Recenzovaná verze: PlayStation 5

Pořád si pamatuji, že první oznamující trailer nebyl špatný a určitě dokázal slušně navnadit. První záběry z hraní už ale tak dobře nevypadaly, a když bylo oznámeno, že Suicide Squad: Kill the Justice League je jednou z dalších live service her, dost tato skutečnost fanoušky Batmaní trilogie zklamala, a to i navzdory skutečnosti, že s ní sdílí stejné univerzum. Na začátku minulého roku přišla prezentace State of Play, věnovaná kompletně této komiksové novince, která vůbec nepřesvědčila. Na vývojáře se snesl obrovská kritika ze strany fanoušků, což následně vyústilo v roční odklad a oznámení, že po vydání bude dostupný update, po němž bude možné hrát celou kampaň kompletně offline, aby si mohl naprosto každý užít příběh. Já jsem ke hře popravdě tak skeptický nebyl, ačkoliv jsem byl opatrný, protože vytvořit dnes fungující a dlouhotrvající live service hru, není vůbec nic jednoduchého. Ostatně třeba Sony by mohla v těchto týdnech vyprávět, přičemž těch vyloženě úspěšných live service her je opravdu jen pár. A mezi nimi určitě není dnes už zemřelá komiksovka Marvel's Avengers od Crystal Dynamics. Nechť je jí země lehká. Po ročním odkladu je Suicide Squad: Kill the Justice League konečně tady, takže jsem se mohl podívat na to, jestli dopadne stejně nebo nakonec jde o dobrou hru, která veškeré kritiky umlčí.

Buď zemřete jako hrdina, nebo žijete tak dlouho, až se z vás stane padouch.

Jak už jsem naznačil výše, hra Suicide Squad: Kill the Justice League se odehrává ve stejném univerzu, které studio Rocksteady vytvořilo pro svoji Batman: Arkham sérii. To ale neznamená, že by si ji neužili ani naprostí začátečníci, kteří Batmany nehráli, protože na předchozí události moc nenavazuje, spíše jen občas něco dovysvětlí nebo něčím pomrkne na fanoušky. Také se z Batman: Arkham série vrací některé postavy, nejen tedy samotný Batman, ale i třeba Oswald Cobblepot jako Tučňák. Hra Suicide Squad: Kill the Justice League se tentokrát neodehrává v ponurém Gothamu, ale ve městě Metropolis, kde má vše pod kontrolou Superman. Tedy, měl. Hned na začátku si totiž město podrobí padouch Brainiac, který navíc některé hrdiny z Ligy spravedlnosti zotročí, aby mu v jeho plánech pomáhali. I proto se Amanda Waller (hraje jí Debra Wilson) rozhodne k zoufalému kroku, a to obrátit se na jedny z největších zločinců, které má k dispozici, aby využili svých schopností a zběhlé hrdiny zlikvidovali. Mezi nimi je Kapitán Boomerang, pravá ruka Jokera v podobě Harley Quinn (hraje ji fantastická Tara Strong), King Shark a Deadshot, kteří mají pádný důvod pomoci. Do hlav jim je implementována bomba, a pokud neuposlechnou, zbude z nich mastný flek.

Ačkoliv základní premisa příběhu je celkem jednoduchá a jasná, musím říci, že zápletka není špatná, vlastně mi přišla docela v pohodě a užil jsem si ji, a to i díky dobrému humoru, kterým vývojáři nešetří a starají se o něj převážně hlavní protagonisté. Ten je navíc vždy dobře mířený a nepůsobí kolikrát trapně jako u Marvelu. Co bych ale trochu vytkl scénáři, je skutečnost, že se vývojáři nevěnují hrdinů z Ligy spravedlnosti a moc podrobností o nich během hry nepadne. Hlavně informace o tom, kým byli, než se stali posluhovači Braniaca. A vlastně mi i trochu vadí Batman (zahrál si ho naposledy Kevin Conroy), a to přesně tím, jak je zde vyobrazen a jaký osud ho nakonec stihne. I ke skutečnosti, že jde o stejného Batmana, který se objevil v sérii Batman: Arkham, přičemž poslední díl byl jeho pěkným zakončením. Už tu proto být nemusel, a to, jak dopadl, je opravdu hodně kontroverzní, a nedivím se, že fanoušci z toho nemají moc velkou radost.

Ze čtyř padouchů/hrdinů mi před vydáním nejvíce byla sympatická Harley Quinn, která pokračuje ve svém vývoji ze série Batman: Arkham, což je pěkné pomrknutí na fanoušky. Ostatní postavy mi moc neříkaly, a možná i proto jsem rád, že jsou nakonec kvalitně napsané, zahrané a mají i nadprůměrný dabing, a vlastně jsem si je proto během hlavní kampaně hodně oblíbil. Krásně se navíc doplňují. Po této stránce odvedli vývojáři hodně dobrou práci, za kterou si zaslouží maximální uznání. Stejně kvalitní péče byla ovšem věnována i dalším postavám, které během hlavního příběhu potkáte a hrají větší nebo i menší roli.

Možná si nyní říkáte, že když příběh neurazí, postavy jsou opět dobře zahrané a filmečky kvalitně zrežírované, tak to vlastně nakonec dobře dopadlo. No, ne úplně, protože pokud něco neuvěřitelně podkopává Suicide Squad: Kill the Justice League nohy, je to samotná live service struktura hry. Od první okamžiku je vidět, že vývojáři nemají s takovým typem hry zkušenosti a možná ani kapacity, a podle toho to taky dopadlo. A to se nejvíce odrazilo na obsahu. Pokud čekáte, že hra nabídne klasickou kampaň, kterou bude možné projít s kamarády, docela dost se spálíte. Klasické mise, jaké nabídly původní hry s Batmanem, případně nabízí jiné live service hry jako Destiny nebo The Division, aby uvedly do svého světa, zde bohužel nenajdete. Místo nich budete plnit jen několik dokola opakujících se nudných a nezajímavých úkolů. Přitom se nedá říci, že by hra Suicide Squad: Kill the Justice League nebyla ambiciózní nebo málo originální. Naopak, některé věci jsou zajímavě vymyšlené, ale prakticky nic není dotaženo do spokojenosti hráčů. Ať už těch, kteří si chtějí užít jen hlavní příběhovou linku, tak ani hráčů, kteří si chtějí po Destiny zahrát nějakou jinou podobnou hru.

Vrátím se ke kampani, v níž opravdu zajímavou herní náplň nenajdete. Místo klasických misí neustále bráníte kytky Poison Ivy nebo případně servery, jindy zachraňujete vojáky a odnášíte je do připravovaného autobusu. Také tu je ničení inkubátorů, případně doprovázení vozidla, které bráníte před útoky protivníka. A tyto úkoly plníte neustále dokola, přičemž když je dokončíte, posbíráte XPčka a dostanete herní měnu, materiál nebo klasický loot. Mezi tyto úkoly vývojáři nastrkali filmečky, aby posunuli příběh dál, a sem tam dali souboj s bossem. Bossové jsou samozřejmě členové Ligy spravedlnosti, ale ani zde se vývojáři zrovna nepředvedli. Jde o naprosto rutinní střety, které nejsou ničím zajímavé a už vůbec ne zábavné. Některé jsou i dost frustrující, nehledě na to, že vypadá prostě blbě, když Supermana ve výsledku ustřílíte kulometem. Haló, jsem tu jenom já, komu to připadá prostě špatné? U soubojů s bossy asi každému ukápne slza při vzpomínce, jak úžasné měla tyto pasáže původní Batman: Arkham trilogie. V Suicide Squad: Kill the Justice League působí bossové jako parodie. I proto jsem byl docela rád, že jsem celou příběhovou kampaň dohrál za nějakých deset až dvanáct hodin.

U většiny live service her dohráním hlavní kampaně vše teprve začíná, a většinou čeká na hráče celá řada dalšího zajímavého obsahu, kvůli němuž je pak motivace hnát se za lepším vybavením. U Suicide Squad: Kill the Justice League je tomu ale přesně naopak, protože jakmile dohrajete příběhovou linku, uvidíte téměř vše, co hra nabízí. Můžete si dát pár výzev pro Hádankáře nebo mise pro postavy, které si časem spřátelíte, a budou vás podporovat. Tyto mise většinou spočívají v tom, že musíte určitým způsobem likvidovat nabíhající vlny protivníků. No a pak můžete plnit speciální těžké engamové Incursion mise na vyšší obtížnosti, které vás přesunou do jiné dimenze. V nich ovšem plníte pořád ty stejné úkoly, které jsem zmínil výše (bráníte kytky Poison Ivy nebo případně servery, zachraňujete vojáky a odnášíte je do připravovaného autobusu či ničíte inkubátory), přičemž jejich hraním si pak postupně odemykáte vyšší obtížnosti a šanci na lepší loot. Tato smyčka bohužel moc zábavná není a rychle se ohraje. Navíc vývojáři postup zpomalují skutečností, že na Incursion potřebujete speciální měnu Promethium, a tu získáte tím, že budete v normálním světě plnit znovu stejné aktivity neustále dokola. Těžko říci, jestli endgame dramaticky vylepší další sezóny, ale zatím je tato nabídka v Suicide Squad: Kill the Justice League značně omezená a hlavně nudná.

Už v tutoriálové úvodní části si budete moci osahat všechny hratelné antihrdiny. Každý, ať už to je Kapitán Boomerang, Harley Quinn, King Shark nebo Deadshot má docela odlišný pohyb po městě. Zatímco Deadshot má svůj jetpack, s nímž dokáže chvilku létat, Harley Quinn využívá pro přesun dron s kotvičkou, kterou se navíc může přitahovat na blízké římsy. Kapitán Boomerang mi přišel se svým teleportačním bumerangem trochu neohrabaný, ale nakonec se stal oblíbencem pro přesun po městě. Naopak Shark, jenž umí jen dlouze skákat, mi moc zajímavý nepřišel a jeho pohyb je asi nejvíce krkolomný. Kromě pohybu má každý padouch svůj unikátní útok na krátkou vzdálenost, pomocí něhož je možné z protivníků dostat dílky štítu pro doplnění, a několik skillů, které postupně můžete odemykat za levelování a získané body zkušeností.  RPG prvky tu tak nechybí.

Na papíře určitě vypadalo dobře mít čtyři na první pohled dost odlišné hrdiny, ale ve výsledku musím říci, že zase tak moc odlišní nejsou. Vlastně jsou prakticky stejní, protože ať už si vyberete jakéhokoliv, akce se vždy točí primárně kolem střílení ze zbraní, které budete postupně získávat skrze loot. Hrdinové tak mají dost podobný soubojový systém, ačkoliv v úplných menších detailech se liší, a to je obrovská škoda a tak trochu promarněný potenciál, protože třeba mistrné ovládání palných zbraní bych čekal určitě jen u Deadshota, ale ne u Sharka nebo Harley Quinn. U nich bych spíše čekal nějaké zbraně na krátkou vzdálenost a velké množství komb, ale bohužel. Vývojáři se rozhodli jít jinou cestou. I proto je výběr z větší části jen o tom, s kým více sympatizujete, než že byste chtěli více experimentovat a hrát chvilku trochu odlišně.  

Co má ale Suicide Squad: Kill the Justice League povedené, je samotný arkádový gunplay a vůbec dobrý pocit ze střelby, ale také možnosti v likvidaci protivníků. Líbí se mi, že kromě palných zbraní je i možnost házet granáty, případně útok na krátkou vzdálenost, kterým je možné protivníkům rozbít štít. Tento útok na krátkou vzdálenost slouží i pro doplnění zásob. Když totiž protivníkovi střelíte do nohy, zmodrá. V takový okamžik můžete stisknout R2 na útok na krátkou vzdálenost, čímž ho dorazíte a následně z něj vypadnou štíty i náboje. Pro tento systém se očividně nechali vývojáři inspirovat posledními díly DOOMa, a i zde funguje více než dobře. Z jiných akčních her si vývojáři zase vypůjčili vyhýbání se útokům protivníka skrze kotoul. Také je možné silné útoky protivníků blokovat speciálním výstřelem. Pochválit musím i ovládání, s nímž jsem neměl žádný problém. Je intuitivní a dobře namapované na gamepadu. Zatímco samotný soubojový systém je kvalitní a dobře navržený, je škoda, že protivníci moc nápadití nejsou. Většinou jde jen o jeden druh Brainiacových přisluhovačů, jen sem tam se do všeho připlete nějaký ten silnější troll či helikoptéra. Umělá inteligence je spíše průměrná. Protivníci rozhodně vzbuzují více respektu svým počtem, zvláště na vyšší obtížnosti, než umělou inteligencí.

Jak jste asi pochopili, Suicide Squad: Kill the Justice League můžete hrát celý sólo nebo v kooperaci až s dalšími třemi kamarády nebo hráči. Pokud hru zapnete sólo, nebudete sami, ale budou vás doprovázet boti. Ti sice střílí po protivnících, snaží se zapojit do akce, ale složité kousky nesvedou. Jsou tak jen základním doprovodem. Až v kooperaci pak zábava stoupá, zvláště když si můžete s kamarády rozdělit úkoly. Ještě stojí za zmínku, že když hrajete sami, můžete mezi misemi přepínat padouchy. Navíc občas hra naservíruje úkol, v němž má výhody určitý padouch, takže je lepší na něj přepnout. Nehledě na to, že dokončením úkolu za něj pak získáte více XP bodů. Tím tak hra trochu i nutí sólisty, aby si vyzkoušeli hraní za více postav a nesoustředili se jen na tu svoji oblíbenou.

Zatím jsem se vůbec nedotkl lootu. Přitom jde o docela důležitou součást hry, protože Suicide Squad: Kill the Justice League je klasická lootovací střílečka jako Borderlands nebo Destiny. Za plnění misí budete získávat nové zbraně různé rarity, které si následně můžete modifikovat, točit v nich perky případně vizuálně zkrášlovat o přívěsky a tak dále. Zbraní je jen pár druhů, většinou budou padat pistole, brokovnice, samopaly a sniperky, ale každá se samozřejmě liší svoji silou, vlastnostmi i perky. Ty jsou většinou spíše standardní, něco originálnějšího, co by nebylo možné v jiných lootovacích střílečkách vidět, zde bohužel nenajdete. A vlastně ani nečekejte, že zbraně a jejich perky budou tak rozmanité a zábavné, jako třeba v Bordelands nebo Destiny.

Kromě klasických zbraní padají i různé typy granátů, ale i modifikátory, s nimiž je možné vybraného padoucha dále vylepšovat a dodávat mu na síle, aby v endgamových misích na těžší obtížnosti měl větší šanci přežít. Zbraně a další vybavení nemusíte získávat jen z misí, ale můžete si ho vyrobit u Tučňáka, jenž tu zastává funkci jakéhosi obchodníka. Trochu rozdíl od původní Batman: Arkham trilogie, kde byl mafiánským bossem. Možná i proto mám problém s tím, jak je tu ztvárněn. To vývojáři nemohli najít někoho, kdo by se pro tuto roli hodil více? Co mi ovšem přišlo v pořádku a docela propracované, je možnost skládat různé odlišné buildy. V tomto má Suicide Squad: Kill the Justice League docela slušnou hloubku, dokonce větší než některé konkurenční lootovací střílečky.

Když je live service hra spuštěna v ne zrovna ideálním stavu, pořád se z toho může dostat, pokud vývojáři poslechnou zpětnou vazbu od hráčů a ty nejdůležitější problémy opraví. Viz třeba pirátský Sea of Thieves od Rare, který vyšel před několika lety v dost možná ještě horším stavu než nyní recenzovaný Suicide Squad: Kill the Justice League. Je ovšem otázka, jestli vývojáři z Rocksteady k tomu budou mít příležitost, když Warner Bros. do vývoje investoval už nyní nemalé peníze, které se zřejmě v brzké době jen tak nevrátí, pokud vůbec někdy. Co je ale pro případný úspěch live service ještě důležitější než start, je kvalitní pravidelný nový obsah. Své o tom určitě ví v Bungie, Epic Games i Crystal Dynamics, jehož Marvel's Avengers právě tady nepěkně narazil. Ono servírovat neustále nový obsah není nic jednoduchého a vyžaduje to nejen hromadu peněz, ale také armádu vývojářů. A pak stačí jedna špatná sezóna, která může vyústit v propouštění.

Pro Suicide Squad: Kill the Justice League mají vývojáři zatím naplánovány čtyři sezóny. Už v březnu se do hry dostane nový hratelný hrdina v podobě Jokera. Pokud jste hráli Batman: Arkham, tak určitě víte, že tento velký padouch svět už opustil, ale to vývojářům nebrání, aby přivedli jiného. Společně s ním se pak do hry dostane i nový boss, nové zbraně, nová lokace i dvě příběhové epizody. V dalších sezónách pak budou vývojáři přinášet další hratelné padouchy, zbraně, nové aktivity, nová prostředí a tak dále. Je třeba nutné dodat, že tento dodatečný obsah má být zcela zdarma, což je určitě skvělé rozhodnutí vývojářů. Na čem ale budou tedy vydělávat? Především na nových skinech, kterých je už nyní v herním obchodě docela dost a prodávají se celkem draho za prémiovou měnu. Sluší se ale napsat, že do skinů vývojáři nikoho nenutí a je jen na každém, jestli ho hra baví natolik, že si zakoupí nějaký pěkný obleček pro svoji oblíbenou postavu, který není tak obyčejný a běžný v rámci kooperačních seancí.

Ačkoliv to z obrázků a třeba i videí nemusí vypadat, Suicide Squad: Kill the Justice League je vizuálně docela působivá akční hra. Hlavně ústřední čtyřka padouchů společně s oblíbenými hrdiny DC světa má maximální míru detailů, přesvědčivé animace a přímo fantastickou mimiku obličeje během filmečků, jednu z nejlepších, jakou je možné v současnosti ve videoherní produkci vidět. Špatně nevypadá ani samotný svět, hlavně dohled je delší než v minulosti u Batman: Arkham, ale sem tam je možné si všimnout několika kompromisů, které ale lze docela snadno odpustit, protože je vývojáři vynahrazují pěknými efekty i dobrým nasvícením jednotlivých scén. Po technické stránce opravdu nevím, co bych Suicide Squad: Kill the Justice League vytknul, protože je vidět, že jde o velkou a drahou AAA hru, za níž stojí zkušené studio s kvalitními grafiky a animátory.

Pokud je něco, z čeho jsem byl během hraní Suicide Squad: Kill the Justice League vyloženě příjemně překvapen, tak je to, jak hra dobře běží na konzoli PlayStation 5. Možná si někteří z vás vzpomenou na nepříliš povedenou kooperativní akční komiksovku Gotham Knights z roku 2022, která nevypadala nějak extra, navíc běžela na současném hardwaru jen ve 30 snímcích. I proto jsem moc nečekal, že hra Suicide Squad: Kill the Justice League, která vypadá mnohem lépe, je live service záležitostí a v jejím světě se toho děje mnohem více, poběží po celou dobu v naprosto stabilních 60 fps. Je vidět, že je to vždy i o použitém enginu a šikovnosti vývojářů než v omezené v podobě hardwaru současných konzolí. Během testování jsem si opravdu viditelného propadu nevšiml, dokonce jsem nebyl otravován žádným velkým bugem nebo chybou. Musím říci, že vývojáři z Rocksteady nelhali v tom, že je Suicide Squad: Kill the Justice League doposud jejich nejlépe optimalizovanou hrou.

Když se na Suicide Squad: Kill the Justice League v posledním roce snesla obrovská kritika, byl jsem relativně v klidu, zvláště když došlo k velkému odkladu. Pořád jsem tak nějak věřil, že by vývojáři mohli překvapit. Ostatně poslední ukázky dle mého názoru zase tak špatně nevypadaly a v seznamu nejočekávanějších her letošního roku jsem dokonce zmínil, že by mohlo jít o černého koně, který nakonec všechny překvapí. To se ale nestalo, protože veškerá kvalitní práce scénáristů, designérů a grafiků přišla vniveč kvůli live service struktuře a nudnému a nezajímavému obsahu, který se projeví už záhy po rozehrání hlavní příběhové kampaně a táhne se hrou po celou dobu. V Suicide Squad: Kill the Justice League se sem tam objeví genialita studia Rocksteady, které prakticky položilo základ pro moderní akční hry ze třetí osoby, ale to je následně smeteno velkým množstvím přešlapů. Suicide Squad: Kill the Justice League je první velké zklamání letošního roku, které opravdu hodně bolí. Zvláště v době, kdy jeden malý průšvih může ohrozit budoucnost studia. A tenhle průšvih je přímo kolosální.