Recenzovaná verze: PlayStation 5

Hlavním hrdinou her Klonoa: Door to Phantomile a Klonoa 2: Lunatea's Veil je roztomilý chlupatý hrdina jménem Klonoa (vypadá jako kříženec kočky a králíka), který se musí vydat zachránit svět a veškeré své přátele. Hlavní hrdina je navíc charakteristický tím, že má obří uši, jak můžete vidět na obrázkách nebo videích. Ty mu nejen sluší, ale také pomáhají přímo během skákacích pasáží a mají tedy vliv na hratelnost. Každopádně příběh v obou hrách není nějak extra složitý a propracovaný, jde o klasický souboj se zlem, jako jsme už viděli v řadě jiných her a plošinovek typu Crash Bandicoot, Spyro nebo Croc. I tak ale hlavní hrdina potká během svých dvou putování řadu zajímavých postav, co navíc potěší, je i po letech velmi dobrá prezentace, hlavně u druhého dílu. Dobře zpracovanými filmečky a rozhovory vývojáři už tehdy nešetřili.

Vývojáři z Bandai Namco se při vývoji hry Klonoa: Door to Phantomile rozhodli, že vyždímá do poslední kapičky výkonu tehdejší konzoli PlayStation. Její výkon využili pro vytvoření krásných a hlavně rozmanitých 3D úrovní, které ovšem hlavní hrdina prochází ve stylu klasických 2D side-scrolling plošinovek. Úrovně ovšem mají daleko větší hloubku, což jim přidává na atraktivitě a kolikrát má i vliv na to, jak jsou procházeny. Co na hře Klonoa: Door to Phantomile zaujalo už tehdy kromě výborně navržených úrovní, tak byla zábavná hratelnost, postavená na skákání, překonávání záludných překážek, řešení menších logických hádanek a střetech s protivníky. Těch je po úrovních docela dost, ale naštěstí Klonoa umí protivníky chytat díky svému kouzelnému prstenu a házet s nimi. Tím je nejen zlikviduje, ale může s nimi i překonávat záludnější překážky a skákací pasáže. Když totiž Klonoa protivníka drží, umí se od něj ve výskoku odrazit a vyskočit tak výše.

Možností jak s chycenými protivníky naložit je ale více, navíc se mi líbí, že protivníků je velké množství druhů a každý vyžaduje trochu odlišnější strategii k chycení. Někteří protivníci se totiž brání a je nutné je nejprve přeskočit a chytit zezadu nebo je chytit ve správný okamžik, když odkryjí slabinu. Velkou devízou byly i souboje s několika bossy, které byly skvěle navržené a vyžadovaly i trochu přemýšlení. Na hratelnosti hry Klonoa: Door to Phantomile jen těžko někdo hledal nějaký nedostatek, šlo o krásně namíchaný zábavný koktejl, a i dnes působí svěže mezi všemi těmi 3D plošinovkami. Jsem proto rád, že jsem si mohl tuto skvělou plošinovku nyní připomenout a znovu zahrát. S lehce vyladěným ovládáním se hraje lépe než kdy dříve.

Protože druhý díl hry Klonoa vyšel v roce 2001 na tehdy stále ještě novou konzoli PlayStation 2, možná byste čekali, že vývojáři upustili od side-scrolling plošinovky a šlo plně o 3D záležitost. Nebylo tomu tak, protože Klonoa 2: Lunatea's Veil na svého předchůdce hratelností přímo navazuje. Vývojáři úspěšné základy neměnili, ale obohatili je o některé zajímavé novinky, výsledkem čehož byla hra, která skvěle navázala na svého předchůdce. Ta nabídla větší a propracovanější úrovně s více detaily, nové druhy nepřátel i prvky v hratelnosti. Samozřejmostí byla i pohlednější vizuální stránka s komiksovějším nádechem, ale v remasterované kolekci už tento pokrok tolik patrný není. Co ale musím pochválit, tak je stále výborný soundtrack v obou dílech, který neztratil nic ze svého kouzla.  

Obě hry se nám v remasterech dostávají ve své kompletní verzi. Nebyly o nic ochuzeny, naopak vývojáři z Bandai Namco je obohatili o několik příjemných novinek. První si všimnete hned po zapnutí, protože nově obě hry obsahují výběr obtížnosti. Je tu klasická normal, ale nově i lehká, která hru zpřístupňuje mladším nebo občasným hráčům. I když je tedy nutné dodat, že obě hry Klonoa rozhodně nepatří mezi nejtěžší plošinovky, jaké jsem hrál. Ostatně si pamatuji, že originály byly trochu kritizovány za to, že pro zkušenější hráče nepředstavují zase tak moc velkou výzvu. Každopádně lehká obtížnost se liší od ostatních pouze v tom, že hlavní hrdina dostává menší poškození a zároveň má nekonečno životů. Nehrozí tedy, že byste si na něčem vylámali zuby tak, že byste museli opakovat celou úroveň znovu.

Co se mi líbí u remasterů, tak je přidání tlačítka pro zrychlení filmečků či rozhovorů. Ty se popravdě trochu táhnou, jako tomu bylo dříve u her běžné. Nyní je tedy možné je 5x zrychlit. Nechybí ani tlačítko pro přeskočení, ale to asi na první zahrání nikdo moc používat nebude. Při opakovaném průchodu se ovšem hodí. No a potěší i přítomnost trofejí/achievementů. Ty jsou pro celou kolekci společné, takže hry nemají samostatné trofeje. To možná trochu zamrzí, ale co se dá dělat. U obou her nesmím zapomenout zmínit možnost kooperativního hraní na jedné obrazovce. Bohužel druhý hráč neovládá druhého hrdinu, ale pouze funguje jako pomocníkm třeba jako v Super Mario Galaxy. Kooperace tak ve výsledku není tak zábavná, jak by mohla být.

Bandai Namco se rozhodlo oba remastery postavit na Unity enginu, a musím říci, že to bylo dobré rozhodnutí. Už na první pohled obě hry neskutečně prokoukly, ať už jde o kvalitu textur, modelů postav (hlavní hrdina už roztomilejší být nemůže), různé odlesky nebo nasvícení. Navíc jim sluší i vysoké rozlišení, na konzolích současné generace až 4K, díky němuž jsou krásně vyhlazené. Ano, každý si hned všimne, že asi nejde o moderní plošinovky s tou nejhezčí grafikou, ale jsem toho názoru, že vizuální stránka potěší nejen fanoušky originálu, ale i nové hráče. Velkým plusem je, že ačkoliv vývojáři vizuální stránku vylepšili a předělali do nového enginu, nebyla zabita atmosféra ani duch originálu. Vlastně jsem si říkal, že hry vypadají přesně tak, jak si je pamatuji, což samozřejmě při podívání se na porovnávající obrázky nebo trailer zní dost vtipně. Ale na druhou stranu je na tom vidět, že vývojáři odvedli opravdu dobrou práci.

Pokud by někomu moderní čistá grafika neseděla, může si v nastavení zapnout pixelovanou verzi, která má emulovat zkušenost z původního PlayStationu. Funguje to docela dobře, ale já jsem hrál oba remastery v normálním zobrazení, které se mi líbí a vlastně k němu nemám žádné výhrady. Zvláště když oba remastery jedou velmi dobře v 60fps. Nezaznamenal jsem žádné propady ani jiné technické problémy. Na konzoli PlayStation 5 mají navíc obě hry prakticky vteřinové nahrávací časy. To trochu odskákaly nahrávací obrazovky s tipy, které tak jen probliknou. Naštěstí tutoriály obě hry na svém začátku nešetří, takže tyto obrazovky nejsou ani moc potřeba.

Klonoa Phantasy Reverie Series je krásný nostalgický návrat dvacet let do minulosti, který jsem si náramně užil. Obě hry i dnes jsou jako svěží vánek v žánru plošinovek a svoji hratelností, roztomilým zpracováním, stále výborným soundtrackem, rozmanitým designem úrovní i přístupností dokážou potěšit mladší i starší hráče. Fanoušci určitě hned poběží do obchodů pro svoji kopii, ale kolekci by měli dát šanci naprosto všichni, protože by byla škoda, aby tyto dvě opravdu výborné plošinovky znovu zapadly a nikdo si je nezahrál. Zvláště, když se k nám dostaly v povedeném remasteru, na němž si dalo Bandai Namco záležet.