Příběh DmC je prostý. Jakožto hráči se vcítíte do role Danteho, míšence anděla a ďábla, který oplývá řadou nadpřirozených sil a schopností, a spolu se svým bratrem Vergilem a pomocnicí Kat, se kterou se potkáte shodou šťastných a nešťastných náhod, se snažíte svrhnout totalitní režim a zničit úhlavního nepřítele Munduse, který je symbolem režimu zla a ovládá svět prostřednictvím ďábelských sil. Ač to zní jednoduše a prostě, příběh se v nové Devil May Cry hře odvíjí velmi slušně. Prakticky každá mise posune příběhové dění o kus kupředu a jiným směrem, nechybí zvraty, proplétání osudů jednotlivých postav, které jsou navíc velmi dobře napsané a ztvárněné (třeba pomocnice Kat, partnerka hlavní kumpána Lilith, nebo třeba bratrské pouto mezi Vergilem a Dantem), takže si k nim prakticky ihned vytvoříte nějaký vztah, většinou negativní.

To se dá říct i o hlavní postavě celé hry, Dantem, jehož vzezření a chování podnítilo vlnu nevole na straně zarputilých fandů Devil May Cry série. Jak to objektivně zhodnotit? Asi takhle – Ninja Theory je anglické vývojářské studio a není tak divu, že východní duch série střídá ten západní. Vliv západní kultury nebudete pociťovat jen u pojetí hlavní postavy, ale prakticky v celé hře – počínaje příběhem, zpracováním i dalších postav, a konče především herním prostředím a hudbou. Ke škodě to rozhodně není, ale určitá změna od předchozích her ze série to samozřejmě je. Mně osobně se líbila. A moc. Herní svět limba, který se střídá s tím reálným, je zvláštní.

Nejednou se totiž ocitnete na místě, kde budete skákat přes neonové krychle, kolem vás bubnují hlasitostní křivky a do toho hraje muzika ala Rammstein střižená dub-stepem. Těžko si to asi dokážete představit, ale novému DmC a celkovému pojetí a konceptu hry to docela sluší – otázkou zůstává, kolika hráčům se hra právě v těchto pasážích znechutí? Mně osobně ne, ale občas jsem si říkal, že tohle už je prostě moc a ne tak úplně podle mého gusta, natož pak podle gusta zarytých fandů série.

Co se týče žánru, nové DmC je především hack & slash sekačkou a tak vás určitě zajímá, jak se samotná hra hraje. Na to mám úplně jednoduchou odpověď: naprosto skvěle! Už u Enslaved: Odyssey to the West, které jsem já osobně měl možnost okusit, Ninja Theory ukázali, že přesně ví, jak rozložit vyvážit klíčové prvky hry: ovládání, jak vybalancovat obtížnost, počet nepřátel a do toho zakomponovat hned několik možností boje s různými zbraněmi a desítky pohybů na zemi i ve vzduchu.

To všechno dohromady funguje naprosto skvěle a tak nebudete mít sebemenší problém zvládnout i ty nejbrutálnější a nejsložitější komba. Jednoho nepřítele tak můžete například zkosit hned dvěma sečnými zbraněmi – ledovou a ohnivou, několika různými druhy střelných zbraní – pistole, brokovnice a pistole s výbušnými světlicemi a třeba pekelnými rukavicemi. V téhle oblasti nemám hře co vytknout. Arsenál zbraní je široký, komba a boj se ovládá intuitivně a vše je skvěle vyvážené.

Tím se dostávám k další oblasti, a to sice možnost upgradu vaší postavy. V průběhu hry totiž – za každého mrtvého démona, osvobozené lidské duše, bonusové mise v podobě bojování na čas či body nebo v podobě rychlého útěku z demolujícího se města a další – získáváte body, které můžete později využít pro vylepšování vaší postavy a zbraní. To probíhá na speciálních místech (u tzv. Božských soch) k tomu určených, kde můžete rovněž nakupovat předměty pro zvýšení kapacity vašeho zdraví, jakési lékárničky, manu pro ďábelský mód, kdy získáte mnohonásobně vyšší sílu, či orby pro vzkříšení z mrtvých.

V průběhu hry se vám tak otevírají dveře ke zcela novým chvatům, pohybům a také zbraním. To všechno zaručuje unikátní pocit z hraní. Prakticky nikdy nebudete mít pocit, že by byl boj stejný nebo se opakoval – ba naopak, učení se, předměty, kombinace chvatů a zbraní, a vylepšování dodávají na dynamičnosti a nelineárním hraní. Opět se sluší dodat, že systém vylepšování je minimálně stejně tak intuitivní a hráčsky přátelský jako celá hra.

Stejně tak jako se v průběhu hry proměňuje vaše postava, herní styl a zbraně, proměňují se i nepřátelé. Začínáte bojovat s opravdu jednoduchými démony, kteří postupem času nabírají upgradů a představují tak skutečnou výzvu. Za zmínku rozhodně stojí fakt, že démonů je opravdu nepřeberné množství a mnoho z nich zničíte jen určitým způsobem, proto musíte zvažovat, jakou na toho a onoho protivníka zvolíte bojovou taktiku. Někteří se totiž pohybují na zemi, někteří ve vzduchu, umí na čas zmizet, mají štíty, vrhají výbušné granáty atd. To samé platí o závěrečných bojích s bossy, které jsou zábavné, ale občas představují oříšek – ne že by byly příliš těžké, ale někdy jsou až příliš zdlouhavé, nudné a stále dokola se opakující.

Z hlediska technického snad lze už jen dodat to, že nové DmC vypadá parádně i graficky. Těšit se můžete na originální svět limbického stavu, vznášející se města, rozpadající se ulice a krásné příběhové finále. Jak už bylo řečeno – sem tam fantazie tvůrcům pravděpodobně ujela a kombinují věci, které k sobě tak úplně nepasují. Ať už jde o zvláštní hudební podkres nebo diskotékové pasáže, kde bojujete s bossy. DmC mimo to, že technicky je prakticky dokonalé, má i velký potenciál pro to, abyste si hru zahráli opakovaně. Proč? V průběhu hraní totiž hodnotí váš styl, přičítá vám body za násobná komba, využívání různých zbraní, ale také třeba čas, počet smrtí a osvobozených duší. To celé pak putuje do světového žebříčku, kde můžete porovnávat a měřit síly s ostatními hráči nového DmC. Příběhová část vám zabere kolem 8 – 10 hodin a samozřejmě záleží na tom, jak pečlivě budete jednotlivé levely procházet a zda budete plnit i vedlejší mise, odměňující vás bonusy, za které můžete vylepšovat vaší postavu a zbraně.

Sečteno podtrženo, odpověď na otázku v úvodu této recenze zní: nová hra z Devil May Cry série je technickým skvostem a vzorem pro všechny ostatní hack & slash mlátičky. Všechno funguje skvěle, možná až překvapivě skvěle a navíc se to výborně hraje. Jediné, co by vás mohlo odradit od koupě DmC, je sem tam dub-step v kombinaci s metalem, diskotékové a až příliš barevné pasáže, které jakoby snad měly být reklamou na omamné látky, a pozápadštění série, které vyústilo v proměnu hlavního hrdiny v nagelovaného svalovce (který mluví nevybíravým jazykem a sem tam prohodí nevhodnou sexistickou narážku) v netradiční muziku a vůbec celkové moderní pojetí. Mně osobně všechno se vším korespondovalo, a proto nové DmC hodnotím jako velmi vydařený hack & slash titul, který – pokud máte rádi tento žánr – nesmí chybět ve vaší sbírce.