Recenzovaná verze: PlayStaion 5

První Ghostrunner končil tím, že hlavní hrdina GR-74/Jack porazil zlého Architekta a osvobodil přežívající lidi v městě Dharma Tower, čímž se stal jeho hrdinou. Druhý díl začíná o rok později. Jack si žije spokojeným životem, ale vše se změní ve chvíli, kdy se objeví nová hrozba, která chce zaplnit mocenskou prázdnotu, která po konci prvního dílu v Dharma Tower vznikla. Noví vůdci se rozhodnou jít všem po krku, a i proto musí Jack popadnout starou dobrou a pořádně ostrou katanu a dát se znovu do dosti krvavé práce. Příběh rozhodně neohromí nějakou originalitou nebo velkou propracovaností či zvraty, ale vývojáři na něj nyní kladou větší důraz, což je určitě fajn a pěkné oživení oproti prvnímu dílu, v němž byl příběh opravdu jen do počtu. Navíc po misích se budete dostávat na základnu, kde můžete promlouvat s novými i vracejícími se postavami a dozvídat se hromadu informací a dalších souvislostí.

Stejně jako první díl je Ghostrunner 2 hardcore first-person řežbou s katanou v ruce, v níž musíte být naprosto precizní při soubojích s různými protivníky, ale i při intuitivním parkourovém běhání a skákání po skvěle navržených a rozmanitých úrovních a zdolávání všelijakých záludných překážek. Stačí jedna malá nepozornost, jedna kulka od protivníka či drobné zaváhání a ležíte ve vteřině na zemi v kaluži krve. Hra se v tomto s hráčem vůbec nemaže. Naštěstí nahrání poslední pozice (checkpointy jsou po každém souboji nebo zvládnuté kratší skákací pasáži) je jako u prvního dílu okamžité, takže se dá hned těžká pasáž opakovat znovu, znovu a zase znovu, dokud ji nezdoláte. Ačkoliv jsem i ve druhém dílu umřel tolikrát, že to nejde ani spočítat (Souls hry od From Software jsou daleko milosrdnější), neustále jsem se bavil, za což může svým způsobem neskutečně návyková základní herní smyčka s i na gamepadu precizně vyladěným ovládáním. Hra je těžká, ale vývojáři zbytečně nehází klacky pod nohy a jsou naprosto féroví. V tomto Ghostrunner 2 staví na pevných a osvědčených základech svého předchůdce. Přitom nepůsobí jen jako větší rozšíření, ale jako plnohodnotné pokračování.

Na hře Ghostrunner 2 se mi během hraní hodně líbilo, že každá úroveň nabídla vždy něco nového, ať už to byl nějaký nový typ protivníka, který zamíchal kartami, tak třeba nová schopnost, nové druhy skokánků či překážek, takže jsem se neustále učil řešit nové problémy. Hra je díky tomu neskutečně rozmanitá, takže stereotyp určitě nehrozí. Oproti prvnímu dílu byly vylepšeny i souboje s řadovými protivníky, které jsou nyní více ve stylu menších logických hádanek. Vždy proto musíte zkoušet, jaká cestička je v různě velkých arénách ideální a nejlepší, abyste protivníky vysekali a odemkli si dveře dál. Druhů protivníků je dost. Na začátku to jsou jen klasičtí neřádi s pistolí, obušky nebo samopaly, později se k nim přidají i různé roboti, přičemž každý protivník potřebuje vždy trochu odlišnější strategii k poražení. Souboje jsou stejně jako u prvního dílu hodně krvavé. Ostatně hrát s katanou a nemoci usekávat končetiny protivníkům, by vypadalo hodně zvláštně.

Vývojáři se rozhodli do druhého dílu zakomponovat systém staminy, z něhož ubíráte energii při úskocích, blokování střel protivníkům nebo parry, které je možné použít u vybraných základních protivníků, ale je životně důležité při soubojích s bossy, k nimž se ještě dostanu. Stamina je prvek, s nímž je nutné při běhání po úrovních počítat, protože není nic horšího, než když ji vyčerpáte a tváří v tvář se postavíte protivníkovi, jemuž nemůžete uskočit nebo odrazit letící kulku, kterou na vás vyslal. Právě blokování je určitě další příjemná novinka, zvláště ve hře, v níž vás zabije cokoliv na jednu kulku. Hraní trochu zjednodušuje, ale zároveň je nutné dodat, že z vás nesmrtelného ninju neudělá. Nepřátelé blokování dokážou celkem snadno prorazit.

Druhý díl přichází i s přehlednějším a lépe zpracovaným vylepšováním hlavního hrdiny. Za nahranou herní měnu kupujete různé perky, které vám mohou poskytnout řadu celkem znatelných příjemných pasivních dovedností do střetů s protivníky i skákacích pasáží. Perky následně ukládáte do slotů, jejichž počet se vám postupně navyšuje, jak sbíráte speciální fialové paměťové sloty rozmístěné po úrovních. Některé nejde minou, pro sebrání dalších se musíte trochu snažit a přemýšlet, jak se k nim dostat. Kromě pasivních perků se naučí hlavní hrdina i několik silných schopností. Mezi ně patří třeba házení shurikenů (dokážou ochromit silnější protivníky a udělat na nich záchytný bod či ty základní přímo eliminovat), zpomalování času, vystřelování silného laserového paprsku nebo neviditelnost. Jde o prima obohacení základní hratelnosti, navíc se mi líbí, že řada schopností pomůže nejen při boji s protivníky, ale i během skákání a řešení lehčích logických problémů, které jsou zakomponovány do prostředí. Třeba neviditelnost, která na místě aktivace udělá kopii hlavní hrdiny, případně shurikeny, které dokážou na dálku aktivovat různá tlačítka.

Souboje s řadovými protivníky jsou neustále skvělé, a ačkoliv jsem často umíral, hodně jsem se při těchto pasážích bavil. Kde ovšem Ghostrunner 2 naprosto září, jsou souboje s bossy, kteří svůj vlastní velký ukazatel zdraví. Už první boss připomíná trochu souboj ve stylu Souls her, a dramaticky se liší oproti tomu, co servíroval první díl, ale ve výsledku jde jen o začátek a takovou menší ochutnávku. Ostatní bossové jsou daleko nápaditější, skvěle zpracovaní a souboje s nimi se skládají nejen z akce, ale i parkourových pasáží, během nichž musíte nejen správně zdolávat překážky a plošinky, ale zároveň se vyhýbat jejich útokům. Každý souboj s bossem jsem si maximálně užíval, a jednoznačně tyto pasáže patří mezi to nejlepší, co hra nabízí.

Velkou novinkou hry Ghostrunner 2 je oproti předchůdci jízda na motorce. Když jsem na ní poprvé usednul, byl jsem z ní neskutečně nadšený, protože mě čekalo akční ježdění, vyhýbání se překážkám a sem tam likvidace protivníků. Celá tato část hry, trochu ve stylu Tronu, je skvělá po stránce designu a pomáhá jí i vyladěné ovládání, díky němuž je ježdění na motorce zábava a ne frustrace. Navíc i v těchto pasážích vývojáři zachovali a dobře vybalancovali obtížnost, takže je také nutné si dávat neustále pozor, jinak skončíte s obrazovkou ohlašující vaši smrt. Opravdu jen těžko bych něco této pasáži vytknul.

Když ale opustíte kyberpunkově laděnou Dharma Tower, ocitnete se ve zničeném a pískem pokrytém post-apokalyptickém městě, které můžete projíždět. Sem tam musíte sesednout, abyste otevřeli cestu dál, což vyžaduje zdolat skákací pasáže, najít páky k otevření dveří i likvidaci nových druhů protivníků, kteří se podobají zombiím, ale jde o nějaké mutanty. Na začátku jsem si říkal, že je super, že vývojáři připravili něco zcela nového, ale nakonec musím říci, že mě tyto úrovně moc neohromily. Jednak vypadají oproti předchozím úrovním v Dharma Tower dost genericky a postrádají vlastní identitu, nejsou ani vizuálně moc působivé, ale zároveň v nich projíždíte mnoho úseků, v nichž se nic neděje, takže hra i ztrácí své jinak výborné tempo. Je to škoda, protože jsem se na ně docela těšil. Naštěstí v těchto kulisách strávíte jen zhruba dvě úrovně, záhy se hra vrátí tam, kde jí to sluší nejvíce.

Pokud měl první Ghostrunner nějakou viditelnější chybu, byla to délka. Dalo se jím totiž proskákat a prosekat za nějakých pět hodin, ačkoliv je nutné zdůraznit, že hodně záleželo na skillu hráče. A tak je tomu i u druhého dílu, ale protože na něj měli vývojáři větší rozpočet, mohli připravit daleko delší kampaň. Já všech 18 úrovní proběhl za nějakých dvanáct hodin, během nichž jsem se sice docela často vztekal, hlavně nad svoji neschopností překonat relativně lehkou pasáž, ale také hodně bavil. Až na venkovní pasáže hra nemá hluchá místa. Hraní je navíc možné si prodloužit plněním výzev, které hra sem tam servíruje skrze speciální automaty, v nichž musíte likvidovat objekty na čas nebo proběhnout na čas branky. Také vývojáři připravili roguelike hříčku Roguerunner.exe s různými procedurálně generovanými trasami, která dokonale prověří vaše schopnosti. Musím říci, že jsem byl docela překvapen, jak je tento bonusový režim zábavný a dá se v něm po dohrání hlavní kampaně slušně vyblbnout po několik dalších hodin.

Ghostrunner 2 je vizuálně moc pěknou hrou, hlavně v kyberpunkově laděných pasážích, kde jsou neonové cedule, krásné nasvícení a lesklé povrchy. To hra dokáže vykouzlit kolikrát působivou podívanou. Nově může hlavní hrdina mluvit s řadou postav, které ovšem nemají tak dokonalé a detailní modely, animace nebo mimiku, ale na druhou stranu, Ghostrunner 2 není velkou AAA produkcí, takže tohle je celkem lehké vývojářům odpustit. Protože hra Ghostrunner 2 vznikala od začátku pouze pro PC a konzole současné generace, mohli vývojáři na PlayStationu 5 a Xboxu Series X připravit hned tři režimy zobrazení. Quality nabízí 4K rozlišení a maximum detailů, ale zase se zaměřuje pouze na 30fps, ačkoliv má framerate odemknutý, ale ten v náročnějších situacích docela dost hapruje. I proto jsou daleko zajímavější dva zbylé režimy zobrazení. Performance režim má dynamické 4K rozlišení s 60 fps, který je dle mě tím nejlepším, ale hráči toužící po co nejplynulejším zážitku mohou sáhnout po High Frame Rate režimu zobrazení. Ten podporuje rozlišení 1080p, ale zase se pokouší o 120fps. Hru jsem většinou testoval v Performance a High Frame Rate režimu a nezaznamenal jsem žádný větší pokles frameratu. Hra běží i v náročných pasážích svižně, rychle se načítá, jen jednou mi zamrzla a spadla do menu konzole.

Ghostrunner 2 je povedená hardcore first-person řežba, která staví na zábavných střetech s protivníky, výborně navrženém parkouru, skvělém designu úrovní i líbivém zpracování. Sice nejde o žádnou revoluci a vývojáři staví na osvědčených a pevných základech, takže fanoušci prvního dílu bude hned jako doma, ale všechny herní mechaniky vylepšují pro ještě lepší a rozmanitější herní zážitek. Ghostrunner 2 je povinnost pro všechny fanoušky prvního dílu, ale užijí si ho i naprostí nováčci, kteří zatím kouzlu této značky nepodlehli. Nyní možná pro ně nastal čas to napravit.