Není ráno jako ráno... sami moc dobře víte, že když se něco má pokazit, tak to začíná už u nohy, kterou vystrčíte jako první z postele. S tím rozdílem, že vy nemusíte zachraňovat princeznu, oddalovat světový konflikt, zabíjet draky a prostě se snažit přežít, na rozdíl od mladého Leonarda, jemuž den začíná vcelku nenápadně. Jeho zaměstnavatel ho pošle do nedaleké vesnice pro víno, které potřebuje pro královskou chlastač... ehm oslavu osmnáctin princezny. To se nacházíme v království Balandor, do kterého má na oslavu přijet i král ze sousedního království. Obě království jsou samy o sobě rivaly, jenže to ještě nikdo netuší, co se stane během samotné oslavy. Ta je narušena v té době ještě neznámou frakcí, jež zabije jak oba dva krále, tak navíc unese princeznu, která také není úplně obyčejnou puberťačkou. Ještě předtím ale stačí spolu se svými zachránci odemknout bájný artefakt v podobě tajemného brnění, které může nosit jen vyvolený. Jak asi čekáte, právě náš hlavní hrdina, Leonard je onen vyvolený, který jej může směle používat, čímž mu ale připadá daleko více starostí, než jen ranní vymačkávání beďarů. Zde zastavme, jelikož přesně v tomto bodě se příběh láme. Jak ale sami zjistíte, únos princezny rozhodně nebyl jen nešťastnou náhodou, ovšem čin, s daleko hlubším a temnějším podtextem. Ano, nebudeme zastírat, opět se vše točí kolem konce světa.

Ačkoliv je příběh sám o sobě totální klišé, mnohokrát se přistihnete s vyraženým dechem. Nebo lépe, s dýkou protaženou aortou. I přesto, že je příběh vyprávěn vláčně a ne s takovou intenzitou jako u jiných japonských kolegů, dočkáte se momentů, které sami nečekáte a o to překvapující jsou. Jak jsem již říkal, celé vyprávění je podáno opravdu jednoduše, jako by bylo naprosto vedlejší. Nic to nemění na tom, že má hloubku, která se ovšem odhalí až po delší době. Nenechte se odradit prvními několika hodinami, které slouží spíše jako tutoriál a nutnost, kterou prostě nelze přeskočit. Jakmile vám ale unesou princeznu, začíná ta pravá legrace. Množství bohatých možností, jak při online, tak offline hraní je velice rozsáhlé, ovšem právě WKCH je jedna z těch her, která vás hodí do vody, a vy se musíte naučit plavat. I s betonovými botičkami. Začátek vám tak o hře řekne pouze to základní, přičemž se vše bude pozvolna odemykat vaším postupem ve hře. Pokud ale čekáte nějaké opravdu radikální změny, musíme vás zklamat. Ve hře má vše své pevné místo, tudíž se nestane, že byste náhodně narazili na nějaké to tajemství, či dveře, za kterými vás čeká super-tuhý boss. Hra je v tomto odlišná, vše má svůj pořádek, a jakmile objevíte všechny mechanismy ve hře, už vás pravděpodobně nic moc nepřekvapí. Pořád ale budete mít plné kecky práce, než vše opravdu dokončíte.

Pokud jste si mysleli, že vás nějakou podezřelou náhodou ušetříme nudného psychologického rozboru, mysleli jste špatně. Takže pera do ruky a dělat si poznámky. Pokud k sobě postavíte hned několik JRPG titulů se svými hlavními hrdiny, zjistíte, že se mnohdy jedná o téměř identické persony, které se chovají a reagují naprosto stejně. Ani WKCH na tom není jinak, přičemž vaše hlavní smečka je vcelku rozmanitým skupenstvím. Leonard je typický pubertální mladík, který nevědomky spustí chaos a musí jej za každou cenu ukončit. Samozřejmě se to neobejde bez procítěných pohledů a princezny Cisny, o kterou se tolik snaží. Ta malá punkerka s fialovými vlasy tam vzadu, se jmenuje Yulie a právě ona představuje ztřeštěnou dívčinu s mnoha průpovídkami, která si udrží dobrou náladu, i kdyby zakopával vlastní matku za domem. Na všechnu tu mladičkou nerozvážnost musí jako vždy dohlížet starý a moudrý válečník s absolutně neznámou minulostí a slovem Tajemství jak prostředním jménem. Jeho jméno jest Eldore a rozhodně vám poslouží skvěle jako silný válečník, schopný ovládat alespoň základní magii. Na počátku samozřejmě. Nejtajemnější postavou je ale Kara, se kterou se poprvé setkáte v pouštním městečku Albana. I ona má několik svých tajemství a rozhodně vám je jen tak nevyklopí. Faktem je, že o to více překvapení budete, až budete odkrývat jednotlivá políčka její skryté mysli. Jak jsem již ale řekl, vše chce vytrvalost. A posledním hratelným charakterem je Caesar, adoptovaný syn vládce pojízdného městečka Greede, který taktéž netrpí přehnanou stydlivostí. V partě můžete mít najednou pouze tři aktivní členy a vybírat podle schopností opravdu nemá smysl, jelikož si můžete postavy upravit k obrazu svému. Rozhodovat může vlastně jen možnost přeměny do rytíře, tzv. Knighta, kterou nemá každý. Vesměs budou ale rozhodovat osobní sympatie. Taky nemáte rádi děcka s přehnaným množstvím optimismu? Brrr, takové by měli kousat do palců na nohách.

Mimo to se ale ve hře setkáte s mnoha podivnými stvořeními, jimž můžete kupodivu říkat lidé. Vlastní kapitolou jsou tzv. Papitauři, malí lidé s extrémně vysokým hlasem a velkýma králičíma ušima. Králičíma ušima se myslí velikost celých králíků, ne jejich tvar. Posléze se samozřejmě setkáte s celou řadou podivných existencí, které byste u nás zařadili do kategorie duševně a tělesně chorých, ovšem ve fantasy světě je možné vše. S podstatnou částí obyvatel jak ve městech, tak na cestách můžete navíc navázat tichý (doslovně tichý) rozhovor, ze kterého se většinou nedozvíte absolutně nic. Jejich reakce se mění pouze v závislosti na tom, jak postupujete v hlavní příběhové lince, nebo v závislosti na questu, který plníte. To znamená, že je většinou zbytečné navazovat rozhovor s obyčejnou postavou, kterých je ve hře přehršel. Asi jsme rozmazleni z perfektně propracovaných dialogů Mass Effect nebo Dragon Age: Origins. Dabingu se dočkáte pouze v sekvencích, anebo v několika větách, které prohodí vaši kolegové při putování. Nyní se ale dostáváme k dalšímu kameni úrazu, kterým je synchronizace hlasu s pohybem rtů. To samozřejmě nelze brát jako chybu či nedostatek, jelikož naroubovat angličtinu do původně japonsky mluvících postav je zkrátka problém obecně. Mnohdy si ale všimnete, jak postava mluví, aniž by otevírala pusu. Takovýchto momentů je ve hře sice jen pár, ale o to více vás trefí do očí. Ani samotný dabing není kdoví jak procítěný, na druhou stranu hra exceluje v opravdu povedeném soundtracku, který úžasně zapadá do oné fantasy-rytířské atmosféry. V tomto se hra od svých kolegů odlišuje, jelikož z ní nejsou na první pohled cítit její japonské kořeny. Samozřejmě, hromady tabulek s čísly, zbraně atd. to všechno vám dokonale prozradí, že hra pochází opravdu z místa, ze kterého pochází.

Život je boj – přísloví, které platí již léta a i ve WKCH je bojem člověk živ. Také není divu, když tvoří cca. 70% hry. Od klasické tahové metody bylo upuštěno, a tak vše probíhá v reálném čase. Funguje to následovně – ráno si nasadíte své stříbrem posypané boty, zasunete dýku do pochvy (nemusí být nutně v tomto pořadí) a vyrazíte plnit quest. Celá hra se dělí hned do několika oblastí – města, kde vás nečeká prakticky nic, jen nutné návštěvy obchodů a rozhovory s klíčovými postavami. Poté otevřené pláně, tedy hlavní spojovací oblasti mezi městy a dungeony, kde vás čeká plnění většiny questů a nespočet soubojů. A na závěr jsou to právě samotné dungeony, které jsou hlavním přísunem cenných zkušeností, vybavení, či předmětů. Teď ale k samotným bojům – mlátit ostatní můžete hned několika způsoby – buďto holýma rukama, což zvětšuje šanci, že vám naskáčou puchýře (na vašich vlastních rukách, jelikož budete mlátit opravdu do všeho), ale také meči, kopími, můžete střílet šípy, anebo používat magii, která se možná zpočátku jeví jako nepoužitelná, později zjistíte, že je opravdu vítaným doplňkem. Nejdříve si pro každou z postav navolíte útoky, které budete mít k dispozici během samotných bojů. Nehrozí tak, že si z rytíře uděláte pohotovostní lékárničku, bojového mága se všemi útoky. Počet slotů je omezený a funguje takovým způsobem, že si podle pořadí nastavíte preferované útoky. Podobný systém funguje u MMO her, nebo například i u posledního Final Fantasy XII, kde se nazýval tzv. Gambit Systém. Útok, který je na prvním místě bude umělá inteligence využívat nejčastěji a pokud ho nebude moc nějakým způsobem provést, automaticky použije druhý, což může být například léčení. Smůla je, že si nemůžete jednotlivé útoky zkorigovat i podle určitých podmínek, což by udělalo z vašich počítačových kolegů i lehce přemýšlející tvory, než jen bezhlavě rubající mašiny. Pravdou ale je, že za hrubou sílu budete občas rádi, vzhledem k tomu, že si s ní ve hře v podstatě vystačíte od začátku do konce.

Na což navážeme nyní. Ve hře je celkově opravdu mnoho nápadů a zajímavostí, které jinde nenajdete, jejich využití a obsah je ovšem někde na půli cesty. Zajímavým zpestřením je možnost tvorby komb několika útoků, které ve výsledku tvoří jeden dlouhý a ničím nepřerušovaný sled seků, trhů, zakousnutí a plivnutí. Dohromady můžete vytvořit až 7 útoků najednou, čímž ušetříte jednak čas, ale také máte šanci na to, že většího nepřítele alespoň na chvilku ochromíte. Jak ale sami tušíte, ve všem je nějaký háček, v tomto případě rovnou celý hák. Provedení většiny speciálních, či jinak neobvyklých útoků vás kromě many stojí také cenné Action Chip body, které se dobíjí tím, že ubíráte a sami přicházíte o zdraví v boji. Jakmile vytváříte vlastní kombo, musíte také myslet na hladinu vašeho celkového počtu AC bodů, jelikož není problém se dlouhou a velice silnou kombinací útoků dostat až na 18 AC bodů, které jeden útok zhltnou najednou. Přesto má tato možnost hned několik nesporných výhod – na jeden zátah uberete značné množství životů a mnohdy si tak zachráníte život. A pocit, že před vámi poklekne obrovské monstrum, je k nezaplacení!

Od Japonců se dneska automaticky čeká, že cokoliv vytvoří, bude nějak způsobem přehnaně přetechnizované s nádechem tak futuristickým, že si budete přát, abyste do hodiny zemřeli. Což všeobecně platí i u JRPG titulů, kde naleznete nespočet druhů monster, ať už toužíte po sebebizarnějších názvech, tvarech či vlastnostech. White Knight Chronicles je v tomto ohledu o něco střízlivější, ve hře nenaleznete závratné množství druhů nepřátel, většinou pouze několik základních druhů, jež se dále dělí na několik variací. Ne, že bychom si nějak stěžovali, ale větší rozmanitost mezi nepřáteli by rozhodně nebyla na škodu. Krom lidských druhů se tak těšte na otravný hmyz, který vás pozře i se síťkou. Máte rádi psy? Kynologové by měli z WKCH ohromnou radost, očekávejte obrovské vlky, hyeny nebo například šakaly, na které nestačí ani Zdeněk Srstka. Sem tam proběhne nějaký ten škorpión, později ve hře narazíte na elementály, třímající silnou a zničující magii, nebo zpočátku roztomilý lid žijící na pláních, na kterých se objevíte zpočátku hry. Ještě lepší jsou ale ony nadměrné maličkosti, které vyčnívají mezi těmi obyčejnými a slabými monstry, jako šprt uprostřed ělocvičny. Ano, mluvíme tu o daleko větších příšerách, které budete muset chtě nechtě skolit vlastními silami. Jedním z prvních je například veliký zlobr, který uloupil poklad. Na začátku hry je to boss, později je to naprosto obyčejná příšera. Dále také velcí golemové z nejrůznějších materiálů, obrovští tříhlaví vlci a o bossech ani nemluvě. V části zvané Dogma Rift se dokonce budete prohánět na zádech gigantického červa, jež po staletí brázdí dna místního kaňonu. Na konci hry si navíc opravdu užijete. Pokud někdo říkal, že na velikosti nezáleží, opět neměl pravdu. Jedním z těchto nezapomenutelných momentů je pohled na kráčejícího stromového enta na pokraji lesa. Skvěle vymodelovaná a vypadající monstra doplňují mnohdy skvělou a harmonickou scenérii, což se rozhodně jen tak neokouká. Většina bossů, nebo také větších monster, má hned několik zásahových zón, jako jsou například nohy, břicho či hlava. Zatímco většinou začínáte u nohou, po několika přesných úderech si daleko větší sok klekne a vy na pár okamžiků získáte přístup k ostatním částem těla, kde můžete způsobit daleko větší paseku. Odzvonilo náhodným soubojům, nyní všechno vidíte a také můžete všechno oběhnout a většiny soubojů se nějakým způsobem vyhnout. Čím větší level máte, tím větší je šance, že na vás budou monstra sama nabíhat z dálky.

Pro cestování po světě vám poslouží veliká mapa, na které jsou jednotlivé lokace označeny tečkou a vy se mezi nimi pohybujete jen takto. Někdo může namítat, že tento systém výběru již vyšel z módy, ale Level 5 mají rozhodně jiný názor. Samotné lokace, zejména tedy ty venkovní potěší jak oko, tak prsty, jelikož se pokocháte krásnou a skvěle vypadající přírodou a zároveň si užijete bojů. Ačkoliv je většina lokací naprosto jednoduchých, což platí zejména o dungeonech, budete si jejich průběh užívat. Například hned jedna z prvních lokací, Balandor Plains, je plná zeleně a sympatického prostředí, navzdory tomu, že textury prostředí jsou naprosto banální a ani kvalita modelů také není nic extra. Což ale váš pocit z některých pasáží nijak nedeklasuje, stejně jako poušť Lagnish Desert, ze které přímo sálá vyprahlost a až strašidelná prázdnota. Na druhou stranu, krom nepřátel a několika míst, ze kterých můžete vytěžit cenné suroviny pro výrobu zbraní, brnění nebo úpravu svého města, jsou veškeré lokace těžce statickou záležitostí, na které toho krom vizuálního uspokojení moc nenajdete. Města jsou naopak plná lidí, přesto slouží jen k obchodování a rekrutování důležitých postav. Což bohužel platí obecně o celé hře – prozkoumávání lokací vám nebude přinášet onen uspokojivý pocit jako v jiných hrách.

Pokud nemáte rádi čísla, či jakoukoliv jinou práci s nimi, opusťte raději toto místo. Boje jsou velmi ošemetnou záležitostí, ve které nezáleží na vaší taktice, vašem umění nebo čemkoliv jiném. Vzhledem k tomu, že ani prostředí nemůžete využívat ke svému prospěchu, jelikož vás nepřítel trefí kdekoliv a kdykoliv vás zaměří (což samozřejmě zamrzí), jde čistě o vaše vybavení a statistiky. Zejména u statistik musíme zmínit, že čím větší číslo, tím větší šance pro uspokojivý efekt. Bohužel, právě atributy postav lze zvětšovat jen pomocí levelování, kdy obdržíte za každou úroveň 4 body, které můžete roztrousit do několika specializací. Tím se myslí podpůrná magie, meče a tak dále. Nehrozí tak, že byste byli v nevýhodě, jelikož jde jenom o to, jak moc nadrilované postavy máte. Rozhodně doporučujeme dávat si na čas a poctivě trénovat, ačkoliv to není až tak třeba, jelikož si s většinou bojů poradíte raz dva, bez sebemenšího taktizování. Prostě jen rubat, rubat a sem tam si vylízat pár ran. Postavy můžete dohnat až na úroveň 50, což také není nijak extra moc, zvláště hrajete-li po síti. I když se nebudete nikde zdržovat, tak na konci hry budete mít kolem čtyřicáté úrovně. Z čehož platí jedno ponaučení – kdo chce úderu se vyhnout, musí s havětí zamést.

Nyní se konečně, pomalu, ale jistě dostáváme k tomu nejlepšímu z celé hry – online. Právě ona online část hry, je jakoby paralelním světem, který s tím hlavním sdílí téměř jen hlavní vytvořenou postavu. Systém GeoNet, je vlastní síť vybudovaná přímo pro hru, kde můžete prezentovat jak svou postavu, hlavní město, tak i zápisy z cest, psát si vlastní blogy, přidávat přátele, které je poté daleko jednodušší lokalizovat. Celá vaše hlavní stránka slouží vlastně jako váš profil. V tomto ohledu by se mohli ostatní vývojáři inspirovat, jelikož hra v některých ohledech připomíná i daleko větší MMORPG tituly. Co naplat, na výpravy můžete online chodit až ve čtyřech lidech, přičemž veškeré bitky tak nabírají na daleko větší váze, ačkoliv jsou stále jen tupou rubačkou. Už máte pocit, že se můžete na ostatní spolehnout a pokud komunikujete přes headsety, náramně se pobavíte. Jde jen o to, aby vás kolega pozval do soukromé lobby ve vlastním městě, odkud poté můžete řídit výpravy za plněním jednotlivých questů. Tento obsáhlý a propracovaný systém si samozřejmě vyžádal menší oběť v podobě složitosti a opravdu rozsáhlé nabídky. Chvíli tedy potrvá, než si na vše zvyknete a zjistíte, kde co je. Samozřejmostí je možnost zakládat vlastní zaheslované místnosti tak, aby vás nikdo nerušil. Během vteřiny si navíc můžete pročíst celosvětové příspěvky z jednoho velikého fóra, kde se hráči dělí o své poznatky a zkušenosti a zde právě najdete největší počet rad a užitečných nabídek.

Nyní další, veledůležitý prvek v podobě systému Georama, ve kterém si budujete vlastní město, kterým se poté můžete samozřejmě chlubit, verbovat do něj pracovníky, či pořádat pravidelné srazy přátel. S rostoucí úrovní vašeho města roste i plocha, přes kterou se může rozprostírat, a vězte, že budete bojovat o každý metr čtvereční. Za peníze kupujete domy, pracovní místa jako jsou políčka, rudy kovů, stromy, těžební šachty, prostě vše, kde může někdo pracovat, včetně stánků s předměty, kde můžete sami nakupovat. Nyní se konečně dostáváme k oněm rekrutům a NPC postavám, jež můžete naverbovat do vašeho městečka. Ti zde nejsou k ničemu jinému, než k celodennímu otročení na plantážích, nebo nošení půllitrů vyschlým rytířům. Každý z nich má navíc vlastní specializaci a tak je jasné, že dřevorubce nepošlete do šachty kutat železo. Ač se může na první pohled (poslech, to je jedno) zdát, že je tato featurka naprostou zbytečností, opak je pravdou – čím lepších dělníky naverbujete, tím lepší předměty od nich získáte. Nemusíme poté dále vysvětlovat, že ty můžete v singleplayeru využít například při tvorbě zbraní, nebo unikátních brnění, které jinde nezískáte.

Když byla ohlášená kooperace až 4 online hráčů najednou, mnoho lidí si radostí povyskočilo s podivně mokrým flekem na přední straně kalhot. Při pomyšlení na fakt, že hlavní příběh proběhnete s dalšími přáteli, to prostě jinak nejde. Pravda je bohužel taková, že plnit můžete jen questy, které nakoupíte u obchodníků, čímž se myslí zejména přenášení věcí v určitém časovém limitu, eliminace nepřátel, nebo eskortování spřátelených postav s tím, že vás pokaždé na konci čeká boss. Takto fungují všechny questy a ačkoliv ve větším počtu hráčů zabaví, mohly by být zpracovány daleko lépe a pečlivěji. Tak jako tak, za plnění úkolů získáváte další body a roste váš Guild rank, což je vlastně hodnocení vašeho postavení ve společnosti. Jsme opět u těch čísel – hra je opravdu stavěná jen na číslech? Ne, jen je v nich efektivně obalena. Ke komunikaci také slouží vestavěný Log, kde se hromadí jednak historie konverzací, tak tabulka s textem, nebo předdefinovanými frázemi, jež můžete během vteřiny použít – tak jak je to k vidění například u MMORPG.

Při hraní White Knight Chronicles zažijí majitelé PS3 hned několik pocitů, při kterých si budou připadat jako dnešní vyhlášená EMO mládež z Václaváku. Vzhledem k omezenému počtu JRPG titulů na dané platformě budete minimálně zpočátku prožívat menší euforii. Příroda je nádherná, příšery uspokojivé, možností jak se vyřádit opravdu mnoho, následně ovšem přiletí kopí v podobě neuvěřitelné prázdnoty. Vývojáři jakoby chtěli udělat hru propracovanou po všech směrech – jak offline tak online část, místo toho se ale zastavili kdesi na půli cesty v obou faktorech. Hra vás rozhodně uspokojí, hlavní kampaň dá 30 hodin jak nic s tím, že jí můžete opakovat s již získaným vybavením, zkušenostmi a tak podobně. Multiplayer je daleko zábavnější a ve svém jádru nesmírně propracovaný. Jen jej chytit a dotáhnout do konce, jelikož ne všechno působí kompletním dojmem. Tak jako tak, pokud toužíte po povedeném RPG japonského střihu a nebojíte se sáhnout po materiálu, který nemá v názvu Final Fantasy, rozhodně se WKCH vyplatí. Funguje jako vydatná svačinka, která vás na nějaký čas zasytí. Nikoliv jako ten nedělní oběd, po kterém vás musí babičky odvalit, jak jste přejedení. Rozumíme si, že?