Recenzovaná verze: PlayStation 4

Dnes základem každé dobré hry je kvalitní příběh, a třeba zmíněná Souls série na něm dost stavěla, ačkoliv kolikrát bylo na hráči, jak si co domyslí nebo pochopí, vývojáři dávali v tomto volnost, v čemž ale bylo i ono kouzlo. Lords of the Fallen má příběh spíše klasický, a je vidět, že za ním stojí evropští vývojáři, kteří ještě nemají takový cit a smysl pro detail, jakým disponuje Miyazaki a jeho tým. Zápletka se točí kolem jednoho z bohů, který se naštve a vyšle do světa lidí své ohavné přisluhovače, a jediný hlavní hrdina je hoden, aby se mu postavil a vypořádal se s ním. Hrdina se jmenuje Harkyn a je bývalý trestanec, asi pro někoho normálního tu není místo, který udělal podle všeho něco opravdu ošklivého, ačkoliv se bohužel nikdy nedozvíme, co přesně, což je docela škoda. To by bylo k příběhu, který je opravdu docela prostý a moc nezaujme, ale to ve výsledku ani tak nevadí. Ono je důležitější, že ani tak neštve, má i docela slušně napsané dialogy s několika postavami, které během hraní potkáte. Už ostatně na tom, kolik postav potkáte, je vidět, že na příběhu Lords of the Fallen moc nestojí. On tu je vlastně jen proto, aby mohl hlavní hrdina vyrazit bojovat s démony. Pokud čekáte v tomto něco hlubšího a propracovanějšího, nedočkáte se.

Protože je hlavní hrdina jasně daný, nemůžete si ho vytvořit jako třeba v Souls hrách. To ale nevadí, zvláště když pořád je tu na výběr, za jakou třídu bude kopat. Můžete se do hraní pustit jako neohrožený válečník, který je asi nejvíce přístupný nováčkům, prostě jde o takového toho tanka, který vše rád řeší spíše silou, i když samozřejmě Lords of the Fallen se dost od klasických akčních her liší. Možná i proto jsem ho zvolil, a vsadil na jeho velký štít a obrovský meč, který na začátku má. Méně obrněný je Cleric, no a spíše na rychlost je tu Rogue, který v boji využívá spíše dýky, rozhodně nepřítele neudolá jen hrubou silou. Všechny tři třídy se docela dost od sebe odlišují, hlavně přístupem k boji. Když už je vybrána postava, je třeba si zvolit ještě magii, čímž se Lords of the Fallen od Souls her liší. Každá třída totiž může mít nějaké top magické zaměření, samozřejmě je tu vždy jedno zaměření, které se trochu více hodí pro danou třídu, ale je možnost kombinace, a počáteční výběr má tedy rovněž velký vliv na následnou hratelnost. Tvorba postavy tedy není tak komplexní a rozsáhlá, jak by si každý asi představoval, ale jsem toho názoru, že to ve výsledku tolik nevadí. Zvláště když vývojáři přidali novinku v podobě magie.

Ihned po spuštění Lords of the Fallen je jasně vidět, kde vývojáři brali inspiraci. Pokud jste hráli některou ze Souls her, budete zde jako doma. Stejně jako Souls série i Lords of the Fallen hodně staví na hardcore akční hratelnosti, alespoň na začátku, získávání zkušenostních bodů a lepšího vybavení, abyste měli proti nepřátelům šanci uspět. Pokud čekáte od něj klasickou hack and slash akci, jakou je třeba God of War, musíte jít hledat jinam, protože by vám mohl Lords of the Fallen přinést nejeden rozbitý gamepad a hlavně velkou frustraci. Na druhou stranu, vývojáři si možná byli vědomi, že příliš vysokou obtížností by mohli odradit hráče, kteří třeba Souls hry nemohli dohrát a proto už další díly ani nezkoušeli. Obtížnost ačkoliv je na začátku posazena docela vysokou, následně když se naučíte všechny finty a bojový systém, o němž se zmíním ještě, tak obtížnost jde rapidně dolů, stejně tak s tím, jak roste level a dovednosti hrdiny. Obtížnost tedy ve výsledku není tak vysoká, a třeba fanoušci Souls série určitě hrou proplují jako nůž máslem. Na druhou stranu, komu se moc nelíbila vysoká obtížnost Souls her, mohl by najít v Lords of the Fallen daleko větší zalíbení, navíc jde o docela dobrou volbu i pro nováčky, kteří si můžou k podobné hře přičuchnout, a třeba si udělat trénink nervů na blížící se Bloodborne. Ten bude obtížností asi úplně někde jinde.

Každopádně Lords of the Fallen je sám o sobě kvalitní a zábavnou hrou, ačkoliv si nehraje na žádnou velkou originalitu. Může za to i prostředí, které je docela rozmanité, ačkoliv se budete většinou pochybovat jen v několika větších lokací. Navštívíte nejen zamrzlé venkovní krajinky a nejrůznější ruiny, ale také prozkoumáte chrámy, katakomby a dostanete se i na hřbitov. Každé prostředí se vývojářům po stránce designu povedlo, jsou nápaditá a je radost v nich prozkoumávat každou skulinku, kde by se mohla nacházet truhla s lepším vybavením. Ostatně je tu velké množství nejrůznějších předmětů, brnění a zbraní. Tím tedy naznačuju, že ačkoliv se to může na začátku zdát, Lords of the Fallen není zase tak lineární záležitostí. Sice jste hnáni hlavní zápletkou, ale je tu dost odboček, kam se můžete, ale také nemusíte vydat. Prostředí je i docela dobře zapamatovatelné, ale docela bych uvítal, pokud by hra obsahovala mapu s prošlými lokacemi. Mapa by jistě byla ku prospěchu, protože takto i kolikrát nevíte, kam které dveře vedou, když jdou ven z lokace.

Největší chloubou Lords of the Fallen je hlavně soubojový systém, který se vývojářům velmi povedl. Na nepřátele samozřejmě nejde jen tak naběhnout a očekávat, že je usekáte. Tato taktika prostě a jednoduše nevede vůbec nikam. Dá se říci, že každý protivník je velkou výzvou, takže je třeba taktizovat, po vzoru Souls her uskakovat pomocí kotoulů a ve správný čas následně zaútočit. Vliv na souboje má hodně i vybavení, které zrovna nesete. Můj válečník třeba mohl mít ve výbavě obouruční velký meč či později sekyru, která je ale docela těžká, takže chvilku trvá, než s ním máchne, s čímž je nutné počítat, navíc takové máchnutí spotřebuje i dost energie. Když ale samozřejmě takový meč zasáhne cíl, je to znát. Ve hře jsou samozřejmě i jednoruční rychlejší zbraně, které ale zase neuberou tolik života protivníkovi. Kolikrát je dobré zbraně střídat podle protivníka i konkrétního bosse, což jde docela snadno pomocí rychlého přepínání.

Soubojový systém samozřejmě těží z přesného a hlavně intuitivního ovládání, které vývojáři přebrali ze Souls série, a prakticky se neliší. Rozvržením vůbec, jen samozřejmě tu jsou trochu jiné akce a útoky, novinkou je možnost používat magii, která hraje docela zásadní roli, v řadě soubojů bych se bez ní neobešel, a to ani jako válečník. Vývojáři navíc měli konzolovou verzi jako hlavní, což je vidět hlavně na inventáři, který dobře sedí na gamepad. Co ovšem musím zkritizovat, je kamera. Ta během řady soubojů je dost neposedná, a ačkoliv je možné si ji natáčet, občas jsem byl zahnán do míst, kde jsem nemohl dobře vidět na boj, což zvláště u takové hry je docela problém. Určitě navíc doporučuji zvolit volnou kameru, ne tu s lockem na protivníky, s níž je pořádný boj.

Nepřátel k likvidaci je docela dost, a to i co se týče druhů, odhadl bych, že jich jsou tak dvě možná tři desítky. Každý protivník vždy vyžaduje trochu jinou péči a taktiku k poražení, liší se nejen vzhledem, ale i velikostí a zbraněmi, které mají, a že se budete mít co ohánět, když na vás vyběhne hned několik druhů najednou, což se občas stane. Vrchole hry pak mají být a částečně i jsou bossové. Ti svým designem opravdu budí respekt a jejich nástupy jsou kolikrát hodně epické, takže vás polije studený pot. S bossy se ale pojí i ona jednoduchost, protože ačkoliv by bossové měli představovat výzvu a v Souls hrách kolikrát připravovali pro hráče muka, zde tomu tak není. Jakmile je postava vylevelovaná a hráč má v rukách ovládání a herní mechanismy, jsou bossové docela jednoduchou záležitostí. Na první pokus jsem bosse nikdy nedal, to se přiznám, ale jakmile jsem věděl na něj taktiku a věděl jsem, jak útočí, byla to otázka vždy chvíle, než zařval a mě naskočila trofej za zdolání. Samozřejmě, každý z bossů vyžaduje jinou taktiku k poražení, což je určitě dobře, ale určitě by měli být bossové i těžší, protože takto nepřichází žádné uspokojení po jejich porážce, jako tomu bylo u Souls série. Tady si jen řeknete, hmm, pohoda, další boss dole. A to je prostě problém, možná největší, jaký s hrou mám.

Základní protivníci slouží hlavně k nahrání XP bodů, za které můžete levelovat postavu u checkpountů v podobě červených krystalů a dělat ji tak silnější, odolnější, obratnější a dopřát ji větší výdrž. Klasický RPG systém viděný v řadě jiných podobných her který určitě na začátku pochopí naprosto každý, je opravdu jednoduché ho zvládnout. Dá se říci, že za každého poraženého protivníka dostanete určitý počet bodů. Když je neinvestujete do levelování nebo do magie, máte je normálně v inventáři, takže pokud zemřete a body nejsou investované, prostě o ně přijdete. Tedy, je možnost si je sebrat, když se dostanete na místo smrti, kde bude bílý mráček se zkušenostmi, ale protože se protivníci vždy po smrti respawnou, nejde o nic lehkého, navíc mráček postupně mizí a mizí tím pádem i šance na získání všech bodů zpět. Ještě zde musím zmínit, že si můžete vylepšovat i zbraně u speciálního kováře, který krásy moc nepobral, ale důležitý je samozřejmě jeho účel. Do zbraní i brnění můžete narvat různé drahokamy, které během hraní nasbíráte.

Protože nejsem zase tak moc dobrý hráč, na první dohrání mi Lords of the Fallen zabral nějakých 25 hodin podle ukazatele ve hře, což není určitě málo na dnešní dobu, ale je třeba říci, že jsem plnit i hodně vedlejší úkoly a další aktivity, takže jsem nešel jen po hlavní lince. Motivace pro opakované hraní ale bohužel moc není, protože jsem skoro vše viděl, a moc neláká ani možnost New Game +, v níž můžete pokračovat v hraní s vylepšenou postavou a lepšími zbraněmi hned od začátku. Jedině snad, že byste chtěli vyzkoušet další postavy, tak se vyplatí rozehrát hru znovu. Znovuhratelnost moc vysoká není, čemuž možná i dopomáhá sem tam nějaký ten bug, který se objeví a kazí hratelnost.

Vývojáři před vydáním prohlašovali, že na konzoli PlayStation 4, na níž jsem měl Lords of the Fallen k dispozici, běží vše v nativním rozlišení 1080p. V něm nakonec skutečně běží, navíc grafika vypadá moc pěkně, vše je stylizováno ne do temných a sirových barev Souls série, ale spíše do stylu Diabla 3, což samozřejmě nevadí. Zvláště když prostředí má docela dost detailů a není tolik strohé jako v Souls sérii, navíc i postavy mají spoustu detailů, ať už mluvím o hlavním hrdinovi, tak protivnících. Zde se jasně ukázalo, že hra vznikla na novou konzolovou generaci, takže mohli vývojáři připravit pohlednou akční RPG hru. Dobrý dojem kazí jen občasné doskakování objektů a trochu neposedný framerate. Propady nejsou velké, ale sem tam jsou, určitě si jich všimnete, stejně jako tearingu. Na tomto tedy mohli vývojáři ještě zapracovat, a snad vydají i update. Optimalizace je trochu z jejich strany odfláklejší, ale možná je to dáno i rozpočtem a faktem, že Deck 13 je malé studio. Hudební doprovod bohužel moc během hraní neuslyšíte, vývojáři prakticky rezignovali na jakýkoliv kvalitnější soundrack, což je docela škoda. Hudbu jsem kolikrát postřehl jen při soubojích s bossy, kde ale vytváří docela slušnou atmosféru. Každopádně i ozvučení mohlo být výraznější, je takové mdlé a nevýrazné, což bude vadit zvláště v případě, pokud máte doma drahé domácí kino nebo si chcete hru vychutnat na Pulse headsetu. To dabing se zase na druhou stranu povedl, je docela kvalitní.

Lords of the Fallen není tou nejoriginálnější hrou na světě, má i sem tam nějakou tu chybičku jako nějaký ten bug, neposednou kameru nebo horší optimalizaci, ale dokáže zabavit díky svému povedenému soubojovému systému, který se vývojářům povedl. Stejně tak se povedl i design světa a svým způsobem jsou zajímavé i souboje s bossy, ačkoliv nepředstavují takovou výzvu. Pokud máte rádi Souls sérii, na nových konzolích se jedná o docela dobré rozptýlení, než v příštím roce přijde Bloodborne. Navíc je Lords of the Fallen svojí obtížností přístupný i nováčkům, což se určitě také počítá.