Testovaná verze: Xbox One

Před zhruba třemi lety vznikla pro konzole staré generace hra Of Orcs and Men, v níž byl v hlavní roli zelený skřet Styx. Mezi hráči si vedla docela dobře, takže se vývojáři rozhodli připravit volné pokračování se stejným hlavním hrdinou, které se jmenuje Styx: Master of Shadows. Pokud jste předchozí díl nehráli, nemusíte se bát, že byste byli ztraceni. Hra na něj nenavazuje, jde si vlastní cestičkou, a společný je jen onen hlavní hrdina. Příběh se točí kolem mocného stromu Heart of the World, který se nachází uvnitř věže Akenash. Hlavní hrdina se snaží ke stromu dostat, aby mohl dostat odpovědi na své otázky, třeba o svém původu. Cesta ke stromu ale není jednoduchá, protože věž střeží nejen lidé, ale i elfové, kteří samozřejmě nemají moc rádi, když se jim tam producíruje něco, jako je právě Styx. To je zhruba vše, co byste měli k příběhu vědět, více ostatně hra ani v průběhu nevysvětluje, příběh je opravdu prostý, a slouží jen jako ona motivace se pustit do hraní, a tedy i na onu cestu k magickému stromu. To je možná škoda, protože jistě šlo ze zápletky vyždímat více, třeba i přivést nějakou tu zajímavější vedlejší postavu.

Hned na začátku dají vývojáři jasně vědět, že Styx: Master of Shadows není akční hrou, jak by někdo mohl z ukázek odvodit, ale tou nejvíce stealth záležitostí, jakou jste za poslední měsíce hráli. Na akci se zde nehraje, navíc kolikrát jsou mise navrženy tak, abyste nespustili alarm. S hlavním hrdinou se proto musíte plížit levely a likvidovat nepřátele pěkně postupně a potichu, aby si toho jejich kolegové nevšimli. Pro toto hraní má hra dobrý design, vývojáři nad ním očividně přemýšleli, je možné se schovávat do sudů, skříní, pod stůl a další překážky, navíc tichá likvidace, i když chvilku trvá, dost problémů vyřeší, stejně jako následné schovávání padlých protivníků do tmavých míst nebo skříní. Stealth systém jako takový v Styx: Master of Shadows funguje opravdu dobře, i když se někomu může zdát docela jednotvárný, a možná i proto zamrzí, že si vývojáři neodpustili několika docela závažných prohřešků, které celou hru docela kazí a sesílají ji níže, než by muselo. Bez nich by totiž Styx: Master of Shadows byl jednoznačně překvapením letošního podzimu, takto působí dost rozporuplně.

Tím prvním prohřeškem je ovládání. Na začátku si možná řeknete, že není špatné, zvláště když je celkem slušně napamováno na jednotlivá tlačítka gamepadu, ale jen do chvíle, než začnete skákat po plošinkách. Ovládání je totiž v těchto pasážích dost nepřesné a takové neohrabané, takže jednoduše jde spadnout, do propasti nebo přímo nepřátele, takže v tu chvíli je problém. Také je hra prošpikována velkými bugy, zaseknutí se o něco a následný restart od posledního uloženého bodu je ještě v pořádku, ale také se mi stalo, že po načtení uloženého body mi hra vždy nahlásila, že nepřátelé našli mrtvolu, a hra tedy mě nepustila dál, musel jsem si celou poslední část zopakovat znovu. Vývojářům se navíc nepovedla dost chaotická fyzika předmětů, na které protivníci reagují, takže se stačí jen opřít o židli a ta začne tančit, což by se dít nemělo. Jedním z těch menších nedostatků jsou pak ukládací body, které jsou až moc daleko od sebe, což zvláště v levelech, ve kterých se nesmí spustit alarm, bude pro mnohé hráče problém, stejně jako docela dlouhé nahrávací časy, takže na nahrávací obrazovky budete koukat ve výsledku nejen často, ale i dlouho. Dalším nedostatkem je poté soubojový systém, když už se spustí poplach. Ten je maximálně neohrabaný, nefunkční a kolikrát tak stejně vás nepřátelé v přesile udolají, takže i v misích, kde je možné být spatřen, si je nutné dávat velký pozor.

Abych se ale dostal zase na o něco pozitivnější vlnu, byl jsem překvapen z nejen fungujícího designu levelů, ale i tím, že všechny levely jsou pěkné, navíc rozmanité. Ačkoliv se hra odehrává v jedné věži, ta je hodně rozlehlá a nabízí rozmanité lokace, budete se plížit nejen knihovnami, ale podíváte se i do dolů a sklepení, takže si určitě nemůžu na rozmanitost stěžovat. Stejně tak i protivníci jsou rozmanití, i když tedy budete většinou potkávat normální stráž, ale objeví se i třeba brouci, kteří dokážou hlavnímu hrdinovi pěkně pocuchat život. Bohužel, umělá inteligence už na tom tak dobře není. Stráže mají nastavené cestičky, po nichž chodí, takže jsou dobře čitelní, pokud si vás ale všimnou, dokážou zalarmovat své kolegy, s nimiž se k vám rozeběhnou, ale většinou vždy poslušně čekají, až se postupně s nimi vypořádáte, pokud se naučíte onen krkolomný soubojový systém, založený na nejprve vykrytí útoku přes QTE a následném útoku. Občas z ničeho nic AI i zkolabuje nebo se zasekne, ale naštěstí těchto situací je méně. AI má i několik světlých chvil, třeba rozsvěcí pochodně, které zhasnete, aby vás ve tmě odhalila, ale to jsou jen takové ty menší záblesky. Hra je především o stealth hraní, ale sem tam se objeví i nějaký ten logický problém, u kterého můžete využít svého dvojníka, ten jde ale samozřejmě využívat i jinak během samotného hraní.

Hlavní hrdina má pro likvidaci nepřátel několik stealth technik, během kterých využívá především svůj větší nůž, ale může si časem vzít i menší vrhací nože. U hry se mi líbilo, že není vždy nutné protivníky zabíjet, občas je možné je i obejít, hra totiž nemá jednu cestičku, kterou se vydat, ale je možné situace řešit odlišněji, a třeba lépe, což se později promítne do hodnocení dané epizody. Za splnění vždy dostanete určitý počet speciálních XP body, které můžete investovat do vývoje postavy. Ta je tu základní, vylepšovat si můžete stealth systém, ale i další atributy, je možné dokonce zlepšit i velikost inventáře, ať už na léčivé lektvary, tak vrhací nože a další věci. Tento vylepšovací systém je ale opravdu jen základní, nějaký dramatický vliv na hratelnost nemá, zvláště když jak levelujete, postupně se zvedá i náročnost samotné hry.

Vývojáři postavili Styx: Master of Shadows ještě na starší generaci Unreal enginu, a bohužel na nových konzolích je to znát. Ačkoliv vizuální zpracování není vyloženě špatné, prostě a jednoduše na moderní konkurenci nestačí. Na druhou stranu ale ani zvlášť neurazí, když nebudete zkoumat každou texturu a odpustíte třeba i horší modely postav či jejich animace, grafika bych řekl, dostačuje na slušný zážitek, navíc třeba osvětlení se povedlo, a jistě se budou líbit i nějaké ty další efekty. Styx: Master of Shadows prostě a jednoduše vypadá jako hra ze starších konzolí, která zabloudila na nové, a tak je k ní nutno přistupovat. Důležitější je určitě fakt, že na konzoli Xbox One se vše hýbe velmi dobře, nesetkal jsem se s žádným problémem, ať už s frameratem nebo třeba pádem, takže vývojáři si jistě zaslouží pochvalu za dobrou optimalizaci, i když třeba nahrávací obrazovky mohly nebo spíše měly být kratší. Stejně jako grafika, lehce nadprůměrné je i ozvučení, stejně tak hudební doprovod, který není špatný, ale prostě postrádám nějakou tu snadno zapamatovatelnou skladbu, která by se dala s hrou spojit. Dabing postav je pak rovněž čistě průměrný.

Z posledních ukázek jsem se na Styx: Master of Shadows docela těšil, a třeba dobře fungujícími stealth prvky rozhodně překvapil a dokázal udělat radost, stejně jako rozmanitými levely. Bohužel vývojáři nedokázali dobrý koncept dotáhnout do zdárného konce, protože hra trpí řadou nedostatků a chyb, kterým šlo rozhodně předejít, hra by prostě potřebovala ještě několik měsíců vývoje. I proto musím sáhnout k horší ze dvou známek, o nichž jsem uvažoval. Doporučit mohu Styx: Master of Shadows jen těm největším fanouškům stealth žánru, ti najdou možná zalíbení, ostatní by se měli podívat po něčem jiném.