Daikatana měla stavět na propracovaném příběhu, který hráče vtáhne do hry jak nikdy předtím. Jenomže Romero provázání příběhu do hry nezvládl, a tak je příběh velmi lehce nastíněn v přítomných animacích, přičemž je velmi prostý. Hlavní úkol je od začátku daný, musíte najít mocný meč Daikatana a porazit hlavního bosse Mishima. Příběh tak není chloubou hry, jak nám Romero před vydáním sliboval. Celá Daikatana je rozdělena do čtyř časových pásem, které postupně musel hráč projít. Nejprve jsme se podívali do Japonska ve 25. století. Tato první epizoda dost hráčů znechutila svým odpuzujícím level designem, hloupými protivníky a otřesným zpracováním natolik, že ji ani nedohráli a raději se začali věnovat jiné hře. 

Tím tak přišli o celkem zajímavou druhou epizodu, která se odehrávala v antickém Řecku. Tato epizoda přinesla zajímavé protivníky, jako jsou obří pavouci, monstra z řeckých bájí a kostlivce. Level design se rovněž zlepšil a zde jsme si také poprvé vyzkoušeli kooperaci s PC ovládanými partnery. Vzestupnou tendenci v kvalitě levelů potvrdila i třetí epizoda, která hráče zavedla do středověkého Norska. Zasněžené krajiny vypadaly velmi povedeně, přičemž jsme občas museli vyřešit nějak ten logický problém. Čtvrtá epizoda se odehrávala v současnosti v San Franciscu, přičemž velmi připomínala Matrix. Bohužel ani celkem povedená druhá půlka hry nezabránila tomu, aby se z hraní stala celkem nudná záležitost.

Daikatana měla stavět především na propracované kooperativní hře mezi samotným hráčem a dvěma spolubojovníky, kteří se během hry k vám přidali. Bohužel v té době zřejmě ještě nebyla AI tak vyspělá jako dnes, ale i tak musíme vývojáře podezřívat, že si s AI moc práce nedali. Spolubojovníci totiž běhali po mapě jak bez mozku a občas se dokázali i zaseknout do dveří tak šikovně, že neprošel poté ani hráč. Znamenalo to tak ve většině případů nutný restart. Občas na vás dokázal spolubojovník jen tupě civět a vám nezbylo nic jiného, než se u televize modlit, aby popadl druhý dech a konečně se pohnul. O nic lepší nebyla ani AI protivníků, kteří běhali pod vaši hlaveň jak slepice na porážku a spíše tak vaši smrt zavinil počet protivníků, než jejich propracovaná AI.

PC verze Daikatany běžela na upraveném Quake 2 enginu a ačkoliv se vývojáři hodně snažili, byla to velká mizérie. Pokud jsme PC verzi nazvali jako velkou mizérii po grafické stránce, nedokážeme popsat Nintendo 64 verzi, která vypadala ještě hůře. Občas měl dokonce hráč problém vidět nepřátele, což zapříčinilo obrazovku smrti a následný loading. Co dále musíme strhat, byla hudební stránka hry, která byla naprosto mimo mísu, a vývojáři naházeli do hry to, co se jim asi momentálně líbilo. Pokud je to tak, docela litujeme jejich vkusu. To samé platí o zvucích nepřátel, které trhaly uši, a občas bylo potřeba ztlumit zvuk, aby vám uši náhodou neodpadly.

Daikatana byla prachsprostá doomovka, která v ničem nevynikala. Špatný level design, zastaralá grafika, šílené zbraně a hlavně naprosto alarmující AI protivníků i vašich spolubojovníků zapříčinilo, že Daikatana zůstane navždy černou skvrnou kdysi legendárního vývojáře, který nám přinesl hry jako Doom a Quake. PC verze byla ještě v mezích hratelnosti, ale Nintendo 64 verze raději neměla spatřit světlo světa.