Testováno na konzoli: Xbox 360

Když GRID 2 poprvé zapnete, musíte si vytvořit profil závodníka, což vám zabere několik minut. Poté se už přesunete do garáže, kde si můžete prohlížet svoje vozidla, k nimž se dostanu později, ale můžete i jezdit rychlé závody, které asi moc popisovat nemusím, případně rozehrát sezónu, tedy sezóny, protože u jedné rozhodně nezůstane. Co na hlavní kampani rozhodně oceňuji, je její délka. Ačkoliv nemusíte vždy zajet všechny závody, propagační akce a nejrůznější výzvy, aby se vám odemknul poslední šampionát, rád jsem je zajel, čímž se samozřejmě herní čas prodlouží. Další pochvalu si vývojáři zaslouží za rozmanitost, protože během několika sezón budete jezdit nejen klasické závody, které by po nekonečném opakování určitě nudily, ale i spoustu dalších herních režimů. Vývojáři vám prakticky v kampani ukážou naprosto vše, co hra nabízí, což je rozhodně velkým plusem. Hraní tak není stereotypní, neustále odhalujete něco nového.

V čem ale mohli vývojáři více zamakat, je získávání fanoušků, které zde slouží místo klasického levelování. Za každý závod vždy dostanete počet fanoušků podle toho, jak se vám dařilo, ale můžete jejich počet zvýšit i za plnění některých vedlejších úkolů. Ty se ale dost opakují a jsou kolikrát dost nezajímavé, občas i přihlouplé, takže je jasné, že většinou se na ně vykašlete. V tomto si mohli vývojáři brát inspiraci od některého z konkurentů, který podobný systém odměňování měl. Asi nejlépe ho má zpracována série Project Gotham Racing na Xboxu, takže možnost čerpat inspiraci tu byla.

Vývojáři si pro GRID 2 licencovali pět desítek vozidel, rozdělených do čtyř tříd. Během hraní si tak zajedete ve vozidlech jako BMW 1 Series M Coupe, Ford Mustang Mach 1 Twister, Mercedes Benz 190E 2.5, BMW Motorsport 320 TC, Mercedes Benz SL 65 AMG Black, Mercedes Benz SLS GT3, Pagani Huayra nebo McLaren MP4-12C. Všechna vozidla jsou vymodelována do posledního detailu, rovněž si vývojáři pohráli s jejich ozvučením, co už ale schází, abychom si mohli jízdu v nich plně užít, je propracovaný jízdní model. Všechna vozidla se totiž chovají hodně arkádově, takže se neustále přetáčejí a nutí hráče v zatáčkách jít do driftu. Jízdní model pomáhá hlavně akční hratelnosti, na které druhý GRID 2 stojí, ale pokud jste fanoušci simulací, zde si na své nepřijdete. To je docela škoda, protože právě předchůdce přinesl rozumný kompromis mezi simulací a arkádou, druhý díl se přiklání spíše k arkádě, což je vidět i třeba na nepřítomnosti pohledu z kokpitu. Ten už dnes berou závodní hry jako samozřejmost, zde bohužel chybí. Vývojáři se sice vymlouvají na nedostatečný výkon dnešních konzolí, ale možná by bylo korektnější přiznat, jak se věci skutečně mají. Ostatně když máte arkádu, je pohled z kokpitu celkem zbytečný, a zde se to ukazuje v celé kráse.

Z předchozího odstavce se může zdát, že hra není zábavná, ale arkádový styl závodění GRID 2 sluší a díky i akčnější hratelnosti je hodně zábavný a dá se v něm vyblbnout. Je ale jasný, že není tento styl hraní úplně pro všechny. I když se vývojáři rozhodli jít arkádovou cestou, vytvořili pro GRID 2 celkem povedený model poškození, ať už vizuální nebo mechanický. Na začátku si můžete nastavit, jestli chcete, aby se vám jen mačkal plech, odpadávaly dveře či praskala okna, nebo můžete nastavit, aby mělo poškození vliv i na jízdní vlastnosti vozidla, a to už pak se budete strachovat každého nárazu, protože nevíte, co zrovna se vám na autě podělá. Model poškození je rozhodně na slušné úrovni a nikoho neurazí, na čem ale vývojáři mohli více zapracovat, je na samotných kolizích. Nikdy totiž nemůžete předem odhadnout, jestli se vozidlo od překážky jen odrazí nebo rovnou rozseká a vylítne z tratě. Tyto nepředvídatelné kolize tak hře celkem škodí, alespoň že tedy můžete v závodě několikrát vrátit čas, abyste se pokusili daný okamžik zvládnout daleko lépe. Vracení času zde není neomezené, takže je nutné s ním taktizovat a používat jen v momentech, když už to jinak nejde. Když dojde a pak tvrdě nabouráte, máte smůlu a kolikrát tak závod začne znovu.

Herních režimů GRID 2 nabízí celou řadu. Máte tu klasické závody, v nichž musíte porazit všech jedenáct soupeřů a zajet nejlépe na prvním místě. Musím říci, že nejvíce se mi z nabízených režimů líbil Elimination, který je hektický do poslední vteřiny, navíc mu šťávu dodává hudební doprovod, za který by se nemusel stydět ani kdejaký akční film. V Elimination postupně odpadávají poslední závodníci, až zůstane ten první, no a jeho samozřejmě pohár za první místo nemine. Protože GRID 2 staví na arkádovém ježdění, které je plné smyků, režim Drift nemůže pochopitelně chybět. Stejně ale jako v jiných závodních hrách, na chuť jsem mu bohužel nepřišel. No a pak tu máte ještě několik dalších režimů, které jsou spíše klasické – Checkpoint, Touge, Overtake nebo Faceoff. Je možná škoda, že vývojáři nepřišli s něčím vlastním, nějakou tou zajímavou novinkou, jen recyklují už dobře známé režimy z desítek jiných závodních her. Samozřejmě, pořád je ježdění závodů zábavné, to ne že ne, ale nějakou tu novinku bych určitě ocenil.

Jedinou velkou novinkou, kterou vývojáři ukazovali snad v každém deníčku a říkali o ní, že ona je právě tím velkým trumfem, je LiveRoutes. Jak už název může trochu napovídat, pokud zapnete závod s tímto označením, trať se v každém kole trochu změní, takže nejedete pořád stejné okruhy. Jisté oživení to do hry jistě dává, ale vzhledem k tomu, že díky mini mapce vždy víte, kam zabočit, není změna zase tak velký problém, možná i navíc díky tomu, že vám sama trať velkými billboardy neustále ukazuje, kam máte uhnout nebo odbočit. Nehledě na to, že vždy existuje jen několik variant, jak se trať může změnit, které se zase od sebe rak moc neliší. LiveRoutes rozhodně nezatracuji, ale ve výsledku nepřináší do hry tak velké oživení, jak si možná vývojáři přáli. Je jen vítanou menší novinkou pro ty největší fanoušky.

Během hlavní kampaně, ale pak i v rychlých závodech nebo multiplayeru, si můžete zajezdit na rozmanitých okruzích napříč Evropou (Barcelona, Paříž, Red Bull Ring nebo Brands Hatch), Asií (Hong Kong, Yas Marina a Okutama) a Amerikou, která nabízí tratě třeba v Miami, Chicagu nebo Indianapolis. Všechny tratě mají vždy několik variant, navíc i několik denních dob, za které je jedete, takže ve výsledku na vás čeká zhruba osmdesát unikátních tratí. Nejvíce se mi v GRID 2 líbily tratě ve městech, protože ty obsahují do posledního detailu vymodelované okolní budovy, pod nimiž fandí diváci, případně sem tam se objeví nějaký ten stánek s občerstvením. Je vidět, že vývojáři si dali s designem tratí velkou práci a jejich propracovanost je skvělá. Možná bych musel dlouho vzpomínat, v jaké jiné závodní hře jsem viděl takto propracované městské okruhy.

Zatím jsem mluvil jen o hře pro jednoho, ale je jasné, že úspěch GRIDu 2 v následujících měsících bude záležet hlavně na tom, jak dlouho hráči vydrží u multiplayeru. Ten je zde přítomen jak na rozdělené obrazovce, což pokládám rozhodně za skvělou zprávu, tak především online, který je stavěn až pro dvanáct hráčů na trati. V závodění přes Xbox LIVE nebo Playstation Network máte samostatnou část, v níž jezdíte proti kamarádům či hráčům z celého světa, můžete si rychle vybrat trať, závod i další atributy. Za vše jste samozřejmě odměněni, takže si pak můžete upravovat své plechové miláčky. Po vzoru Need For Speed nechybí ani nejrůznější sociální propojení, nejrůznější statistiky, navíc se můžete úspěchy pochlubit svým kamarádům i na youtube, facebooku nebo twitteru. Velkým kladem jsou i výzvy, které vývojáři budou neustále doplňovat, takže by online část mohla na nějakou tu dobu hráče zabavit, alespoň do chvíle, než vyjde šesté Gran Turismo nebo další Forza.

Protože hra GRID 2 je od Codemasters, během vývoje byl použit osvědčený EGO 3.0 engine, který jste mohli vidět třeba u DIRT nebo F1 série. Vývojáři ho samozřejmě zde vylepšili, přidali několik nových pěkných efektů, hlavně co se nasvícení scén týče, ale jinak asi moc nepřekvapí. Ano, jde pořád o velmi pěknou podívanou, ale už si prostě nesednete na zadek jako před lety, když byl tento engine použit vůbec poprvé. Jeho velkou výhodou je v dnešní době hlavně fakt, že je dobře optimalizován pro současné konzole, takže nedochází k poklesům frameratu, alespoň ne k nějakým drastickým, vše je po většinu času plynulé a můžete si tak hru nerušeně užívat. Co možná jen občas bude vadit a kazit jinak plynulou záležitost, jsou dlouhé nahrávací časy před a po závodu. Někdy civíte na obrazovku i několik desítek vteřin, což rozhodně není dobrá vizitka pro vývojáře. Snad různé tyto problémy na příští generaci konzolí odpadnou. Na klasicky dobré úrovni u závodních her od Codemasters je ozvučení i řev motorů jednotlivých vozidel, celkem se mi líbil i soundtrack, i když už jsem u závodních her slyšel i lepší.

Druhý GRID hodně sází na adrenalinové honičky po celém světě a spíše arkádový jízdní model, takže je jasné, že fanoušci simulací si na své moc nepřijdou. Pokud ale na systém hry přistoupíte, jako na několik dalších kompromisů, které se vývojáři rozhodli do hry zařadit, i když jsou kolikrát dost nepochopitelné, a ani vám nebude vadit, že jste vše viděli dříve u konkurence a možná i v lepším podání, pořád se budete dobře bavit. Ať už při hraní dlouhé singleplayerové kariéry, tak online režimu, v němž si můžete udělat domov se stejně naladěnými fanoušky na spoustu dalších měsíců. Nic ale nemění na tom, že jsme asi od druhého GRIDU čekali o něco více, než nám nakonec přinesl.