Recenzovaná verze: PlayStation 4

Ono je to ovšem s Call of Cthulhu o něco složitější. Je sice pravda, že se tento titul inspiruje tvorbou slavného spisovatele, ale podstatnou část námětu si vypůjčuje i z deskové hry stejného jména, která vyšla už v roce 1981. A to nemluvě o filmu a také hře z roku 2005 pro Xbox a PC, kde znovu ožívá další z mnoha interpretací Lovecraftova mimořádně rozvětveného a napříč jeho tvorbou se vyskytujícího mýtu o mocném kultu, který vzývá temné síly a prastará stvoření starší i mocnější nežli člověk sám. Mimochodem, autorova schopnost detailně popsat celý kult a zapasovat jej do řady svých děl způsobila, že i dnes existují po celém světě lidé, kteří věří, že se nejedná o fikci, ale znázornění oné skryté pravdy, po níž lidstvo tak dlouho prahne. Že je to trochu nepřehledné? Ano, uznávám. Někdy je možná asi jen pro autora recenze podobných her výhodou, když je jeho kvalifikací spíše znalost Deníku kocoura Modroočka, a nikoli herní historie či literárních klasiků. Ale zpět ke hře samotné, kterou mělo původně dělat studio Frogwares, jež budou hráči znát jako tvůrce herní série „Sherlock Holmes“. Ono se vlastně není ani čemu divit, protože i námět Call of Cthulhu si pohrává s rafinováním odhalováním stop a odkrýváním pravdy. Žel bohu „žabáci“ nakonec vývoj hry přehodili na nepříliš známé francouzské studio Cyanide. To samozřejmě nemůže pracovat s velkým rozpočtem a opřít se o vývojáře zvučného jména, což je obojí na titulu poměrně znát. Očekáváte-li hru s velkým herním prostředím, vyspělým grafickým zpracováním nebo desítkami hodin životnosti, jste na špatné adrese. To však neznamená, že bychom měli na Call of Cthulhu pohlížet skrze prsty, protože hra má silný tah na branku, dobré nosné téma, vynikající hororovou atmosféru a vcelku se jí daří oprášit lesk zašlé slávy old school adventur 90. let.

Hlavním hrdinou tohoto intenzivního hororu plného mýtů, všeobjímající nevlídnosti, hluboko ukryté pravdy a děsivého okultismu, je válečný veterán Edward Pierce. Píše se rok 1924, čas poválečné kocoviny, prohibice a všeobecného defétismu i rozčarování z klasických hodnot. Edward Pierce je nepříliš úspěšný soukromý detektiv v Bostonu, který svou frustraci utápí v alkoholu. A zrovna, když mu hrozí ztráta detektivní licence, se ve dveřích jeho kanceláře objeví nečekaný klient. Ten pověří detektiva vyšetřováním záhadné smrti své dcery Sarah a její rodiny, ke které došlo při požáru jejich sídla na zapadlém a takřka izolovaném ostrově Darkwater. To je v kostce začátek tajuplného příběhu, který je sice prosycen četnými klišé – soukromý detektiv, tajemný případ, neochotní svědci – ale daří se mu navodit všeobecnou atmosféru beznaděje, zoufalství a hluboké nejistoty. Co je lež a pravda? Jak odlišit skutečnost od fikce? A kdo hraje falešnou hru a skrývá děsivé tajemství? Na to vše musí Edward Pierce přijít na základě důmyslné dedukce, vyslýchání svědků, sbírání důkazů a řešení hádanek různé povahy. Pochmurné a úzkostné prostředí, nevrlí obyvatelé Darkwater i téměř úplná bezbrannost hlavního hrdiny, který dokonce ani nemá vlastní zbraň, vytvářejí stavy sklíčenosti a pocitu, že jste jen pouhou loutkou v něčem mnohem větším a strašlivějším, co všechny přesahuje. Vliv Lovecraftova životního postoje plného pesimismu, který přenesl tak mistrně do své tvorby, je ve hře patrný velmi intenzivně. Většina her směřuje od chaosu k poznání a od šílenosti ke smyslu. Avšak Call of Cthulhu jde přesně opačným směrem. Je to cesta za depresivním poznáním všeobecného faktu, jenž pociťoval ve 20. letech nejen Lovecraft sám, ale i většina jeho současníků: lidstvo kráčí k dekadenci a úpadku, jelikož není pánem svého osudu.

Napínavý příběh je zpracován profesionálně a lze jej označit – v dobrém slova smyslu – za společensky nekorektní a v mnohých aspektech i šokující. Aby však dějovou linku něco neslo, musí stát hra i na něčem pevnějším a stabilnějším, než je scénář, a od čehož je možné se odrazit. Tím je zde samotné vyšetřování. Jak už to ve starších adventurách bývalo nepsaným pravidlem, tvořily převážnou část hry dialogy, zkoumání předmětů a akce zde byla spíše okrajovou záležitostí. Dnes se v žánru role pochopitelně zcela obrátily. Call of Cthulhu proto může na některé hráče působit až příliš archaicky. Není to akční adventura a svým způsobem ani klasický survival horor, a to i přesto, že některé pasáže jsou opravdu těžké a nemilosrdné, a tak uvidíte hlavní postavu umírat poměrně často. 

Ve skutečnosti je Call of Cthulhu psychologický horor v lineárních a uzavřených kulisách, kde toho vyjma důkladného průzkumu a výslechů okolních postav nemůžete vlastně ani nic moc dělat. Ale i to málo bohatě stačí na to, abyste si tuto zhruba desetihodinovou pátrací pouť užili do sytosti. Už jen tím, že hra disponuje několika zakončeními a možností určovat průběh vyšetřování. Edward totiž disponuje sofistikovaným stromem dovedností, díky němuž lze rozvíjet základní atributy, a tím tak ovlivňovat rekonstrukci stop či přímo dějovou linku. Některé možnosti během dialogů nebo při řešení nastalých situací se navíc odemknou pouze tehdy, má-li hlavní postava dostatečnou úroveň zkušeností. Jednotlivých cílů lze navíc dosáhnout různými způsoby, a tím tak hra ponechává úzký, i když znatelný prostor pro vlastní utváření příběhu.

Ve hře existuje pět základních schopností. Na prvním místě je to výřečnost, díky které je možné manipulovat a obelhávat ostatní postavy. Velmi užitečné, když si chcete zkrátit postup nebo se snadněji dopracovat k důležitým informacím. Dále je zde síla, jíž lze využít například na zastrašování nebo páčení zámků. Mnohem zajímavější je však všímavost, protože čím vyšší úroveň, tím větší pravděpodobnost, že naleznete ve hře skryté předměty. Klíčovým aspektem je pochopitelně i vyšetřování, jelikož nedílnou součástí hry je analýza předmětů a místa činu. Na základě nalezených stop tak lze řadu věcí logicky odvodit. Jako poslední je schopnost psychologie. Ta umožňuje dopátrat se snadněji motivů podezřelých. K těmto pěti schopnostem se přiřazují ještě dvě dovednosti, a to medicína a okultismus. Na rozdíl od ostatních schopností se tyto dvě nevylepšují manuálním přiřazováním zkušenostních bodů, nýbrž se navyšují jen díky nalezeným předmětům ve hře. To výrazně zvyšuje pravděpodobnost, že se hráči budou chtít zaměřit na průzkum lokací o to vehementněji, jelikož uvážíme-li herní dobu a uzavřenost prostředí, znamená de facto každý přehlédnutý předmět či stopu ztrátu prakticky nenahraditelnou. Vyšetřování je tedy v Call of Cthulhu propracované, zábavné a dává hráčům pocit, že jsou součástí příběhu. K tomu přispívá i pohled z první osoby, který byl tvůrci zvolen zcela záměrně, jelikož tento prvek výrazně zvyšuje autenticitu hororového zážitku. A nemyslete si, občas přijde i na pořádně děsivé momenty, kdy vám bude bušit srdce ostošest. V některých částech hra připomíná RE 7, jinde zase The Evil Within, k čemuž pochopitelně nebezpečně svádí asociace s hlavním hrdinou. Absence jistoty a příčetnosti pak přináší zážitek srovnatelný se sérií Silent Hill. Hororový nadšenec si jistě přijde na své.

Velmi sympatická je přítomnost hned několika hádanek, bez jejichž úspěšného vyřešení se nepohnete dále. Dnes se už příliš neklade důraz na to, aby hráči u her přemýšleli, a pokud už se někde nějaký hlavolam objeví, je zpravidla slaboduchý jako vyjadřování naší hlavy státu. V Call of Cthulhu sice nejsou žádné intelektuální rébusy, u kterých by hráč strávil bezesnou noc, ale dokáží solidně zavařit. Když už je tedy vyřešíte, pocítíte slastný pocit vítězství nad překážkou a budete si připadat bezmála jako Lovecraftův současník Edison poté, co zdokonalil a patentoval žárovku (ano, slyšíte dobře, „nevyrobil“, pouze zdokonalil). Avšak to, co je svým způsobem originální, a jen tak to nějaká hororová hra nemá, je vývoj příčetnosti hlavního hrdiny. Zjednodušeně řečeno je CoC vlastně jedna velká cvokárna, která vystavuje Pierce různým psychickým traumatům, po kterých se jeho zdravý úsudek začíná pozvolna rozmělňovat a ztrácet. O to více, že na základě prodělaných traumat z války je Pierce závislý na alkoholu a práškách na spaní, jelikož jej sužují děsivé noční můry. Každý psychický otřes tak zvyšuje riziko, že se vaše postava pomátne a přestane se rozhodovat racionálně. Pochopitelně to neznamená, že by v takovém případě hra skončila, to totiž není možné – naštěstí – ale své dopady to má, a rozhodně ne malé. A jelikož Call of Cthulhu nemá nějaký univerzální konec a optimální průchod hrou, budete až do závěrečných titulků (a vlastně i po nich) dumat, jaké výsledky vaše rozhodování nakonec přineslo. Není to mainstreamový titul a už vůbec ne pro každého. To navíc ještě podtrhává celá řada kulturních narážek a paralel, jimiž je hra prošpikována, ačkoli si těchto odkazů nepovšimne úplně každý. Tvůrci tím vzdávají čest rozmanitosti světové duchovní kultury.        

Už to tu zaznělo: Call of Cthulhu není graficky nejatraktivnější hrou na dnešním trhu. Vlastně nás vrací někam do doby druhé poloviny minulého desetiletí, a to i přesto, že vývojáři mohli pracovat s Unreal Engine 4. Ukazuje se však, že studiu chyběly peníze i zkušenosti, a tak je konečný výsledek skromnější. Prostředí pochopitelně nemohlo být příliš rozsáhlé a ani detailní, mimika postav je toporná a pohyby charakterů nepůsobí nijak zvlášť realisticky. K tomu všemu se ještě přidávají četné neduhy, jež Unreal Engine tradičně provázejí, ať už delší nahrávací časy mezi kapitolami, či nedoskakování textur. Přesto je malým zázrakem, že se ve hře podařilo zobrazit zhruba hodinu vcelku důstojných cutscén, které nemají daleko k filmovému pojetí. 

Celkový design je poté uspokojivý, protože odpovídá více či méně preferovanému stylu, v němž hraje prim ponurost a rozklad. V hráčích to vyvolává přesně ty pocity chladu a křehkosti hlavního hrdiny, který je obklopen slupkou nehostinného vesmíru, jež na čtenáře dýchají i z Lovecraftových děl. Velké pozitivum si ovšem zasluhuje hudební doprovod, protože ten je v hororových hrách vždy důležitým faktorem. V Call of Cthulhu vás nečekají žádné orchestrální kousky nebo tíživé skladby brnkající na nervy. Kdepak! Zde je totiž hudební podklad výrazně utlumený, aby tak vyniklo skličující ticho, de facto mrtvo okolního světa. Žádné větší okolní zvuky vlastně ani neuslyšíte, neboť vše je jakoby přikryto dusivým povlakem. Hlavní postava, a tudíž i hráč, jsou odříznuti od světa a života v něm. Když už ale nějaké harmonie zazní, jsou rychlé a dynamické, což dokáže pořádně znepříjemnit vysedávání před obrazovkou, obzvláště, budete-li hrát večer. Anglický dabing je dobrý a svým způsobem udivující ve hře, která vzešla z podobného zázemí, jelikož studio si nemohlo dovolit žádné známé dabéry. České titulky hře hodně pomáhají, protože umožňují orientovat se v ne zrovna snadném ději. U her, které stojí především na příběhu a postavách, je to vždy velké pozitivum.

Hodnotit Call of Cthulhu není nijak obtížné. Smyslem této nevšední hry je představit veřejnosti vyspělý psychologický horor, jehož náplní je důmyslné odkrývání stop a postupné směřování k znepokojivému závěru. Po stránce výpravnosti sice viditelně pokulhává a do žánru nepřináší nic nového, de facto spíše obrací směrovky zpět do minulosti, avšak ty elementy, na kterých má poctivý horor stát, jsou v Call of Cthulhu prezentovány způsobem více než zdařilým. Vedle dnešních herních hororů s často dosti povrchním příběhem působí hra jako příjemná a pozitivní změna. Zájemci o každý nový hororový přírůstek si mohou doplnit do sbírky titul, který nadřazuje obsah nad formu, a při tom vzdává hold jednomu ze zakladatelů hororového žánru. Jemu samotnému by se s ohledem na jeho pověstnou sebekritiku hra téměř jistě nelíbila, ale hráči mají naštěstí možnost volby. Avšak nenastoupit na palubu lodi jménem Call of Cthulhu, která vás dokáže dovést na ostrov bolestného vykoupení, a ještě k tomu pořádně pocuchat nervy, by bylo v kruzích hororových nadšenců považováno za citelnou absenci. Obzvláště uvážíme-li, že letošní rok nebyl k žánru příliš vlídný. Vzhledem k okolnostem je hra milým překvapením, čemuž napomáhá i přítomnost české lokalizace u PS4 verze.