Recenzovaná verze: Xbox Series X/S

Hra House of Ashes začíná kratším prologem, jenž se odehrává více než dva tisíce let před naším letopočtem ve starověkém mezopotamském městě Akkad a ukazuje krále Náram-Sína, jenž vládne chrámu démonů Pazúzu. Vývojáři se nechali pro základ své zápletky inspirovat sumerským eposem, v němž se Boží král také vyskytuje, ale pád Akadu v něm nezpůsobila monstra, ale úplně někdo jiný. Každopádně po tomto začátku se hra přesouvá do Iráku roku 2003, kde pomalu končí válka, jejímž cílem bylo svržení režimu Saddáma Husajna. Nejmodernější americké technologie na poslední chvíli objeví místo v pohoří Zagros, kde se mají nacházet chemické zbraně. Na místo se proto vydá speciálně vycvičená jednotka, která je ale záhy přepadena iráckou republikánskou gardou, a jak probíhají boje, začne se pod ní propadat zem. Jednotka se dostane do záhadného jeskynního a chrámového komplexu, který po tisíce let byl skryt lidskému zraku. Na první pohled není moc cest ven, ale to nejhorší teprve přijde, když jednotka zjistí, že tu není sama. Je v domově hrozivých příšer, které lační po čerstvé krvi. Boj o život může začít.

Musím říci, že se mi tato ne až tak originální zápletka líbila, protože mám rád, když se moderní dobrodružství míchá s dávnou historií, ačkoliv v tomto případě samozřejmě značně přibarvenou a pozměněnou. V tomto House of Ashes trochu připomíná třeba první Mumii z roku 1999, kterou mám hodně rád, a vlastně je i očividné, že vývojáři z tohoto filmu dost opisovali. Ať už jde o atmosféru, tak třeba prezentaci či podobnou strukturu vyprávění. Jen je vše daleko vážnější. Čerpali ale i jinde. Už dříve se přiznali, že velkou inspirací pro ně byly i filmy Predator, Aliens nebo The Descent, a je to popravdě hodně vidět. Jediné, co bych mohl ve výsledku hře vyčíst po stránce příběhu je skutečnost, že se vývojáři nepokusili přijít s něčím novým, ale využívají řadu žánrových klišé. Co mě naopak potěšilo, tak je skutečnost, že se hra nezaměřuje pouze na přežití hlavních protagonistů, ale postupně odhaluje více z minulosti monstry prolezlého chrámu.

Na House of Ashes se mi líbí, že se vývojáři nezaměřili jen na zajímavou zápletku, ale dali si hodně práce i s hlavními protagonisty, kteří ve výsledku vše táhnou. Každý hrdina je jiný, má své vlastní motivy a dokonce dojde i na milostný trojúhelník, který mi ovšem přišel ve výsledku i trochu zbytečný. Každopádně mezi hrdiny je důstojník CIA Rachel King, kterou doprovází podplukovník Eric King, jenž je její manžel. Dále nechybí seržant Nick Kaya a nadporučík Jason Kolcheka. Kromě této skupinky v chrámovém komplexu uvízl i poručík iráckých sil Salim Othman, který musel do boje zrovna v den, kdy jeho syn slaví narozeniny. Tomu se říká mít opravdu pech. I ten se tak může přidat k hlavní partičce. Však to znáte. Nepřítel mého nepřítele je můj přítel, a vlastně na tento motiv vývojáři poukazují od začátku hry. Jsem rád, že Salim není vyobrazen jako padouch, jen proto, že bojuje za jinou stranu. Vývojáři ukazují, že je taky jen člověk, který má vlastní problémy a ve výsledku mi na něm také záleželo.

Na začátku jsem si hlavní partičku vojáků moc neoblíbil a přišla mi vlastně i maximálně nesympatická, ale postupně jsem jí přišel na chuť a všem hrdinům jsem začal fandit a chtěl, aby z děsivého starodávného labyrintu unikli. Ne všem se to ale povedlo, protože stejně jako předchozí díly hra staví na menších i větších rozhodnutí, která následně ovlivňují další události, ale i to, jestli někdo zemře nebo ne. I na první pohled méně důležité rozhodnutí může spustit lavinu dalších událostí, které vedou k tomu, že někdo zemře, a to kolikrát dosti nečekanou a brutální smrtí. Ostatně vývojáři se chlubí tím, že připravili hned přes 60 různých scén, během nichž může někdo z hrdinů zemřít, takže rozmanitost i to, jakým směrem se hra může ubírat, je obrovská. V tomto je hra dosti nepředvídatelná, daleko více, než tomu bylo u předchozích částí The Dark Pictures Anthology. Na škodu to ale dle mého názoru není, protože je tím alespoň podpořena znovuhratelnost.

Na House of Ashes hodně oceňuji to, že se ji vývojáři ze studia Supermassive Games očividně snažili odlišit od předchozích dílů série The Dark Pictures Anthology, ať už jde o zasazení, příběh, postavy i atmosféru. Zatímco předchozí díl svým zasazením a atmosférou připomínal variaci na Silent Hill, a vlastně vůbec ne špatnou, to House of Ashes je akčním thrillerem, jenž je hodně napínavý, ale postrádá klasické hororové a děsivé prvky. Trochu je to dáno i tím, že monstra jsou odhalena celkem záhy, takže odpadá následně i takový ten strach z neznámého, když víte, co proti vám stojí. To ale dle mého názoru rozhodně není na škodu, protože každá hra v rámci The Dark Pictures Anthology má díky tomu svoji vlastní charakteristickou tvář a identitu. A možná i to je ta největší přednost této značky.

House of Ashes není klasickou adventurou nebo dokonce hrou, ale dalo by se říci, že jde o interaktivní film. Ano, platilo to do jisté míry i u předchozích částí, ale zde opravdu po většinu času sledujete filmečky, během nichž musíte sem tam jen zmáčknout nějaké to tlačítko, případně učinit rozhodnutí, jakým směrem se bude vše ubírat. Vzhledem k zajímavosti zápletky, hutné atmosféře, dobrému tempu i charismatickým postavám, které jsou navíc skvěle zahrány profesionálními herci, jsem se ani na moment nenudil a skutečnost, že moc nehraju a sleduji jen filmečky, mi ve výsledku nevadila. Alespoň jsem si zahrál po delší době zase něco trochu jiného, a určitě oceňuji odvahu vývojářů s něčím takovým v dnešní době přijít. Prodeje a základna fanoušků ovšem ukazuje, že je pro takové hry na dnešním trhu místo. Oproti předchozím dílům byly vylepšeny zmíněné QTE sekvence, které nejsou tak těžké, ovládání lépe reaguje a nedochází tak moc k nechtěným selháním, a to ani na vyšší obtížnosti.

Ačkoliv po většinu času je House of Ashes interaktivní film, sem tam dojde i na klasičtější herní pasáže, během nichž je možné jednotlivé hrdiny ovládat z pohledu třetí osoby. Vývojáři se během prvního oznámení pochlubili, že tentokrát je možné plně natáčet kameru a mít nad ní kontrolu. To by dle jejich slov mělo pomoci průzkumu, ale ve výsledku musím říci, že to taková velká novinka není. Většinou totiž prozkoumáváte jen menší místnosti či hodně lineární pasáže, kde jsou označeny předměty, navíc takových pasáží zase tak moc ve výsledku není. Sem tam dá hra možnost ovládat postavu i v úzkých chodbičkách, kde je kamera těstě za ní, takže máte omezenější rozhled. Sice by se mohlo zdát, že je to dáno špatně nastavenou kamerou, ale vývojáři tady dobře věděli, co dělají. Tím, že dávají hráči jen omezený rozhled, ho udržují v napětí, a musím říci, že to funguje více než dobře.

Stejně jako předchozí díly série The Dark Pictures Anthology má i House of Ashes Curator’s Cut verzi, která vám po prvním dohrání dá možnost nahlédnout na některé scény trochu jinak, klidně za jinou postavu. Ona hra má ostatně hodně velkou znovuhratelnost, protože na druhé hraní může mít díky rozhodnutím úplně jiný průběh. Na rozhodnutí přitom nemusíte být sami, protože je opět přítomna i online a offline kooperace.

House of Ashes je první hra ze série The Dark Pictures Anthology, která vznikala pro konzole nové generace. Já jsem si ji mohl zahrát na konzoli Xbox Series X a musím říci, že po vizuální stránce jde o opravdu působivou podívanou. Oproti předchozím dílům mají postavy daleko více detailů a lepší animace, prostředí vypadá realisticky a velký vliv na to, jak hra vypadá, má i parádní nasvícení a pěkné odlesky, o které se stará ray-tracing. Na konzolích nové generace pak nechybí dva režimy zobrazení. První se zaměřuje na maximální kvalitu a druhý na lepší framerate. Vzhledem k tomu, že jde o hodně filmovou záležitost, framerate není zase tak moc důležitý, takže jsem hrál v režimu zaměřeného na kvalitu, a dle mého je to ta nejlepší možná volba. Hlavně pokud jako já hrajete na velké televizi. Pak nativní 4K rozlišení oceníte. Vývojáři se snažili co nejvíce navodit filmovou atmosféru, a proto se rozhodli po celou dobu hry využívat formát obrazu 21:9. Díky tomu může být obraz více roztažený a je vidět více do šířky, na druhou stranu má dole i nahoře ošklivý černý pruh.

Na House of Ashes jsem se od oznámení docela těšil a i proto jsem rád, že nejsem po dohrání zklamán. Jde o solidní Bčkový akční thriller, v němž partičku ozbrojených vojáků nahání ve starodávném chrámu ohavná monstra. Bavil jsem se po celou dobu díky zajímavému námětu, dobře zahraným postavám, skvělé atmosféře, kvalitnímu designu i nadprůměrnému audiovizuálnímu zpracování. Bez debat jde o zatím nejpovedenější hru v rámci The Dark Pictures Anthology, která stojí za zahrání.