Recenzovaná verze: PlayStation 5             

Když jsem hru Avatar: Frontiers of Pandora poprvé zapnul, byl jsem naprosto ohromen, že se vývojářům povedlo naprosto věrně přenést všechny prvky filmové předlohy do videoherní podoby. Ať už jde o strhující atmosféru, stylizaci i jedinečný mimozemský svět měsíce Pandora se svébytnou faunou a flórou, která je nádherná na pohled, ale také kolikrát pořádně nebezpečná. A do světa hry patří i mimozemské humanoidní bytosti Na'vi, které jsou ztvárněné s maximální mírou detailů a svým chováním, pohyby, mluvou i spojení s přírodou se nijak neliší od toho, na co jsou fanoušci zvyklí z kin. Po této stránce je Avatar: Frontiers of Pandora věrný své předloze a věřím, že to bude obrovské lákadlo pro nejednoho fanouška. Je vidět, že vývojáři z Massive Entertainment mají předlohu rádi a navíc měli naprostou podporu Ubisoftu, ale také společnosti 20th Century Studios i samotného režiséra Jamese Camerona, s nímž mohli mnoho věcí diskutovat, aby hra krásně zapadla do budovaného univerza, jehož je nedílnou součástí.

Hra Avatar: Frontiers of Pandora se nesnaží kopírovat děj prvního nebo druhého filmu, takže musíte zapomenout, že se setkáte s oblíbenými hrdiny jako Jake Sully nebo Neytiri a jejich rodinou. Jde si svoji vlastní cestičkou, což bylo určitě dobré rozhodnutí. Jsem rád, že vývojáři přichází s vlastním příběhem, jenž celé oblíbené sci-fi univerzum obohacuje. Vtipné je, že děj filmů nekopírovala ani nepříliš kvalitní oficiální videohra Avatar: The Game z roku 2009, o níž se také postaral Ubisoft, přesněji vývojáři ze studia Ubisoft Montreal. Frontiers of Pandora se odehrává zároveň s druhým filmem, ale na úplně jiném místě měsíce Pandora, které se také rozhodla lidská korporace RDA kolonizovat. Hlavním hrdinou je jeden z Na'vi (jde o jednoho z posledních přeživších z klanu Sarentu), jenž byl jako malý chycen a převychováván lidmi, ale v dospělosti se mu podaří utéci a přidat se do hnutí odporu, které si klade za cíl s nezvanými návštěvníky z planety Země zatočit.

Sám ale hlavní hrdina/hrdinka (vytvoříte hned na začátku skrze jednoduchý editor) na vše nestačí, a proto musí hledat pomoc a tvořit koalice s dalšími klany proti společnému protivníkovi, což je věrné prvnímu filmu Avatar, ale trochu to svoji strukturou připomíná Far Cry sérii, s níž má ostatně Avatar: Frontiers of Pandora mnoho společného. To nebudu zastírat, že ne, ale vzhledem k tomu, že mám Far Cry sérii rád, moc mi to nevadilo. Navíc označit Avatar: Frontiers of Pandora jen za klon Far Cry by byla obrovská chyba, protože tak jednoduché to také není. Každopádně více mi vadí, že příběh hry není ve výsledku po slibném začátku tak silný a zajímavý, jak bych chtěl, aby byl, navíc je předvídatelný a většinu větších zvratů jde tušit dlouho dopředu. Také hlavní padouch postrádá větší charisma, aby z něj byla cítit větší hrozba, a celkově mi přišlo, že je dost nevyužitý. Přesto má hra i několik pěkných momentů, které fanoušky potěší. Docela zajímavé je, že veškeré události jsou ve hře viděny z pohledu hlavního hrdiny, ať už jde o rozhovory, samotnou hru nebo prostřihy. To trochu hře ubírá filmovosti a postrádá epičtější momenty, což je škoda.

Začátek hry se odehrává v útrobách základny, ale jak jsem se po pár minutách dostal na povrch Pandory, byl jsem naprosto ohromen tím, jak detailně je zpracován její svět, v němž poletují, menší hmyzu podobná zvířata, pasou se býložravci různých druhů či někde číhá nějaký ten dravec. Svět Pandory působí živým dojmem s vlastními ekosystémy, což je umocněno i změnami počasí s krásnými efekty, navíc je díky několika odlišným biomům hodně rozmanitý. Naleznete v něm nejen husté džungle, ale i pláně s monumentálně vypadajícími skálami či létající ostrůvky. A tím vůbec nejlepším jsou fantastické scenérie, nad nimiž se tají dech a kolikrát jsem jen nevěřícně zíral a vyvolával Photo režim. Svět hry, který je na rozdíl od jiných her Ubisoftu hodně vertikální, je obrovský a přímo láká k prozkoumávání, což je docela slušná zábava i díky vyladěnému ovládání a dobře zvládnutému pohybu, v čemž mi chvilkami nový Avatar připomínal Mirror’s Edge. Navíc oceňuji, že vývojáři nezakomponovali do hry žádné věže, které by vám část mapy odkryly, ale vše je nutné objevit jako třeba v The Legend of Zelda: Breath of the Wild. Nejprve je nutné dlouhé vzdálenosti překonávat po svých, ale jakmile získáte Ikrana, už je cestování daleko příjemnější, nehledě na to, že létání na tomto majestátním tvorovi je zábava a hodně uspokojující. Zvláště při pohledu na tu nádheru kolem.

Po světě hry se povalují různé druhy květin a dalších rostlin, které můžete skenovat a brát z nich plody nebo jejich části. Stejně tak je možné skenovat faunu a lovit pro materiál. Tyto aktivity se na začátku nezdají moc důležité, ale opak je docela pravdou. Materiál, který získáváte i za důkladný průzkum základen a vůbec celého herního světa, je totiž důležitý k výrobě lepších zbraní, kolikrát nádherných brnění i třeba šípů do luku. Výroba je celkem jednoduše zpracovaná. Stačí požadovaný materiál, jehož získání ale vyžaduje sem tam bloudění a hledání, a to i v lokacích, kde víte, že se nachází. To trochu popravdě bere pozornost hlavní lince a ubírá ji na tempu, ale lepší vybavení se vždy za lehké zdržení vyplatí. Zvláště při skutečnosti, že vybavení hodně ovlivňuje celkový level postavy, přičemž hlavní mise jsou vždy na určitém levelu. Sice je můžete hrát s nižším, ale hraní si tím vždy docela dost ztížíte. Takže to moc nedoporučuji.

Zatímco výroba zbraní a dalšího vybavení je celkem přirozenou součástí hry, navíc docela zábavnou, survival prvky už jsou spíše do počtu. Aby se vám doplňoval automaticky život, musíte pravidelně jíst, ať už nalezené sáčky nebo jídlo, které si sami uvaříte jako v Monster Hunterovi z nalezených surovin. Jídla jsem měl ale neustále dostatek, takže je tato mechanika trochu zbytečná. Když už ji chtěli vývojáři ve hře mít, mohli ji více rozpracovat. Stejně tak bych ocenil, pokud by všude necpali docela otravnou hackovací minihru, s níž aktivujete počítače, odemykáte dveře či krabice s lootem.

Zatímco svět Pandory je naprosto pohlcující a hlavní hvězdou hry, obsahově na tom Avatar: Frontiers of Pandora není nejlépe a jde bohužel o tu nejslabší část hry. Začnu příběhovou kampaní, která postrádá nějaké památné a dobře navržené mise, což je u tvůrců Tom Clancy's The Division docela velké nepříjemné překvapení. Vlastně mi jen jedna více uvízla v paměti po dohrání, a to ta, když jsem si šel pro vlastního Ikrana. Jinak jsem během celé hlavní kampaně jen likvidoval základny nebešťanů, a to naprosto triviálním a nezáživným způsobem. Na základnách vždy stačí najít páky, ventily nebo na nich něco zničit, a tím je základna zničena a zabrána, což způsobí, že okolí přestane umírat. Většinou je tato aktivita spojená s vedlejším obsahem, alespoň tomu tak doposud bylo u her Ubisoftu, ale nyní jde o hlavní obsah, a je jasné, že nemůže obstát, navíc jak se začne opakovat, hra rychle sklouzne do stereotypu. Slabší příběh bych asi vývojářům ještě dokázal odpustit, ostatně, zase tak špatný také není, ale ničím zajímavou náplň nemohu tolerovat.

Hra Avatar: Frontiers of Pandora je akční hra viděna z pohledu první osoby. V předchozím odstavci jsem zmínil, že připomíná Far Cry sérii. Hlavně ale svoji strukturou a několika prvky, protože základ hratelnosti je dost odlišný. A možná i proto se zdráhám hru označit jen za prostý klon Far Cry série, kterým ve výsledku není ani náhodou. Zatímco hry ze série Far Cry jsou čistokrevnými střílečkami, v nichž prakticky neustále musíte držet prst na spoušti a kosit protivníky po desítkách, Avatar: Frontiers of Pandora je spíše stealth hrou, v níž pomalý a tichý přístup nese největší úspěch. I vzhledem k tomu, že hlavní hrdina toho zase tak moc nevydrží. Stealth mechaniky jsou celkem solidní. Je možné si označovat protivníky, potichu kolem nich procházet, k čemuž je design světa do značné míry uzpůsoben. Sem tam ale dojde i na přímé střety, během nichž je možné používat různé druhy luků (na kratší i delší vzdálenost), později dojde i na samopaly, vrhač bomb či brokovnici. Zbraní není moc, což jen ukazuje, že hra o těchto střetech s protivníky moc není. Spíše tu slouží jen pro obranu, když už se spustí alarm.

Co se týče druhů protivníků, těch popravdě moc není. Jsou tu jen klasičtí vojáci se samopaly, případně později s puškami, a pak různí mechové, a sem tam přiletí na pomoc helikoptéra s ozbrojenou posádkou. Větší rozmanitost protivníků by byla určitě vítána, navíc hra nemá žádné souboje s bossy nebo silnějšími protivníky, což je docela velká škoda. To pak jen umocňuje stereotyp a vůbec takový nemastný a neslaný pocit z hraní, zvláště když se to spojí s nezajímavou náplní, o níž byla řeč výše. Umělá inteligence protivníků je spíše průměrná a nijak nevybočuje z toho, co jsme mohli vidět u sérií Far Cry nebo Tom Clancy's The Division. Když spustíte alarm, snaží se vás protivníci svými náběhy agresivně zatlačit do kouta a co nejrychleji eliminovat, pokud vás náhodou ztratí z dohledu, po chvilce o vás přestanou jevit zájem.

Výše jsem zmínil, že celkový level hlavního hrdiny je ovlivněn vybavením, které má zrovna nasazené. To je pravda, ale důležité je také odemykání si nových schopností za získané body, které jsou většinou za hlavní a vedlejší mise. Ty následně můžete investovat do pěti stromů s dovednostmi a posilovat si s nimi zdraví, poškození, zlepšovat let na Ikranovi či lovecké schopnosti. RPG prvky základní, ale dobře hru obohacují o další vrstvu a svým pojetím a možnostmi připomínají spíše Assassin’s Creed sérii než Far Cry. Také je možné získat několik speciálních schopností, a to hledáním vzácných malých stromků, na které je možné se napojit. Tyto stromky jsou sice označeny na mapě, ale občas je vyžadováno na místě menšího hledání, protože jsou třeba v jeskyních za zdolání skákacích pasáží.

Hlavní příběhová linka hry Avatar: Frontiers of Pandora mi na střední obtížnost zabrala nějakých dvacet hodin, což je standardní čas u open-world her Ubisoftu. Je ale třeba nutné zmínit, že jsem během těchto hodin splnil i několik vedlejších úkolů a hledal sem tam materiál pro výrobu. Když hlavní příběh dohrajete, nebo už během něj, je možné plnit i vedlejší obsah. Mezi tím jsou mise pro obyvatele Pandory. Ty jsou na začátku spíše nezajímavé, ale najdou se postupně i kvalitněji navržené mise, které je zábava plnit, navíc pěkně doplňují svět hry, a je možné o něm zjistit další podrobnosti. Také je možné se pustit do ničení dalších základen lidské rasy, které ničí prostředí Pandory, a také dál hledat materiály na nejlepší vybavení. Pokud se vám hra bude líbit, je možné v ní strávit desítky hodin, a to nehledě na slabší a méně zajímavou i rozmanitou herní náplň, u níž měli být vývojáři odvážnější a kreativnější. A to jsem ještě nezmínil, že můžete hrát v kooperaci s kamarádem. Ta ale je jen bonusem a hra na ní přímo nestaví. Jde primárně o záležitost pro jednoho hráče.

Pokud je něco, v čem hra Avatar: Frontiers of Pandora naprosto boduje, je ohromující vizuální zpracování. Asi se nebudu bát říci, že jde o dost možná nejhezčí akční hru, jakou jsem si v letošním roce zahrál, protože vypadá naprosto fenomenálně, ať už jde o mimozemské prostředí měsíce Pandora, nepřátele či samotné Na'vi s dobrými animacemi a přímo výbornou mimikou obličeje. Sázka na interně vytvořený Snowdrop engine se vývojářům maximálně vyplatila. Před vydáním nebylo moc jasné, v jakém frameratu hra pojede. Trochu jsem se bál, aby neběžela vzhledem k tomu, jak vypadá, pouze ve 30 snímcích. Nakonec jsou zahrnuty dva režimy zobrazení, takže spokojeni budou všichni. Hráči dávající přednost co nejvíce detailům a vysokému rozlišení i frameratu. Já hrál hru po většinu času na režim výkonu s podporou 60 fps, v němž vypadá pořád parádně, ačkoliv oproti režimu zobrazení má nižší rozlišení a méně detailů, hlavně v dálce. Plynulejší hratelnost za o něco méně detailů určitě stojí, zvláště když rozdíl není nějak markantní. 

Velký vliv na atmosféru a celkový zážitek má bez debat i fantastický filmový soundtrack, krásně doplňující filmečky, akci i běhání po herním světě. Když jsem si běžel po létajících ostrůvcích pro svého Ikrana a začala hrát ikonická hudba, které jsem se nemohl nabažit, byl jsem v sedmém nebi, a věřím, že tak tomu bude i u mnoha fanoušků. Navíc vývojáři kromě známých motivů nahráli i řadu vlastních skladeb, které krásně zapadají mezi ty původní převzaté z filmů. Pochválit musím i celkové ozvučení a také dabing většiny postav, ať už lidských nebo Na'vi. Prezentace snese opravdu ta nejpřísnější měřítka a hra se může pyšnit opravdu vysokými produkčními hodnotami. Je vidět, že na ní Ubisoft rozhodně nešetřil.

Je docela obtížné Avatar: Frontiers of Pandora hodnotit. Jako fanoušek filmového univerza Jamese Camerona oceňuji, že se vývojářům povedl vytvořit pohlcující rozmanitý mimozemský svět s pulzujícím životem, který je radost prozkoumávat, a to vše doplnit o solidní stealth hratelnost. Navíc hru navlékli do nádherného vizuálního kabátku a podpořili fantastickým filmovým soundtrackem, který se stará o parádní atmosféru. Bohužel má hra i docela dost nedostatků a táhne ji dolů nevýrazný a snadno zapomenutelný příběh, ale hlavně ničím nezajímavá náplň, která se začne docela rychle opakovat. Jako fanoušek se nakonec přikláním k sedmičce, ostatně pro takové hráče je hra vytvořena, ale pokud vám Avatar nic neříká nebo nejste fanoušci filmové ságy, měli byste se porozhlédnout jinde. Hra Avatar: Frontiers of Pandora měla potenciál přinést nezapomenutelné dobrodružství z Pandory, na které budeme dlouho vzpomínat, ale to se bohužel nestalo.