Recenzovaná verze: PlayStation 4

Vždy, když dorazí Dragon Quest do Evropy, je to tak trochu sváteční událostí, při které by měli lidé právem zpozornět. Pomineme-li vcelku zábavné spin-off značky typu Dragon Quest Builders nebo Dragon Quest Heroes, je to po mnoha letech poprvé, kdy se Dragon Quest představuje na PlayStation (v budoucnu zavítá hra kromě PlayStation 4 a PC i na Nintendo Switch). A hned aspiruje ve svém žánru na bednu. Vzhledem k tomu, že jedenáctý díl vyšel v Japonsku už více jak před rokem a západní recenzenti dostávali pravidelný přísun herních ochutnávek, bylo již dlouho dopředu známé, o jaký Dragon Quest se jedná. Obrovský, okouzlující, a především těžce návykový. Fantastické recenze proto už několik dnů kolují internetem a lákají na tuto pozoruhodnou hru. Je však i tentokrát dračí sága opravdu natolik herně a příběhově vyspělá, jako tomu bylo v minulosti, či se řada západních webů nechala tak trochu ošálit, a chválí ani ne tak kvality hry samotné, jako spíše prázdné místo na dnešním herním trhu, které Echoes of an Elusive Age vydatně zaplňuje? Toť otázka vskutku klíčová, na kterou se pokusíme nalézt odpověď v dnešní recenzi.

Každý správný příběh má začít floskulí „bylo nebylo“. A nejinak tomu bude i tentokrát. Avšak bez obav! Nemusíte se bát vcelku děsivé číslovky v názvu, protože jak už tomu bývá u japonských her na hrdiny zvykem, jednotlivé díly nemají víceméně žádnou příběhovou návaznost. I bez znalosti předchozích deseti dílů tak budou všichni hráči začínat od nuly v úplně jiném světě a s novými postavami i zápletkou. Ale teď již opravdu bylo nebylo. V kouzelném světě jménem Erdrea, jehož srdcem je Velký strom života vznášející se na obrovském plovoucím ostrově, se z jedné zapadlé vísky vydává na svou životní pouť teprve šestnáctiletý mladík. Lidé věří, že tento chlapec se zvláštním znaménkem na ruce a nejasným původem, je reinkarnací legendárního bojovníka „Luminary", který kdysi zachránil celý svět před temnotou. Vyvoleného proto čeká napínavá cesta, neboť bude muset naplnit nejen dávné proroctví, ale také čelit mnohým překážkám. Někteří lidé totiž věří, že objevení Vyvoleného s sebou zákonitě přinese i návrat jeho temné protiváhy v podobě Pána stínů. Zní to povědomě? Mělo by, protože na podobném principu „vyvolený se vydává spasit svět“, kdysi fungovala většina JRPG. Bude sice trvat nějakých 10 až 15 hodin, než se scénář rozjede na plné obrátky, ale pak se hra již nese na silné a pozitivní vlně. O to více, že příběh sází na režisérsky a střihově obratně pojaté cutscény, které podtrhují celkovou výpravnost hry. Ocenit je nutné i práci s kamerou během příběhových scén, jež je plně profesionální a dokáže vyvolat pocit, že sledujete moderně uchopenou a vyprávěnou pohádku.

Konzervativnost dějové linky, jež se později rozroste do zdařilého pohádkového eposu o hrdinství, přátelství a velkolepém souboji dobra se zlem, je ještě více umocněna skutečností, že hlavní hrdina je pouhým prázdným avatarem. Ano, slyšíte dobře. Celá série Dragon Quest je totiž pověstná tím, že nemá žádného klasického hrdinu, ale vždy představí pouze startovní charakter, jenž je pracovně nazván „Hero“ (Hrdina), a jehož musí hráč pojmenovat a „naplnit“ smyslem, přičemž skrze něho poznává a utváří svět kolem sebe. Přesto bylo vždy tak trochu unikátem, že se Dragon Quest dokázal pokaždé vymámit z tohoto dávného archaismu, a celý příběh velmi rafinovaně vystavět tak, aby byla hlavní postava neustále v centru dění, avšak zároveň jen málokdy docházelo k její přímé interakci. Funguje to také v tomto díle, i když je pravdou, že pro mnohé nováčky, jež líbivý vzhled a dobrá hodnocení přitáhnou ke hře měrou vrchovatou, bude právě tento aspekt hry jistě nemilým zjištěním. Vždyť hrát za hrdinu, který není dokonce ani regulérně nadabován, jelikož de facto nikdy nepronese vlastní repliku, je v dnešní době poměrně zvláštní. Věděli to jistě i ve Square Enix, a proto tentokrát kladli daleko větší důraz na to, aby měl Hero kolem sebe co nejvíce rozmanitých společníků, jež odvedou pozornost tím správným směrem.

Jak už je u série dobrým zvykem, umělec Akira Toriyama odvedl znovu skvělou práci, a tak se můžeme těšit z přítomnosti extravagantních a výstředních charakterů, které je velmi lehké si oblíbit. Své umělecké kvality však Toriyama dokazuje i při návrhu půvabných monster, kterým se zřejmě budete podivovat stále znovu a znovu. Malí kanci s čarodějnickým kloboukem na hlavě či slimáci s obřími svůdnými rty? Není problém! Avšak zpět k hlavním postavám. Jako první se představuje Erik, modrovlasý zlodějíček, jehož klid a odměřenost jsou ve skutečnosti fasádou, za kterou se ukrývá dobré srdce. Erik miluje své dýky, takže je spolu s hlavním hrdinou, který naopak preferuje klasické meče či obouruční kolosy, vhodný pro ofenzivní sílu. Oproti tomu Veronica, mladá čarodějka, jíž se příliš nelíbí, že s ní okolí jedná jako s malou holčičkou s ohledem na její malý vzrůst, je velmi silná v černé magii. Další kouzelnicí je i Serena, důvěřivá a uhlazená kráska, která preferuje léčivá a podpůrná kouzla. To naopak univerzální a výstřední všeuměl Sylvando je schopen ovládat různé techniky boje, a tak je možné jej využívat pro boj s dýkami, bičem nebo jednoručním mečem. Dalším ženským přírůstkem do party je bojovnice Jade, která si libuje v boji s holýma rukama, ačkoli umí skvěle ovládat také naginatu, tradiční japonskou zbraň samurajů. Jako poslední vstupuje na scénu tajemný stařík Rab, jenž ovládá černou magii a stále mu ještě zbývá dostatek fyzických sil, a proto není radno si s ním zahrávat.

Malé intermezzo aneb zajímavosti ze světa Dragon Quest:

- První tři díly série byly původně vydávány na severoamerickém trhu pod jménem „Dragon Warrior“, neboť se objevily problémy ohledně samotné značky Dragon Quest, jejíž název byl v Americe již řadu let ochrannou známkou stejnojmenné deskové hry.

- Maskotem série se stala malá modrá kapička (Slime) s velkýma očima a širokým úsměvem. Slime se objevil zatím ve všech dílech hlavní série a má dokonce i vlastní hru!

- Komerční úspěch Dragon Quest her je v Japonsku natolik obrovský, že od uvolnění „Dragon Quest III“ (1988) musel být termín vydávání následných dílů záměrně posunut na víkendové dny, jelikož desetitisíce školáků sabotovali školní docházku, aby si mohli hry koupit a zahrát již v den vydání. 

- Nepříliš příznivé prodeje „Dragon Quest IV“ (1990) v Severní Americe a následné spory s Nintendem ohledně velikosti herních kazet pro SNES způsobily, že firma Enix na téměř deset let přestala sérii vydávat na Západě. Další díl tak vyšel v Americe až v roce 2001.

- Není žádným tajemstvím, že firmy Enix a Squaresoft byly letitými rivaly, neboť Dragon Quest a Final Fantasy si velmi konkurovaly na domácím trhu. Paradoxem zůstává, že se obě série výrazně ovlivňovaly, často si dokonce i kradly nápady. Přece jen řada vývojářů často přecházela z jedné firmy do druhé. Obecně však platí, že Dragon Quest byl v Japonsku odjakživa známější a populárnější než FF. Ve světě to ale bylo přesně naopak. Konec odvěké rivality přinesl až rok 2003 a spojení obou firem v jeden obří konglomerát (Square Enix).

- Nejoceňovanějším dílem série zůstává „Dragon Quest VIII: Journey of the Cursed King“ (2004) pro PlayStation 2, na kterém se výrazně podílelo legendární studio Level-5. Tento díl drží celou řadu prvenství. Byl to první kompletně trojrozměrný díl, jenž poprvé oficiálně zamířil i na evropský trh. Je to také nejprodávanější díl celé ságy (více než 5 milionů prodaných kusů). Opakovaně a zcela po právu je proto Dragon Quest VIII zařazován mezi nejlepší JRPG všech dob.

- Titul „Dragon Quest IX: Sentinels of the Starry Skies“ (2009) pro Nintendo DS byl zapsán do Guinnessovy knihy rekordů jako hra s nejvíce ad-hoc připojením v historii. Devátý díl totiž využíval v online multiplayeru revoluční funkci „Chance Encounter“, která umožňovala přes Nintendo WiFi sdílet data v podstatě s každým majitelem DSka. V hustě obydlených japonských městech padl rekord velmi rychle, a to k datu 4. března 2010. To už svá DQ IX data sdílelo mezi sebou celkem těžko uvěřitelných 117 577 073 uživatelů. Série má i další rekordní zápisy, a to například nejvíce prodávané RPG na SNES či nejrychleji prodávaná hra v Japonsku. 

- První čistě MMORPG hrou v sérii byl „Dragon Quest X“ (2012), který vyšel na všechny možné platformy, avšak pouze v Japonsku. Anglickou lokalizaci Square Enix zavrhl z důvodu přemíry textů a nestability serverů. Díky tomu vznikla na Západě další obří prodleva mezi jednotlivými díly.

Všechny postavy jsou pojaty v tradičním JRPG duchu, což platí jak u jejich vzhledu a charakteru, tak i v dějových linkách. To je velmi dobře, protože vklouznete do světa Dragon Quest XI prakticky ihned. O to více, že si na různých místech hry žánroví veteráni jistě povzdechnou: „Ach, kde jenom jsem to již viděl? Aha! Přece v této hře…“ Je tomu vskutku tak, příběh a ani postavy nejsou nijak originální, protože inspirace ostatními hrami v žánru a zejména předešlými díly je zde opravdu výrazná. To však neznamená, že by samotná hra nějak pokulhávala. Naopak! Yuji Horii ví až moc dobře, co stačí k tomu, aby fanoušci japonských her chrochtali blahem, zatímco řada hráčů, kteří nejsou (zatím) nijak výrazněji JRPG pozitivní, bude minimálně mlsně pošilhávat. Dragon Quest XI je totiž tradiční japonská hra na hrdiny se vším, co k tomu kdysi patřilo. Už jen základní dějová linka je natolik dlouhá, že zabere téměř 60 hodin, a to je v dnešní době téměř dvojnásobek toho, kolik je v žánru průměr. Vyzobávat postranní questy a četné aktivity je poté záležitostí na dalších minimálně padesát hodin. Životnost je tedy velmi výrazná, vlastně v tomto ohledu nastavuje Dragon Quest XI laťku u JRPG současné generace zatraceně vysoko. Příjemná je také náročnost hry, jež sice nepřináší žádné extrémní noční můry, ale pokud nebude hráč čas od času tvrději grindovat a procházet zákoutí poměrně rozlehlého světa, jenž ukrývá cenné poklady, hra mu velmi rychle ukáže, kdo je tu šéf. Rozlehlost jedenáctého dračího questu je vskutku udivující, a to i s ohledem na necelých 31 GB velikosti celého souboru. Díky tomu je prakticky hned od počátku k dispozici kůň, jakožto univerzální a hlavní dopravní prostředek.

Zpracování světa je poměrně detailní a zajímavé, protože celková stylizace jde v duchu toho, co kdysi vytyčil pro sérii jako vzor hodný následování Level-5 u Dragon Quest VIII: Journey of the Cursed King, jen s tím rozdílem, že moderní konzole dokáží rozpohybovat a zachytit svět i jeho postavy mnohem podrobněji a uhlazeněji, než to kdysi dokázal PlayStation 2. Prozkoumávat krásný svět Erdrea je proto požitkem sám o sobě. Lokace na světové mapě a samotné dungeony jsou totiž plné života i monster. Okouzlující je zejména příroda se svými půvabnými scenériemi, změnami počasí a pravidelným střídáním denního cyklu. Hra je navíc smysluplně rozsáhlá a plná všemožných prostor k prohledávání, přičemž se dokáže bohatě odměnit těm hráčům, kteří věnují čas a péči průzkumu prostředí. Důležité komponenty k tvorbě předmětů se totiž často povalují jen tak na zemi či v truhlách. A téměř každý dům ve městech i vesnicích je přímo prošpikován cennostmi, které stačí pouze nalézt. Jelikož má Dragon Quest tradičně vyvážený poměr přísunu peněz a jejich následné investice, přičemž sází na omezený inventář a jeho pečlivou údržbu, skutečně se často vyplatí zvolnit tempo a porozhlédnout se, kde všude jsou ukryté zlaťáčky a jiné předměty. Díky tomu mají hráči u Dragon Quest XI vzácnou možnost zažít něco z oné dávné a bohužel nepřenositelné atmosféry ryzího RPG zážitku 80. a 90. let, který neměl umělou křivku obtížnosti nebo umožňoval každému prolétnout hru během pár hodin bez větší námahy, jak je tomu u většiny dnešních her. Kdepak, zde si postup hrou musí každý skutečně odpracovat. Do západní verze hry kromě toho přidal Square Enix i režim „Draconian Quest“, v němž je možné nastavit si v podstatě jakoukoli obtížnost, protože si hráč jednoduše zaškrtá políčka pro handicapy, např. nemít možnost nakupovat předměty v obchodech a utéct z boje, či redukce přísunu zkušenostních bodů z bojů s lehkými nepřáteli.  

Dragon Quest XI je proto titulem zdravě obtížným, herně vyváženým a především férovým. Je sice pravda, že díky tomu, jaké nároky klade hra na hráče ohledně vylepšování postav a průzkumu prostředí, nebude moci Dragon Quest na Západě oslovit ani z poloviny tolik hráčů, jako v Japonsku, avšak svůj okruh příznivců si nalezne vcelku snadno. Tradicionalismus se drží zuby nehty i v soubojovém systému, ale tentokrát je již mnohem svižnější a plynulejší, než jak tomu bylo například u osmého dílu. Vliv na to má absence náhodných soubojů. Nepřátelé jsou tak dopředu vidět a lze se jim vcelku snadno vyhnout. Váš koníček je navíc dokáže i rázně odkopnout z cesty. Když už ale na boj dojde, probíhá vše v duchu staré dobré tahové doktríny, která umožňuje rozvažovat postup. Boj samotný je velmi jednoduchý na pochopení i ovládání. Pod kytičky lze příšerky všech možných tvarů, a to často i velmi bizarních a nebojím se říci, že někdy i vyloženě úchylných, poslat buď klasickými fyzickými útoky, nebo magií. Každá postava má i své specifické skilly, jež se tentokrát získávají odemykáním speciální dovednostního stromu, jenž je promyšlen opravdu důkladně. To dává hráči možnost zaměřit se ve vylepšování postav na jejich preferovaný druh zbraně a styl boje. Bojovou formaci a AI u svých společníků lze navíc nastavit libovolně dle svého, což má na bojovou situaci vskutku značný vliv. Souboje ve hře jsou proto velmi zábavné a je těžké se jich nabažit, obzvláště, když Dragon Quest XI představuje zcela unikátní úhly a záběry kamery. Už dlouho jsem neviděl něco podobně osvěžujícího a propracovaného, naposledy snad jen u Persona 5.   

Vynikající jsou také souboje s bossy, protože se v nich nejvíce projevuje nejen možnost slušného taktizování, ale také velká míry nadsázky a humoru, což se obojí nese hrou dosti intenzivně. Bohužel se budete ve hře setkávat i s tím, co lze nazvat japonským koktejlem na zaručený neúspěch u tvrdošíjných zastánců západního pojetí RPG. Hra je totiž prošpikována kontroverzemi v znázornění ženství a sexuality obecně, nabízí de facto jen několik desítek NPC avatarů, jež se objevují s železnou pravidelností v každém městě a vesnici, v některých částech hry sráží celkovou atmosféru řada zbytečně infantilních momentů atd. Nedělejme si proto iluze, Dragon Quest XI na jedné straně přináší JRPG klasiku a servíruje je způsobem milým a okouzlujícím, avšak táhne za sebou jako železnou kouli některé staromódní prvky, jichž se již řada JRPG sérií dávno zbavila. Mezi takové patří například skutečnost, že hlavní hrdina je jeden velký nemluva, dialogy mimo hlavní příběhové cutscény postrádají dabing, a celá hra je de facto přenesením staršího herního základu do moderní éry, přičemž se to ani nesnaží příliš maskovat. Kdo někdy hrál některý z předešlých dílů, tak vlastně ani nemusí číst žádné recenze, protože ví přesně, co jej čeká: sbírání medailí, kasino, ukládání hry po zpovědi v kostele, vytváření předmětů pomocí speciálního „kotlíku, Slime na každém kroku a téměř identická kouzla, monstra i předměty, z nichž se drtivá z nich již objevila v minulosti.

Je sice pravdou, že nepravidelné vydávání série na Západě způsobilo stav, kdy bude pro řadu hráčů, a to včetně hardcore JRPG fandů, Dragon Quest XI první nebo po dlouhé době další hrou ze světa Dragon Quest, ale Square Enix nepřinesl nic nového, co bychom mohli považovat za inspirující pro žánr. Nemění na tom nic ani skutečnost, že narazíte na řadu sympatických droboučkých inovací. Ať již možnost uložit si peníze do banky, a tak o ně nepřijít v případě porážky na bitevním poli, absolvovat koňské závody (jsou poměrně těžké) nebo využívat v dungeonech některých monster jako dopravního prostředku, díky čemuž lze dosáhnout i lokací, kam není možné se běžně dostat. Novinek je však tuze málo. Na druhou stranu je grafické zpracování hry excelentní a podobně barevnou, pestrou a idealizující stylizaci bychom na dnešních konzolích hledali jen stěží. Tvůrci vsadili na osvědčený Unreal Engine 4 a vyplatilo se jim to. Zajímavý je také dabing, který uchovává vzpomínku na Dragon Quest VIII, kde tamní anglické lokalizaci vévodily různorodé přízvuky a slangové výrazivo. Je jen trochu škoda, že mluva většiny postav je zbytečně rozvláčná, mnohdy až uspávací. Problémem je navíc skutečnost, že je nutné dialogy manuálně odklikávat, a to je věc věru ubíjející! Hudební doprovod je ovšem bez jakýchkoli pochyb parádní a opět zdařile kombinuje orchestrální provedení i záměrný návrat tóniny do osmibitové éry, což je pocta době, kdy Dragon Quest psal dějiny žánru.

Dragon Quest XI: Echoes of an Elusive Age je poctivé a tradiční JRPG, které vzdává pohádkovou náturou a pevnou koncepcí hold svým slavným předchůdcům. Některé herní prvky v jedenáctém díle fungují stále na jedničku. Jiné, i když ve výrazné menšině, už viditelně pokulhávají. Přesto nelze Dragon Quest XI objektivně vytknout nic závažného, co by mu upíralo právo přihlásit se do soutěže o JRPG nejen tohoto roku. Překrásná grafika popohání dobrý příběh, jenž stojí na zábavných a zapamatovatelných postavách. Největší síla hry je ovšem v herní náplni, neboť rozsáhlý svět k prozkoumání, návykový oldschool soubojový systém a mimořádně dlouhá životnost jsou dostatečnou zárukou toho, že fanoušek japonských her na hrdiny nebude a ani nemůže být zklamán. Z pohledu tradicionalistů nemohl Dragon Quest XI představit k uspokojení více. Větší a výpravnější klasiku žánr na současné generaci konzolí nemá, a to je rozhodující. Square Enix tak odvedl i pro tentokrát vynikající práci a podařilo se mu dostat fanoušky žánru do varu ještě před tím, než v lednu příštího roku zbortí žebříčky recenzentů titul Kingdom Hearts III. Do té doby není v JRPG žánru lepší volby než Dragon Quest XI: Echoes of an Elusive Age. Nuže, směle do toho. Jo, a mimochodem, ten Slime se nám asi zřejmě nikdy nepřestane smát, co?