Recenzovaná verze: PlayStation 5

Série Battlefield byla pro mě vždy velmi dobrou alternativou ke Call of Duty. Sice se zdálo, že obě série si hodně konkurují, a možná tu i nějaký ten boj mezi Activisionem a EA byl, ale ve výsledku každá cílila na trochu jinačí publikum, což se mi vlastně i docela dost líbilo. Battlefield většinou nabízel taktičtější hratelnost, větší mapy s možností ovládat vozidla, kolikrát hektickou, ale pořád zábavnou hratelnost, spoustu epických momentů, zničitelné prostředí se skvěle vypadající destrukcí a také naprosto dech beroucí audiovizuální prezentaci. I proto se kolem Battlefieldu vytvořila tak početná základna fanoušků, kteří se těšili na nový díl, stejně jako já. Ještě než byla hra Battlefield 2042 poprvé oficiálně představena veřejnosti, zástupci EA i vývojáři z DICE prohlašovali, že díky konzolím nové generace budou moci nabídnout válčení v doposud nevídaném měřítku, protože se na velkých mapách bude moci prohánět až 128 hráčů (na starých konzolích jen 64). Byla ovšem otázka, jestli to bude pořád zábavné. Byl jsem k tomuto novému směru celkem skeptický, zvláště po zkušenostech z řady multiplayerových her, třeba MAG (vzpomene si na něj dneska vůbec někdo?). A ukázalo se, že to bylo na místě.

První díly série Battlefield vždy stavěly jen na multiplayeru a neobsahovaly klasickou příběhovou část, jako tomu bylo u série Call of Duty. Ta se do série dostala až se zmíněnými konzolovými spin-offy, a následně se objevovala i v rámci hlavních dílů. Ačkoliv kampaně nebyly špatné, bylo na nich často vidět, že mají jen demonstrovat sílu nových technologií a hráče připravit na to, co přijde pak v multiplayeru. U hry Battlefield 2042 se vývojáři z DICE rozhodli, že se budou zaměřovat čistě jen na nejlepší multiplayerový zážitek a na kampaň pro jednoho se vykašlou. Osobně mohu říci, že mi toto rozhodnutí u multiplayerových her nevadí, vlastně i přístup vývojářů chápu. 

Jenomže na při pohledu na nabídku multiplayerových režimů a vůbec na obsah hry Battlefield 2042 se musím sám sebe ptát, jestli se nyní vývojáři sami nestřelili do nohy. Nabídka je totiž dost chudá a zatím Battlefield 2042 jen hodně vzdáleně připomíná onu ultimátní vojenskou multiplayerovou hru, kterou se snaží být, a jakou nám vývojáři měsíce slibovali. Před vydáním se objevily spekulace, že vývojáři z DICE dlouho nevěděli, jakým směrem se s hrou vydat. Původně mělo jít podle insiderů čistě o battle-royale záležitost, až posléze mělo být rozhodnuto, že se připraví klasičtější Battlefield zážitek. Ukazuje se, že na těchto spekulacích bude trochu pravdy. Nedostatečná pevná vize je zde patrná nejen na obsahu, ale i designu a hratelnosti. A to je u čistě multiplayerové hry za plnou cenu obrovský problém.

U čistě multiplayerové hry za plnou cenu určitě každý hráč očekává, že už na začátku bude v základu velké množství herních režimů, map a dalšího obsahu, na který se nebude muset čekat další měsíce a roky. Když jsem Battlefield 2042 poprvé zapnul, byl jsem docela nepěkně překvapen skutečností, že obsahuje pouhé tři základní herní režimy. Prvním je klasický Conquest, v němž se přetahují hráči na mapě o kontrolní body. Druhým režimem je Breakthrough, což je variace na oblíbený Rush. Jeden tým v něm útočí a snaží se zabrat body kontrolované druhým týmem, který se je snaží za každou cenu bránit. Třetím je novinka v podobě Hazard Zone. Na tento režim si určitě sežeňte kamarády, pokud ho chcete hrát, protože s náhodnými hráči je spíše nehratelný a vytrácí se v něm jakákoliv zábava. Spíše jde kolikrát o pořádnou frustraci. Více vás s tímto režimem seznámím později. To je z nabídky herních režimů vše, jakýkoliv Team Deathmatch nebo Deathmatch, případně jiné oblíbené herní režimy, u nichž by každá hra nezabrala 40 nebo i 50 minut, zde v základu naprosto chybí.

Je to možná i z důvodu, že se vývojáři tentokrát rozhodli vše vsadit na obrovské herní mapy, na kterých může pobíhat v jednu chvíli až 128 hráčů na PC a konzolích PlayStation 5 a Xbox Series X/S. Map je celkem 7 - Breakaway, Discarded, Hourglass, Kaleidoscope, Manifest, Orbital a Renewal, přičemž každá je zasazena do naprosto odlišných podmínek a prostředí. Zatímco třeba mapa Breakaway se odehrává na Antarktidě a můžete očekávat dosti mrazivé podmínky, takže budete pobíhat po ledu nebo sněhu, tak Hourglass je obří mapa zasazená do pouště v Qataru. Mapa Kaleidoscope, o níž ještě bude řeč, pak ukazuje jihokorejské velkoměsto. Na rozmanitost nemohu nic namítat, a ve výsledku ani na počet. Každá mapa je obrovská, nabízí i kolikrát dosti odlišné lokace a části, což určitě nebylo lehké připravit. Do toho sem tam se přižene na mapu ničivé tornádo či písečná bouře. To vypadá parádně z vizuálního hlediska, a kolikrát až epicky, navíc tyto jevy mají i velký vliv na probíhající bitvu. S počtem map bych tedy ve výsledku zase tak velký problém neměl.

Spíše se mi nelíbí skutečnost, že mapy, ačkoliv jsou rozmanité a na pohledu vizuálně působivé, postrádají kolikrát funkční design a jsou navíc až příliš velké, takže i těch 128 hráčů se na nich rázem ztratí. Když jsem třeba na mapě Breakaway vylezl na vršek hory k základně a rozhlédl se kolem, byl jsem přímo ohromen a šokován zároveň velikostí. Za takto velkou mapu by se nemusely stydět ani battle-royale hry. Velikost mapy má ovšem vliv na to, že hráči jsou dost roztahaní, málokdy se jich v Conquestu sejde několik desítek na jednom bodu či místě. Nehledě tedy na to, že kontrolní body jsou kvůli velikosti map daleko od sebe, a pokud nemá hráč vozidlo, je velmi zdlouhavé se k nim dostat. Prakticky několik desítek vteřin jen běžíte a běžíte přes kolikrát holou plochou pláň, na níž není nic zajímavého. A nejsou na ní ani žádné kloudné překážky, kopce nebo skály, za nimiž by se dalo krýt, takže pokud na ní míří z bodu nějaký sniper, jste hodně snadným cílem. Pokud takto zemřete, můžete se sice objevit u kolegů z týmu, ale ti nemusejí být zrovna v boji. Mohou být také mrtví, v tom lepším případě, případně někde na kraji mapy kempit, takže se musíte spawnout na základně, případně zabraném bodě a dát si celou cestu znovu. A při ní doufat, že vás cestou zase někdo nesundá, ať už sniperkou nebo tankem či jiným vozidlem. To moc velká zábava není.

Stejně jako u všech předchozích dílů je možné na bojištích využívat vozidla. Ty se nyní nespawnují na základně, ale každý si je může přivolat kdekoliv, pokud zrovna nejsou zabraná. Počet vozidel je totiž vždy omezený, takže na drtivou většinu hráčů se během zápasu nedostane. Vlastně se ani nedivím, že je o vozidla hned na začátku každé hry takový boj, protože pohybovat se na obrovských mapách po svých, je kolikrát spíše za trest. Bojovou techniku, ať už jde o tanky, obrněná vozidla, vznášedla, stíhačky nebo vrtulníky, si většinou na začátku mapy hned zaberou hráči, kteří lační po killech a je jim jakákoliv týmová hra ukradená, stejně jako plnění úkolů. Většinou jsou tak někde vzadu, aby se vyhnuli zničení techniky, a zabíjí z hodně velké vzdálenosti všechny ostatní hráče, kteří se snaží běhat přes celé mapy na kontrolní body. Takoví hráči pak mají na konci každého zápasu klidně i 50 zabití a minimum smrtí. Navíc do vozidel se vejde i více hráčů najednou, kteří za každé zabití dostávají asistence, takže vlastně XPčka zdarma, nehledě na to, že sami mohou ovládat třeba kulomet či jinou sekundární zbraň.

Špatný design a vlastně i chybějící vybalancování mohu demonstrovat na už zmíněné korejské mapě Kaleidoscope v režimu Brakthrough, kde útočící tým od začátku každého zápasu, jenž může trvat i 50 minut, moc dobře ví, že nemůže vyhrát. Když se totiž útočníkům povede zabrat postupně všechny body, poslední se nachází na střeše obrovského mrakodrapu. Problém je, že na střechu, kde má bránící tým spawn, se dá dostat jen vrtulníkem, vznášedlem, které může jezdit po zdech budov (WTF DICE?) nebo maličkými výtahy, které pojmou vždy pár hráčů. Na střeše ovšem je připraveno u výtahů několik desítek hráčů lačnících po krvi, tedy XPčkách, kteří navíc vždy vidí, kdy přesně výtah přijede. Mohou si připravit výbušniny, dobít zbraně a vůbec se připravit. Pak se vše vždy zvrtne v jatka útočícího týmu. Když jsem hrál za obránce, také jsem u výtahu čekal a snažil se vždy alespoň jednoho protihráče zabít, protože jde o hodně jednoduchou farmu XPček. Pro útočící tým ale jde o naprosté utrpení, a vlastně i pro obránce. Útočící hráči totiž moc dobře vědí, že nemají šanci a jezdí výtahem jen umírat. Zábava? Možná pro vývojáře v DICE. Takže se útočníkům nahoru nechce, většinou stojí jen nehybně po mapě a prodlužuje se jen samotný zápas. Opravdu nechápu, kdo s tímto přišel, ale není normální, že jedna strana už na začátku hry vždy ví, že nemůže vyhrát. V dobře vybalancovaných hrách jsou vždy šance 50:50 a vyhraje vždy tým, který je lépe sehraný, má lepší hráče a tak dále. Ne tým, kterému vývojáři kvůli špatnému designu dají naprosto jasnou výhodu. Tohle bych od studia, zaměřujícího se převážně na multiplayerové hry, vážně nečekal.

Špatné vybalancování, šílený design, minimum obsahu a hromada dalších věcí je pak doprovázena nejrůznějšími glitchemi, bugy a nedodělky, na kterých je vidět, že by hra potřebovala zůstat ve vývoji ještě minimálně několik měsíců, možná celý rok. Pokud by chyby byly jen vizuální, že by se mi třeba jen nedočetla textura, glitchla mrtvola či animace nepřátel, asi bych nad tím jen mávnul rukou. I to propadání do země nebo do textur bych ještě asi ustál, ale jsou bugy, které přinášejí jen čistou frustraci a kazí celkový zážitek z hraní. Ať už jde o chybějící popisky nad kolegy, takže nevíte, jestli jde o nepřátele nebo ne, případně pády hry, nemožnost běhat, občasné nefungující oživování padlých kolegů, nefungující hitboxy a několikrát se mi i stalo, že jsem po sražení nemohl dát respawn a ani mě nemohl kolega zvednout. Musel jsem tak třeba i 10 nebo 20 minut počkat, až skončí zápas. Pokud jsem hrál s náhodnými hráči, vždy jsem zápas leavnul, ale kamarády jsem v zápase nechtěl opouštět. Že hra není ostatně dodělaná, ukazuje i hodně věcí, které prostě chybí. Ať už jde o scoreboard, voice chat, nemožnost prostřelit skla u řady vozidel a zastřelit tak řidiče, u jízdy jsem také postrádal ukazatel, z jaké strany jde střelba. A takových věcí je hodně. Podle hlavního designéra si jsou vývojáři tohoto vědomi, a o to více asi i zamrzí, že pustili hru ven v takovém stavu.

K sérii Battlefield neodmyslitelně patří rozdělení hráčů do menších družstev a třídy postav. Battlefield 2042 zachovává jen to první, přičemž třídy zde byly nahrazeny klasickými operátory, jako je tomu u série Call of Duty, kdy každý má nějaký speciální gadget/schopnost. Tímto rozhodnutím dle mého Battlefield naprosto ztratil svoji identitu. Zatímco v minulosti měli hráči díky třídám jasně stanovenou roli na bojišti a snažili se ji plnit, operátoři vše změnili a nyní si každý jede spíše na sebe. Každý třeba může zvedat padlé kolegy či ostatní hráče na bojišti, ale proč by to dělal. Není nijak odměňován, stejně tak jakákoliv podpora moc nedává smysl. Kolikrát jsem ležel vedle asi pěti i deseti kolegů, ale ani jednoho nenapadlo mě zvednout. Když se to dělo pravidelně, automaticky jsem vždy dával respawn. A vlastně jsem se nedivil ani ostatním hráčům, že to dělají. Než jsem k nim vždy doběhnul, už jsem je nemohl zvednout. A když už nějaký hráč vydržel a v křečích volal o pomoc u zdi nebo nějaké překážky, nešel zvednout kvůli bugu. 

Ve výsledku si tak každý zvolí operátora, který mu přinese nejvíce užitku a možností, jak přežít. Ne každý operátor navíc má schopnosti, které by se hodily na velké mapy, takže se ve výsledku hraje jen s několika, takže po bojišti potkáváte neustále tytéž celkem navíc generické postavy, ať už ve svém týmu nebo týmu protivníka. Moc nechápu, proč se takto vývojáři rozhodli a odstranili něco, co dělalo Battlefield Battlefieldem. Možná kvůli režimu Hazard Zone? Nebo to bylo kvůli původně zamýšlenému battle-royale konceptu? Kdo ví. Každopádně každý operátor může mít libovolné vybavení, které se postupně odemyká levelováním, ať už jde o zbraně nebo výbušniny.

Série Battlefield byla vždy i o zbraních. Nejnovější díl jich má zatím pouze 19 do primárního slotu + 3 do sekundárního. To je dle mého velmi málo, navíc po zjištění, že použitelné jsou na obrovských mapách tak 2-3. Brokovnice nemá prakticky cenu brát, navíc i samopaly jsou hrozně slabé, a i na krátkou či větší vzdálenost je problém s nimi rychle zabít protihráče. Ty jsem s nimi jen pižlal a je mi záhadou, že vývojáři neviděli, jakou malou damage vlastně dávají a jsou naprosto nepoužitelné na mapách, které navrhli. Ve výsledku tak samopaly působí jako kuličkovky a nejde z nich cítit jejich ničivá palebná síla. Pokud si chcete nyní zahrát a dát i nějaký ten kill, musíte si vlézt rychle do vozidla, nebo vzít pušku SVK, klasickou sniperku či smgčko PP-29. Na začátku jsem si myslel, že je až moc silné, protože je přesné, dává velkou damage a dokáže hráče smazat ve vteřině i přes půl mapy. Pak ale jsem si uvědomil, že jde o zbraň, která se jako jediná chová normálně v rámci designu hry a není rozbitá. Vedle všeho ostatního nepoužitelného a naprosto slabého harampádí ovšem působí až přehnaně silné.

Jednotlivé zbraně je možné vylepšovat o zaměřovače, tlumiče nebo zásobníky, které se odemykají tím, že s nimi zabíjíte ostatní hráče. Stejně jako zbraní, ani příslušenství moc není, Call of Duty je v úpravě zbraní někde úplně jinde, navíc mi vadilo, že některé zaměřovače či tlumiče mají naprosto identické vlastnosti a liší se jen vzhledem. Proč by tedy někdo pak chtěl odemknout poslední tlumič, který má identické vlastnosti jako první. Je to jen ztráta času. Zajímavou novinkou je na první pohled možnost měnit si příslušenství u zbraně během samotného zápasu. Jak jsem ale hrál, tuto možnost jsem vlastně moc nevyužíval, vždy jsem si zbraň nastavil na začátku zápasu a následně už na ní nesáhl. A stejně tak to měli všichni moji kamarádi, s nimiž jsem hrál. Funkce je tedy ve výsledku zbytečná.

Jednou z velkých novinek nového Battlefieldu je režim Hazard Zone určený pro 32 hráčů. Ti se rozdělí do čtyřčlenných týmů, přičemž úkolem každého týmu je extrahovat data ze spadlých satelitů a ta dopravit do bezpečí, tedy do letadla, které se vždy objeví na mapě. Jednotlivé týmy o data mezi sebou bojují a kolikrát vznikají i hodně vyhrocené situace, zvláště ve chvíli, když si uvědomíte, že každý tu má jen jeden život. Ano, sražený hráč může být uzdraven, pokud není úplně zabit nebo se nebugnul, případně i úplně oživen přeživšími kolegy, ale život je daleko cennější a je nutné si dávat o to větší pozor. Na začátku režim Hazard Zone celkem zabaví, ale protože je postaven jen na celkem nudné extrakci dat ze satelitů, postupně se dost ohraje a přejde do stereotypu.

Navíc mi přijde, že tento režim není zrovna vybalancovaný, hlavně tedy jeho matchmaking. Pokud se vám podaří s týmem uhrát dobrý výsledek, dostanete body, které můžete v další hře využít k nákupu lepšího vybavení. Hned v první hře se mi s kamarády stalo, že jsme měli jen to nejzákladnější vybavení a tým proti nám už nakoupené lepší zbraně. Neměli jsme tak prakticky šanci vyhrát. Hra by měla hráče rozhodně inteligentněji spojovat, protože takhle se může tým začátečníků ocitnout v kruhu, kdy bude pořád dostávat od zkušenějších a lépe vybavených hráčů, a sám si nevydělá na lepší vybavení. To pak moc velká zábava není. Co mi také na tomto režimu vadí, je velká přítomnost botů, kteří sice nejsou většinou moc velkým problémem, ale dokážou hodně potrápit, pokud vám vpadnou do zad, když bojujete proti jinému týmu složenému z hráčů. AI by v takovém režimu neměla být. Navíc se nám i stalo, že nás rozsekalo AIčko v džípu jen proto, že nešlo zabít.

Základní část Battlefield 2042 je obrovským zklamáním a zatím nenabízí nic pro dlouhodobější hraní. Hazard Zone, do něhož jsem vkládal velké naděje a s kamarády se na něj těšil, také nepřesvědčil a po pár hrách se celkem ohrál, navíc trpí řadou problémů. A to je určitě velká škoda, protože třeba já mám battle-royale hry rád a z trailerů tento režim vypadal lákavě. Dalo by se tak říci, že pokud něco zachraňuje Battlefield 2042 od ještě nižší známky a té největší možné ostudy, tak je režim Battlefield Portal, který je prakticky velkým hřištěm samotných hráčů. V tomto režimu naleznete obsah nejen z Battlefield 2042, ale také z předchozích oblíbených dílů – Battlefield 1942, Battlefield Bad Company 2 a Battlefield 3. Každý díl má remasterované dvě mapy - Battle of the Bulge (Battlefield 1942), El Alamein (Battlefield 1942), Arica Harbor (Bad Company 2), Valparaiso (Bad Company 2), Caspian Border (Battlefield 3) a Noshahr Canals (Battlefield 3). Ty vypadají v novém enginu více než dobře a vývojáři je dokázali s citem modernizovat tak, aby si zachovaly svoji původní atmosféru, ale také byly lákavé i pro nové hráče.

Battlefield Portal ovšem není jen o mapách. Vývojáři se snaží v jednotlivých dílech věrně emulovat i hratelnost originálu, ačkoliv se jim to úplně na 100% nepovedlo, ale také se rozhodli zachovat třídy, zbraně, vozidla a další charakteristické prvky. Dalo by se tedy říci, že Battlefield Portal je obrovským Portálem do minulosti, nabízející ten pravý Battlefield zážitek, který mají dlouholetí fanoušci série tolik rádi. Když jsem poprvé Battlefield Portal, nabídl mi v nabídce možnost si v jednotlivých dílech zahrát režim Conquest nebo Rust, které popravdě nic neztratily ze svého kouzla. Díky menším mapám se lépe hrají, hráči najednou mají jasně dané role a snaží se je plnit, a i hratelnost, ačkoliv jde o silnou nostalgii, je zábavnější z mého pohledu.

Jde ovšem jen o začátek, protože skrze webový editor si sami hráči následně mohou vytvářet vlastní hry v nejrůznějších režimech, dokonce i Team Deathmatch nebo Deathmatch. Kolikrát tak vznikají hodně šílené kousky, takže si můžete zahrát třeba mapu z Battlefield 1942 s moderními zbraněmi i technikou, a tak dále. Editor je v tomto hodně komplexní, ale i jednoduchý na pochopení a vlastní hru zvládne během pár minut vytvořit každý. Jen je škoda, že se i Battlefield Portal potýká s řadou bugů a chyb, které vývojáři nestihli odstranit, stejně tak mohly mít jednotlivé starší díly svůj vlastní původní interface, který byl dle mého daleko přehlednější. Do budoucna ovšem ukrývá Battlefield Portal obrovský potenciál, a vlastně bych se ani nedivil, pokud by byl tím hlavním režimem v rámci celého Battlefield 2042. Bude jen záležet na vývojářích, jak často ho budou obohacovat o nový obsah a celkově vylepšovat.

Pokud je něco, v čem série Battlefield v minulosti jednoznačně dominovala, tak to byla audiovizuální prezentace. Frostbite engine dokázal vždy vykouzlit parádní podívanou díky detailnímu prostředí, které bylo plně zničitelné, případně nádhernými efekty. U nového dílu to ale platí jen z části. Vizuálně jde sice pořád o působivou podívanou, zvláště pokud se na mapě objeví tornádo a nasává vše, co mu stojí v cestě, ale už se určitě nejedná o to nejhezčí, co je možné si v současnosti zahrát. Vlastně bych i řekl, že jsem po vizuální stránce čekal na nových konzolích trochu více. Po pár hrách jsem si navíc všiml, že se ze hry vytratila i velká zničitelnost prostředí, která byla pro sérii tolik charakteristická. Ano, v poušti třeba můžete zdemolovat vesničku z písku postavených baráků, ale pak ani tankem nepohnete cisternou či nějakým menším objektem. Co mohu ovšem pochválit, je optimalizace. Na konzoli PlayStation 5 jsem nezaznamenal nějaké velké poklesy frameratu. Hra běžela překvapivě hladce i během těch největších přestřelek. 

Naopak zklamáním je ozvučení, které jsem si v minulosti u Battlefield série tolik užíval. Zde není tak výrazné, efekty jsou hroší, stejně tak ozvučení zbraní mi přišlo oproti předchozím dílům slabší. Nejhorší je ovšem ozvučení kroků nepřátel. Ty kolikrát nejsou slyšet, mnohdy přicházejí z jiných směrů a nejde se tak podle nich orientovat. Ve Fortnite, Call of Duty i dalších hrách můžu klidně zavřít oči, a stejně budu podle zvuku vědět, kde se protivník nachází. U  Battlefield tomu tak není, kolikrát navíc tento efekt spíše mate a je ke škodě než k užitku.

Battlefield 2042 je naprosto nepochopitelné selhání na mnoha frontách. Sice sem tam zabaví, hlavně pokud máte v týmu kamarády, ale hodně často budete i narážet na řadu chyb a nedodělků, šílená rozhodnutí po stránce designu a narychlo implementované kolikrát ani nefungující systémy, kvůli nimž hra naprosto ztratila svoji identitu. Velkým problémem je i chybějící obsah. Tři režimy jsou prostě a jednoduše málo, zvláště když Hazard Zone působí jako nedopečený pokus přinést něco nového a oslovit fanoušky battle-royale her. Od úplné ostudy zachraňuje Battlefield 2042 jen režim Battlefield Portal, jenž je pěkným nostalgickým výletem do minulosti a je možné si v něm vytvářet kolikrát šílené hry. V DICE mají rozhodně co napravovat. Po startu Star Wars: Battlefront 2 si určitě každý myslel, že si svoje další hry do budoucna ohlídají, ale opak je pravdou. Star Wars: Battlefront 2 měl řadu chyb, ale vlastně to byla od začátku celkem zábava a toho obsahu také nebylo málo. Battlefield 2042 ovšem nemá skoro nic, čím by dokázal zaujmout fanoušky nebo nové hráče.