Své oči upínám k obloze, vnímám její živoucí fialovo-oranžové barvy vyvolávající pocit klidu a přitom se nechám unášet silou gravitace, která táhne můj modrý bicykl po klikaté cestičce směrem k údolí. Náhle se to stane. Koutkem oka něco upoutá moji pozornost, načež se zastavím, abych na to lépe zaostřil. A co tam vlastně spatřím? Že by to byla bývalá ropná plošina? Nebo snad nějaké bizarní městečko na vodě? Či něco mezi? Sám nevím popravdě. Celá ta konstrukce totiž vypadá povědomě, ale přitom tolik odlišně, až skoro mimozemsky. Aby toho nebylo málo, z jejího nitra vychází divné zvuky, což ještě umocňuje moji zvídavost, proto pohotově sesedávám ze svého bicyklu, abych si tu tajuplnou krásu mohl vyfotit, nahrát na audiorekordér a... ejhle, lavička! Posadím se na ní a na chvíli se zasním nad minulostí tohoto kousku světa, zatímco si užívám uklidňující panorama. Zhruba tak nějak by se dala popsat v kostce hlavní činnost hry SEASON: A letter to the Future. Hry, v které po vás nikdo nežádá nadpřirozené dovednosti, vůdčí pozici nebo prostě jen jednu z dalších miliard ohraných výprav na záchranu světa. V této hře nejste vyvoleným, nejste tu od toho, abyste zvrátili blížící se konec sezóny. Ne. Jste jen jedním z mnoha obyvatelů ne tolik vzdálené post-apokalyptické budoucnosti, která ve vás zanechá protichůdné pocity a ještě více otázek.