Recenzovaná verze: PlayStation 4

Ne, kdepak, nebudu zde zdlouhavě a nudně líčit vznik, historii a fenomén série Crash Bandicoot. Jednak by to bylo nošení vačnatce do pralesů na Wumpa Islands, neboť velký speciál na toto téma jsme zde nedávno publikovali, a jednak se najde v komentářích jistě dost herních veteránů, kteří ty mladší a méně znalé zasvětí do tajů bandikutího univerza. Na úvod odpusťte neprofesionální konstatování na téma, že jsem velmi rád za návrat Crashe a jeho rodinky, kde nás uvítá nejen legendární šamanský bůžek Aku Aku, ale i Crashova sestřička Coco se svým tygříkem. A kdo by také neviděl rád zlomyslného Dr. Cortexe, že? V dnešní době by se dalo totiž kvalitních plošinovkových her spočítat na prstech jedné ruky. Na PlayStation 4 stojí z těch novějších a opravdu kvalitních za zmínku v podstatě jen Ratchet. Uběhlo hodně let a doba se výrazně změnila.

Plošinovkový žánr je dnes již pouze okrajovou záležitostí a Crash Bandicoot na konzoli od SONY nebyl dlouhých 9 let. Skoro to již vypadalo, že tato spící značka bude snít svůj sen o promarněných příležitostech navždy. V SONY a především v Activision, které drží licenci na celou ságu, se však nakonec zmátořili a rozhodli se vrátit dávného maskota zpět na scénu, aby potěšil nejen pamětníky, ale ukázal i těm mladým, jak že má vlastně vypadat pravý hrdina. Žádný tvrďák s páskou přes oko nebo výrazem naštvaného antického boha, ale obyčejný bandikut, který zažívá denně četné karamboly a vítězství nad všedními starostmi kdesi v tropickém australském pásu.

N. Sane Trilogy je splněným snem pro ty, kteří ještě pamatují, že se hry kdysi kupovaly jen při svátečních příležitostech a stály celý majlant. Teď tu však máme tři plnohodnotné hry v jednom balíčku za zvýhodněnou cenu, nad kterou nezapláče ani tolik peněženka, jako spíše radostí každý, komu vykouzlí na tváři úsměv trojnásobná porce prvotřídní zábavy a napěchovaného humoru. Trilogie od vývojářů ze studia Vicarious Visions obsahuje první tři díly nezapomenutelné ságy, a to Crash Bandicoot (1996), Crash Bandicoot 2: Cortex Strikes Back (1997) a Crash Bandicoot 3: Warped (1998). Máte tedy jako na dlani vše, co potřebujete pro úspěšně zvládnutou zkoušku ze základů této série. Pokud se snad někdo čertí nad tím, že trilogie neobsahuje čtyři hry, tj. tři výše zmiňované plus Crash Team Racing, který vyšel roku 1999 též od studia Naughty Dog a lidé na něj nedají dopustit, pak je vysvětlení velmi prosté. Tvůrcům jde totiž v prvé řadě o reboot celé značky, kdy se v budoucnu – doufejme - pokusí příběhově a herně navázat na základní trilogii, tudíž se jim závodní spin-off tak trochu nehodí do krámu. Oproti originálním hrám nabízí N. Sane Trilogy mnoho vylepšení, na které se podrobně zaměříme.

Jelikož se jedná o kolekci, je možné hrát jakýkoli ze tří dílů bez omezení. Vyhovuje Vám začít dvojkou a každý den vybočit na jednu stranu či chcete rovnou rozehrát všechny díly najednou? U N. Sane Trilogy žádný problém! Každý díl sice nabízí něco jiného – jednička vyšší obtížnost a jednoznačný tah na Cortexovu branku, dvojka méně linearity i větší bonusový obsah a finální završení trilogie poté prvotřídní porci zábavy v klasických plošinovkových úrovních doplněných ďábelsky chytlavým závoděním na motorce či skútru – ale dohromady tvoří pospolitý celek, který přináší příbojovou vlnu sentimentu. Pokud se něco vývojářům podařilo skutečně na výbornou, pak to, že dokázali nejen zachovat ducha originálu, ale díky vylepšenému audiovizuálu také stvořit vábničku pro hráče sérií doposud nedotčené (ano, i takoví mezi námi žijí).

Není remaster jako remaster. O tom nás Vicarious Visions rychle přesvědčí, protože vylepšením prošlo téměř vše, ať již samotné cutscény, které jsou nyní více akčnější, humornější a krásnější (jak by také ne, když přímo evokují dynamické animace Looney Tunes nebo dávných seriálů z Cartoon Network, jimiž se série mimo jiné kdysi také inspirovala) nebo design prostředí, jenž se stává skutečnou pastvou pro oči. Novou vzhledovou úpravou prošel samozřejmě také Crash, jehož vzezření nyní sice ještě o něco více neodpovídá nejnovějším módním trendům, ale náš chlapec se tak alespoň výrazně přibližuje tomu, jaké proporce má v seriálu „Skylanders Academy“. Ono to zase není tolik překvapivé, neboť ve Vicarious Visions pracuje několik designérů, kteří vytvořili Crashe i pro zmíněný seriál. Představuje se nám i plně remasterovaný soundtrack, jenž je originální směsicí domorodých bubnů a africké marimby, a také úplně nový dabing, který se snaží držet dlouhé tradice univerza, a tak zazní i několik známých hlasů z minulosti. Celkově hodnotím remaster v této souvislosti jako jednoznačně pozitivní, což nemůže změnit ani skutečnost, že na PS4 Pro běží hra ve 30 fps.

Hratelnost zůstala u všech tří her zachována, což s sebou nese několik rovin. Předně díky tomu, že se nijak výrazně neměnil design úrovní, zůstala při starém i původní obtížnost. Ano, N. Sane Trilogy je poměrně náročná záležitost, avšak nejedná se o žádnou noční můru, tedy pokud nepočítám z nějakého důvodu pro většinu hráčů (samozřejmě včetně mě) obtížně překonatelnou překážku v podobě úrovně „The High Road“ v prvním díle. Naštěstí byla do trilogie přidána možnost automatického ukládání, a tak nikde nehrozí, že byste se zasekli na několik hodin. Upřímně mě však celkem překvapilo, kolik zbytečných smrtí a pádů do bezedných hlubin jsem musel absolvovat jen díky tomu, že ovládání analogovými páčkami mnohdy udělá více škody než užitku, a člověk odvyklý staromódním plošinovkám již odhaduje vzdálenosti mezi překážkami hůře než za mlada. Pravděpodobně právě proto někteří recenzenti udělili N. Sane Trilogy nižší hodnocení a stěžovali si na frustrující obtížnost. To však není můj případ, neboť se domnívám, že plošinovky by určitou úroveň obtížnosti mít měly. Časy se však opravdu bohužel změnily a Crashův návrat nám všem připomněl, že hry bývaly kdysi mnohem náročnější.

Avšak zpět k tématu. Další rovinou vyvěrající z faktu, že se jedná pouze o remaster, nikoli remake, je syndrom ztracené iluze. Přiznávám, že ten, kdo k hrám přistoupí jako Crashem nepolíbený panic, pravděpodobně na trilogii zareaguje o mnoho pozitivněji než ten, kdo do N. Sane Trilogy přišel hledat ztracené dětství a mládí – všechny tři hry totiž nedokáží po několika hodinách hraní zakrýt, že postrádají větší hloubku a neustále dokola se opakující úrovně jen s vyšší obtížností jsou to, co moderní herní koncepty už přinejmenším 15 let nenabízejí. V tomto ohledu je celá trilogie až příliš staromódní, a to i přesto, že toto konstatování zasáhne srdce nejednoho skalního fanouška.

Vylepšeným audiovizuálem a možností auto-save však N. Sane Trilogy nekončí. Právě naopak. Pominu-li, že se chystá DLC, které pravděpodobně nabídne zcela nové úrovně, jež se do původních her nevešly, pak se můžete těšit především na trofeje. Každý ze tří dílů totiž nabízí svoje vlastní trofeje, včetně Platiny. Její získání bude velkou výzvou, protože ve všech třech dílech se nově dostavila „časovka“, která byla původně pouze u Crash Bandicoot 3: Warped. Avšak tou zdaleka největší novinkou, která potěší úplně každého, je skutečnost, že Crashova sestřička Coco je plně hratelnou postavou pro celou trilogii a můžete s ní absolvovat drtivou většinu úrovní. Coco sice nenabízí žádné nové herní možnosti, ale je velmi sympatické, že vývojáři vyslyšeli hlas fanoušků a jejím přidáním zvýšili zábavnost celé trilogie a prohloubili celé univerzum.

Na to, že se jedná stále „jenom“ o remaster, je novinek poměrně dost a jsme za ně upřímně rádi, obzvláště uvážíme-li, že se jedná o remaster her starších více než většina těch, kteří nyní čtou tyto řádky. Kdyby se alespoň každý druhý remaster z minulosti povedl stejně dobře jako N. Sane Trilogy, herní svět by byl o mnoho šťastnějším místem. Jako recenzent i fanoušek dohromady mohu proto bandikutí trilogii bez obav doporučit nejen pamětníkům dávných časů, ale také mladším generacím, protože ve svém idylickém vzhledu, roztomilosti a nenucené zábavnosti představuje v současnosti v oblasti žánru to nejlepší, co je a pravděpodobně ještě chvíli bude na trhu k dostání.

Stará láska nerezaví. Crash Bandicoot N. Sane Trilogy přináší přesně to, co jsme od hry už od jejího oznámení očekávali, a to závan příjemné nostalgie, bandikutí rodinku v moderním provedení non plus ultra a probdělé noci při snaze vyzobat obtížně získatelné drahokamy. Kompletace tří kultovních klasik v úhledném balíčku za příjemnou cenu byla skvělým tahem SONY a Activision, který odbourává hořkou pachuť minulosti, kdy obě strany Crashovi tak trochu něco málo dlužily. Zdali se v budoucnu dočkáme dalšího pokračování je zatím ve hvězdách, protože poté, co prvotní kouzlo dojemného shledání opadne, vyjeví se o to jasněji, že Crash sám sice na rozdíl od nás hráčů vskutku nestárne, ale to samé se rozhodně nedá říci o celkovém herním konceptu původní trilogie, který ve svém nitru přináší nejen občasnou frustraci, ale také archaické a dnes herním mainstreamem těžko akceptovatelné herní prvky. Avšak ani to by nemělo být překážkou toho, aby se N. Sane Trilogy stala cenným kouskem ve sbírce každého upřímného fanouška plošinovkové tvorby a pravého PlayStation patriota, protože i přes své nedostatky přináší desítky hodin upřímné zábavy a pravé výzvy. Crash Bandicoot rozhodně nezklamal a i po téměř 21 letech dokazuje, že je opravdovým fenoménem překračujícím hranice času, herních platforem i lidských generací. Jinými slovy: na každé generaci konzolí i u každé věkové kategorie si tento neučesaný vačnatec umí zjednat pozornost i zájem. A plným právem, nutno podotknout…