Recenzovaná verze: PlayStation 4 (obrázky u recenze jsou pořízené SHARE tlačítkem)

B.J. Blazkowicz, jméno, které znají všichni fanoušci akčních her, a rovněž jméno, před nímž se klepou všichni nacisté po celém světě, a ti mrtví se z něj otáčí v hrobě. Tento ikonický hrdina už před těmito poblázněnými zloduchy nejednou zachránil svět, a nyní se s nimi bude muset utkat znovu ve zcela originálním dobrodružství, které na předchozí části nenavazuje, jdoucí si vlastní cestičkou, a to je určitě dobře. Nyní vše začíná v létě roku 1946, kdy Německo neprohrálo druhou světovou válku, ba naopak vyhrálo za pomoci moderní technologie. B.J. Blazkowicz se pokouší se svými kolegy vše zarazit, ale bohužel se vše zvrtne a mise skončí neúspěchem, navíc hlavní hrdina následně putuje do ústavu v ne zrovna záviděníhodném stavu. Uběhne 14 let, nacisté svoji moc upevňují a už jen málo chybí nad ovládnutím celého světa a dost možná i vesmíru. Alternativní historie novému Wolfenstein náramně sedí, což je vidět nejen na architektuře prostředí, zbraní, mechů a dalších věcí, ale také na příběhu. Ten je chytře napsán, navíc má spoustu zajímavých postav, a to i na straně protivníka, s nimiž přijdete během hraní do kontaktu, takže zde odvedli vývojáři velmi dobrou práci, a po této stránce se určitě jedná o nejpovedenější díl. A proč to neříci, takto kvalitní příběh může závidět i většina žánrové konkurence.

Když se podíváme na dnešní akční hry, všechny jedou více méně podle stejné šablony, a to té, kterou stanovila jako standard série Call of Duty, což už začíná být docela nuda. Možná i proto působí Wolfenstein: The New Order ve výsledku tak svěže, protože ačkoliv se jedná rovněž o koridorovou střílečku ve filmovém stylu, má řadu oldschoolových prvků, které se jen tak dnes nevidí. Třeba je nutné sbírat lékárničky – na automaticky doplňované zdraví zapomeňte, a to potvrzením, stejně tak náboje nebo zbraně. Všeho je ale naštěstí dostatek, takže není třeba se nějak šetřit a očekávat, že tu bude nějaký prostor pro přehnané taktické manévry, čemuž dopomáhá i design levelů postavený na rychlou akci. On B.J. Blazkowicz se ostatně nácků moc nebojí, věří si na ně, tak proč by se krčil za stolem. Je tu jen klasické vykukování zpoza rohu, během něhož můžete střílet. Dosáhnutí tohoto pohybu je jednoduché, stačí si stoupnout k rohu. Kromě procházení s neustálou střelbou, která je po celou dobu zábavná, můžete v mnoha lokacích likvidovat nepřátele pěkně tichou cestou, k čemuž je tu docela funkční stealth systém, přičemž brutální likvidace nácků nožem neomrzí ani na druhé hraní.

V předchozím odstavci jsem zmínil, že má hra lineární levely, což je pravda, ale ty jsou po stránce designu na velmi slušné úrovni, vývojáři si s nimi vyhráli – architektura alternativní minulosti je nádherná, navíc je v nich radost objevovat skrytá místa s poklady nebo dalšími důležitými věcmi, za což jste pochopitelně následně odměněni. Prostředí je navíc docela rozmanité, podíváte se nejen do koncentračních táborů, základen nepřátel, ale také do Londýna nebo Berlína, a dokonce i do jedné lokace, která je tu velkým překvapením. Hra v lokacích dost skáče, ale to jí určitě pomáhá.

Wolfenstein: The New Order je především jedna velká akční jízda, během níž zlikvidujete na první zátah kolem 1400 nacistů (musel jsem na ty neřády vystřílet 58 tisíc kulek). Škoda, že podobných vojáků, jakým B.J. Blazkowicz je, neběhá po světě více. Hned by bylo o problém méně. Každopádně během hraní budete střílet jak vojáky různých hodností, tak nejrůznější moderní techniku v podobě strojů, které ve svých laboratořích vytváření nacisté, a s jejichž pomocí ostatně vyhráli i válku. Nechybí i občasná šarvátka, hlavně na konci, s nějakým tím bossem, kteří se starají o příjemné zpestření.

Nepřátele budete likvidovat velkým množstvím zbraní, jsou tu moderní verze samopalů, brokovnic, pušek i speciální pulzní puška, která udělá na několik střel z nebohého nacisty mastný flek na podlaze. Ostatně Wolfenstein: The New Order je hodně krvavou hrou, nepřátelům ustřelujete končetiny a další části těla, a ani ve filmečcích se s krví zrovna nešetří. Nikdy ale není brutalita natolik přehnaná, aby nějak vadila. Hra vám dokonce dovolí, abyste stříleli ze dvou zbraní naráz, ale musím říci, že jsem tomuto stylu moc na chuť nepřišel. Jednak jsou zbraně při této střelby nepřesné, nejde s nimi mířit, což je logické, a také náboje mizí daleko rychleji. To je problém hlavně na vyšší obtížnosti

Všechny zbraně si můžete během hraní vylepšovat za nalezené upgrady, a docela je radost pohledět, jak se třeba samopal postupně vyvíjí, až na závěr dostane granátomet, s nímž to jde zase o poznání snáze. Také se mi líbilo vylepšení brokovnice, která začne střílet hromadu projektilů, které se ještě odrážejí od země nebo zdi a způsobí klidně zranění více nepřátelům. Upgrady je tedy dobré sbírat, i když je občas nutné je hledat, dají se snadno přehlédnout. Aby vývojáři přidali i nějaký ten originální prvek, je tu pasivní vylepšování zbraní za pomoci perků. Ty se dělí do čtyř skupin – stealth, taktické, útočné a demoliční. Jednotlivé perky si odemykáte za různé akce, které během hraní vykonáte. Abych dal příklad, tak třeba za tichou likvidaci určeného počtu protivníků, zabití určitého počtu protivníků granátem nebo střelbou z určité zbraně. Ve své podstatě se jedná o klasické achievementy/trofeje, jen jste za ně ve hře ještě odměňováni – třeba rychlejším nabíjením nebo více náboji v zásobníku. Dá se říci, že perky si odemykáte tak nějak automaticky podle stylu, jakým se rozhodnete hrát.

V dnešní době je u stříleček, a zvláště těch, které vsázejí především na singleplayer, důležitá umělá inteligence protivníků. Základní protivníci, mající třeba jen obušek, inteligence moc nepobrali, a většinou je sundáte během několika vteřin, protože se na moc nezmůžou, a když je jich více, poslušně čekají, až na ně dojde řada. Protivníci s palnými zbraněmi, mezi které počítám i stroje různých velikostí, už jsou na tom ale podstatně lépe, kryjí se za překážky nebo obkličují hlavního hrdinu v přestřelce a snaží se ho co nejrychleji eliminovat. Jejich agresivita hlavně v pozdějších fázích je hodně velká a kolikrát nedávají moc šancí na klid, aby bylo možné si nabít zbraň nebo sebrat lékárničku. Kromě několika částí na začátku hry s protivníky mající zbraně na krátkou vzdálenost, si tedy na umělou inteligenci stěžovat nemůžu a nebudete ani vy, zvláště pokud si dáte třetí obtížnost a výše. Náckové vám budou zdatnými soupeři, a tak to má být.

Asi každého před vydáním zarazilo oznámení vývojářů z MachineGames, že nový Wolfenstein: The New Order nebude obsahovat multiplayerovou část. Ta je dnes u podobné hry nedílnou částí, a jistě absence mrzí i z toho důvodu, že v dílu Return to Castle Wolfenstein byla skvělá. Vývojáři vše vsadili na singleplayer. S pětihodinovou kampaní by určitě neuspěli, proto je alespoň příjemné slyšet o délce. Pokud budete hrát na střední obtížnost a budete vše prozkoumávat, hra má příjemných patnácti hodin, na vyšší obtížnost vydrží i déle. Navíc se do misí můžete vracet a vysbírávat různé poklady, hledat dokumenty, enigma kódy nebo upgrady zdraví, které se vždy hodí, hlavně v pozdějších fázích. Wolfenstein: The New Order má navíc i slušnou znovuhratelnost. Na konci první mise totiž uděláte zásadní rozhodnutí, které následně hratelnost ovlivní, sice ne drasticky, ale určitá změna v postupu nebo otevírání dveří tu je, takže určitě se vyplatí hru dohrát na oba způsoby. Navíc abyste vše v úrovních našli, je nutné dohrát obě cesty.

Vývojáři z MachineGames vsadili pro Wolfenstein: The New Order na starší engine id Tech 5, který už něco zažil. Ve výsledku ale hra nevypadá zase tak špatně, prostředí je slušné, i když sem tam je nějaká ta ošklivější textura, postavy jsou detailní a určitě potěší i sem tam pěkné efekty. Na nejhezčí střílečky jako Killzone: Shadow Fall nebo Battlefield 4 nový Wolfenstein nemá, ty jsou možná i o generaci dále, ale i tak si myslím, že neurazí. Více než samotná grafika možná bude vadit absence jakékoliv fyziky, takže toho moc nezničíte, ani nesestřelíte ze stolu blbý talíř. Na druhou stranu nenáročnost enginu je vidět na parametrech. Hra běží nativně v rozlišení 1080p a hlavně 60fps na obou nových konzolích PlayStation 4 a Xbox One, což je na rychlosti hodně znát. Ani jsem si nevšiml během testování nějakých technických problémů. Hudební doprovod je slušný, možná bych si dokázal představit, pokud by skladby byly výraznější a více hru doplňovaly, což se tady neděje. Nadprůměrné je ale ozvučení, zvláště pokud máte solidní domácí kino. Na jedničku se pak ale povedl dabing jak hlavního protagonisty, tak všech vedlejších postav.

Wolfenstein: The New Order je poctivou akční hrou, která kombinuje mechanismy minulosti s moderními prvky, navíc s dobře napsaným příběhem, perfektním designem a velmi dobrou hratelností, která zabaví na několik dní. Je ale škoda, že umělá inteligence občas zazlobí, a určitě u tak velké hry zamrzí jen lehce nadprůměrné vizuální zpracování, o které se stará v dnešní době zastaralý engine. Takhle se B.J. Blazkowicz musí spokojit jen s osmičkou, ale zároveň i s velkým doporučením.