání trofejí. A upřímně, tentokrát se razantně přitvrdilo, neboť trofeje typu projet celou hru za 12 hodin nebo 1000 x přeskočit švihadlo jsou něco, co brutálně potrápí nejen nováčky, ale i zkušené veterány. Každopádně jsme za trofeje rádi, protože umožňují poměřit síly mezi fanoušky a vydatně se hecovat napříč komunitou. V rámci možností tak hodnotím remaster FF IX velmi pozitivně a doporučuji ho i úplným FF analfabetům a panicům, protože lepší rozjezd si v současnosti asi nelze přát.

Final Fantasy IX představuje jednu z nejvíce okouzlujících a nejpopulárnějších JRPG her z přelomu milénia, jež se stala nejen silným mementem doby, ale také úspěšným završením zlatého věku FF série na PlayStation One. Až překvapivě kvalitní remaster tohoto stařičkého titulu, kde se Square Enix skutečně snažil o lepší vzezření a upravení svého dávného klenotu, nám dokládá podmanivou sílu a originalitu FF her z éry jistého Pana Sakaguchiho, jenž dával všem svým hrám velké srdce. Jsem jedním z mála FF fanoušků, který hájí posun série směrem k akčnímu sandbox RPG, jak to předvedly FF XII či nedávno FF XV, avšak nikdy jsem nepopíral, že osobitost a kouzlo poprvé a navždy se z FF ságy vytratila ve chvíli, kdy se Square nedokázal dost dobře vyrovnat s dědictvím Sakaguchiho a spol., jež spočívalo v základním poznatku. O úspěchu hry totiž nerozhoduje její schopnost nabídnout lepší grafiku nebo zaručeně nové a kvalitní herní mechaniky, ale naopak vyvolávat v lidech pestrou škálu emocí, díky čemuž fanoušci budou po letech vzpomínat nikoli na to, co viděli, ale co „prožili“. FF IX je proto plným právem dodnes považována za jistý ukazatel toho, nakolik dokážou její následovníci i konkurenti z jiných společností vytvářejících JRPG naplnit krédo otce FF série a jeho generace. Spolu s FF IX si nyní mohou kouzlo tehdejšího herního průmyslu, jež se již přežilo a nikdy se nevrátí, prožít všichni, pro které jsou hry inspirací a dobíječem pozitivní energie. Malá devítka pro velkou Devítku z dávných časů, kdy poprvé a navždy ještě zaručeně fungovalo.