Pseudosimulace – co to je? Abych řekl pravdu, sám nevím. Pokud budeme poněkud striktní, tak můžeme směle tvrdit, že se závodní hry dělí na arkádové a simulace. Právě Ferrari Challenge se řadí přesně mezi ně. V některých aspektech se podobá hrám jako Forza nebo Gran Turismo, jindy naopak spíše připomíná starší Need for Speed. Ale z té větší části je to spíše simulace. Víte co? Vykašleme se na nějaké třídění a prostě si o hře povíme víc. Ferrari, jako automobilka má neuvěřitelnou historii a závodní kořeny. Vznikla v roce 1947 a od té doby určuje nové trendy v automobilovém průmyslu. Bohužel tu nejsme od toho, abychom si povídali o dějepisu automobilky.

Ač se hra tváří, že obsahuje všechna vozidla z historie a současnosti Ferrari, není tomu tak. Nechal jsem se také tak ošálit, když totiž vejdete do vaší virtuální garáže, v rohu si všimnete čísla 0/64, což vzbuzuje dojem, že lze získat až tolik vozidel. Ale Ferrari je ve hře celkem 22, což je sice sympatické číslo, ale od takto úzce specializované hry bychom čekali o něco více. Další podivností je, že do většiny závodů budete muset použít pouze základní Ferrari F430 Challenge. Ovšem každého fanouška jistě potěší fakt, že se můžeme svézt s auty z moderní doby, tak s několika legendárními vozy, které si zaslouží být nezapomenuty, díky svým úspěchům po celém světě. Vše začíná například legendárním krasavcem Ferrari 250 GTO, a končí super moderní laboratoří na kolech, Ferrari FXX, která se až na jednu jedinou výjimku nedostala a nedostane na ulici. Samozřejmostí jsou jubilejní modely jako F40, F50, plus spousta odvozených závodních modelů, jako 360 GT, F430 GT2, nebo legendární F333 SP, která vyhrála 24 hodin LeMans. Historický základ máme, teď jak je to s řízením. Každý vůz je sice jiný, ať už se bavíme o rychlosti nebo řízení, některé se sice řídí o něco tvrději, než jiné, přesto však působí neskutečně monotónním dojmem, což vlastně úplně sráží samotnou podstatu hry. Na co mít tolik vozů, když si vlastně vystačíte s jedním? Člověk je tvor bádavý, a tak se chce projet v něčem, co sice vypadá úplně jinak, ale funguje téměř stejně. Důležité je, že všechna auta najdou alespoň jednou za celou hru své využití. Dále je tu možnost si svého rudého koně z Maranela libovolně onálepkovat a pobarvit tak, aby výrazně vykukoval anténou z davu stejných druhů vozidel. Je to pochopitelné, a tak si můžete na auto napatlat v podstatě cokoli, od různých druhů vinylových nálepek nebo odstínů laku. Nejedná se o nic revolučního, například ve srovnání s Forzou jsou tyto úpravy v plenkách, ale je dobré vědět, že vývojáři myslí i na něco takového.

Vzhledem k tomu, že hra staví pouze na existujících závodních pohárech, můžete očekávat pouze reálné tratě, dělící se podle země, ve kterých se nacházejí. Můžeme tak očekávat tratě pouze Italské, poté evropské a nakonec americké. Monza, Paul Ricard, Spa, Infineon, Hockenheim jsou nepochybně slavná jména, která má každý závodník tělem i duší napsána v soukromé motorové bibli, ale to není všechno. Celkem se můžete prověřit na 14 tratích, jak za sucha, tak za deště, kde se situace ještě o něco komplikuje. Auta ztrácí přilnavost, brzdná dráha se prodlužuje a snaha zatočit pod plynem se mění v mnoha případech v nekontrolovaný smyk. Přesto se ale na tratích jezdí opravdu pěkně, například při jízdě na Monze závodíte v příjemném podvečerním čase, což vyvolává v člověku jistý pocit uspokojení. Rychlé Ferrari, samotné na trati při západu slunce? Paráda. Bohužel se mnohdy jedná o bezcílné kroužení dokola, pokud tedy jezdíte na nejnižší obtížnost. Čím vyšší obtížnost, tím větší máte dojem ze závodění. Tím více musíte bojovat své prvenství, bohužel, závodění se může měnit v boj o to, zůstat na trati. Ne že by bylo nějak těžké dobrzďovat, to ne, ale závodníci (rozuměj nepřátelé) postrádají i tu špetku inteligence. Chápal bych, kdyby se vám snažili bránit v předjíždění, případně dělali různé myšky, ale aby vás někdo nemilosrdně vystrčil z trati, nebo vám dupl na brzdy před čumákem i na rovince je trochu moc. Toto nevyzpytatelné chování dokáže pěkně odradit od hraní hry. Naopak si také můžete všimnout, jak jezdci dělají chyby. Jakmile uvidíte žlutou vlajku, někde se stala chyba a některý ze závodníků vyletěl mimo trať. Bohužel se tak nestává moc často, ale tato místa jsou přímo daná. Samozřejmostí je také volitelné zapnutí různých elektronických pomocníků, jako ABS, TCS, pro začátečníky také značkování stopy a rychlosti. Rozhodně se hodí na tratích, které jedete poprvé. V režimu Season (sezóna), si také můžete své vozy libovolně ladit, sice pouze podvozek, ale účinky změny určitých součástí jsou opravdu poznat, sice nepatrně ale jsou. Přesto se bez nich obejdete. Ve hře totiž jde jen o to, abyste se seznámili s mechanismy, které vám hra nabízí. Jakmile si zvyknete na styl řízení, jste prakticky nedostižní a vyhrávání máte před sebou.

Když jsem mluvil o reálných pohárech, myslel jsem tím, nepojmenované verze, které najdete v několika režimech rozložených napříč hrou. Základ určitě naleznete v módu Arcade, který sestává ze čtyř obtížností složených ze čtyř závodů na několika různých okruzích. Jelikož ve hře závodíte podle časového limitu, ne podle kol, můžete si pro tento typ závodů čas nastavit v rozmezí 5 a 45 minut. Pokud ale nebude chtít hned závodit, tak si můžete projet menší tutoriál na trati Fiorano, kde vás bude provádět svým komentářem zakladatel prestižního automobilového magazínu Top Gear, Tiff Niedel. Jeho kecy vás sice nijak nepovzbudí, ani jeho trapné komentáře, které vás mají nabudit k lepší výsledkům, ale rozhodně doporučuji si při prvotním spuštění vyzkoušet hru pomocí tohoto režimu. Dále tu máme režim Season, který se dělí na tři části, podle regionu ve kterém závodíte, jak jsem už jednou, ne-li vícekrát zmiňoval. Tentokrát ale máte i možnost klasifikace, což může značně zahýbat děním na startovním roštu. Tento seriál závodů je nejdelší z celé hry, a také si můžete nastavit časový limit, který vás bude obtěžovat při hraní. Pak na vás čeká pouze Time Trial, ke kterému snad nemusím nic dále dodávat a v neposlední řadě je to režim Trophy. Právě v tomto módu musíte vyhrát s každým automobilem, který jste vyhráli a zakoupili při postupu v kariéře. Za účast totiž získáváte potřebné kredity, které byste měli utrácet za auta (za nic jiného to beztak není možné), která se odemykají při dobrém postupu hrou. Ve hře totiž sbíráte kartičky s auty, které lze použít v karetní hře, kde přebíjíte soupeřovo karty, podle údajů na nich. Hra si s vámi většinou dělá, co chce, pokud chce, abyste karetní hru prohráli, tak jí prohrajete.

Ve hře narazíte i na režim poškození, který lze za prvé vypnout, a za druhé je jenom povrchové. Byla by chyba chtít něco víc, jelikož by to při současném stavu umělé inteligence znamenalo obětní harakiri provedené obouruční sekerou. Můžete auto tedy rozdrtit, jak chcete, ale s chování vozu to nijak nehne, což je svým způsobem dobře. Také se setkáte s penalizacemi, to pro případ, že byste chtěli náhodou podvádět. Hra jako stvořená pro obyvatele České Republiky.

Ferrari Challenge je rozporuplná hra. Její provedení místy sice vázne, zejména v prezentaci jednotlivých závodů, graficky hra taky nějak extra nevyniká, zejména tedy při pohledu z kokpitu, který je v mnohých vozech po čertech nedotažený, ale také představuje celkem solidní zábavu pro milovníky rychlých kol, zejména tedy na PS3, kde je závodních her sakra málo. Bohužel se nezbavíte stereotypu, který vás bude doprovázet takřka od poloviny hry. Hra tak dostává C, které ale jen těsně hraničí se známkou lepší.