A já vám teď dokážu, že závodní hry jsou tím nejdůležitějším spojovacím článkem mezi herním průmyslem a reálným světem! Rozdíl mezi závodní hrou a autem je jen jeden – auto nemusíte nutně řídit, abyste si jej zamilovali. Na druhou stranu, i tu nejhorší závodní hru na trhu si můžete zamilovat díky určitému prvku, který svou jedinečností vyčnívá nad konkurencí, která normálně exceluje ve všech ostatních prvcích. Cítíte ten silný kontrast? Každý chlap v sobě má smysl, díky němuž by mnohdy dal přednost svému vysněnému autu před vysněnou ženou. Ne všichni jej na první pohled vykazují, ale i ženy mohou být zaryté milovnice rychlých aut. A závodní hry v tomhle ohledu dokonale suplují roli víl, plnících mokré sny o přeplňovaných motorech. Závodní hra může být komplexní a může dokonale splňovat všechny pomyslná kritéria moderní hry, ale tím zároveň nevylučuje přítomnost a kvality jiných závodních her. Není to jako u first-person akcí, kdy jedna hra nahradí druhou a takto se to děje několik dekád po sobě. Závodní hry spolu koexistují ve vzájemné harmonii, ačkoliv spolu samozřejmě soupeří o své hráče, existují vedle sebe.

Mou virtuální závodnickou kariéru jsem začínal na prvních Ridge Racerech, které možná nejsou tou pravou ikonou a ozvěnou reálného motorsportu, ale tehdy to bylo jedno. Já v autě viděl sebe a to mi stačilo. Pak přišlo Gran Turismo a s ním kompletní zlom mého vnímání jak závodních her, tak motorsportu a aut obecně. Hry vás samozřejmě nenaučí řídit, ale hra vytvářená s alespoň částečnou vážností a rozvahou může i neznalým hráčům vnuknout spousty důležitých faktů o chování vozu, jeho vlastnostech a jednotlivých rozdílech. Což se opět pozvolna vytrácí, jelikož se na trh dere více a více zamerikanizovaných bejkáren typu DiRT, které spíše zkreslují představu o motorsportu, než jej dále u hráčů rozvíjejí. I přesto je jejich pozice na trhu absolutně zasloužená a naprosto klíčová. Závodní hry mají společnou jednu věc a tou je alespoň minimální láska lidí k vozům, kteří tento typ her hrají. Je jedno, jestli jste zelenáč, nebo máte za sebou deset pohárů z velkých cen, což je zároveň jeden z nejpříjemnějších faktů, díky němuž je komunita obklopující závodní hry obecně jednou z nejvyspělejších a nejsemknutějších zároveň.

A pro důkaz nemusím chodit daleko! Gran Turismo 5 je dokonalým příkladem automobilové hry, která může v jeden okamžik splnit všechna vaše přání a zároveň zničit i ten nejpevnější ideál. V jednom balení naleznete perfektně vyladěný jízdní model se vším všudy, ale také 200 nádherný vozů a 800 dalších, méně propracovaných, místy až ohavných. V jeden okamžik jezdíte po Nürburgringu a chrochtáte si blahem nad pouhým, nevázaným ježděním. V druhém momentě ovšem zjišťujete, že váš oblíbený vůz ve hře, buďto vůbec není, nebo spadá do té kategorie odfláknutých zmetků, které měli Japonci shodit z útesu, jako to dělali ve Spartě… v době, kdy ještě nežil kolega Řepka. I taková malichernost může ovlivnit pohled mnoha hráčů na konkrétní titul, a to v obou kvalitativních směrech, jelikož se opět nebavíme o ničem jiném, než o autech, o které jde v případě takových her nejvíce. I přes četné výtky na stranu vývojářů a pátého Gran Turisma se ovšem hra stále hraje i 7 měsíců po vydání se na fanouškovských fórech stále žhavě řeší jak hra samotná, tak veškeré předměty s ní související, přičemž s přibývajícím časem aktivní zainteresovanost hráčů na projektech souvisejících s tímto typem her stoupá. Lidé neustále tvoří nějaké listiny, seznamy, porovnávají a na tratích soupeří s časy, dělíce od sebe tisícinky času.

Jen málo herních žánrů dokáže hráči nabídnout takovou porci, na první pohled bezmyšlenkovitého, leč uspokojujícího kroužení, jehož výsledkem je vnitřní uspokojení za dobře odvedenou práci v podobě rychle a čistě projeté zatáčky. Podobný pocit, samozřejmě s větší porcí adrenalinu, si prožijete i v opravdovém autě, ale dnešní závodní tituly všeho druhu už neplní pouze roli doplňkové zábavy, nýbrž vlastní odvětví zábavního průmyslu. Stačí se podívat na sérii Forza Motorsport, která možná není graficky srovnatelná s Gran Turismem, ani nemá tak propracovaný jízdní model, ale razantně převyšuje veškerou konkurenci díky komunitním možnostem, což jí katapultuje na stejnou příčku, jako právě sérii Gran Turismo, která má větší tradici a základnu fanoušků. Pokud jde totiž o komunitu, jedná se o stejný případ jako u výše zmíněného konkurenta. Hordy mladých i starých, zkušených řidičů i mláďat bez řidičáku zapáleně diskutují nad tématy, která jsou pro mnoho smrtelníků absolutní pasé.“ Je Ferrari F40 rychlejší jak McLaren F1? Tak si to ověříme v praxi na trati!“ Otázka, kterou si může v reálném životě zodpovědět pouze několik členů vrchní milionářské vrstvy, ale díky dnešní době na ni můžeme najít odpověď všichni.

Hry jako Gran Turismo, Forza, nebo opravdové závodní simulátory typu rFactor jsou už natolik vyspělé záležitosti, díky kterým můžeme na tyto otázky najít odpověď, nebo o nich minimálně polemizovat s rozšířeným obzorem vědomostí, bez nutnosti trvalé řidičské praxe, závodních zkušeností a hlavně bez nutnosti být vysloužilý milionář. Nechytejte mne za slovo, je jasné, že situace, kdy se opravdu dostanete za volant vozu, bude vždy originální a naprosto odlišná od té virtuální, už jen díky psychice člověka a externím vlivům na ni působícím, ale to, co máme dneska před sebou, je více než adekvátní náhrada za to, že jsme se nenarodili, tak jak bychom si všichni přáli. Ve spojení s motorsportem samozřejmě. Závodní hry už navíc neplní jen tuto úlohu, výše zmíněné tituly jsou zároveň skvělou encyklopedií a důkazem, že jejich tvůrci jsou opravdoví fandové aut a svou práci dělají s láskou. Což je zároveň obrovský problém dnešních her obecně. Spousta vývojářských studií funguje pouze na bázi „Udělám, když zaplatíš, neopovažuj se na mě tlačit, nebo na to kašlu!“ . Ačkoliv pracovní podmínky hochů z Polyphony Digital nebo Turn 10 nebyly vždycky ideální, troufám si tvrdit, že i tak chodí do práce s láskou a o autech diskutují stejně zapáleně, jako o svých hrách. Je to běh na dlouho trať, závazek na celý život, který ovšem dává hmatatelné výsledky a spokojené ovace od vděčných hráčů. Což je jediná opravdová věc, která vás bude celý život hnát kupředu, nezávisle na práci kterou děláte. Díky penězům přežíváte, díky reakcím na vaši práci ŽIJETE!

Když už jsme u jednotlivých vozů, největším rozkolem dneška je dělení závodních her do škatulek simulací a arkád. A víte co? Kašlete na to! Neřešte, jestli má nastavení převodovky větší vliv na jízdu u Need for Speed nebo Forzy, neřešte, jestli mají karoserie aut v Gran Turismu více pixelů, než podvozky. Tohle má smysl řešit pouze v oblasti jedné instance, nikoliv celého souboru. Úspěch jednotlivých závodních titulů tvoří u nás lidí právě jednotlivé detaily, díky nimž hledáme tu správnou, ke které bychom přilnuli. Taktéž neustále hledám, popravdě, stále jsem úplně nenašel takovou závodní hru, která by mne dokázala absolutně naplnit tak, abych nepotřeboval žádnou jinou. A to se nikdy nestane. Komplexní přehled o závodních titulech a řekněme, že i o autech – v rámci možností – získáte pouze vyzkoušením všech možných závodů, kterých dnes proudí na trh opravdová spousta. Za tu dobu hledání jsem se naučil hráč vše, od absolutních arkád, přes semi-simulace až po opravdové jízdní a závodní simulátory. Jedinou podmínkou je, aby v těchto hrách figurovala reálná auta! V mém případě například silně závisí na tom, jestli hra obsahuje licencované vozy. Z nepochopitelných důvodů odmítám veškeré hry, v nichž se možná závodí, ale s vymyšlenými karikaturami. Nejedná se samozřejmě o odmítnutí, kdy bych hru zahodil a ani ji nehrál… zahraju si, ale nepřilne mi ničím k srdci jako, alespoň trošku, seriózní závodní titul.

Když už jsme u toho hledání. Víte co hledám? Auta. Vždy jsem miloval supersportovní vozy, šílené odvozeniny přehnaných závodních strojů a prototypy, o které by si jiní lidé ani neopřeli kolo. Mým vysněným vozem je McLaren F1, ikona supersportů, která spolu s Ferrari F40 definovala tento pojem a byly doby, kdy jsem bral každou závodní hru, v níž tento vůz byl. Ačkoliv jeho nepřítomnost neovlivní mé rozhodování o koupi seriózní závodní hry, jeho přítomnost v mém případě může značně ovlivnit mou přízeň k danému titulu. Je to úsměvné, možná až absurdní a paradoxní, jelikož jsem díky takovýmto pocitům vyzkoušel vše, od arkádovek po simulace, ale je to přesně to, proč si závodní hry drží své hráče tak blízko u těla. Detaily a hledání pocitů a prvků, které vám hra nabídne výměnou za něco jiného a opačně. Teprve nedávno jsem si musel pořídit Test Drive Unlimited 2, hříčku s přiblblým příběhem, průměrnou grafikou a rozlehlým, leč generickým světem. Primární důvod, proč jsem si jej pořídil, byl ten, že se ve hře objevila Pagani Zonda Cinque, vůz, existující na světě pouze v 5 exemplářích. A já si jej mohl užít na stovkách kilometrů otevřených silnic, z pohledu kokpitu a za doprovodu věrného zvuku motoru. A nezáleží na arkádovosti jízdního modelu. Toto je absolutní příklad automobilového fetišismu v praxi, přičemž si každý najde ten svůj specifický motor, který pohání jeho touhu po motoristických hrách.

Díky tomu se u pohledné závodní hry zastaví i zapřisáhlí nehravci (Homo Non-Lucrorus odborně, pokud si to žádáte), nebo ji hrají závodní piloti, aby si alespoň trošku přiblížili profil tratí. Závodní hry zkrátka sjednocují lépe jak jakýkoliv jiný žánr her a MNOHEM lépe jak nedělní truchlení nad mrtvým domácím mazlíčkem. Nehledejte důvod, proč konkrétní titul nehrát, hledejte důvody, proč si ozkoušet všechno, v čem se závodí! Závodní hry jsou po právu tím nejdůležitějším článkem mezi světem hráčů a osob, které tomuto druhu zábavy neholdují.