Super Mario 3D World byl poprvé oznámen letos na E3. Mezi fanoušky jistě způsobil velké pozdvižení, protože ačkoliv Nintendo staví na osvědčených základech, každý díl přináší i spoustu novinek, o kterých se ostatním hrám může jen zdát. Říkat tak, že je každý díl stejný, je úplně mimo, ale kdo nikdy Mario hry nehrál, jen těžko pochopí, kde je jeho kouzlo. Při pohledu na Super Mario 3D World se musí každému fanouškovi rozbušit srdce, protože tu máme konečně pořádného 3D Maria ve vysokém rozlišení, o němž jsme tajně snili od vydání Super Mario Galaxy na Wii. Grafika v novém dílu samozřejmě vychází ze zajetého stylu, ale jako v New Super Mario Bros. U vypadá parádně, navíc má spoustu pěkných efektů, které mají zde svoji premiéru. Grafika tedy rozhodně na první pohled nezklamala, ale hlavní je samozřejmě hratelnost.

Super Mario 3D World je možný hrát jen v jednom, ale nejvíce si ho užijete v kooperaci s dalšími třemi hráči. Co se týče hratelných postav, na výběr je klasicky Mario a Luigi. Toto duo poté doplňuje princezna Peach a Toad. Sice se může zdát, že všechny čtyři postavy se od sebe moc neliší, jen skinem, ale opak je pravdou, když si za ně zkusíte zahrát. Zatímco Mario má pořád stejné pohyby. Toad a Luigi se také moc neliší od toho, jak se prezentovali v New Luigi U, to hraní za princeznu Peach je úplně jiné, a vyžaduje trochu toho zvykání. Peach je totiž pomalá, neohrabaná, ale samozřejmě dokáže i nějakého toho protivníka uskákat. Dokonce jsem za ní hrál v souboji s bossem a dokázal ho porazit, když dva neschopní mužští spoluhráči jen přihlíželi a zmateně běhali po levelu. Peach umí i chvilku plachtit ve vzduchu, což je zapříčiněno její sukní. Nečekejte ale, že by se vyhrnula moc vysoko, pořád jde o hru pro každého, pro malé i velké.

Peach samozřejmě není jedinou novinkou, kterou jsem si během hraní všiml. Hned v první úrovni, která se odehrávala v klasickém travnatém levelu (2-1), jsem měl možnost vyzkoušet novou kočičí proměnu, která byla hodně prezentována v nejrůznějších trailerech. S ní je možné běhat po stěnách, a dostat se tak do spousty míst, kam dříve nešlo. Také je možné s ní skočit na konci každého levelu na vlajku a tu efektivně vyběhnout, čímž jste samozřejmě odměněni větším skóre, ale i bonusovým životem, který se vždy hodí. Kočičí proměnu je možné využít i v boji, protože protivníci jdou pěkně poškrábat, případně podrazit. Možností je tedy hodně, věřím, že na spoustu z nich jsem ani nepřišel. Už první level i ukázal jednu novou vychytávku v designu, kterou jsou průhledná potrubí. Když je jen jedno, jde v něm efektivně se sklouznout třeba do nižšího patra, případně do vyššího, ale když už je různě pospojované, chce to trochu popřemýšlet, kam přesně skočit a dostat. Průhledná potrubí dále oživují hratelnost a starají se o doposud neviděné prvky.

Ono vypsat vám zde všechny i malé novinky, všiml jsem si namátkou nových nepřátel, by bylo na hodně dlouho. O tom tento článek pochopitelně není. Je ale dobré vidět, že Nintendo se nesoustředí jen na klasické levely, ve kterých musíte proskákat z bodu A do bodu B. V jednom levelu jsme hned na začátku vyskákali na obrovského ještěra, s nímž jsme poté pluli po řece a museli společnými silami se vyhýbat nejrůznějším potvorám. V třech nám to šlo docela lehce, i když jak jsme se později shodli, rozhodně je ještě prostor pro velké zlepšení, hlavně co se týče výše skóre, v němž každý hráč prakticky jede za sebe, i když přímo ve hře musí kolikrát spolupracovat, aby si usnadnil cestu. Na konci každého levelu vždy máte ukázáno, jak jste si vedli, a na jakém místě jste se umístili. Na výši vašeho skóre nemají vliv jen posbírané penízky, ale také zabití nepřátelé, či další akce, které provedete.

Další úroveň, kterou jsem mohl vyzkoušet, byl klasický boss fight. Tedy klasický. Byl jsem na začátku svezen do arény, v níž souboj probíhal s obrovským hadem, přičemž kolem něj se objevovaly jeho menší verze. Po nich bylo nutné vždy vyskákat a z největšího bodu poté skočit na onoho velkého bosse, a tím ho na několik pokusů zneškodnit. Souboj byl zábavný, jako předchozí levely, hlavně tedy v kooperaci bylo pěkné vidět, jak se všichni snaží velkého protivníka porazit. Když souboj skončil, už jen stačilo posbírat několik peněz, skočit do roury a poté doběhnout pro Maria klasické vlajce, na níž následoval konec. A tím vlastně skončilo i mé hraní u Super Mario 3D World, čehož jsem docela litoval, protože jak jsem se s kolegy shodl, hra je hodně zábavná a klidně bychom ji vydrželi hrát celý den. Už jsem i začal přemýšlet, jak stojan narvat do batohu.

Super Mario 3D World zatím vypadá skvěle. V režimu pro jednoho se jedná o klasického 2D/3D Maria s několika zajímavými novinkami, ale v kooperaci se ze hry stává neskutečná zábava, od níž je těžké se odtrhnout. Čekání na plnou verzi bude v následujících týdnech docela těžké, ale už se těším, až ji budu držet v rukou. Už aby byl prosinec. Super Mario 3D World je jistota letošních Vánoc.