Už od oznámení vývojáři z Ready at Dawn prohlašovali, že budou hodně stavět na příběhu a propracovaném světu, do něhož by bylo možné se v budoucnu vrátit. Vše se odehrává koncem roku 1886 v alternativním Londýně, v němž se řád rytířů musí vypořádat nejen se svými starodávnými protivníky, kteří jsou nazýváni Kříženci, ale také s nastalými nepokoji. Rebelové bojují v ulicích Whitechapelu a postupně boje probíhají i v dalších lokacích, ale jak postupně budete zjišťovat, začíná to vřít i uvnitř řádu. Ten se začíná rozpadat, a jak následně poznáte, nic není na začátku takové, jako se zdá být. Zde bych asi skončil o příběhu, který je jedním z hlavních lákadel, je kvalitně napsaný, má chytré dialogy, navíc má zajímavé postavy, ať už jde o hlavního protagonistu Sira Galahada, případně další, které ho během jeho cesty doprovázejí. Během hraní přijde nejeden zvrat, navíc hra odkazuje i na některé reálné postavy. Dříve byl potvrzen Nikola Tesla, který bude zásobovat hlavního hrdinu hlavně zajímavými věcičkami. Všechny postavy navíc dobře hrají, působí uvěřitelně, což je zvláště u takovéto hry určitě plus.

Vývojářům se navíc povedl vytvořit naprosto uvěřitelný svět se skvělou atmosférou. Ačkoliv se vše odehrává v alternativní minulosti a sem tam vyskočí nějaký ten vlkodlak s ohromnou silou, který umí ve vteřině rozsekat i toho nejlepšího rytíře, budete si připadat, že se opravdu nacházíte na skutečném místě, které mohlo existovat, případně existuje. Atmosféra je jednou z nejlepších částí vůbec celé hry, takto pohlcující dlouho v žádné hře nebyla. Té určitě dopomáhá fakt, že když se dostanete do ulic, všude procházejí lidé, sem tam někoho zmlátí, prostě klasický Londýn roky 1886, jaký jste mohli vidět v nejrůznějších dokumentech, třeba o slavném zabijákovi. Navíc i architektura Londýna je výborná a dopomáhá jí i naprosto fenomenální osvětlení, které jasně i naznačuje, v jaký čas se hra zrovna odehrává, jestli je to dopoledne nebo odpoledne. I na takových detailech si vývojáři dali záležet, ostatně Londýn jich má plno. Hezčí virtuální město s lepší atmosférou jsme tu ještě prostě neměli, až chvilkami zamrzí, že není možnost se po něm jen tak procházet a nasávat atmosféru, případně i větší interakce s ostatními postavami by prospěla.

Hodně dlouho jsem přemýšlel, k čemu by se dal The Order: 1886 vlastně přirovnat, ale je pravda, že žádná alespoň podobná hra tu není. Samozřejmě, obsahuje klasické akční pasáže ze třetí osoby s dobře fungujícím krycím systémem, k nimž se ještě dostanu, ale spíše se vývojáři zaměřují na vyprávění zajímavého příběhu skrze kolikrát interaktivní filmečky, kterých je tu zhruba 30-40%. Možná bych řekl, že The Order: 1886 je takovým mixem Gears of War, The Last of Us s hrami od studia Quantic Dream. Co je ale dobré zmínit, je fakt, že filmečky běží v enginu co samotná hra, takže přechodů si prakticky nevšimnete, kolikrát se mi stalo, že filmeček skončil a já si to neuvědomil, takže jsem místo hraní minutu zíral na obrazovku, jak se postavy vykecávají. Tomu dopomáhá i fakt, že kolikrát ani nenaskočí interface, ale opravdu hrajete prakticky filmeček. Jen počkejte, až se budete slaňovat na vzducholodi, ale takových scén je pochopitelně více. Co se z trailerů zdálo jako animace, je ve skutečnosti plně hratelná sekvence, z níž spadne čelist až k palcům u nohou.

Ještě se vrátím k QTE sekvencím, kterých není zase tak přehnaně moc. Většinou fungují podobně, co ve většině ostatních hrách, ale občas dávají hráči volbu, jak se rozhodnout. Nejde o nic velkého, ale můžete se rozhodnout, jestli protivníka udeříte cihlou, případně ho bodnete nožem. Interaktivnější QTE jsou určitě zajímavým oživením, ale je fakt škoda, že jich není více. Kromě akčních pasáží a filmečků tu je ještě procházení po Londýně a sbírání informací, což hodně připomíná zmíněný The Last of Us. Ačkoliv by se mohlo zdát, že tyto pasáže budou nudné, není tomu tak. Je zajímavé procházet nádherné úrovně se spoustou detailů, prozkoumávat je a odhalovat nejedno tajemství, napsané třeba na fotografii nebo v novinovém článku. Některé lokace navíc mají až hororovou atmosféru, třeba ty v nemocnici.

Každopádně vás asi bude zajímat, jak je na tom samotná akce, která samozřejmě sem tam přijde, když neprozkoumáváte různé uličky Londýna či se nedíváte na další filmovou sekvenci. Tady vývojáři z Ready at Dawn ukazují trochu svojí menší zkušenost v žánru, protože jde prakticky vždy o arény, do nichž nabíhají zástupy protivníků, občas se budete i divit, kde se všude protivníci berou a kolik jich je. Přestřelky jsou ale fajn a zábavné, nejsou určitě nudné, jak bylo možné se dočíst z prvních dojmů zahraničních novinářů nebo nejmenovaných jedinců v diskuzích, hlavně díky zajímavým zbraním, z nichž je radost střílet, které musíte pořád točit kvůli nábojům, a nutnosti se opravdu neustále krýt, protože hlavní hrdina toho na obtížnost Normal moc nevydrží. Je možná jen škoda, že originálních zbraní je tolik, že je není možné po delší dobu využívat, protože přestřelek je jednoduše málo, tedy je jich určitě méně, než by mělo být. Každopádně vývojáři zakomponovali i jednoduché dodělávání či likvidaci protivníků, když se nacházíte v jejich blízkosti. To stačí vždy zmáčknout trojúhelník, a hlavní hrdina hned protivníka sejme, třeba dupnutím na obličej, případně si pomůže prostředím. Jen mi přišlo, že až příliš se některá zakončení opakují, mohlo jich být více.

Vývojáři zakomponovali do hry i možnost zpomalit čas, což se zde jmenuje Blacksight. Tuto funkci nemůžete využívat pořád, ale když se naplní, čas se pomalu celý zastaví, a vy máte možnost sestřelit více protivníků během jedné dvou vteřin. Dokonce je možné v tomto režimu střelit protivníka do ruky, v níž právě drží granát, který následně exploduje a je jasné, že moc příjemný pohled to není. Já sám jsem Blacksight využíval spíše v menší míře, protože mi přišlo jako už moc velké ulehčování během hektických přestřelek.

Kromě akčních pasáží občas ke slovu přijdou stealth pasáže. Těch ve hře moc není, jedna kratší je ve vzducholodi a jedna větší v pozdější části. Vývojáři možná věděli, proč těchto pasáží nedávají do hry více, protože i když je plížení intuitivní a Galahad udělá vždy to, co mu skrze gamepad řeknete, tyto pasáže jsou asi nejslabší částí celé hry. Vždy se totiž musíte k protivníkovi připlížit a ve správný čas stisknout trojúhelníček, aby ho Galahada sundal svým dlouhým nožem, přičemž zároveň si musíte dávat pozor, aby vás nezpozoroval jeho kolega. Když je totiž hlavní hrdina odhalen, dostane kulku mezi oči, zde se prostě chyby neodpouští. Každopádně opakování jednoho a toho samého postupu vede postupně ke stereotypu a nudě, a kolikrát i tedy i frustraci, když se netrefíte či vás protivník odhalí. Naštěstí ukládací body jsou celkem pravidelné, takže neopakujete delší část znovu.

Po většinu času budete střílet rebely, kteří se na otevřenějších pláccích ukazují v docela hojném počtu. Jejich umělá inteligence je na dnešní poměry průměrná, prostě neurazí, ale ani nějak nepřekvapí, asi bych ji přirovnal třeba k sérii Call of Duty. Protivníci se kryjí, sem tam hodí nějaký ten granát, nebo se o to alespoň pokoušejí, občas nabíhají pod hlaveň zbraně hlavního hrdiny a snaží se ho udolat hlavně počtem, než nějakým přehnaným taktizováním, ale to je dáno i trochu stylem, jakým jsou vedeny přestřelky. Už před vydáním se vědělo, že mezi další protivníky budou patřit i vlkodlaci, kterých nakonec ve hře není tolik, jak by každý očekával, ale když se vždy objeví, vzbuzují respekt, zvláště ti silní, s nimiž svedete vždy souboj na blízko. Prakticky se jedná o vrcholy celé hry, na které budete vzpomínat i po dohrání.

Nejvíce se před vydáním debatovalo, jak je hra The Order: 1886 vůbec dlouhá, jestli dokážou vývojáři ospravedlnit plnou cenu, za kterou se prodává. V posledních dnech se kolem tohoto strhnul docela velký hate, který musel každý zaznamenat. Každopádně The Order: 1886 opravdu není trvanlivou hrou, můj čas na první průchod na Normal obtížnost se vyšplhal k nějakým osmi hodinám, což je dnes tak nějak standard, problémem tady ovšem je, že hra prakticky nenabízí nic více. Nemá žádný multiplayer, další režimy, můžete si dát příběh znovu na vyšší obtížnost, ale je otázkou, proč byste tak dělali, když stejně trofeje za obtížnosti nedostáváte, takže stačí dát na normal i podruhé a vše vysbírat. Platina je tu ostatně docela lehká, ačkoliv jí ještě nemám, určitě si vše dám ještě jednou, ale ne jenom kvůli oněm trofejím. On je totiž The Order: 1886 jinak kvalitní filmovou hrou, u níž během prvního průchodu vše neodhalíte, a mnoho věcí vám unikne nebo si nespojíte, navíc do jejího světa by se chtěl člověk vracet, a snad k tomu bude v budoucnu ještě příležitost. Vývojáři určitě mají v čem pokračovat i díky výbornému konci.

Vývojáři z Ready at Dawn několik let nepřipravovali jen svět, v němž se hra odehrává, ale i svůj zcela nový engine, na němž běží. Ten byl přímo vytvořen pro potřeby The Order: 1886 a maximálně optimalizován pro konzoli PlayStation 4. Na konečném výsledku je to hodně vidět, protože hezčí akční hru jsme tu doposud neměli, vlastně si nepamatuju, že bych viděl vůbec někdy hezčí hru. Modely postav jsou nádher, prostředí má až maniakální detaily a textury ve vysokém rozlišení, a to nemluvím o naprosto parádním osvětlení jednotlivých scén, u něhož si přeji, aby se stalo v následujících letech standardem. Už před vydáním se samozřejmě vědělo, že The Order: 1886 bude nádherná hra, ale finální výsledek na TV dokázal překvapit. Po celou dobu se navíc hra hýbe svižně, nevšiml jsem si žádného zpomalení, a to ani během výbuchů nebo těch nejvíce náročných scén. Výborný je i soundtrack, pomáhající budovat skvělou atmosféru, patří v současnosti mezi to nejlepší, co můžete v akční hře slyšet. Výborné je i ozvučení, ale to je tak nějak u Sony her zvykem, stejně jako kvalitní dabing. Ten sice nemá žádnou profláklou hvězdu, ale vybraní herci vše odehráli na jedničku.

Před vydáním se do hry The Order: 1886 kopalo ze všech stran, ať už kvůli linearitě, délce nebo přílišné filmovosti, ale faktem je, že vývojáři splnili prakticky vše, co před vydáním slibovali. Tedy maximálně filmovou akci se skvělým příběhem, zajímavými postavami, elektrizující atmosférou a zábavnou hratelností. Samozřejmě, mohla být delší a sem tam se nějaký nedostatky najdou, pramenící především z menší zkušenosti studia Ready at Dawn. The Order má ale do budoucna obrovský potenciál, daleko větší jak Uncharted nebo The Last of Us, takže pokud se bude dobře prodávat, určitě si vývojáři vezmou k srdci zpětnou vazbu, a pak se máme teprve na co těšit.