Vývojáři ze studia Nihilistic nás od oznámení krmili po lžičkách tím, že Declassified bude obsahovat zajímavý příběh, který bude navazovat na původní velkou hru. Dobře, realita je trochu jiná, nebo spíše naprosto jiná. Příběh je totálně nezajímavý a maximálně nudný, takže kolikrát raději animaci po misi přeskočíte, abyste náhodou u konzole neusnuli. Jediné, čím příběh navazuje na Black Ops, jsou dva hlavní hrdinové, kterých se postupně chopíte – Alex Mason a Frank Woods. Největším problémem příběhové kampaně není ani tak její příběh, ale délka. Sám jsem všemi misemi proběhl za nějakých čtyřicet minut. Po dohrání jsem navíc neměl chuť si ji dát znovu. Dalším problémem totiž je, že všech deset misí, které hra obsahuje, jsou maximálně nezajímavé, a kolikrát dost frustrující. Vývojáři si asi byli vědomi toho, že vytvořili až neuvěřitelně krátkou hru, možná sami nemohli uvěřit tomu, že za tohle budou chtít dvanáct stovek, proto se rozhodli házet hráčům klacky, co klacky, přímo stromy pod nohy brutálními okamžiky.

Vezměte si třeba situaci, kdy máte zachránit v časovém limitu rukojmí, to je samozřejmě v pořádku. Problém nastává ve chvíli, kdy místnost vyčistíte, a stejně vám rukojmí jednou či dvakrát zemře, takže misi musíte celou opakovat. Potřetí místo vyřešíte naprosto stejně, a světe div se, rukojmí přežije. Mezi další naschvály patří zabouchávání dveří, když vstoupíte do místnosti plné nepřátel, takže nemáte šanci se vrátit a krýt se. No a nejlepší je, když na vás naběhnou nepřátele a vy se je pokusíte zneškodnit jinak, než si hra přeje. V takovém případě také následuje restart. Pokud by mi něco takového udělala velká hra, ihned bych hodil ovladačem o zem. Konzole je ale přeci jenom dražší, takže jsem se držel.

Dalším velkým neduhem je špatná umělá inteligence, která zde prakticky ani neexistuje. Vojáci se sice snaží pálit, pokud vás uvidí, ale prakticky i když zalezete, pálí pořád do zdi, což je maximálně nelogické. Poté ani nepřekvapí situace, kdy se nepřítel schová za bednu, a začne pálit do ní místo do vás, protože zbraň vytáhnout nahoru neumí. Také nejsou ojedinělé situace, kdy nepřítel běží jen tak do zdi s myšlenkou, že ji proboří, případně jen stojí a dívá se, jak mu likvidujete kolegy.

Asi se nemá cenu rozepisovat dále o hlavní kampani. Pokud ji dohrajete, můžete si v jednom dát ještě Time trials mise, je jich pět, v nichž budete muset v co nejlepším časovém limitu postřílet v tréninkovém centru objevující se namalované teroristy. Zábava na zhruba pět až deset minut. Třetí režim pro jednoho se jmenuje Hostiles. Prakticky si v něm vyberete jednu z pěti map, na které musíte přežít vlny nabíhajících nepřátel. Musím říci, že u tohoto režimu jsem se bavil asi nejvíce, na nic si totiž nehraje, a jde v něm jen o střílení. Na druhou stranu ale nejde o něco extra, protože po zneškodnění jedné vlny jen čekáte na druhou, aniž byste mohli okolí nějak zabezpečit. Ano, občas si můžete postavit kulometnou věž, ale s tím celé možnosti padají.

Pokud něco mohlo tento po všech stránkách nedodělaný titul vytáhnout, byl by to multiplayer. Bohužel, multiplayer je zde jen zkouška vašich pevných nervů. Dlouhé minuty musíte čekat na připojení, a když už se připojíte, kolikrát vás hra ihned odpojí, abyste si mohli čekání zopakovat znovu. Snad alespoň na tomto vývojáři do budoucna zapracují, ale zatím je hra více hráčů spíše nehratelná než hratelná, i třeba díky chybám, které pravidelně naskakují, fotku naleznete u článku, a nutí vás celou hru restartovat. Je to vůbec možné? I když se do hry připojíte, nečeká vás zrovna skvělý zážitek. Mapy jsou zde totiž hodně malé a nezajímavé, jakákoliv taktika musí stranou, takže ať už si vyberete jakýkoliv herní režim, čeká vás jen pouhá řež o nejlepší skóre. Ostatně hra i kvůli menším mapám jde hrát jen v maximálně osmi hráčích. Jen jedna připomínka, kdo si na začátku vezme do takové mapy brokovnici, vyhrává. Mezi režimy zde naleznete klasiky jako Free-For-All, Kill Confirmed, Drop Zone a Team Tactical. Z velkých her si tu můžete i vytvořit svoji vlastní třídu, té dát zbraně, perky, Killstreaky, vše ale v dost omezené míře.

Od začátku bylo jasné, že vývojáři z Nihilistic použijí stejný engine, jaký jsme viděli zhruba půl roku zpět u Resistance: Burning Skies. Výsledek není úplně špatný, ale do dokonalosti má hodně daleko. Všude jsou textury v nízkém rozlišení, které jasně ukazují, že tady se s vývojem nikdo nemazlil. Najednou si tak uvědomíte, proč vlastně vývojáři raději nepřidali možnost vytvářet si vlastní obrázky. Do toho framerate občas pořádně klesne, no a sem tam naskočí nějaký ten error, takže je třeba hru restartovat. Optimalizace je jeden z dalších problémů, protože přece není možné, aby mi hra za jedno odpoledne několikrát zamrzla nebo nahodila chybu. Nic nevytáhne ani nevýrazný hudební doprovod, a špatné ozvučení. Jedině dabing při filmečcích snese alespoň průměrné měřítko.

Něž celou recenzi ukončím, ještě zmíním, že v Severní Americe hráči dostanou alespoň jako omluvu za tento průser PSP díl Call of Duty: Roads to Victory, který je ve všech směrech kvalitnější. V Evropě se ale něco podobného nenosí, dokonce nám byl ukázán prostředníček tím, že v krabičce není manuál. Když si tak vše sečtete, chtít dvanáct stovek za tuto hru je největší drzost za hodně dlouhou dobu.

Velké Call of Duty na cestách je skvělá idea, na kterou si ale budeme muset ještě nějaký ten rok počkat. Call of Duty: Black Ops Declassified je totiž po všech stránkách špatná hra se spoustou nedodělků a chyb, které zabraňují se alespoň trochu bavit. Jestli si Sony myslí, že tímto zvedne prodeje své kapesní konzole Playstation Vita, tak to se hodně plete. Těmito odpady ji akorát ještě více pohřbívá. Své našetřené peníze raději investujte jinam, protože tohle, co se váhám nazvat i hrou, vážně za ně nestojí. Důrazně vás varuji. Vážně se ještě někdo diví, proč se vývojáři z Nihilistic po dokončení Call of Duty: Black Ops Declassified přejmenovali?