Recenzovaná verze: PlayStation VR

Protože mám v posledních letech rád multiplayerové akce, na Rigs Mechanized Combat League jsem byl opravdu zvědav, zvláště když za ním stojí vývojáři ze studia Guerrilla Cambridge, kteří v minulosti vytvořili povedené a hlavně mé oblíbené hry jako MediEvil, 24: The Game, Primal nebo Killzone: Mercenary. Už na začátku mohu říci, že se jim pokus přenést oblíbený žánr pro více hráčů pro virtuální realitu celkem povedl a máme tu už od prvního dne solidní zábavnou střílečku. Pokud tedy přetrpíte docela podrobný, ale zdlouhavý tutoriál, který se vám automaticky po prvním zapnutí spustí. Ten trvá zhruba hodinu a dokázal bych si představit, že by byl kratší, na druhou stranu vám alespoň představí jednotlivé herní režimy, ovládání a rovněž i třídy jednotlivých bojových robotů, kolem nichž se vlastně celá hra točí.

Nyní už ale k tomu, o čem vlastně a hlavně co Rigs Mechanized Combat League je. V základu se jedná o rychlou týmovou střílečku 3 na 3, v níž sedíte v kokpitu bojového robota, určeného pro arénové sporty budoucnosti. Jeho ovládání je docela intuitivní, běháte klasicky levou analogovou páčkou, rozhlížíte se a zaměřujete buď pohybem své hlavy, což mi přišlo daleko intuitivnější a přesnější, ale také můžete zvolit klasický způsob, a to zaměřování pomocí druhé analogové páčky. Každopádně přesné a dobře vyladěné ovládání s nulovým zpožděním má velký vliv na to, že jsem si mohl hraní užívat a hra se tak dobře hraje.

Nejprve máte na výběr čtyři základní roboty ve čtyřech třídách - Hunter, Mirage, Tempest a Sentinel, ale následně si hraním budete moci odemknout celou řadu dalších robotů, kteří se pochopitelně liší nejen zbarvením, ale také palebnou silou, případně dalšími zajímavými vlastnostmi. Každá třída robotů se pak hodí na trochu odlišný styl hraní, jedni dobře brání a podporují ostatní na bojišti, další pak jsou menší, ale umí lépe skákat a jsou vůbec agilnější, takže určitě stojí za vyzkoušení, jaká třída vám padne nejlépe. Každý robot má pak na bojišti ještě tři mody, ve kterých může fungovat, jeden mu dává větší rychlost, druhý větší palebnou sílu a třetí je rovněž důležitý, protože umožňuje jeho opravu. Mezi jednotlivými módy je jednoduché přepínat, ačkoliv na začátku se musíte naučit mezi nimi automaticky a intuitivně přepínat dle situace. Odemknutí všech robotů vyžaduje vyhrávání zápasů a získávání peněz, což trvá docela dlouho, takže nečekejte, že byste si vše odemkli během prvních pár hodin.

Když projdete tutoriál, můžete se pustit buď do jakési příběhové kampaně nebo online multiplayeru. Začnu kampaní, v níž si nejprve vyberete tým, a následně se s ním pokusíte udržet na špici tabulky a sem tam vyhrát nějaký ten šampionát. Celá kampaň postupně točí jednotlivé herní režimy, k nimž se ještě dostanu. Je tedy dobře namíchána a nestalo se mi, že bych se nějak nudil, navíc pozdější zápasy jsou hodně napínavé, protože proti vám stojí celkem dobrá umělá inteligence, která málokdy chybuje. Abyste měli na bojišti šanci, musíte si postupně stavět tým z lepších hráčů, kteří se vám odemykají, jen tak máte šanci uhrát nějaký zajímavější výsledek. Kampaň dokáže udržet po několik hodin, navíc si v ní odemknete nové roboty a další věci, které následně využijete v tom hlavním.

Je třeba říci, že celá kampaň, ačkoliv je solidní, slouží jako takový větší tutoriál pro multiplayerová klání, v nichž změříte síly s ostatními hráči. Rigs má v základu tři herní režimy, mohlo jich být více, stejně jako map, které mají sice pěkný a plně funkční design, ale spočítáte na prstech jedné ruky. Každopádně Team Takedown je jakási obdoba režimu team deathmatch, takže musíte jen likvidovat protivníky, kteří se vám postaví do cesty. Zajímavější a asi nejvíce na spolupráci týmu svázaný je režim Endzone, což je jakási obdoba amerického fotbalu. Úplně na začátku se objeví uprostřed mapy míč, o který se musíte porvat, a ten následně dostat do branky soupeře. Když se tak stane, protivník ve druhém kole získává míč automaticky a vy ho musíte zastavit, pochopitelně to tak je i obráceně, když nejprve skóruje protivník. Poslední režim Power Slam je asi nejnapínavější, protože se v něm nejprve musíte přes sbírání orbů a zabíjení protivníků dostat do speciálního Overdrive módu, díky němuž můžete proskočit bodem uprostřed mapy a tím skórovat, v čemž vám budou chtít protivníci pochopitelně zabránit.

I když má Rigs zatím jen tři herní režimy a omezený počet map, neřekl bych, že jde o vyloženě problém, i když by jich pochopitelně mohlo být více, protože i s málem si můžete užít spoustu hodin skvělé zábavy, ale jen ve chvíli, kdy se spojíte s jinými hráči. A to je bohužel problém. V současnosti Rigs hraje příliš málo hráčů, takže čekací doby, než vám to nějakého hráče dohodí, jsou opravdu dlouhé, a kolikrát vám i tak pak hra dohodí umělou inteligenci, abyste vůbec mohli hrát a nemuseli dále hledět na vyhledávání. Snad se v následujících týdnech počet hráčů rozroste, protože Rigs má opravdu velký potenciál a v základu se skrývá onen velký důležitý titul pro PlayStation VR. Pokud ale máte dalších pět kamarádů, nemusíte toto řešit, můžete si užít hraní s nimi díky možnosti vytvářet soukromé zápasy, ať už 1 na 1, kdy doplní zbylá místa umělá inteligence, tak 3 na 3.

Kromě neustálého zlepšování se, máte motivaci pokračovat i díky velkému množství robotů k odemknutí, případně spoluhráčů, rovněž vývojáři připravili i kosmetické věci jako helmy, kombinézy a další skiny, takže toho hra nabízí hodně, co můžete hraním získat. Když vás omrzí hraní v jednom a na multiplayer se nebudete cítit, můžete si dát i řadu výzev, za které získáte fanoušky, peníze a další věci, přičemž v nich budete bojovat proti vlnám nepřátel a pokoušet se co nejdéle přežít, případně na čas probíhat brankami. Výzvy jsou docela zábavné, navíc vývojáři slibují i speciální týdenní výzvy, které ale zatím spuštěny nejsou.

Jeden odstavec věnuji jednomu docela velkému problému, který neprovází jenom Rigs Mechanized Combat League, ale i jiné hry z pohledu vlastní osoby, v níž se sami pohybujete. Jmenuje se kinetóza. Některým lidem se totiž může dělat nevolno z her pro virtuální realitu, v nichž se libovolně běhá, zatímco oni před televizí normálně sedí. A právě Rigs, který je rychlou akcí, v níž se běhá a navíc skáče, může být pro některé hráče opravdu už moc. Vývojáři z Guerrilla Cambridge hned po zapnutí na toto upozorňují, a navíc doporučují, abyste hráli na začátku jen pár minut a postupně čas prodlužovali, aby si vaše tělo na hru zvyklo, a tím i byly eliminovány počáteční problémy. Navíc se pokoušejí kinetózu odstranit i různými nastavěními, jako je zorné pole, případně možnost si zvolit, jak chcete ovládat kameru, takže tady si můžete s hrou trochu pohrát a vyladit, aby vám z ní nebylo špatně. Pokud jde o mě, já během hraní měl všechny pomocníky vypnuté a nebylo mi špatně ani po pěti hodinách intenzivního hraní, na druhou stranu jednomu kamarádovi se udělalo lehce špatně už po pár minutách. Jde tedy o individuální záležitost a možná bych i doporučoval si Rigs Mechanized Combat League před nákupem vyzkoušet.

Poslední odstavec jsem si nechal klasicky vizuálnímu zpracování. Určitě víte, že hry pro virtuální realitu musejí běžet v daleko lepším frameratu a jsou na hardware daleko náročnější. Přesto Rigs Mechanized Combat League vypadá velmi pěkně. Sice je pořád trochu rozmazanější, ale vývojáři si pohráli s vyhlazením, takže nevidíte tolik zoubků, arény jsou docela detailní, to samé se dá říci i o všech robotech, a v neposlední řadě zaujmou i různé efekty. Určitě jde z mého pohledu o zatím nejhezčí hru pro PlayStation VR, na níž je vidět, že když hra vzniká primárně už od začátku pro PSVR, může se chlubit i pěkným zpracováním, a pořád si i zachovat výborný framerate. Na optimalizaci si dali vývojáři z Guerrilla Cambridge hodně záležet a nemám moc, co bych mohl vytknout. Pochválit musím i ozvučení, je parádní, stejně tak hudební doprovod. Jen moderátor zápasů, ačkoliv je dobrý, po čase se začne dost opakovat, ale jde jen o drobnost, na kterou si nyní vzpomenu.

Rigs Mechanized Combat League je kvalitní multiplayerová akční hra, která zaujme všechny fanoušky žánru, chtějící si pořídit PlayStation VR. Akce je rychlá, zábavná a svým způsobem návyková, mapy dobře navržené, stejně tak vývojáři připravili zajímavé herní režimy, které se neohrají ani po několika hodinách, ačkoliv jich mohlo být určitě o něco více. To vše je pak zabaleno do líbivého vizuálního kabátku. Je jen škoda, že v současnosti narazit na hráče v online multiplayeru je celkem problém, takže se připravte na dlouhé čekání při hledání, a rovněž mohli vývojáři zkrátit úvodní tutoriál, protože než se dostanete k tomu hlavnímu, čeká vás zhruba hodinová nudná výuka.