Představte si váš život následovně – narodíte se v celkem normální, bohaté rodině, která vás celé vaše dětství rozmazluje a učí, aby z vás něco bylo. Poté vás dá do ruky vládě, která vás také učí, ovšem tak, abyste splnili pokud možno váš vlastní sebevražedný úkol. Jinak tomu není ani u obyvatel městečka zvaného Cocoon přímo ve hře, které se nachází v jednom obrovském světě, zvaném Pulse. Místní život možná lehce připomíná bujaré radovánky v Severní Koreji, ale proč ne. Nemusíte se bát nějakých spoilerů ohledně příběhu, ale je nutné lehce objasnit alespoň základy, na kterých hra staví. Tentokrát už se příběh netočí kolem jednotlivce, ale kolem skupinky, která je za velice zvláštních okolností stmelena kolem jediné události. Obyčejné cíle obyčejných lidí se tak náhle mění v jejich osudové okamžiky, za jejichž nesplnění se tvrdě trestá smrtí. Obyvatelé silně střeženého městečka Cocoon jsou dle úřadů chráněni před okolním světem, z důvodu bezpečnosti. Jakékoliv proniknutí dovnitř z okolního světa by mohlo znamenat totální porušení místní rovnováhy a vyhynutí celého lidstva. To říkají bezpečnostní jednotky, které Cocoon střeží. Určitě vás ale napadá, že pravda je tak trošku jiná. Co naplat, matkou představenou hry je dívka, jejíž minulost je stejně záhadná jako její úmysly. Lightning je bývalá vojačka, která se na začátku hry nachází na palubě vlaku, který vozí obyvatele na očištění, tzv. Purge. Toto očištění souvisí s okolním světem, jakmile se totiž někdo dostane do kontaktu s ním, musí být okamžitě očištěn. Všichni ale vědí, že je to chladnokrevná vražda. Lightning se tak snaží tomuto (úspěšně) zabránit, stejně jako rebelská organizace NORA. Už na začátku hry se začnete pomalu setkávat s vaší pozdější partou, ačkoliv to tak nemusí vypadat. A zde přestaneme. Následuje jen sled několika událostí a poté rychlý úprk z města. Tentokrát i s fešným tetováním. Během snahy zvrátit veškeré šance na vaší stranu, se naopak vše ještě zhorší a jak již bylo řečeno, vám začíná nový život. To je ve zkratce začátek hry. Vězte, že se změní život nejen vašim postavám, ale i mnoha okolním lidem.

fal´Cie - Ve hře často skloňované slovo, které značí bytosti s téměř božskou silou, vytvořené samotným Makerem (něco jako v našem světě ten hippiesák, co umí chodit po vodě). Jedná se o velice mocná, mechanická stvoření, která prakticky vládnou světu a určují jeho rovnováhu. Ve hře se setkáte hned s několika a vězte, že byste se radši koukali doma na Nedělní partii. Tyto bytosti mohou navíc proměňovat obyčejné lidi na tzv. l’Cie, o kterých zase trošku níže.

Celý příběh je vyprávěn opravdu dobře, možná až tak dobře, že zpočátku nebudete mít vorla o tom, co jste, kde jste, proč tam jste a co jste tam chtěli. Rozhodně se vyplácí znalost angličtiny, ale také si vystačíte se základy. I s ní se totiž může stát, že budete zpočátku prostě zmateni, pokud jste o hře do té doby nic nečetli. Nemusíte se bát, dlouho tato dezorientace trvat nebude, jelikož vám hra bude všechno objasňovat v průběhu jejího hraní a navíc máte vždy po ruce malou přehlednou encyklopedii, kde je vše jednoduše vysvětleno. Těšit se můžete na mnoho dějových zvratů, které vás dokonale přesvědčí o tom, že opravdu nemáte odhad o budoucím vývinu situace. Na druhou stranu, po celou dobu hraní budete během střihových scén neustále slýchat kňourání postav o pomstě, ztracené lásce, zničeném přátelství či o zpřetrhaných rodinných poutech, což je v takovém rozsahu možná i těžké klišé. Ačkoliv se tak dostanete do situací, které byste sami nečekali a budete z nich možná i lehce unešeni, nastanou i chvíle, které se budou neustále opakovat v podstatě do konce hry. Ve výsledku ale můžete být jen spokojeni, i když se jedná o to stejné maso protahované dokola stejným mlýnkem. Hra je tak rozdělena do 13 hlavních kapitol, některé jsou akčnější, jiné ukecanější. V každé si ale dosyta zabojujete, přičemž se dočkáte hned několika bossů, které se objevují nejenom na konci každé kapitoly. S některými postavami se možná ztotožníte, s některými vůbec, jde o to, že Final Fantasy jako takové prezentuje všechny své hrdiny jako originály, kdy je každý odlišný, ale v každém díle se najde stejná obdoba toho předchozího. Lightning je na první pohled arogantní a silná společnice, která projevuje emoce jen tak tak, Sazh je ten pravý, zmatkující černoch (to není ta typická rozdílnost, ale dobře, někdo musí být jiný i vzhledově) s chocobím kuřetem ve vlasech. Stejně tak post-pubertální dvojka Hope a Vanille. Zejména Vanille je bláznivá dívčina s infantilním názorem na všechno, ovšem možná daleko vyvinutější a poničenější psychikou než všichni ostatní. Snow je vůdce oné rebelské organizace NORA, který bojuje se svým osudem díky lásce jménem Serah, která je zároveň sestrou Lightning. Jak bude děj plynout, určitě zaznamenáte, že to mezi Snow a Lightning vcelku jiskří. Jiskří, jako když olizujete dráty vysokého napětí pod proudem – bolí to a někdo to asi odnese. Poslední je Fang, tetovaná tvrďačka, která si nebere servítky. Každá z postav má tak vlastní důvod proč se držet ostatních, přičemž některé děje se více, či méně prolínají. Příběh je tou nejsilnější částí hry, která vás bude držet i v těch nejnudnějších a nejtunelovitějších pasážích.

l’Cie – To je to, oč tu běží. Výše zmiňovaní fal’Cie mají tu moc transformovat obyčejné lidi to této podoby, kterou někteří berou za spásu a poctu. Ve skutečnosti se ale jedná o další chladnokrevnou podobu obětování člověka, jenž po přeměně nemá vůbec pozitivní vyhlídky. Takto nakaženému člověku se udělá na těle slušivé tetování, jež nemá jen tak. Všichni l’Cie mají totiž nějaký úkol, který musí v určité době dokončit, jinak se z nich stanou monstra zvaná Cie’th. Co naplat, pokud úkol dokončí, promění se na doživotní krystal. Tomu se říká z bláta do louže. Nebo vyhánění čerta ďáblem. Nebo také kdo jinému jámu jám, sám do ní sám. Jak asi tušíte, právě tato proměna je to, co žene naše hrdiny kupředu.

Poslední Final Fantasy je také mnohdy a nutno dodat že oprávněně skloňováno podle slova lineární nebo tunel. Ano, FF XIII je pravděpodobně tím nejlineárnějším Final Fantasy, které tu máme, pokud nebudeme brát v potaz postranní ústřiky v podobě Dissidie a tak podobně. Linearita není vůbec zlá, ostatně většina Final Fantasy her byla do určitého bodu těžce lineární s tím, že se vám po určité době odemkla možnost cestovat po celém světě, plnit postranní questy a lovit super silné potvory, které mohli měřit sílu i s Chuckem Norrisem. A to rovnou celou vteřinu! Nové FF je v tomhle ohledu ale jiné. Těžká linearita vás bude doprovázet zhruba dvě a půl třetiny celé hry, přičemž poté dostanete možnost trošky volného pohybu na Gran Pulse. Jakmile toto místo ale opustíte a začnete mířit do finální fáze hry, ona linearita spjatá s tunelovitou formou hry (stále dopředu, hlavně se nerozhlížet) se dostaví znovu. Lineární podoba příběhu nikdy nebyla překážkou, což už se ovšem nedá říct o tom, že zhruba prvních 30 hodin hraní jste neustále postrkováni dopředu, bez špetky možnosti zastavit a kochat se krásami svého okolí. Díky bohu jste doprovázeni příběhem, který, jak jsem již říkal, vás bude hnát dopředu a na nějakou tunelovitou podobu a omezenost zapomenete. Právě toto je jedna z hlavních slabin hry, kterou mnozí ovšem velice rádi přehlédnete. Já to štěstí neměl, ačkoliv jsem si FF užíval až do úplného závěru a samozřejmě i poté.

Výhodou je, že jakmile se objevíte na Gran Pulse, což je defakto onen svět, před kterým jsou všichni bráněni v Cocoonu, tak vás najednou nic nedrží. Ačkoliv v zpočátku není moc co dělat, rozhodně uvítáte průzkum této velice rozlehlé lokace a mnoho možností jak vytrénovat postavy, ale zároveň dostat nechutně vypráskáno i od dvě hlavy menší příšery. Panenská příroda nikdy nebyla drsnější. Pak že na velikosti nezáleží! Ještě lepší je fakt, že po dohrání hry se můžete skrze teleport vrátit do většiny lokací, které jste navštívili právě od vstupu do GP (tím nemyslíme Grand Prix). V této fázi se hra láme a už se z ní nestává povinnost, ale otevřená zábava, která vás může buďto dokonale znechutit nebo zabavit. To už navíc budete mít celou partu pohromadě, takže si můžete směle tvořit první kombinace oblíbených povolání a vrhnout se na plnění postranních úkolů, lovení speciálních monster, kopání pokladů na Chocobech (ta velká přerostlá kuřata) nebo vylepšování a tvoření ultimátních zbraní. Zejména ona část soubojů prošla drastickou změnou, kterou by mnozí mohli nazvat optimalizací pro širší publikum, jiní zjednodušení i pro ty největší debily a ti poslední skvěle propracovanou, rychlou a zábavnou formou jak si klestit cestu kupředu. Každý, ale pravdu každý má trošku pravdy. Nikde není řečeno, že vás bude bavit, ale nikdy ani není řečeno, že je špatný. Naopak, od prvotních ukázek mohl člověk jen nevěřícně kroutit hlavou, co se to s hrou stalo. Výsledek je ale funkční a až na některé velké či malé drobnosti i návykový.

Zapomeňte na všechny zažité zvyklosti z minulosti, vyklepejte si z vlasů zbytky zaschlých Final Fantasy her a dávejte pozor. Co není nové je fakt, že monstra potkáváte v reálném čase na mapě, takže nehrozí náhodné střety s nepřáteli. Až na výjimky se můžete většině vyhnout, což je dobrá zpráva pro ty, kteří nevědí, do čeho jdou a raději se vyhnou obloukem tomu nádhernému a mírumilovnému robotickému drtiči. Hlavní změnou je systém povolání zvaný Paradigm, který rychle, jednoduše a přímo rozliší povahu postavy s určitým povoláním. Mág (Ravager) má jasné poslání – udeřit tam, kde meče nestačí, pomocí silné a nezbytné magie. Klasické rubací stroje jsou nyní přezdívány jako Commando a postavy s touto doménou jsou většinou nejsilnější (v případě Final Fantasy je pojem síla více než relativní) s největším počtem životů. Další nezbytnost pro udržení řetězů, o nichž si povíme dole. Veškerá povolání se tak dají rozdělit na dva druhy – útočná a podpůrná. O Medicovi není potřeba nic dále rozvádět, stejně jako o Saboteurovi, ovšem Sentinel si zaslouží alespoň minimální zářez. Postavy s tímto povoláním vydrží ze všech nejvíce a jsou vlastně jakousi centrální obranou proti všemu. Odolnost vůči útokům jak magickým, tak fyzickým je enormní, navíc na sebe mohou strhnout pozornost většiny příšer, což z nich dělá ideální obětní beránky. Tomu se říká veletrh – roztrhnutí kalhot, spodního prádla a zadnice najednou. Každá z postav může mít během boje aktivní pouze jedno povolání, důležité je, že můžete tyto sestavy měnit dynamicky na vašich potřebách. Jakmile se cítíte bezpečně, můžete směle přepnout na kombinaci Commando – Ravager – Commando (či jinak, kombinací existují desítky) a zatopit nepřátelům co to jenom jde. Naopak, dočkáte se i takových chvilek, kdy vám bude srdce skákat v rytmu salsy a budete rádi, že si stačíte léčit rány. V tu chvíli přichází na řadu například kombinace Medic – Synergist – Sentinel, kdy jedna z postav léčí, druhá sesílá podpůrnou magii a třetí se snaží pokud možno co nejvíce zmírnit škody. Ideální chvilka pro revitalizaci. U většiny soubojů, ať už na začátku hry, či později si rozhodně nevystačíte s jednou kombinací, nýbrž je budete muset během boje střídat, jak to jenom jde. Vaše taktická polovička mozku tak zaregistrovala, že šikovná kombinace Paradigmů ušitá na míru jednotlivým bojům je bodem úspěchu. Každá z postav má tři defaultní povolání, která může dále rozvíjet, později se dočkáte možnosti dotáhnout veškeré postavy na maximum v opravdu všech ohledech. Jak to tak ale bývá, všechno něco stojí a vy zaplatíte časem, jenž se může směle přehoupnout přes dvě stovky hodin. Až vás začne rodina pomalu opouštět a fousy vám budou zavazet při utírání zadnice, pravděpodobně jste získali trofej / achievement za totální vybičování postav.

Tak a nyní přímo k boji. Řezník Krkovička by z nás měl radost. Ke kouzlení jste vždy potřebovali manu. OK, ta je pryč. Na jeden tah, jste mohli provést jeden příkaz. OK, trošku to překopejte a dostanete se skoro k výsledku. V téměř každém klíčovém FF jste najednou ovládali více postav. Tak jo, z celkového počtu tří aktivních postav dvě vyškrtněte a jste tam, kde jste chtěli být. Během boje už neovládáte všechny postavy, nýbrž jen tu jednu hlavní, zatímco ostatní dvě jsou řízené vcelku jednoduchou umělou inteligencí. Jednoduchou ve smyslu fungování, ne vlastností. Pravdou je, že v tempu, ve kterém boje probíhají, byste měli plné kecky práce, abyste provedli jednu vlnu útoků za všechny postavy, natož takhle jeli i celé půlhodinové souboje. Ale několik vad na kráse tento systém má. Představte si Final Fantasy XII a její systém gambitů. Dá se říci, že totožně, avšak kompletně automaticky, funguje i řízení příkazů vašich umělých kolegů. Je to prosté a v závislosti na podmínkách se rozhodují vaši kolegové. Medic například neléčí, pokud mají všechny postavy plné zdraví, protože prostě nemusí. Naopak, začne zběsile léčit postavu s nejmenším počtem HP, když je potřeba. Ačkoliv se můžete ve většině případů na své kolegy spolehnout, ne vždy je jejich výběr příkazů vhodný a tak často bude lepší, když vezmete situaci do svých pahýlů. Momenty, kdy právě například Medic léčí postavu, které do úplnosti zbývá 10 HP, zatímco ostatní jsou na pokraji vyhynutí, jsou zkrátka k nezaplacení. Ačkoliv byl mnohými systém gambitů v minulosti opovrhován, měl jednu neskutečnou výhodu – s postavami jste si mohli udělat takřka cokoliv a uzpůsobili jste je k obrazu svému. Neříkám, že je to potřeba i tady, to rozhodně ne, ale alespoň minimální systém Akcí – Příkazů by nebyl na škodu. Alespoň že se vaši kolegové nechovají stále stejně, ale rozhodují se v závislosti na získaných údajích oponenta – slabiny, silné stránky a tak podobně. Co tu máme dál? Ano, řetězení útoků, navyšování procentuálního poškození nepřítele a Stagger mód. U každého nepřítele můžete jednoduchým způsobem (ubíráním HP) hromadit násobitel poškození. Čím více útoků na toho bastarda proti vám nanesete, tím více budete ubírat, až se možná dostanete na jeho hranici, jejíž odpálením dostanete nepřítele do tzv. Stagger módu, kde se většinou dvakrát a vícekrát zvedne onen násobič poškození a odhalí se slabiny nepřítele. To sice neznamená, že byste jej mohli kopat do mezinohy, ale právě této vláčnosti nepřátel budete využívat nejvíce vzhledem k tomu, že některé jinak ani neporazíte. U bossů a nepovinných monster jste mnohdy odkázáni na pomalé ubírání, abyste mohli v zápětí ubrat i několik stovek tisíc HP několika vlnami útoku ve Stagger módu. Fatální chybou je ovšem konec hry, když vám umře vámi ovládaná postava, ačkoliv vaši kolegové mají tolik schopností, aby jí znovu oživili. Hra je ale v tomto ohledu milosrdná a tak vás po restartu vyhodí těsně před soubojem, kde jste selhali.

To vše funguje velice dobře, rychle a hlavně se souboje rázně mění. Ačkoliv si mnohdy budete okusovat paty nudou, u delších a adrenalinovějších bojů tuto svižnost více než oceníte. Další změnou je možnost provedení i několika útoků najednou díky novému systému, kdy každý z příkazů zabírá určité množství bodů na příkazové lince (ATB), do kterých se vejde. K dispozici máte například časovou linku o 5 částech, do níž můžete nacpat například obyčejný útok za jednu část, hromadné kouzlo za dvě či hromadné vyléčení za další dvě. Jediné, co musíte, je čekat na doplnění ukazatele. Nemusíte samozřejmě provádět dlouhá komba, ale klidně útočit / podporovat po jednom příkazu jednoduchým odmáčknutím tlačítka. Ale to je zbytečně časově nákladné a jak dobře víme, čas znamená mrtvoly. Došlo tak k razantnímu zjednodušení, což může mnohé namíchnout. Ovšem časy se mění a doba je zlá. Co už je možná lehce neodpustitelné, je fakt, že zmizely prakticky všechny možné druhy statistik a atributů postav, které jsme tolik milovali / nenáviděli. Nyní se veškerá vaše snaha promítne pouze v celkovém počtu života, síle, magii a odemknutých schopnostech. V pozdějších fázích hry už se tak nestane, že byste mohli na nepřítele vyzrát pomocí speciálních vlastností jednotlivých členů družiny, ale jde jenom o dril postav. Čím silnější, tím lepší. Optimalizovat je potřeba, ale přeci jenom, hromadné tabulky statistik nemusely být nutně terčem. Ne všichni nesnášíme čísla. To znamená, že nepřátelé vám budou celou hru ubírat stejně, jen záleží, jakou rychlostí z nich vymlátíte cenné CP body na vylepšování postav.

Eidolon – Eidoloni neboli klasičtí summoni jsou ve hře také přítomni, přičemž každá z postav má svého specifického ochránce, který je úzce spjat s jejich proměnou v l’Cie. Říká se, že během vypjatých situací se ukáže Eidolon, který buďto odhalí vaše slabiny, nebo jim sám podlehne, čímž ho získáte na svou stranu. Ve hře se setkáte s Shiva Sisters nebo například Bahamutem, který nás doprovází takřka celou sérii. Lehce legrační, možná až trapnou je druhá podoba každého z eidolonů, která z nich dělá kapesního Transformera. Teď už je ale na čase abyste to všechno zjistili vy sami.

Zmizelo také klasické levelování postav, které nahradil systém podobný tomu z Final Fantasy X. Každé povolání nabízí svou vlastní mřížku, po níž se pohybujete pomocí vybojovaných CP bodů, které můžete utrácet za vylepšování zmiňovaných schopností. Najdete zde jak vylepšení oněch (dvou) zmiňovaných vlastností, nové schopnosti pro každou z rolí, tak i pasivní vylepšení v podobě doplňků nebo dalších částí pro ATB ukazatel. Celou hru budete muset vylepšovat, tomu se zkrátka nevyhnete , a desítky hodin na bojišti se na vašich postavách rozhodně projeví. Přesto si ale s hrubou silou vždy nevystačíte, i když je klíčem ke všemu. Stejně jako v realitě. Abyste ale projeli všechny třídy, které se postupem hry odemknou, budete potřebovat miliony CP bodů. Po dokončení hry se navíc odemkne poslední stupeň, takže i poté se můžete věnovat drcení postav. Do té doby budete navíc na některá monstra krátcí. K tomu téměř nekonečnému cyklu vylepšování se pojí i výběr zbraní a jejich další pilování. Pomocí získaných součástek lze každou ze zbraní a doplňků vylepšovat a po nějaké době dokonce transformovat na jiný druh pomocí vzácných kamenů. Každý z postav má tak svou ultimátní zbraň, jejíž získání vám – opět a překvapivě – potrvá extrémní množství hodin a bude vás stát opravdu mnoho úsilí. Co naplat, ve hře si prakticky nijak nevyděláte peníze, tudíž se musíte spolehnout na prodávání jednotlivých součástek či nalezeného vybavení. A ani jedno z toho nepřijde samo. Během prvních 30 hodin tak budete škudlit každou kačku, abyste si mohli koupit alespoň jeden Phoenix Down na oživení mrtvé postavy u bosse. Ne vždy budete mít bohužel zadní vrátka, abyste se mohli vrátit a trošku si přilepšit pro další postup ve hře.

V čem FF XIII ale naprosto exceluje, je celkové vzezření hry, ať už vizuální, či zvukové. Grafika je přímo líbezná, nejen svou čistotou a technickou kvalitou, ale také povedeným uměleckým stylem. V tomto ohledu budete nepochybně oslněni, ať už každé ráno vstáváte se samopalem, kanystrem benzínu nebo kouzelnou hůlku. Pomocí šikovných úhlů kamery hra mnohdy docílí toho, že nepoznáte rozdíl mezi ingame záběrem a CGI animací. Pro fanoušky těchto povedených, digitalizovaných filmečků tu máme skvělou zprávu – ano, jsou tu a v ještě větší míře, než kdy předtím, přičemž se vám prostě neokoukají. Ve vysokém rozlišení vám chřtán otevřou ještě více a vy se budete modlit, aby vám někdo přinesl kapesníčky díky míře vzrušení, která se na vás navalí. To samé platí i pro zvuk, potažmo soundtrack hry, který je jako vždy prací mistra a rozhodně se skvěle poslouchá i bez podtržení herních scének. Xbox 360 verze hry ovšem mírně utrpěla díky kapacitě DVD disků a některé nedostatky v grafice a plynulosti snímkovací frekvence se projeví zejména při vstupu na otevřené pláně Gran Pulse. Přesto je ale hra na obou platformách něčím, co jen tak neuvidíte a rozhodně se řadí k dnešní špičce, i přesto, že některé lokace působí lehce omšele a mrtvě. Ve většině případů vám ale zornice vypálí rozsáhlá barevná paleta v kombinaci s techno nádechem hry. Velká část FF her byla futuristicky zaměřená, 13ka je na tom v tomto ohledu možná ještě více postavená. I namluvení postav je na vysoké úrovni, synchronizace úst s textem je, dá se říci, stoprocentní, což potěší, stejně jako herecké výkony hlavních aktérů.

Kapitolou samou pro sebe jsou monstra, nepřátelé a příšery obecně, jejichž modely a animace jsou taktéž na perfektní úrovni. Jakmile vstoupíte na Gran Pulse (znovu a opět), budete takřka ohromeni, když se před vámi začne promenádovat gigantický Adamantortoise, který je ještě větší než vaše sousedka před porodem. Zavřete ta ústa, tohle je Final Fantasy, zde je možné vše! První polovinu hry budete potkávat zejména vojáky, či jejich robotické kamarády, přetvořené z přírodních a spontánních příšer. Než si ale začnete myslet, že už se ve hře nesetkáte s ničím jiným, než s hračkami na dálkové ovládání, spadne před vás první živý Behemoth. Jak bylo zmíněno výše, ve hře opravdu dlouhou dobu na něco čekáte. Pokud nejste trpěliví, nebo vás příběh tolik netáhne, ať už kvůli tématu, či jazyku, tak se může stát, že prostě odpadnete dřív, než hra ukáže svou druhou tvář. Což je mírně řečeno škoda. Bossové jsou taktéž vrcholem bizarnosti. V tom dobrém samozřejmě. Druhů nepřátel je opravdu mnoho, od menších vlků, hmyzu, přerostlých bestií požírajících velké děti a malé muže, přes létavé ptáky, až po giganty, kterými jsou buďto bossové, nebo později i řadová monstra. Nevýhodou je, že mnohdy i řadové boje trvají nepřiměřeně dlouhou dobu. Ne že by byly nějak výrazně těžké, to ne, ale i v pozdější fázi, kdy si nožem vydloubáváte zbytky nepřátel ze zubů, vám mohou boje trvat dlouho díky vysokému počtu HP vašich anti-kolegů. Tím se tak boj občas stane rutinou a rozhodně ne zábavnou rutinou. Mnohdy se tak přistihnete, jak běžíte od jednoho savepointu k druhému, u kterého můžete rovnou nakupovat a jak název praví, dokonce i ukládat. A ano, hra je někdy daleko tužší, než její předchůdci, i když si zpočátku vystačíte s příkazem Auto-Battle, který sám vybere a sám také provede výčet útoků. Když na to přijde, tak zpočátku nemusíte hnout ani prstem. Z toho se ale velice brzy probudíte, hned jak vám řadový vlk ukáže, že má o dost většího pindíka jak vy. Bossovské souboje samozřejmě nepostrádají epičnost, a tak je opravdu radost sledovat příčiny a konsekvence jednotlivých událostí, stejně jako jejich následné řešení.

Každý souboj je navíc bodován, přičemž za něj lze získat až maximálně pětihvězdičkové hodnocení. To se odvíjí od času, za který jste nepřítele porazili, takže rychlá práce = lepší pocit a také větší šance, že z oponenta vypadne nějaký ten vzácný předmět. Pokud ale nejste patřičně movití, získávání jednotlivých předmětů jen z nepřátel dokáže být vskutku zrádná záležitost. I přestože máte navléknut prsten s větší šancí vzácného předmětu, dokáže vás hra trápit i několik hodin, než vám onen předmět padne. Což je ovšem devízou většiny FF her. Ranou pod pás může být i absence zábavnějších miniher, jelikož když to vezmete kolem a kolem, tak krom těch bojových vám toho moc nezbývá. Vlastně jen kopání pokladů na Chocobech a to je vše. Osobně vám ale zaručuji, že ulovení všech monster vám potrvá sakra dlouho a potom budete rádi, když si na nějaká přerostlá kuřata vůbec vzpomenete.

Tak a jsme v pasti. Final Fantasy XIII rozhodně není desítková hra, ale rozhodně se nejedná o průměrný titul. Naopak, i několik desítek hodin čisté hratelnosti vás dokáže zabavit i přesto, že první tři čtvrtiny hry jsou synonymem tunelu a linearity. Zajímavý příběh v možná lehce kýčovitém podání je taktéž super, ovšem některé škrty ve vcelku důležitých prvcích FF her nebyly nutné. Změna je nepřehlédnutelná, stejně jako evoluce a pokud jste schopni přihlédnout ke všem těm změnám a pozitivně z nich vytěžit co potřebujete (což je správně), tak si směle přihoďte jedno číslo navíc. Final Fantasy XIII je epická událost, kterou by měl vyzkoušet pokud možno každý, kdo má s podobným žánrem společné nejenom příjmení. Zážitek ze hry je díky použitým technologiím a příběhu opravdu solidní, a ačkoliv je hra opravdu povedená a zábavná, postradá jistý pocit soudržnosti. Z mé strany nezbývá než popřát kvalitní zábavu, jelikož ji tato hra přímo nabízí. Není co řešit – buďto ji milujete, nebo ji nenávidíte.

Hru na recenzi poskytl herní obchod GameLeader.