Recenzovaná verze: PlayStation VR2

Když byla hra Synapse oznámena, zaujalo mnohé hráče kromě výše zmíněného také to, že hlavního padoucha si střihl David Hayter (Solid Snake ze série Metal Gear Solid), kterého doplňuje neméně talentovaná kolegyně Jennifer Hale (Halo série, Mass Effect nebo Metal Gear Solid). I proto jsem se docela těšil na samotnou zápletku hry o sci-fi špionáži, která není ve výsledku špatná, ale bohužel ani skvělá, a docela dost ji podsekává nohy celková předvídatelnost. Věc se má každopádně tak, že hra se zaměřuje na plukovníka Petera Conrada, bývalého agenta tajné organizace Bureau V. Ten zběhl a hrozí tím, že použije biologické zbraně a rozpoutá po světě armagedon. To nemůžete dopustit, a proto se musíte ponořit do jeho mysli a odhalit celé spiknutí.

Synapse je roguelike střílečka z vlastních očí, v níž se musíte pokusit o bezchybný běh skrze osm úrovní, abyste se dostali do finále. To se lehce řekne, než udělá, protože překážkou jsou v každé úrovni protivníci, kteří se vám ve snažení snaží všemi možnými prostředky zabránit. Ovlivnění roguelike žánrem je očividné, ale vývojáři nechtěli, abyste, když selžete, neustále začali od nuly. Jak totiž hrajete, je naprosto klíčové plnění nejrůznějších výzev, které si můžete prohlédnout před každým dalším runem. Ty většinou spočívají v likvidaci určitého počtu protivníků různými způsoby, případně dostání se do určitého bodu. Za jejich plnění pak hra odměňuje speciálními body, které je možné investovat do různých vylepšení, které se při dalších pokusech rozhodně neztratí. Pouštět se do nich s vyšším počtem zdraví, více náboji, možností nakupovat silnější zbraně a tak dále je určitě příjemné a dává daleko větší šanci na následný úspěch.

Společně s tím, že se i učíte, jak protivníky přechytračit a navíc poznáváte jednotlivé úrovně, není Synapse nějak přehnaně obtížná hra, která by frustrovala a nutila vás řvát a mlátit kolem sebe vším, co máte v rukou, jako to umí jiné podobné roguelike záležitosti. Nehledě tedy na to, že základní herní smyčka má pevné herní základy, je dobře vymyšlená, zábavná a svým způsobem návyková. Já sám jsem se přistihl u toho, že jsem si šel dát kolikrát jen jeden run, ale když jsem pak headset sundal, uběhly mezitím dvě nebo někdy i tři hodiny.

Synapse je určitě fajn střílečka pro virtuální realitu s dobře nastavenou smyčkou, v níž můžete likvidovat protivníky pistolí, Uzi samopalem nebo později i granátometem. Co se týče prostředí, většinou se pohybujete ve značně stylizovaných úrovních inspirované virtuální realitou, jak ostatně napovídají i obrázky nebo ukázky vložené do článku. Úrovně vypadají dle mého názoru pěkně, mají solidní design a vývojáři určitě odvedli při jejich návrhu slušnou práci. Jen je trochu škoda, že připravili jen pár úrovní, které neustále točí dokola. Do podobné hry by se hodily spíše procedurálně generované úrovně, aby byly při každém novém pokusu trochu jiné a hráč neměl pocit určité repetetivnosti. Ten se zde po několika pokusech bohužel dostavuje.

Každopádně se ještě vrátím k přestřelkám s protivníky. U nich bych ocenil, kdyby zbraně byly o něco přesnější a měly větší aim asistenta, protože kolikrát jsem střílel dost mimo i třeba na krátkou vzdálenost. Je to o to vtipnější, když navíc zbraně mají laserový zaměřovač, ale ani ten kolikrát nepomáhá, abyste trefili cíl. Co ovšem potěšilo, je pěkně řešené nabíjení. Pokud vystřílíte náboje, je nutné jen znovu zasunout zásobník. A to buď druhou rukou nebo třeba o zeď nebo překážku, což je pěkný detail.

Zatímco přestřelky s protivníky jsou celkem standardní na žánr, největším lákadlem hry Synapse je využívání telekineze skrze levou ruku, a zde i své slovo řekne dobré využití senzorů, které sledují oči. Telekinezi získá hlavní hrdina celkem záhy a může skrze ni můžete přesouvat bedny, kterými je možné likvidovat protivníky či se jimi krýt před jejich palbou. Také můžete házet výbušné sudy, případně posouvat plošinky/výtahy a dostávat se do jinak nedostupných míst. Později je možné se naučit i házení granátů nepřátel zpět či přímo házení se samotnými protivníky. Tato schopnost následně dělá docela lehkou procházku i hraní na vyšší obtížnosti. Základní mechanika využívání telekineze je každopádně opravdu zábavná, intuitivní a hru krásně oživuje a odlišuje od jinak standardní střílečky. Je její největší hvězdou a chvilkami jsem si trochu připadal jako rytíř Jedi, jen jsem neměl v druhé ruce světelný meč ale klasickou zbraň. Co bych si ovšem určitě dokázal představit, je ještě více možností, jak interagovat skrze telekinezi s prostředím. Snad příště, pokud se vývojáři pustí třeba do druhého dílu.

Během hraní jsem byl docela překvapen, že hra nemá rozmanitější druhy protivníků. Základní typy vojáků s pistolemi nebo samopaly doplňují jejich kamikadze výbušní kolegové, no a ve druhé polovině pak dojde i na létající vojáky či velké tlusté neřády s kulomety, jímž je nutné nejprve telekinezí zlikvidovat těžké brnění. Větší rozmanitost protivníků by hře určitě prospěla, stejně jako jejich lepší umělá inteligence. Ačkoliv protivníci jsou docela přesní, někdy až moc na můj vkus, mají také tendenci se neustále o vše zasekávat, případně zmateně běhat po úrovni. Také po většinu času nejsou moc aktivní, pokud nepočítám výbušný druh, takže si drží odstup a nesnaží se hráče nijak obklíčit. Ano, vzhledem k velkému počtu protivníků v relativně malých úrovních jsou střety hektické, vlastně jsem se po většinu času bavil. I proto pak některé nedostatky zamrzí o to více.

U hry Synapse se nepočítá s tím, že dá hráč bezchybný běh hned na první pokus, a i ten druhý je těžkým oříškem. Hra je o učení se a postupném odemykání upgradů, které dělají běhy o něco snazší a vydláždí cestu k finále. Mě se po několikátém pokusu podařilo dostat do finále za zhruba hodinu, ale herní čas byl samozřejmě daleko delší, vzhledem k opakování, s čímž se u roguelite her počítá. I tak bych si dokázal představit, že hra bude o něco delší a nabízet i něco po dohrání, proč se k ní vracet. Ano, odemkne se ještě těžší obtížnost, kterou vývojáři doporučují také proběhnout, aby byl doplněn příběh, ale ta sama o sobě moc nemotivuje dál pokračovat v hraní. Zvláště, když úrovně jsou pořád stejné a nejsou procedurálně generované, což je docela škoda u takové hry. Znovuhratelnost je tedy hodně diskutabilní a jsem toho názoru, že většina hráčů hru jednou dohraje a následně ji s největší pravděpodobností na čas odloží.  

Pokud něco mohu bez debat pochválit, je pěkná stylizovaná vizuální stránka hry, která se mi líbila už z ukázek a nic se nezměnilo ani při samotném hraní. Pěkné jsou i různé efekty, hra je pěkně vyhlazená a vypadá silně nadprůměrně. Oceňuji i dobrou optimalizaci. Nahrávací obrazovky ve hře prakticky nejsou díky rychlému SSDčku konzole PlayStation 5 a nesetkal jsem se s žádnými problémy. Co musím také zmínit, je dobré využití haptiky i adaptivních spouští (třeba u používání telekineze lehčím stiskem jen sud chytíte, promáčknutím pak odpálíte) a přímo skvělé je využití senzoru pro sledování pohybu očí. Skrze telekinezi totiž vždy uchopíte předmět, na který se podíváte, ale využitá je tato technologie i pro snazší pohyb po nabídkách s upgrady a výzvami. Synapse je konečně hra, v níž jsou senzory pro sledování očí chytře využity a mají vliv přímo na hratelnost. Snad bude takových her do budoucna více.

Synapse je rozhodně kvalitní a hlavně zábavná roguelike střílečka pro virtuální realitu, jejíž hraní jsem si užíval, ale bavil bych ještě více, pokud by se vývojářům povedlo přinést zajímavější příběh a dotáhnout některé prvky, ať už je to umělá inteligence protivníků či jejich rozmanitost, a to samé platí i pro levely, v nichž se vše odehrává. Těch je jen pár, a ačkoliv mají slušný design, rychle se ohrají. Pokud máte PlayStation VR2, nákup mohu rozhodně doporučit, věřím, že se budete bavit stejně dobře jako já, ale rozhodně Synapse není hrou, kvůli níž byste měli běžet do obchodů koupit samotný headset. A je to vlastně škoda, protože potenciál na to tu byl.