Pro ty, kteří vyrostli jako já ve zlaté éře japonských her na hrdiny, je současná generace her trochu zklamáním. Samozřejmě, že ne ve všech aspektech. Západní RPG hry v otevřeném světě jen vzkvétají, nabízejíc tak jedny z technicky nejpropracovanějších herních zážitků, jaké jsme kdy doposud viděli, a nakonec, sem tam, se i pro nás, "muže kultury", objeví záblesk světla na konci tunelu v podobě našeho oblíbeného japonského žánru, jmenovitě například Tales of Arise. Avšak k JRPG nadšencům není stávající generace konzolí příliš štědrá. Existuje pro to mnoho důvodů a každý má na to jiný názor, ale v mých očích je největším problémem JRPG her dneška fakt, že velká část japonských vývojářů ztratila přehled o tom, co dělá tuto formuli her tak lákavou a ocitla se takřka ve slepé uličce. Ve věku obrovských výpočetních výkonů, počítání polygonů a šílených částicových efektů, je prioritou většiny herních studií grafická podívaná. Herní mechanismy a explorace pak kvůli tomu občas trpí nebo dokonce bývají odsunuty na druhou kolej, a to nikoli proto, že by vývojáři chtěli, ale jednoduše prostě proto, že vytvářet vizuálně imerzivní světy je okrádá o příliš drahocenný čas ve vývojářském koloběhu, jehož není v herním odvětví nikdy nazbyt. Právě proto je více než kdy jindy natolik důležité pro zachování rovnováhy ve vesmíru, aby v dnešní době stále vytvářeli japonské hry na hrdiny veteráni z branže se srdcem na správném místě, jako je Tecuja Takahaši a jeho tým lidí v Monolith Soft, jejichž sérií Xenoblade Chronicles můžu po strávených 100+ hodinách v třetím pokračování, s klidným svědomím postavit na vítězný piedestal.