Cítili jste se někdy psychicky tak mrtví, že byste nejraději všechno zabalili, ale nemůžete, protože je na vás navěšeno moc zásadních úkolů? Pokud to byl jen pocit, tak je to ještě v pořádku, o to lépe se totiž budete ztotožňovat s herním avatarem, který nepatří mezi ty nejšťastnější. Asi mi dáte za pravdu, že nutnost vymýtit zlo démonického původu výměnou za vás vlastní život, je přinejmenším otravná práce bez perspektivy. Ale budiž, když nevíte kam dál po střední škole... ústředním charakterem je tak němá postava, kterou lze v mnoha ohledech upravovat a vyvíjet. Nic se ale neobejde bez duší, obětí, dřiny, potu, krve a mnohdy tak slz samotných hráčů. Čím má Demon’s Souls naprosto navrch, je temná a hluboká atmosféra, se kterou se pravděpodobně v žádné z dnešních RPG her nesetkáte. Spousta z nich si totiž hraje na dospělé RPG s děckem v srdci, ale DS do vás už od samotného začátku pere „Bacha kámo, já jsem jiná!”, což je jen dobře. Hra vás už na samotném začátku skutečně proškolí pouze v těch nejzákladnějších věcech a pak už následuje jízda, kterou kočírujete pouze vy sami.

Takže už samotný začátek hry vás přesvědčí o tom, že místní obyvatelstvo není zvyklé na cizince vašeho kalibru. První boss, na kterého záhy narazíte, vám vcelku neobvyklou cestou oznámí, že takhle by to nešlo a jednou ranou vás pošlu do Nexu. Nexus je svět duší, které opustily své původní tělo a nyní sídlí v této pochmurné oblasti, čekajíc na spásu a vytoužený odpočinek. Pokud nemáte rádi kombinace několika dimenzí a motá se vám hlava pokaždé, když ráno otevřete oči, Demon’s Souls vás možná bude zpočátku mást. Ovšem Nexus není jen tak nějaký svět, ale zároveň místo, kde hráč nabírá síly, nakupuje, prodává vybavení, investuje nasbírané duše do zkušeností a chatuje s místními charaktery, které nejsou tak bezduché, jak se na první pohled zdají. Zároveň vám tento prostor slouží jako rozcestník mezi jednotlivými výpravami. Ve hře totiž po smrti neexistuje nic, jako krví napsaný nápis Game Over. Jakmile vám nepřítel zasadí smrtelnou ránu, nebo nechtíc spadnete ze srázu, putujete zpět do Nexu rychlostí DHL, ale přicházíte o nasbírané duše a vzhledem k tomu, že je vaše fyzická podoba zničená, vstupujete zpět do světa živých v duchovní podobě, jejíž zdraví a mana je značně omezená.

Kolik možností má taková chodící mrtvola? Krom rezervace parkovacího místa u krematoria se hráč může vrátit na místo činu a z loužičky (krve samozřejmě), která po něm zbyla, vybrat ztracené duše, které jsou vaší živnou půdou. Což vám ovšem nevrátí vaší fyzickou podobu, kterou lze obnovit použitím speciálního kamene. Hardcore povaha a obtížnost hry souvisí pouze a jen s faktem, že vám od počátku nejsou kladeny žádné zábrany a skutečně se s vámi nikdo nemazlí a nemaže vám med kolem huby. I obří, na první pohled neporazitelní nepřátelé, vám po čase lehnou k nohám, ale jediné co je potřeba, je právě zmíněný čas. Vezměte tak staré RPG... myslíme starší klasiky a překonvertujte je do moderního hávu. Přesně tak totiž působí Demon’s Souls, problém je ten, že ne všechny klasické prvky dokonale fungují v moderním světě. Příběh je ve své podstatě vcelku jednoduchý, což platí o jeho konceptu, ale zároveň také interakci mezi hráčem a hrou. Občas si připadáte jako němá loutka ve světě živých lidí, kteří s vámi manipulují, jak to jenom jde. Dalším silným prvkem dítka studia From Software je vnucení myšlenky, že jste opravdu bezradní v boji s některými monstry, které svou velikostí převyšují domy všeho druhu. Zpočátku si totiž budete opravdu připadat jako maličkost i ve srovnání s řadovými monstry, které jsou v pozdních úrovních o mnoho silnější, než vy. Jejich zabíjením ovšem získáváte duše, které lze investovat do mnoha rozdílných atributů vaší postavy, přičemž tak můžete udělat pouze v Nexu u vašeho bezokého patrona. A nutno dodat, že se na každý zvýšený level budete opravdu těšit, protože jakékoliv i sebemenší zlepšení vám může opravdu vytáhnout hřebík z paty.

Občas tak nastane dilema – „Mám ty duše vrazit do síly, nebo výdrže?” Počet duší nutných pro skok na další level roste exponenciálně vzhůru, přičemž hranice končí na 999. úrovni. Spíše než vaše schopnosti jsou důležitější právě atributy, což není úplně košér, když hra staví zejména na boji. Bojový systém ovšem staví pouze na několika základních pohybech a většina potyček se tak nese ve smyslu vyčkávání na ten správný moment, plánování rozložení energie a výsledný úder končící buďto sladkým vítězstvím, nebo bolestivou smrtí. Repertoár pohybů je minimalistický a hře, která staví na přemáhání zla brutálnější cestou, by rozhodně slušel daleko rozvinutější bojový systém. Většina bojů tak probíhá ve stylu obrana-úskok-obrana-obrana-sek. Tuto sekvenci si občas proložte smrtí a jste v Demon’s Souls. Hra opravdu není tak obtížná, jak se o ní traduje, jen je potřeba přistupovat trošku jiným stylem, než jste zvyklí u většiny titulů dnešního mainstreamu. Krom mečů, luků, kopí, či sekyr máte ovšem k dispozici také kouzla, která jsou věřte nevěřte, extrémně účinným způsobem útoku a obrany zároveň. Samozřejmě se je musíte nejdřív naučit a mít mozek kompatibilní s nimi. Což platí i o používání jakýchkoliv zbraní, jejichž účinnost je podmíněna pouze vaším skillem.

Největší tahákem je ale temný level design, který místy připomíná díla tvůrců hororových her. První místo kam se podíváte, Boletarian Palace, kombinuje otevřené exteriéry s temnými hradními chodbičkami, přičemž je celé místo zahalené do mlhy a šera. Už první krůčky vám naznačí, že v tomto ohledu Demon’s Souls deklasuje své souputníky zpět ke kotníkům. Průchod temnými Stonefangskými tunely, za doprovodu hekání místních dělníků je také něčím unikátním. U hry se vysloveně nebojíte, ale neustále máte v zádech nepříjemný pocit nejistoty, který na vás dotírá jako komár. Tento pocit navíc zesiluje pokaždé, když jste zasaženi v boji a vy moc dobře víte, jaké následky má smrt – průběh celé oblasti od začátku. Pravda je taková, že 5 základních úrovní je opravdu dlouhých a rozvětvených, přičemž sem tam narazíte i na nějakého toho spojence. Nejsilnějším zážitkem je pak průchod věží Tower of Latria, která připomíná temnou stránku Francie za dob slavných revolucí. Z mříží se po vás sápou ruce vězňů, přičemž chodby kontrolují monstra lačnící po vaší duši, zatímco vy téměř nevidíte na pět kroků před sebe.

Ačkoliv by dabing postav zasloužil ještě trošku dotáhnout, stejně jako fyzika mrtvých těl, která mnohdy předvádějí opravdu psí kusy, hra opravdu lahodí oku svou čistou grafikou. Problém je jen ten, že některé části úrovní jsou víceméně prázdné a na první pohled nezajímavé. Ostatně, co čekat od takto surového období? Obří LCD obrazovka v hradní věži to opravdu nebude. Nejnepříjemnější dojem ovšem zanechává umělá inteligence nepřátel, kteří jsou doslova robotizovaní a naučení na určité situace. V boji jsou zákeřní a často nevypočitatelní, ovšem po čase si začnete všímat neustále se opakujících útoků. Ta největší legrace ovšem začíná, když ostatním skočíte do zad tím, že přijdete typicky z úplně jiného směru. Nikdo na vás takřka nereaguje do té doby, než jej napadnete, nebo mu neskočíte doslova přímo před nos. Situací, kdy si můžete cestu vybrat, není zrovna mnoho, ale přesto se tak občas stane. Právě AI je jeden z mála černých, leč závažných skvrn na zářivě bílé košili.

Vaše skutky a počínání při boji dobra proti zlu má ovšem vliv i na celkové dění ve všech pěti oblastech. Prvek zvaný World Tendency monitoruje působení démonických sil, takže čím více postupujete v dané oblasti a úspěšněji vymetáte ze světa veškerou havěť, která do něj nepatří, tím zářivější barvou kameny svítí. Jenže jak je známe, komáři jdou za světlem, což potvrdili nejen komáři z východu, ale také nové druhy nepřátel, které začnete potkávat i ve starších oblastech. Občas vám tak do cesty skočí někdo nebo něco, co je pro vás v danou chvíli větší soustu, než jste schopni rozžvýkat. Nemusíme dodávat, že nepřátele, jež jsou nad rámec vašich schopností, dávají větší množství duší, ale jak vám došlo z našeho vyprávění, risk je v Demon’s Souls faktor, se kterým si není radno zahrávat. Zvláště když hra autosaveuje prakticky každou minutu, tudíž se štěstí může během vteřiny směle obrátit proti vám. Nemotorné ovládání s místy nepříliš přesvědčivou kamerou také neprospívají, tudíž počítejte s občasným pádem z útesu a instantní smrtí... i to se stává.

Vezměme to všechno za úplně opačný konec. Ano, příběh by mohl být vyprávěn o něco lépe, umělá inteligence by neměla hráče dostávat do rozpaků při každé příležitosti a souboje jako takové by zasloužily implementaci alespoň dávky svěžích nápadů. Ovšem hustá a originální atmosféra evokující v hráči pocity strachu a napětí jsou něco, co drží Demon’s Souls silně nad průměrem. Spousta her hráče motivuje k hraní vším, jen ne svou hratelností – tato hra hráče dokonale odměňuje za to, že jí hraje. Každý vyhraný souboj je odměnou toho nejsilnějšího kalibru, který nesnese srovnání s nikým jiným. Škoda jen té sterility.