Hra vychází exkluzivně pro Nintendo Wii U

Je možná trochu škoda, že značka jako Project Zero byla v posledních letech značně opomíjena, pokud tedy nepočítám spin-off Spirit Camera: The Cursed Memoir pro kapesní konzoli Nintendo 3DS, který velkou díru do světa neudělal. První díly se mohly směle rovnat třeba se sériemi Silent Hill nebo Resident Evil, takže když byl oznámen nový, nastalo mezi fanoušky velké nadšení. Zvláště když se vývoje chopil přímo Keisuke Kikuchi, tvůrce série, který měl podle sebe výbornou vizi, která byla od začátku postavena na možnostech konzole Wii U. V Japonsku před zhruba rokem hra Project Zero: Maiden of Black Water celkem uspěla, měla slušné prodeje, i když si vývojáři možná slibovali ještě o něco více. I možná proto bylo nakonec rozhodnuto o lokalizaci, k níž podle všeho původně nemělo dojít, protože hra byla vytvořena hlavně pro japonské publikum, což je z ní cítit na každém kroku, jako ostatně u jiných podobných her, třeba Yakuza. I v Evropě se ovšem určitě najdou hráči, kteří podobné japonské hry mají rádi, a sem tam jim odpustí i nějakou tu menší či větší chybičku.

Jedním z nedostatků je už třeba příběh. Vše se točí kolem tří hlavních postav – mladá dívka Yuuri Kozukata, autor Ren Hojo a Miu Hinasaki, dcera jednoho z dřívějších protagonistů, jejichž linky se následně začínají proplétat na tajemném místě v horách Hikami, v minulosti turistické místo, následně známé pro okultismus a nejrůznější rituály, a jde vůbec o záhadnou lokalitu, kde potkat ducha není nic neobvyklého. Nebudu zde zbytečně spoilerovat, ale mohu říci, že příběh je je menším zklamáním, protože není ve výsledku tak kvalitní, jak bych očekával, a do jisté míry je od třetí kapitoly předvídatelný, určitě šlo z daného tématu vymáčknout daleko více, stejně tak všechny tři hlavní protagonisté by měly být zajímavější a mít větší tah na branku, takhle je vám jejich osud prakticky ukradený, a to je samozřejmě problém. Za to mohou do jisté míry i nezajímavé a nudné rozhovory s bídnými hereckými výkony, případně nutnost si vše dotvářet skrze sbírání knížek a deníčků, z nichž většina nic nikam neposune. Co alespoň je povedené, je atmosféra, která je věrná prvním dílům a vůbec japonským hororům, takže pokud máte podobný styl rádi, dokáže vás hra uspokojit. Project Zero: Maiden of Black Water v tomto určitě nezklame, je ovšem otázka, jestli to není trochu málo.

Když jsem Project Zero: Maiden of Black Water poprvé zapnul, šlo pro mě o jakýsi návrat do PlayStation 2 éry her, protože z této doby si novinka od Nintenda přetáhla nejen některé herní mechanismy, které se v dnešních moderních hrách už nevidí, ale také řadu neduhů. Nejprve jsem trochu bojoval s neposedným ovládáním, které by si zasloužilo více vyladit a také by potřebovalo onu ladnost a jednoduchost moderních her, protože pohyb po prostředí je jednoduše po většinu času utrpení, stejně tak kamera občas dělá psí kusy, ať už během průzkumu, případně v soubojích, kde to vadí asi nejvíce. Project Zero: Maiden of Black Water před vás tedy hned na začátku staví celkem nepříjemné překážky, s nimiž se musíte popasovat, a pokud se tak stane, zjistíte, že nejde o zase tak špatnou hru, ale určitě také nejde o nějaký výborný horor. 

Nejdříve vám ji ale trochu přiblížím. V základu jde o hororovou survival adventuru, v níž se procházíte po Hikami Mountain a snažíte se zjistit, co že se to tu vlastně děje. Lokace mají slušný design, ale ubližuje jim až přílišná linearita, moc se po nich nemůžete volně pohybovat, hra vás vždy totiž zastaví neviditelnou stěnou, pokud byste náhodou v dané úrovni chtěli odbočit od stanovené cesty, což je určitě škoda. Rovněž může vadit, že se do řady lokací neustále vracíte, na druhou stranu i tak má hra docela dost rozmanitých levelů, a když se dostanete do nějakého nového, budete ho rádi prozkoumávat. V předchozím odstavci jsem zmínil, že jde o trochu o návrat v čase, co se hratelnosti týče, což se třeba kladně podepsalo na hádankách, které musíte sem tam řešit díky svému fotoaparátu. Hádanek podobného typu moc v dnešních hrách moc není, a možná i proto oceňuji, že vývojáři nenaskočili na moderní rychlou akční vlnu a jdou si pořád svoji vlastní cestičkou. Samozřejmě, sem tam nějaká ta akce nastane, k tomu se ještě vrátím, ale Maiden of Black Water staví především na průzkumu prostředí a sem tam nějaké té lekačce, zvláště když jsem hrál v noci, tak jsem několikrát nadskočil. O atmosféře tedy není pochyb.

Už jsem trochu nakousl akční pasáže, které sem tam přijdou, aby byla oživena hratelnost. Nepřáteli jsou nejrůznější duchové, které sem tam náhodně po levelech potkáte, přičemž souboje probíhají originálním způsobem skrze fotoaparát, ve který se promění váš Wii U Gamepad. Když zmáčknete akční tlačítko, hrdina se vždy začne do fotoaparátu dívat, a na vás je, abyste ducha přes pohybové senzory na displeji Wii U gamepadu chytli, a následně blesky ve správný čas eliminovali, k čemuž máte i několik režimů focení díky jiným filmům s různými bonusy, které nacházíte po světě, případně si je můžete před každou misí koupit za nastřádané body. Na začátku jde o trochu krkolomný systém, na který se ovšem dá zvyknout, a přináší ve výsledku i dobré oživení. Souboje navíc nejsou tak stereotypní, jak by se mohlo zdát, což je navíc dáno stoupající obtížností a rozmanitostí duchů. Souboje tedy baví když nezlobí kamera ovládání a hlavně ke konci představují slušnou výzvu. 

Ještě zmíním, že pokud nejste v akčním režimu nebo neluštíte pomocí fotoaparátu nějakou tu hádanku, na dotykovém displeji Wii U gamepadu máte mapu světa, abyste se mohli lépe orientovat. Mapa ukazuje všechny odbočky a cestičky, a dává tak pocit, že se nacházíte v otevřeném světě, ale jak už jsem zmínil výše, vše je jen iluze, které brání neviditelné stěny. Každopádně využití Wii U gamepadu je velmi dobré, po delší době hra, u níž jsem si řekl, že tabletový gamepad má smysl a nějaké to opodstatnění. Opravdu škoda, že se jedná o výjimku, a to i mezi hrami přímo od Nintenda. 

Na první dohrání mi Project Zero: Maiden of Black Water zabral zhruba sedmnáct hodin na střední obtížnost, což není rozhodně špatný čas, i když je možné, že někteří zvládnou všechny kapitoly pokořit i v kratším čase, protože vyřeší všechny hádanky rychleji a nebudou při nich tolik tápat a chodit do slepých uliček a místností, které nikam nevedou. Každopádně po dohrání si můžete vše dát na vyšší obtížnost, vysbírat všechny dopisy a další bonusové věci, takže pokud vás hra bude bavit, rozhodně nic nekončí, ostatně si můžete následně odemknout některé bonusové kostýmy, třeba z her od Nintenda.

Ačkoliv konzole Wii U nedisponuje hardwarem, kterým by se mohla papírově rovnat nadupanější konkurenci, v minulosti jsme několikrát viděli, že na ní vznikají velmi pěkné hry, které se nemusejí za svůj vzhled stydět. Project Zero: Maiden of Black Water se mezi ně může určitě řadit, protože postavy mají pěkné detaily, prostředí také není špatné, jen je třeba pochopitelně čekat, že sem tam naskočí nějaká ta jen průměrná textura, i nasvícení by mohlo být lepší, ale to jsou jen detaily, které hře nijak neškodí. Vývojáři všechny tyto nedostatky vynahrazují svým japonským smyslem pro detail, což jistě oceníte, stejně tak dobrou práci, kterou odvedli, co se optimalizace týče, hra netrpí propady frameratu a nevšiml jsem si ani dalších technických neduhů. Kvalitní je i ozvučení, starající se hlavně při hraní v noci o dobrou atmosféru, a povedený je i samotný soundtrack.

Na Project Zero: Maiden of Black Water jsem se hodně těšil, ale ve výsledku tu máme jen lehce nadprůměrný horor, který sráží dolů zastaralé herní mechanismy, děsné ovládání, neposedná kamera a nezajímavý příběh. Naštěstí alespoň souboje s duchy jsou nejen originální, ale když nezlobí kamera i zábavné, a oceňuji určitě povedenou atmosféru, případně slušnou grafiku, ale každý od Project Zero: Maiden of Black Water zcela jistě čekal více. Nebo ne?