Recenzovaná verze: Xbox One

Dá se říci, že jakýsi duchovní nástupce Micro Machines vyšel už před třemi lety ještě pro konzole staré generace, jen bez oficiální licence. Jmenoval se ToyBox Turbos a stál za ním rovněž Codemasters. Nabídl slušnou zábavu, a hlavně velké množství zajímavého obsahu pro jednoho i více hráčů, desítky vozidel a tratí. I možná proto jsem byl zvědav, jak dopadne připravovaná novinka Micro Machines World Series, která se dostala v předchozích dnech na pulty obchodů. Po zapnutí a absolvování celkem slušného tutoriálu, který vysvětlí základní herní mechanismy, jsem byl trochu v šoku. Hlavně z obsahu hry. Každý určitě, jako já, bude hledat jako první nějakou tu singleplayerovou kampaň nebo šampionát, v němž by se vyřádil, odemkl další vozidla, tratě, případně kosmetické doplňky. Musím vás ovšem zklamat, nic takového tu nenajdete. Vývojáři už od začátku dávají jasně najevo, že Micro Machines World Series je čistokrevná online záležitost zaměřená na multiplayer, v níž offline hráčům moc pšenka nepokvete. Tato hra pro ně vlastně vůbec není.

Prakticky jediným herním režimem pro jednoho hráče je tu Skirmish, který si můžete zahrát offline i s dalšími třemi kamarády. V něm si vyberete nějaký ten herní režim – Elimination, Free-for-all nebo klasické závody, a pustíte se s umělou inteligencí na trať. Tento režim ale moc dlouhou trvanlivost nemá, hlavně kvůli faktu, že v něm nejde nastavit obtížnost soupeřů, kteří jsou až neomylně přesní a mají tratě naučené jako nikdo, takže bude hraní spíše frustrovat, než bavit. Za to může na začátku nejen vysoká obtížnost, ale také trochu nemotorná kamera, která nezabírá tratě z moc dobrého úhlu. Pokud tedy trať dokonale neznáte, nevíte, co vás za další zatáčkou čeká a nemůžete se tak připravit na překážku či sjezd mimo trať. Rovněž je nutné si na ovládání mnoho závodů zvykat, protože není zrovna uživatelsky jednoduché a dobře navržené. Micro Machines World Series se sice tváří jako hra, do níž může každý hned naskočit a bavit se, jako tomu bylo prakticky u všech předchozích dílů, Mario Kart 8i u zmíněného ToyBox Turbos, ale rozhodně tomu tak není. Kamera, a ne zrovna vyladěné ovládání, se na tom podepisuje asi nejvíce.

Mód pro jednoho hráče ve hře prakticky není, a možná o to více se ptáte, jak je na tom multiplayer. Na tom ostatně stály i předchozí díly, ale opět platí, že ani tady není zrovna o co stát. Můžete si totiž zahrát klasické závody pro 12 hráčů, případně eliminačku, ale tyto dva režimy jsou spíše jen do počtu, abyste si je sem tam zahráli a následně se pustili do režimu Battle, který probíhá v 6v6. Než se ale do něj pustím, musím zmínit nijak oslnivý design tratí pro závody. Těch navíc není moc, a dokonce některé jsou až okatě okopírované z ToyBox Turbos, jen mají nějakou tu drobnost navíc. S designem tratí si tedy vývojáři moc hlavu nelámali a kde došly nápady, nastoupilo prosté kopírování ze starší hry. Nad tím se už vážně musí jen kroutit hlavou.

Každopádně se nyní vrátím k Battle režimu. V něm se na speciálně, pro tento režim uzpůsobených arénách, snažíte porazit protivníky za pomoci různých zbraní, ale také plníte úkoly, jako je třeba dopravení vlajky do soupeřovy základny ve stylu Capture the Flag, případně se snažíte uprostřed mapy vzít bombu a tou následně odpálit protivníkovi základnu. Jednoduchá pravidla, ale nutno říci, že v tomto režimu začíná alespoň na chvilku nějaká ta zábava, která ale také nemá moc velkého trvání. A to hlavně z jednoho důvodu. Sice hry běží dobře a nelagují, ale vyhledávání soupeřů trvá i několik minut. Zřejmě moc hráčů už hru v současnosti nehraje a dá se počítat s tím, že po pár týdnech už nenajdete nikoho, takže se vám z CDčka s Micro Machines World Series stane spíše drahý podtácek pod kafe.

Ořezaný obsah se bohužel dotkl i vozidel, kterých je ve hře pouze 12. To je opravdu malé číslo a nezachrání to ani skutečnost, že každé má svoji vlastní sadu zbraní, což tak nějak stejně očekáváte, a každé můžete časem různě vizuálně modifikovat. Kosmetické věci nezískáváte z kampaně, která zde chybí, ale jen tím, že hraním multiplayeru levelujete. Za každý level získáte speciální bedýnku, jako je tomu třeba u akční hry Overwatch, no a z nich vám vše padá. Problémem je, že zatímco u Overwatch máte z každé bedýnky radost a těšíte se, co vám padne nového, zde mě bedýnky nechávaly úplně klidným a moc jsem nově získaným věcem nevěnoval pozornost. Ono ostatně není moc o co stát.

Pokud je něco, v čem Micro Machines World Series asi neurazí, je to vizuální zpracování. To se mi dokonce i celkem líbilo, k podobné arkádové hře se pestrá grafika a sem tam nějaký ten pěkný efekt hodí. Navíc vše běží celkem dobře, nezaznamenal jsem propady frameratu. Jediné, co bych možná vytknul po technické stránce, jsou delší nahrávací časy, ať už skáčete do samotného závodu ve Skirmish režimu nebo v online. Co mě naopak moc nezaujalo, je soundtrack, který se navíc dost opakuje a po chvilce se ohraje, takže jsem kolikrát hru spíše tlumil a pustil si vlastní hudbu.

Micro Machines World Series bohužel není ani průměrná závodní arkáda, protože dech ji prakticky dochází za první zatáčkou. Absence jakékoliv kampaně zamrzí, stejně jako malé množství vozidel, nezajímavé tratě, kolikrát zkopírované z ToyBox Turbos, přičemž bídu nezachraňuje ani multiplayer s jedním kloudným režimem, který v současnosti už moc hráčů nehraje. Micro Machines World Series proto nemohu doporučit ani těm největším fanouškům. Peníze raději investujte jinam.