Recenzovaná verze: Xbox Series X/S

Protože za hrou High On Life stojí Justin Roiland, hodně jsem se těšil na promyšlený svět a propracovaný příběh. Hned na začátku jsem byl překvapen, že tutoriál hry je ve stylu retro střílečky, parodující klasického DOOMa. Pak už se ale vše přepne do současnosti a vy si musíte vybrat v zrcátku zaprášeného kokainem hlavního hrdinu. Ten žije v domě se svoji bláznivou sestrou, přičemž další poklidný den naruší z ničeho nic mimozemská kreatura Garmantuous i se svoji bandou říkající si G3, která chce nebohé lidi využívat jako drogy. Zní to bláznivě, navíc ještě bláznivější je, že se z hlavního hrdiny rázem stane námezdní lovec, který se vydá hlavního padoucha zastavit a zachránit celou Zemi. To je ve zkratce příběh, který je bohužel ve výsledku hodně jednoduchý, není moc zajímavý, postrádá nějaký ten větší zvrat a vlastně ani samotní vývojáři se mu moc během zhruba desetihodinové herní doby nevěnují. Ačkoliv by se mohlo zdát, že jde o hodně, postavy během rozhovorů raději řeší své vlastní kolikrát naprosto nepodstatné, nezajímavé a malicherné problémy, které není zábavné sledovat. Nehledě na to, že rozhovory, během nichž se hra posouvá jen minimálně, jsou kolikrát hodně dlouhé a uměle natahované. To může fungovat v seriálu, ale rozhodně ne u hry, která tímto ztrácí tempo.   

High On Life po příběhové stránce připomíná ty nejslabší díly seriálu Rick a Morty, v nichž se toho moc neděje. Přesto se na ně fanoušek a divák rád podívá, protože má toto univerzum rád, stejně tak jeho postavy. V High On Life si ovšem vztah k postavám udělat nemůže, protože hlavní hrdina je jen bezduchou nemluvící schránkou, a že bych si zamiloval jeho uječenou sestru nebo mimozemšťana, který se přistěhoval k nim do baráku a rozvaluje se na gauči u televize, to se také říci nedá, no a o dalších postavách, které se ve hře jen sem tam ukážou, nemůže být ani řeč. Z tohohle se dalo vymáčknout daleko více. Ostatně vývojáři měli z čeho čerpat. Stačilo se podívat, jak třeba s postavami pracuje Borderlands nebo Ratchet and Clank, tedy dvě série, kterými se vývojáři nechali očividně hodně inspirovat, ať už jde o komediální složku nebo akční či skákací pasáže.

Nejvýraznější postavou hry je bez debat pistole Kenny, kterou hlavní hrdina najde hned na začátku a nadaboval ji přímo Justin Roiland. Ta je neuvěřitelně ukecaná, neustále vše komentuje, od dění na obrazovce po akce samotného hráče. Navíc jako jediná dokáže mluvit s ostatními mimozemskými bytostmi, takže mluví za hlavního hrdinu, který jen přihlíží všemu, co se kolem něj děje. Do toho se neustále snaží chrlit sprosté hlášky a jeden vtip za druhým, jejichž kvalita je ale značně diskutabilní, spíše jen průměrná, a to i v rámci seriálu Rick a Morty. Co je ale největší problém, tak je skutečnost, že ačkoliv Kenny na začátku působí svěžím dojmem, jak neustále žvaní, začne se lehce opakovat a být neskutečně otravný. Toho si možná byli vědomi i sami vývojáři, a proto je možné v nastavení jeho promlouvání omezit, na druhou stranu tím ale hra přijde o charakteristický prvek, takže následně snáze odhalíte, že jde ve výsledku jen o ukecanou průměrnou a svým způsobem zastaralou střílečku, která prakticky nemá co nabídnout.  

Aby bylo možné se utkat se samotným hlavním padouchem, je nutné zneškodnit několik jeho poskoků skrze kontrakty. Touto strukturou hra trochu připomíná sérii Monster Hunter od Capcomu. Vyberete si kontrakt a vydáte se na misi, na jejímž konci je zlotřilý neřád, kterého je nutné eliminovat a získat jeho vzorek. Než ale k tomu dojde, je nutné si k němu prostřílet cestu. Ačkoliv hra hratelností stojí na střetech s protivníky, jako každá podobná střílečka, ty nejsou moc zábavné a po čase se začnou dost opakovat a spíše nudit. Gunplay je průměrný, navíc mimozemští nebo hmyzí protivníci moc umělé inteligence nepobrali, takže se na vás bezmyšlenkovitě vrhají jako v Serious Samovi nebo prvních dílech DOOMa. Nejednou se mi navíc stalo, že se zasekli a nic nedělali, takže vlastně nepředstavovali moc velkou výzvu. Navíc druhů protivníků, jejichž design není ani trochu nápaditý a zajímavý, moc není. Hra všechny představí v prvních hodinách a následně nemá jak překvapit.

Střety s řadovými protivníky za moc nestojí, jsou čistě průměrné, stavějící na dnes už dost zastaralé a překonané mechanice. Ta spočívá v tom, že se dostanete na nějaký plácek a musíte vystřílet naprosto vše, dokud nepřestane hrát hudba. To je pak znamení, že se můžete posunout dále. A bohužel podobně na tom jsou i bossové. Docela bych očekával, že alespoň s nimi si dali vývojáři více záležet, ale ti jsou ve výsledku celkem standardní a bez nějakého většího originálního nápadu. Až na jednu výjimku se s nimi utkáte v menších arénách, přičemž souboje s nimi jsou jen o tom, že musíte uhýbat útokům a nasypat do nich co nejvíce olova, ehm slizu či elektřiny. Nějakou hlubší mechaniku souboje s bossy nemají, a i proto jsou snadno zapomenutelní.

Na likvidaci protivníků nebudete mít jen základní ukecanou pistoli Kennyho, ale postupně dostanete i několik dalších celkem zajímavých a originálních mluvících kousků. Každá zbraň se neliší jen svým designem, který je popravdě docela povedený, ale také vlastnostmi. Gus je žabákovi podobná brokovnice, kterou je možné protivníky nasávat a následně odsřelovat, hodí se ale i během skákacích pasáží, protože umí vystřelit kotouč, jenž se zasekne ve stěně a je možné po něm vyskákat výše. Docela originální a zábavná je i zbraň Creature, kterou je možné vystřelovat modré malé mimozemšťany. Ti umí pěkně kousat protivníky, ale také mačkat tlačítka v místech, kam se hlavní hrdina nedostane. Díky těmto rozmanitým a originálním zbraním jsou přestřelky zábavnější a dávají více možností, jak neustále stejné nudné protivníky likvidovat.

Zatím jsem spíše jen kritizoval, ale co musím jednoznačně pochválit, jsou slušně navržené světy, které hlavní hrdina postupně navštíví, a vůbec na první pohled docela zajímavé univerzum, s nímž ale vývojáři nedokážou naplno pracovat. Už hlavní mimozemské město, do něhož se záhy i se svým barákem dostanete, má pěkný a povedený design, navíc po ulicích se pohybují mimozemšťané různých druhů, s nimiž jde prohodit pár slov, takže působí i živým dojmem. Chvilkami jsem si proto připadal, jako kdybych navštívil město na neznámé planetě ve Star Wars. Postupně se pak dostanete i do dalších lokací, které také nejsou špatné, ačkoliv jsou po většinu času čistě lineární a průzkum je značně omezen, a vlastně vás k němu ani nic moc nenutí. Kromě akce, kterou jsem zmínil výše, dojde sem tam i na překonávání překážek za pomoci různých pomůcek, ať už to jsou magnetické boty, jetpack nebo přitahovací hák. Tyto skákací pasáže jsou ale čistě průměrné, a to samé se dá říci i o několika jednoduchých hádankách, které je nutné vyřešit. Tedy, řešení je naprosto očividné od první vteřiny a nejde tedy o nějaké sofistikované a záludné záležitosti, u kterých by bylo nutné přemýšlet.

Vizuální stránka hry High On Life není vůbec špatná. Animovaný styl hýřící pestrými barvami se k jejímu pojetí hodí, navíc na konzoli Xbox Series X je hra krásně ostrá a vyhlazená. To na konzoli Xbox Series S je vizuální kvalita podstatně horší, obraz je rozmazanější, hlavně v dálce, ale vzhledem k jejímu výkonu je to pochopitelné. Co mě v prvních dnech docela mrzelo, tak byl výkon, který nebyl ideální a framerate lítal nahoru a dolů, což mělo za následek ošklivé trhání obrazu. Poslední update ale tento neduh do značné míry na obou současných konzolích Microsoftu opravil. Co už ale neopravil, je stále dost grafických glitchů a hlavně bugů, které třeba zamezují postupu hrou. Několikrát jsem musel načít záchytný bod, abych mohl pokračovat, dokonce se mi pokazil i souboj s jedním z pozdějších bossů, kdy mi u něj nešly otevřít dveře. Když jsem se po půl hodině snažení rozhodl načít poslední bod, hra mi celá spadla. Po novém zapnutí a načtení mi najednou boss z ničeho nic hned na začátku umřel, takže jsem část jeho souboje bohužel takto přeskočil. Moc dobrou vizitku vývojářům podobné problémy nedělají.

I když bych si hodně přál, aby High On Life byla další trefa do černého od Justina Roilanda, jde jen o průměrnou a svým způsobem zastaralou střílečku, která nedokáže uspokojit svoji hratelností, příběhem ani vtipy, jejichž kvalita je hodně diskutabilní. Navíc z mluvící pistole Kennyho se postupně vyklube jeden z nejotravnějších videoherních společníků za hodně dlouhou dobu. Protože je hra High On Life dostupná v rámci předplatného Xbox Game Pass, můžete si ji bez většího rizika vyzkoušet, třeba vám sedne více, ale nic nemění na tom, že měla daleko větší potenciál, ale ten bohužel zůstal nevyužit.