Recenzovaná verze: PlayStation 4

Tomuto dnes již kultovnímu kousku vyčítala kritika svého času mnohé: od zbytečně překombinovaného příběhu, přes minimální inovace v žánru, až po vcelku nepochopitelné startovní nedostatky technického rázu, což udivilo o to více, že The Evil Within zaštítila jako producent Bethesda. Hráči si však hru v průběhu času velmi oblíbili, zčásti i proto, že konkurence v tomto žánru není tradičně už několik let příliš velká a některé série jako je například již zmiňovaný RE prošly evolucí, s níž někteří bytostně nesouhlasí. Kultovního statusu dosáhla hra také z toho důvodu, že vyšla jak na starou, tak i novou generaci konzolí a dokonce také na PC, kde si k ní hráči dokázali nalézt cestu velice rychle. Bylo tedy zřejmé, že je jen otázkou času než se dočkáme plnohodnotného pokračování. O to více, že Mikami se nikdy netajil záměrem vytvořit novou velkou herní sérii, na které by se mohl pořádně vyřádit, když už mu CAPCOM sebral zombíky. 

Mikami si jako každý pořádný Japonec potrpí na symboliku a čísla. Tentokrát se tak spokojil „pouze“ s rolí výkonného producenta The Evil Within 2, aby zkusil Štěstěnu ještě jednou, neboť i u RE série se kdysi podílel na prvním díle jako režisér a na druhém z pozice producenta. Výsledek je obecně znám. RE 2 je zapsán do historie jako jedno z nejkvalitnějších herních pokračování a pevný základ, z něhož celá série těží de facto již téměř dvě desetiletí. Zároveň Mikami záměrně rozhodl, že hra vyjde v Pátek 13., aby tak hráčům pořádně pocuchal nervy hned zkraje. Je to sice poněkud neobvyklé, ale zdá se, že se tento hororový kouzelník zřejmě nebojí téměř ničeho, když vydá hru v den, kdy se řada lidí bojí z pověrčivosti opustit bezpečí vlastního domova. Jak je tedy patrné, sám Mikami tomu chtěl, aby se historie znovu opakovala. A ona se skutečně opakuje, protože The Evil Within 2 je znamenitý přírůstek do žánru, pravděpodobně nejlepší za posledních několik málo let. Pokud by měla hra nějaký přídomek, který by ji nejvíce vystihoval, pak zcela bezpečně: „Větší, lepší a profesionálnější“. Málokdy se totiž stává, že by bylo herní pokračování opravdu téměř ve všem lepší než předchůdce. Obzvláště udivující je skutečnost, že v Tango Gameworks si vzali k srdci téměř všechny kritizované aspekty u prvního dílu a výrazně na nich zapracovali, přičemž okořenili hru i některými moderními a velmi sympatickými prvky.

U The Evil Within 2 došlo k výrazné změně celkového konceptu nejen v oblasti hratelnosti, ale především příběhu. Mikami jako producent povolal k režisérskému kormidlu a scénáři nové lidi ze svého postupně se rozrůstajícího týmu, aby vtiskli hře mnohem osobnější ráz a snažili se při tom smysluplně navázat na původní hru, kde byl příběh poměrně složitý a komplikovaně vyprávěný. Hráč je sice stále vystaven ustavičnému abstraktnímu psychologickému thrilleru, neřku-li v některých pasážích hry i vyloženému psychickému teroru, ale tentokrát dostává i odpovědi, které uvádějí do nového světla i události v Beacon Mental Hospital. Prozrazovat něco z velmi vydařeného příběhu, který tentokrát dostal téměř filmový nádech a je na něm vidět, že byl vytvořen s přihlédnutím k nejmodernějším trendům, by bylo z mé strany prokazováním medvědí služby všem těm, jež si první díl získal svým netradičním pojetím. Navíc je znalost prvního dílu nezbytnou nutností stejně jako obstojná znalost angličtiny, protože příběh je vyprávěn i za pomoci psaných zpráv, jež hlavní postava nachází roztroušené po celém herním světě.

Stačí proto, když uvedu, že se na scénu vrací Sebastian Castellanos, nyní již bývalý špičkový detektiv z Krimson City, jenž se jen stěží vyrovnává se zážitky z ústavu pro duševně choré, a to přesto, že od nich uplynuly už celé tři roky. Jako zlomený muž hledá útěchu v alkoholu, když za ním jednoho večera přijde známá osoba s níž má nevyřízené účty z minulosti, a která mu nabízí šanci nalézt odpovědi i ztracenou dceru Lily. Sebastian tak musí spojit síly s mocnou a nebezpečnou organizací Mobius, jež provádí experimenty s kolektivním myšlením, což je bránou k hybridnímu světu, kde se dokáže zhmotnit zlo v té nejbizarnější a nejděsivější podobě. Příběh je v The Evil Within 2 mnohem rozvětvenější a živější než v prvním díle, neboť propojuje Sebastianův uvěřitelný motiv se snahou početné skupinky postav zastavit nevyzpytatelnou organizaci Mobius. Tvůrci se poučili i ve vykreslení hlavní postavy, jež už není ani tak rozlobeným a zapšklým mužem bez osobnosti, nýbrž skutečným hrdinou, který dobrovolně podstupuje cestu za znovuzískáním svého života a záchranou milované osoby. Ve scénáři se dokonce našel i prostor pro dovysvětlení a rozšíření příběhu z prvního dílu, což nelze hodnotit jinak než pozitivně.

Kritika může tentokrát jenom utřít, protože i když se The Evil Within 2 nevyhne zvolnění tempa v prostřední části způsobené rozlehlostí herního světa, přičemž se tentokrát nedostaví tak charismatický hlavní nepřítel jako byl Ruvik v první hře, udržuje si vysoký standart a v druhé polovině budete doslova hltat každou bravurně zrežírovanou cutscénu, jež vás dovede až k strhujícímu finále, kde možná ukápne nejedna slza. Zachována zůstala i hororová atmosféra, která opět sází nejen na nečekané „lekačky“, děsivá i odpudivá monstra a klaustrofobické situace, ze kterých není úniku, ale také na hrátky s myslí. Často budete vystaveni situacím, u nichž jste neustále konfrontováni s vcelku znepokojující skutečností: jste jen bezbranným návštěvníkem ve světě, kde neexistují žádná pravidla a kulisy se mění vždy tak, že to nikdy nedokážete dopředu odhadnout. Právě tato zvláštní neuchopitelnost je to, co ze série – ano, nyní už můžeme mluvit o sérii - The Evil Within činí tak lákavé sousto pro tu část hororových fanoušků, kteří nehledají žádné opěrné body, ale touží potom, aby byli neustále zkoušeni, protože zlo zde přítomné nemá tvář ani smysl. Je totiž všudypřítomné a nezničitelné.

Ne nadarmo se o The Evil Within říká, že takto nějak by pravděpodobně vypadal Silent Hill, kdyby se k jeho restartování Konami rozhodlo a vsadilo na vizi Hideo Kojimy, který měl podobnou představu, jíž Mikami vložil do vínku své nové značky, tj. pohrávání si se smysly, důvtipné maskování skutečné podstaty a zejména navozování pocitu neustálého nebezpečí a obavy z každého dalšího podniknutého kroku. V The Evil Within 2 tak stejně jako u prvního dílu dostává pojem „survival horor“ kompletní náplň a vzbuzuje v lidech přesně ty emoce, jež vzbuzovat má. Je to temná a násilnická hra, která nikoho nešetří, a jež se nebojí provokovat ani v situacích, kdy je v sázce záchrana malé holčičky z rukou nebezpečných psychopatů.

Jestliže tvůrci u The Evil Within 2 výrazně vylepšili příběh, udrželi si výtečnou hororovou atmosféru, včetně toho, že konečně více rozpohybovali a rozvášnili svého dříve strnulého hrdinu, pak v hratelnosti nastavili laťku kvality nikoli o jednu, ale rovnou o dvě úrovně výše. Středobodem herního světa je fiktivní město Union, které je důmyslně propojeno s většinou lokací ve hře. Je asi celkem zbytečné říkat, že je město přímo zamořeno nepřáteli. Mnohem důležitější je sdělení, kolik aktivit zde na hráče čeká. Když se na letošní E3 borci z Tango Gameworks rozhovořili o tom, že chystají otevřenější prostředí s množstvím nepovinných aktivit, byl jsem osobně trochu skeptický. Avšak musím uznat, že jsem se hluboce mýlil, neboť Union je velké město k prozkoumání, jehož tajemství budete odhalovat ani ne tak v příběhových misích, jež jsou tradičně rozděleny do kapitol, ale během plnění nepovinného obsahu.

Nejste zde totiž sami, protože se ve městě nalézají zbytky původních „obyvatel“, kteří čekají na záchranu a také členové týmu najatého organizací Mobius, jejichž úkolem je poskytnout Sebastianovi důležité informace a nutnou pomoc. V interakci s nimi získává hráč nepovinné úkoly, jejichž odměnou jsou munice, vzácné předměty i zbraně. Díky novince, kterou je speciální vysílačka, může Sebastian nejen odhalit tajné zásoby a označovat místa na mapě, jež jsou poté ve hře zakreslena jako orientační body, ale především dobrat se toho, co se v Union stalo před jeho příchodem. Jelikož je město opravdu rozlehlé, pomáhají při cestování tzv. Safehouse, tj. útočiště, kde lze uložit hru, doplnit zdraví (originálním způsobem, a to skrze popíjení kávy, inu, pravý ex-detektiv) a přesunout se do Sebastianova hlavního útočiště, kde již čeká známá tvář v podobě zdravotní sestry z Beacon Mental Hospital. Ta je jakýmsi spirituálním průvodcem a pomáhá hráči získat nové skilly.     

U The Evil Within 2 totiž zůstal zachován zcela originální způsob vylepšování schopností a dovedností, a to skrze sbírání „mozečků“ v láhvi, de facto zkušenostních bodů, které se vyměňují za zvyšování zdraví, výdrže nebo bojového umění. Oproti předešlému dílu je nyní daleko větší výběr vylepšení. A to není všemu konec! Novinkou je sbírání předmětů, jež slouží nejen k výrobě munice a lékárniček, a to po vzoru The Last of Us – ona se hra vcelku hodně inspirovala konkurencí, např. město Union jako by z oka vypadlo důvěrně známým scenériím ze Silent Hill, a to o inspiraci RE 4 ani nemluvě – ale také k vylepšování rozsáhlého zbrojního arzenálu. Ten zahrnuje nejen obvyklé bambitky, brokovnici a legendární samostříl, ale také například plamenomet, samopal, odstřelovací pušku, atd., včetně celé řady bonusových zbraní, jež se zpřístupní po dohrání hry. Sebastian se může kromě toho vyzbrojit i ryze defenzivními zbraněmi na jedno použití, jež jsou uvedeny do bojové pohotovosti zpravidla ve chvíli, když už se na něj sápe nějaká příšera. Zachováno zůstalo také sbírání tajných klíčů, za něž vám zdravotní sestřička otevře jeden z mnoha sejfů, kde čeká nejedno překvapení. V Sebastianově hlavním útočišti si lze kromě toho prohlížet i vzácné diapozitivy a dozvědět se tak více o příběhu obou her i hlavních postavách. Překvapením, a nutno říci milým, je pak přidání střeleckého questu, který je fanouškům velmi dobře znám právě z RE 4. Rukopis otce RE série se zde zkrátka nezapře. Celkově musím systém vylepšování a dovedností hodnotit nesporně kladně, protože je na jedné straně velmi zábavný, stejně jako na straně druhé nutný, neboť to, čemu musí Sebastian čelit, je pořádná výzva. Všemu samozřejmě vévodí souboje s bossy, které zde dostávají rozměr epických zápasů.

Před vydáním hry sice mezi hráči kolovaly zvěsti o tom, že je The Evil Within 2 snadnější než jeho předchůdce, ale to musím rezolutně odmítnout. Jsou na výběr tři základní obtížnosti (čtvrtá a ultimátní se odemkne po dohrání hry spolu s New Game Plus) a ve všech je nouze o náboje a lékárničky, přičemž jsou zde situace, kdy oponent rozdává na potkání instantní smrt, a to potěší! K obtížnosti přispívají i některé hlavolamy, i když tentokrát jich poněkud ubylo srovnáme-li situaci s prvním dílem. Řadu situací kromě toho lze úspěšně řešit pouze pomalým postupem s využitím všech dostupných stealth prvků, a že jich zde je opravdu hodně: likvidování nepřátel zezadu, ukrývání za předměty, odlákání nepřátel pomocí hluku, apod. Stealth postup hrou je propracovaný a zábavný, už jen proto, že Sebastian se s nepřáteli moc nemaže a drtí je všemi možnými prostředky, což vypadá nejen efektivně, ale i zvráceně přitažlivě. Vzhledem k rozlehlosti a propracovanosti prostředí je tak ve většině případů pouze na hráči, zda-li nepřátele zlikviduje přímým útokem, odláká je pryč či jim to vysvětlí jako pravý chlap zabodnutím nože zezadu do lebky.

Hra tedy umožňuje vcelku velkou volnost v rozhodování i postupu. Klasické příběhové mise zaberou suma sumárum cca 15 - 17 hodin, ale pokud uvážíme veškerý obsah a nepovinné úkoly, dostaneme se klidně i na dvojnásobek, což je u dnešních adventur cifra již poněkud nezvyklá. Životnost hry bude ale mnohem delší, protože po dohrání se odemkne celá plejáda bonusů, a to nejen vyšší obtížnost, New Game Plus a speciální zbraně, ale hráč dostane i velký obnos zkušenostních bodů nebo nové oblečky pro Sebastiana. Opakované hraní je tak velmi pravděpodobné. Už jen proto, že každá vyšší obtížnost zcela mění herní zkušenost a samotný průchod hrou. Jediné, co bych hře v ohledu hratelnosti nepřipsal k dobru, je AI nepřátel, kteří se chovají přesně v duchu TLOU, tedy občas nevidí, když stojíte vedle nich, aby si vás naopak všimli, když jste dobře kryti. Je zvláštní, že toto TLOU svého času nikdo nevytýkal, kdežto u jiných her to byl problém v očích recenzentů téměř vždy. Hmm…

Technická stránka hry je kapitolou sama o sobě. Mnozí si zřejmě vzpomenou na nedoskakování textur u prvního dílu a černé pruhy. To druhé hra naštěstí již neobsahuje, neboť by takovou věc hráči s ohledem na to, že je The Evil Within 2 vyvíjen již na tuto generaci konzolí, jen stěží rozdýchávali. Problém číslo jedna však zůstává, i když v omezené míře a v podstatě pouze u cutscén ze začátku hry, což je zřejmě způsobeno špatnou optimalizací a tím, že tato část hry byla vytvořena až v závěru vývoje. Avšak grafika je vynikající, a to i přesto, že ztvárnění postav a jejich mimika nedosahuje tak úplně nejvyššího dnešního standartu. Obzvláště cutscény jsou parádní, což spolu s detailním prostředím vytváří skvělý dojem. Některé ztvárnění lokací dokonce vyráží dech. Celkový design je též zvládnut s mistrnou grácií. Když zdejší design člověk porovnává například s tím, co CAPCOM předváděl u RE her do vydání sedmého dílu, je to rozdíl prakticky neporovnatelný.

Technické bugy nebo nepřekonatelný problém s kamerou jsem během celé doby hraní zaznamenal jen vzácně a okrajově. Obojí pravděpodobně odstraní budoucí updaty a patche. Podporu pro PS 4 Pro hra (zatím) nenabízí, i tak ale běží v rozlišení 1080p. Soundtrack je klasický „mikamiovský“, tedy šitý přímo na míru hororu. Někdy dlouhé minuty nezazní ani tón, aby se vám vzápětí drala po kůži ponurá a zuřivá melodie, když narazíte na nějakého toho zabijáka, který chce Sebastiana obšťastnit polibkem smrti. Najde se však i prostor pro truchlivé melodie, přece jen se jedná o vcelku dojemné drama o otci snažícím se zoufale nalézt svou dceru. Poklonu si ovšem zaslouží ústřední song známý z oznamovacího E3 traileru, jenž geniálně vystihuje atmosféru a pocity, které The Evil Within 2 přináší. Stejně jako u většiny prvků dříve kritizovaných v prvním díle, tak se v pokračování podstatně zlepšil také dabing, neboť dabéři hlavních postav byli vyměněni a předvádějí tak nyní sympatické výkony. Sebastian proto tentokrát nenašel jen svůj charakter a tvář, ale doufejme, že i signifikantní hlas, který si zapamatujeme.      

Tvrďák Sebastian Castellanos je zpět a tentokrát ve velké formě. Nakopává zadky nejen stvůrám, nad kterými se budou mnohým ježit vlasy hrůzou, ale také konkurenci. The Evil Within 2 je totiž s přehledem nejlepší survival horor roku a pravděpodobně i za posledních pár let. Shinji Mikami a jeho tým dokázal původní nápady dotáhnout ve druhém díle mnohem dále a etablovat tak novou značku na herní scéně, kde může jednoho dne dokonce i konkurovat sérii, které kdysi tak trochu vznikl navzdory. Je však otázkou, jak dále se sérií naložit, protože na stole je nejen pokračování stávajících hrdinů, ale i vytvoření nových postav a čerstvé zápletky odehrávající se v témže univerzu. O všem nakonec rozhodnou fanoušci, od jejichž přijetí hry a jejího netradičního příběhu se bude vše odvíjet. Mikami ale již rozhodl: od této chvíle bude pro mladou hráčskou generaci znám především jako otec The Evil Within, velice kvalitní série, jež nám zatím dělá velkou radost. Uvážíme-li navíc, že hra byla oficiálně představena veřejnosti teprve letos v červnu na E3, přičemž vývojáři dodrželi nejen datum vydání, ale také bezezbytku splnili vše, co slibovali, jedná se svým způsobem o malý zázrak. Nechci být prorokem, ale o téhle sérii v budoucnu ještě hodně uslyšíme. Obzvláště, přichystá-li si na nás Tango Gameworks stejně kvalitní DLC jako u prvního dílu. Dnešní recenzi proto mohu zakončit stejně jako jsem jí také začal. Historie se často opakuje. A tentokrát za to můžeme být jenom rádi...