Dnes to již neplatí, žel bohu. Je to pochopitelné a není zase až moc nutné obviňovat herní vývojáře z lenivosti. Oni jsou totiž spolu se svými zaměstnavateli otroky byznysu, kde jde o to prodat nejvíce a vydělat zlaťáčky. Aby se dařilo rozhodit sítě a chytit do nich co největší stádečko, musela jít náročnost her stranou, vždyť hráčem může být nyní kdokoli, ať už předškolní prcek, matka na mateřské, či třeba stárnoucí páprda. Hry už dávno nejsou co bývaly a i když jsou stále některé pořádně těžké, o pořádnou hardcoru hru je v posledních letech nouze. Ukázalo se však, že je to velká chyba. Když roku 2009 vtrhlo na PS3 ponuré a temné RPG Demon's Souls, sklidilo velkou pochvalu za odvahu, s jakou se tvůrci snažili naservírovat hráčům, kteří rádi čelí výzvám, epicky pojaté středověké fantasy s náročností tak vysokou, jako schodek státního rozpočtu v ČR. Více než skvěle zvládnutou prezentaci a kvalitní příběh zaujala hráčskou veřejnost i herní kritiky obtížnost a lehkost, s jakou bylo ve hře snadné zemřít už na začátku a poté ještě asi tisíckrát poté. Na konec hry došel jen málokdo, na úplný Olymp v podobě Platiny už jen hrstka hráčů. Nebyla to hra pro masy v podobě stáda oveček hledající snadno přístupnou pastvinu, ale přesto se zcela jasně ukázalo, že o hry tohoto typu je mezi hráči stále zájem. A zrovna nyní mají příznivci tohoto specifického žánru možnost ověřit si, jestli je slogan: "Připravte se zemřít...mnohokrát", se kterým přichází na pulty obchodů pokračování s názvem Dark Souls, na místě.

Pokud Vás snad hra Demon's Souls minula a neumíte si dost dobře představit, co na Vás s Darks Souls čeká, pak vězte, že se jedná o third-person akční RPG, které má extrémně zvýšené nároky na hratelnost. Dark Souls je nesmírně náročná hra, která je primárně mířena výhradně pro zkušené a vyzrálejší hráče, kteří již mají bohaté zkušenosti s podobnými hrami. Neznamená to sice, že by byl Dark Souls určen jen určité cílové skupině, a že by snad byl ostatním nepřístupný, ale více než kdy jindy je v tomto případě nezbytné dobře zvážit vlastní schopnosti a hru si alespoň dopředu vyzkoušet, či alespoň se o ní dozvědět co nejvíce, jelikož by se Vám investice do tohoto titulu vůbec nemusela vyplatit. Předem říkám, že Dark Souls je audio-vizuálně i hratelností klenot mezi RPG hrami, ale to samo o sobě ještě není a nemůže být jediný důvod ke koupi. Dark Souls není hra, která by dovolila úplně každému, aby pronikl jejím brutálně tvrdým obalem. Přes pomyslný práh může vstoupit sice kdokoli, ale sama hra si už během prvních hodin vybere, koho pustí dále, a koho ne. Nezkušení hráči nemají příliš šancí na to, aby je hra odměnila svým hratelnostním pokladem, protože za to něco vyžaduje, a to hlavně čas a dokonalé pochopení herních principů i pravidel, a to jednoduché rozhodně není. A proto ještě jednou kladu na srdce všem, kteří o pořízení Dark Souls uvažují: dobře si rozmyslete, jestli je takový typ her Vaším šálkem kávy, neboť se vystavíte riziku, že hru můžete odložít relativně brzy.

Tak to bychom na začátek měli nudné moralizování a nyní s chutí do toho. Dark Souls nás zavede do zpustošeného světa na pokraji záhuby, kde je na každém kroku vidět a cítit utrpení, bolest, beznaděj a smrt. Světu dříve vládli mocní a silní draci, kteří při stvoření světa nelezli v ohni Souls of Lords. A byli to i draci, kteří vdechli život čtyřem bytostem jménem Nito, Gwyn, Witch of Izalith a pygmy. To byla však velká chyba, jelikož se hned tři z těchto bytostí postavili drakům a společně se Seathem, který draky zradil, je svrhli a vyhubili. Kdesi v tomto gigantickém souboji vyšších bytostí zkomírala i lidská rasa. Lidé byli nedlouho poté stiženi krutým prokletím známým jako Darksign, které je proměnilo v nemrtvé. Osudy schnilého a umírajícího světa může zamíchat Váš charakter - toho si jak je u akčních RPG běžné kompletně stvoří hráč sám, od povolání a vzhledu až po jméno - který úpí ve vězeňské kobce a čeká na....na...no, na smrt asi ne, jelikož je ke vší smůle už nemrtvý, i když si stále uchovává prvky lidskosti. Z vězení je ale vysvobozen a už brzy se dozví o proroctví a o tom, že byl vyvolen zbavit lidstvo prokletí.

Příběh Dark Souls je temný a na první pohled poměrně složitý, ale postupem času rychle zjistíte, že je přímočarý a více se rozděluje a rozmělňuje na desítky a stovky jednotlivých osudů a příběhů míst a bytostí, tak jak je u akčních RPG zvykem. Slouží jako lepidlo k tomu, aby velký a živoucí svět se všemi svými aktéry držel pohromadě jako jeden celek. V případě Dark Souls je lepidlo na výsost kvalitní a přispívá k autentičtějšímu prožitku ze hry, neboť se v příběhu objevují nejen prvky vyloženě brutální a odpudivé, ale také prvky světlé a přeci jen radostnější, kdy si s úlevou řeknete, že přeci jen není tak zle. Asi tak jako ve skutečném životě. Podmanivá atmosféra prosycená pachem smrti a surovosti, ale zůstane i poté. Přeci jen je Dark Souls svým vzezřením středověké RPG obohacené o mytologické a fantasy motivy, ke kterému špína, krev a ostré meče zkrátka neodmyslitelně patří. Více než příběh bude hráče ale zajímat hratelnost.

Co říci o hratelnosti Dark Souls, o kterém sami tvůrci říkají, že jeho dohrání: "...bude těžké, ale ne nemožné", a u kterého zemřeli při představování hratelné ukázky na letošním Gamesconu producenti Uchiyama a Hirono během jednoho dopoledne údajně více jak 200x? Tak předně je nutné říct, že smrt je v Dark Souls naprostou samozřejmostí a nezbytnou součástí. Ze smrti se hráč učí a získává potřebné zkušenosti. Zemřít lze ve hře tak snadno, jako u ostatních her přežít. Stačí jen, aby jste se na malou chvilku zahleděli na jinou část obrazovky, a že to při množství detailů prostředí a nádherném gotickém designu jde velmi snadno, a už padáte volným pádem z hradeb, skalních převisů nebo mostů, drtí Vás nepřátelské střely z luku a kuší, napřátelé všech velikostí a síly na Vás plivou kouzla, či umíráte pod nástrahami desítek pastí, jež jsou rozzesety po většině dungeonů. Napřátelé, kteří jsou povětšinou v početní výhodě a mají lepší vybavení, Vás během několika vteřin dokáží svými bleskurychlými výpady zpoza velikého štítu a pevného brnění zamordovat, otrávit, zakouzlit, shodit z hradeb, atd. A to ještě nemluvě o bossech, kteří jsou v Dark Souls gigantičtí, děsiví, mnohem silnější než Vy, a u kterých budete umírat velmi často, protože jedna věc je se k nim vůbec dostat, druhá věc je přijít na způsob jak je zabít, a třetí a nejtěžší věcí je, dosáhnout nad nimi vítězství.

Zkrátka a dobře, v Dark Souls neuspějete se zbrklostí, neopatrností nebo neznalostí ovádání. Dark Souls nejde hrát napůl plynu, tady musíte ze sebe vymáčknout to nejlepší a maximálně se soustředit na každou část hry. Každý souboj je svým způsobem unikátní, protože se může snadno stát i Vaším soubojem posledním. To dává hře úplně jiný rozměr, jelikož každé vítězství si budete užívat o to více. Samo přežití, nikoli dohrání, je velikým úspěchem, ze kterého se budete těšit a plnými doušky vychutnávat pocity vítěze. Hra zabere při prvním hraní nejméně 60 - 80 hodin, nepočítaje nepovinné questy, ale díky obtížnosti hry a tomu, že se do herního času započítá i čas ztrávený opakovaným hraním pasáží, ve kterých jste zemřeli, můžete mít nahráno klidně i několik hodin a být při tom na samém začátku hry.

Hlavním rozdílem mezi Demon's Souls a jeho pokračováním je příjemné zjištění, že je Dark Souls mnohem rozlehlejší a nápaditější co se týče různorodosti lokací. Je sice pravda, že Dark Souls se nemůže pochlubit monumentálním světem typu Oblivion, kde můžete jít z jedné části světa do druhé i několik hodin a jediné, co Vám brání v cestě vpřed jsou nepřekonatelné dálky živoucího světa. Dark Souls má svět přeci jen skromnější, který se skládá z desítek navzájem propojených lokací. Zavítáte tak od smrdutých kobek a jeskyní, přes chátrající města a hrady, až po lesy, jezera a bažiny. Grafické ztvárnění lokací je působivé a zcela zřetelně ukazuje, že v PS3 a Xbox 360 je stále spoutána veliká síla, jen jí umět využít. Světelné efekty jsou prvotřídní a není nic působivější, než vylézt po několika hodinách z podzemí a tunelů na denní světlo a znovu nechat zvyknout své oči na sluneční svit. I takto dalece bez větších problémů pohltí Dark Souls každého, kdo k němu najde cestu a nechá se vtáhnout do jeho světa.

Předností většiny akčních RPG je naprostá volnost konání. Je jen na Vás, zda-li upřednostníte při vytváření svého charakteru například rytíře, poutníka, zloděje, kouzelníka, mnicha nebo pyromancera. Stejně tak je čistě na Vás, jaké přednosti a schopnosti svému charakteru dáte. Podobné je to i při zlepšování schopností a zvyšování LV, protože jen Vy rozhodnete, kam zkušenostní bodíky půjdou, jestli do síly, inteligence, vitality nebo jiných vlastností. Platí to i o postupu hrou, protože neexistuje žádné cílové místo, kterého musíte bezpodmínečně dosáhnout. Vydat se můžete kamkoli, přičemž si Vás hra samozřejmě časem stejně nasměruje tam, kam potřebuje. Pravda, občas je volnost pohybu limitována třeba tím, že Vás z nesprávné cesty rychle zaženou ostré meče silnějších nepřátel, či jednoduše narazíte na slepé místo v podobě zamčených dveří, ale i přesto je v Dark Souls hráčská volnost jednou z předností.

Protože ve hře hráč umírá nepočítaně, jsou jedním z nejdůležitějších záchytných bodů při postupu hrou tzv. bonfires (ohniště). Rozžehnutím každého z těchto ohnišť, která jsou mnohdy velice daleko od sebe a vůbec není snadné jich dosáhnout na jeden zátah bez alespoň jediné smrti, získáte nejen možnost odpočinku a úplné obnovy zdraví a léčivých lahviček, ale hlavně také možnost proměnit získané duše nepřátel za zkušenostní body k tomu, aby se Vám zvýšily atributy a tím i LV. Můžete mít však aktivované vždy jen jedno ohniště, neboť ohniště slouží také jako respawn místo. To znamená, že pokud zemřete, začínáte odznova právě u naposledy aktivovaného ohniště.

Aby nebylo vše jednoduché a hra naplnila pověst hardcore gamesy, při každé smrti ztratíte nejen všechny získané duše a tím i možnost navýšení schopností, ale při každém respawnu nebo jen aktivování ohniště se automaticky oživí znovu všechny nepřátele (naštěstí mimo bossů). Ohniště jsou většinou situovány tak, aby nebylo snadné jich dosáhnout, takže se s naprostou samozřejmostí opakují scénáře, kdy po mnoha desítkách minut strávených bojem o holé přežití zemřete jen krátce předtím, než dosáhnete dalšího ohniště. Pocit zmaru a frustrace z obtížnosti hry tím pochopitelně jen narůstá. Alespoň v tom ponechává Dark Souls malou útěchu, že získané předměty na této "zbytečné" cestě mezi jednotlivými ohništi naplněné smrtí Vám zůstanou i poté, co zemřete. Co se týče ukládání hry, tak to se děje automaticky při jakékoliv změně, započítává se tedy do něj i čas strávený nepovedenými akcemi a epizodami se smrtí, ale o tom jsme už mluvili. Ještě dodejme, že za duše nepřátel si nezvyšujete jenom LV a atributy, ale může si za ně i nakupovat nebo vylepšovat zbraně a zbroj, či si pořídit lepší kouzla.

Skutečnou duší Dark Souls jsou nicméně souboje a celý bojový systém. Jak už bylo řečeno, jsou nepřátelé téměř vždy v početní výhodě. Ale nejen to, dokonale totiž využívají terénu k tomu, že je jen málokdy dokážete zabít bez toho, aby jste se k nim přiblížili nablízko, nebo se vystavili nebezpečí v podobě nepřátelských střel a kouzel. Při bojích nebudete vědět co dřív. Zabít nepřítele napravo, nalevo, vpředu nebo za mnou, léčit se, uhnout pasti, ustoupit? Dark Souls Vám nedá ani vteřinu odpočinku, ale neustále budete nuceni balancovat na hraně přežití. Každá rána nepřítele pěkně bolí, každé povedenější combo už zabíjí. Léčivé lahvičky doplní život jen z poloviny (lahvičky se získávají pouze u ohniště a jen v omezeném počtu) a léčivá kouzla se dají používat pouze omezeně. Naštěstí je možné před útoky nepřátel uskakovat do stran i dozadu, přičemž během těchto úhybných manévrů učinit i nečekaný výpad proti nepříteli. Vyžaduje to však dokonalé ovládnutí ovládání, a to zabere i několik perných hodin. Tvůrci se nad hráči smilovali vyjímečně také tím, že od začátku máte možnost seznámit se s principy ovládání a hratelnosti pomocí psaných zpráv na zemi, přičemž tutoriál po pár hodinách vystřídají údaje například o číhajícím nebezpečí za rohem. Nic to nemění na tom, že boje jsou natolik náročné, že při nich budete umírat nejčastěji.

Kapitolou samo o sobě je v Dark Souls online podpora, kde se tvůrci pořádně vyřádili. Základem jsou tři druhy online podpory: neaktivní, aktivní (co-operace) a player versus player. Neaktivní online podpora je ta, že pokud jste připojeni ke svému PSN účtu, můžete při svém postupu hrou často narazit na fantomy ostatních hráčů, které mají podobu průsvitného ducha, který se zjeví pouze na chvilku a ukáže Vám třeba cestu vpřed, jelikož tento duch (hráč) už na rozdíl od Vaší bídné existence mohl lokací projít dlouho před Vámi. Ve hře to moc nepomůže, ale dává to hráči zvláštní pocit, že v tom není sám. Něco podobného jsou i krvavé fleky na zemi, které znázorňují poslední místo, kde krátce před Vámi někdo ve stejné lokaci zemřel. Po dotyku této krvavé skvrny se Vám před očima odehraje posledních pár vteřin života Vašeho nešťastného předchůdce, což je dobré varování před blížícím se nebezpečím v podobě nepřítele nebo pasti.

Aktivní online podpora, nebo-li cooperace, je taková, že hráč v nemrtvé podobě - mezi živou a nemrtvou podobou může hráč libovolně přepínat u aktivovaného ohniště - napíše na zem znak, který živí hráči na tom samém místě a na podobném levelu uvidí a mohou ho povolat do své hry na pomoc. Ta pomoc se vztahuje jen na konkrétní lokaci a končí zabitím bosse, nebo smrtí jednoho z hráčů, a to je jak správně tušíte rychlé. Player versus Player je pak už jen klasický boj hráče proti hráči. Každý nemrtvý hráč může vniknout do světa živého hráče, aby ho zabil a okradl o pracně získané duše. To je jen strohý základ online možností, které Dark Souls nabízí. Více se samozřejmě dozvíte při hře samotné nebo při shlédnutí nějakého toho hraného návodu.

Online podpora je v Dark Souls vymyšlená dobře. Dokonce umožnuje hrát ve všech regionech současně. Bohužel jsou na ní spíše negativní ohlasy, protože zkrátka moc technicky nefunguje. Hráči se špatně párují, takže místy můžete hrát úplně sami, nebo se nehnete ani o metr, jelikož budete stále invadováni. Na vině je až příliš otevřený svět kde si každý může jít kam chce, a tak se na jednom místě setká hodně lidí s příliš rozlišnými levely, avšak také obvyklý problém konzolového online hraní, kdy má mnoho hráčů jen omezené nebo pomalé připojení k internetu. Když však máte to štěstí a skutečně narazíte v co-operaci na dobrého hráče, rázem se stává postup vpřed o mnoho snadnější. Proto doporučuji rozhodně vyzkoušet.

Jsme na konci a následovat by mělo rozhřešení. Z předcházejících řádků je sice znát, že Dark Souls nemá žádné podstatnější chyby a nedostatky, nepočítáme-li tedy hardcore hratelnost a nepřístupnost hry pro širší publikum, ale není hrou dokonalou. Při hraní sami brzy zjistíte, že na některých místech se objevují celkem často grafické i hratelnostní bugy, které nemají ve hře kvalit Dark Souls co dělat. To ale není ten hlavní důvod, proč se hře zdráhám udělit nejvyšší známku. S maximálním hodnocením se musí šetřit a neudělovat jej hned každé hře, která pěkně vypadá. Plný počet mohou dostat pouze hry, které posouvají svůj žánr směrem vpřed a posouvají laťku videoher jako takových zase o kousíček dále. Takovou hrou Dark Souls při vší úctě není. Stále je to akční RPG, které využívá starších nápadů a přidává herní mechanismy, které se bohužel ve většině případů nedají vztáhnout na ostatní hry žánru. Za odvahu se platí a Dark Souls je až příliš uvězněn v hranicích své bytostnosti. Jinými slovy a stručně řečeno: Dark Souls se zastavil v proudu mainstreamu, otočil se zpět a hrdě a statečně pluje proti proudu, a tím sice vyčnívá z proudu všech dnešních her, ale je to právě ten vzdor, který mu brání definovat žánr RPG a posunout kvalitu her, jelikož si ke svému vzdoru vybral v dnešní době z pohledu hráčské populace tu nejméně vhodnou zbraň - brutální náročnost.

Dark Souls je jednou z nejlepších her letošního roku a bude se na něj ještě hodně dlouho vzpomínat. Jako recenzent ho však nemůžu doporučit všem.