Recenzovaná verze: Nintendo Switch

Přestože příběh nikdy nebyl nejsilnější stránkou Bayonetty, na třetí dobrou působí obzvlášť slabým, až nahodilým dojmem — je totiž velkým odklonem od série. Ze startu ihned zjistíte, že andělé a démoni již neútočí na nebohou lidskou civilizaci. Setrvávají uvěznění mimo naši realitu a absolutně vše, co se jich týkalo v předešlých dvou dílech, je zde zcela ignorováno. Na jejich místo tak byli dosazeni Homonculi, bytosti, které sloučením tyrkysové tekutiny jedna v druhou se proměňují v různé formy života, připomínající osoby či zvířata.

Jak navíc jedna z vedlejších postav poukazuje na začátku hry, Homonculi nemají nic společného s paranormálními jevy. Byli vyrobeni člověkem pomocí nanotechnologie. A jelikož dnes je v očích mnoha vývojářů cool, aby každá franšíza měla svůj vlastní multivesmír, má ho nakonec i Bayonetta, protože prostě proč ne. Narativ obecně nehodlá ztrácet čas s ničím a nikým. Doslova v prvních minutách hry se na scéně objevuje mladá punková dívka Viola, hráčům dobře známá z trailerů, která vám řekne, že světu hrozí zničení a převzetí moci tajemnou entitou jménem Singularity. Cereza (skutečné jméno Bayonetty) je proto vyslána na cestu napříč multivesmírem, aby sesbírala pět artefaktů Chaos Gears, potřebných k otevření brány, díky čemuž se dostane jak jinak, k Singularitě. To je v podstatě jen typická záminka, jak vás poslat do jiných dimenzí, včetně rozmanitých krajů, jako je například starověká Čína nebo Egypt.

Premisa hry by v jádru nebyla problémem, kdyby nepůsobila tolik narychlo splácaně. Viole je dedikováno příliš málo času v příběhovém pozadí, aby si k ní člověk vypěstoval nějaký vztah, čímž také trpí některá pozdější odhalení v zápletce a jejich celkový dopad se tak míjí účinkem. Ba co víc. Známé tváře z předešlých dílů Enzo, Rodin a Jeanne se samozřejmě ve hře objeví, ale jejich dějové zapojení má ve velkém schématu věcí pramalou váhu. Nicméně tam, kde Bayonetta 3 zaostává ve vyprávění a charakterizací postav, to dosyta vynahrazuje frenetickou akcí a divadelním spektáklem za doprovodu libozvučného soundtracku.

PlatinumGames s novým pokračováním své přelomové značky opět všem dokazují, že jsou velmistry svého řemesla. Naservírovali nám zde lahodný soubojový systém z prvních dvou her, jehož jemně vyváženou a mistrně vypiplanou recepturu promyšlených komb a pečlivě načasovaných úskoků k zpomalení času, obohatili o další ingredience v podobě nových mechanik, jež povyšují souboje na zcela novou úroveň. Jednou z těch více viditelných na první pohled je abilita Infernal Demons, povolávací do akce vaše démoní parťáky, nebo-li, jak je sama hra nazývá, „otroky“, přičemž vy se ujmete velení. Klíčem k jejich efektivnímu využití ale nespočívá ve spoléhání se jen na jejich dovednosti, kdykoli je váš ukazatel naplněný. Hra po vás chce a trochu dokonce nutí, abyste je používali jakožto vsuvky, stejně jako fatální dorážečky během kombinování klasických útoků, načež se vám po splnění těchto kritérií bohatě odmění smrtonosnou choreografií, překypující magií a pekelnými silami, s nimiž protivníci nebudou schopni držet krok.

Aby nadto potyčky s nepřáteli nebyly na jedno brdo, dostane Bayonetta k dispozici v průběhu hry celou řadu démonů a vskutku šílených zbraní, z nichž každá má své vlastní stromy dovedností. Co si představit pod pojmem „šílených zbraní“? Inu, mlátili jste již někdy někoho ruční lokomotivou? Vývojářům to bylo přesto málo, a tak ne jen že každá zbraň je unikátní svým vzhledem a útočnými proporcemi, ale taktéž sekundární schopností, kterou využijete při řešení nejrůznějších puzzlů, k průzkumu terénu nevyjímaje. K tomu si připočtěte možnost mít po ruce rovnou 3 pekelné příšery a 2 zbraně, mezi kterými lze libovolně přepínat a verdikt, že by se mohlo jednat o ten nejlepší souboják, jaký jsme v sérii doposud viděli, se nezdá být příliš přetaženým za vlasy.

Třebaže bychom se o třetí Bayonettě chtěli bavit čistě v rámci její akční prezentace, zasloužila by si bez debat maximální hodnocení. Ti, kteří ještě před čtením recenze zabrouzdali k finálnímu hodnocení už ale určitě tuší, že ne vše dopadlo podle mých představ.

Nejprve se pojďme zaměřit na to, s čím mám největší problém — struktura Veršů. Víte, Bayonetta je silně inspirovaná křesťanskou mytologií a postup hrou je zde rozdělen na Kapitoly a Verše, obdobně jako texty v Bibli. Kapitoly zastupují levely, Verše jednotlivá střetnutí s nepřáteli. Při vstupu do Verše, což jsou v podstatě jen jinak pojmenované arény, se kolem vás ohraničí prostor neprostupnou mlhou a vy si tak můžete být jistí v daný moment, že konflikt vás nemine, přičemž po jeho pokoření vás hra ohodnotí přibližně jako při atletické disciplíně. Chápu, že na téhle formule je značka postavená již odpradávna a jedná se o jednu z elementárních složek, tvořící ústřední identitu série, ale zároveň mi to nedá se neptat sám sebe, jestli přece jen nešlo po dvou dílech, vrátit dnes už trochu archaický skelet progresu na rýsovací prkna a něčím se ho nepokusit ozvláštnit.

Ne nutně překopat, prostě vylepšit. Kvůli tomuhle koncepčnímu směru ve finále trpí jeden z hlavních aspektů hry a tím jsou bojové kolize s protivníky. Jejich délka se v průměru pohybuje od bleskurychlých 30 sekund, po 1 minutu a půl krátce trvající šarvátku (odehrané na nejvyšší obtížnost), v důsledku čehož se mi čas od času stávalo, že jsem byl zrovna v totální rauši z dobře odvedené nakládačky mým oponentům, načež rapidní konec bitky mě z mého rytmického dovádění sprostě odtrhl, jako když náladový rodič odvede své dítě od jeho oblíbené arkádovky z kolotočářské maringotky.

Bayonetta 3 na jednu stranu na vás konstantně hází jeden druh protivníků za druhým, nové zbraně a do toho si ještě odemykáte další skilly, ale k čemu tohle všechno nakonec je, jestliže na tu druhou vám nedá dostatek prostoru k experimentování s vaším nově nabytým arzenálem? Gró oněch Veršů není v základu špatné, avšak jeho tvář by si zasloužila menší facelift, neboť paradoxem Bayonetty 3 zůstává fakt, že největší zábavu jsem prožíval v trénovacím módu, kde nejste nijak časově omezení malým počtem nepřátel a vaší hravosti se konečně dostává volný průchod.

Tím se dostáváme k dalšímu bodu, který mi nebyl zrovna po chuti, to jest level design. Ten popravdě považuji za masivní downgrade při srovnání s druhým dílem. Bayonetta 2 je prošpikovaná svébytnou výtvarnou stylizací, jež je schopna skvěle zakrýt slabý výkon stařičkého hardwaru Wii U a na Switchi v jejím remasterovaném vydání navíc běží v ještě detailnějším provedení a stabilnějším snímkování. Úrovně v ní mají promyšlenou architekturu a nic zde nepůsobí dojmem, že by šlo o náhodně k sobě slepené oblasti. No v třetí Bayonettě to takový dojem na mě bohužel dělá. Levely jsou ve většině případů absolutně prázdné, nenápadité, s nulovou vizí, nabízejíc tak minimum prostoru k objevování různých tajností či zákoutí. Pár výjimek se najde, o kterých se samozřejmě nebudu rozepisovat, ale jako celek to je spíše zklamání pro mě. Co mě ale naopak příjemně překvapilo, je notná dávka zničitelnosti prostředí.

Grafika u třetího dílu všeobecně moc nenadchne, což je na koridorovou mlátičku minimálně zarážející, zvlášť když si pro srovnání pustíme tři roky starý Astral Chain od stejného studia. Pravděpodobně je to daň za snahu dosáhnout dvojnásobného snímkování, než jakým se musela spokojit právě předešlá hra od Platiňáků, jen kdyby aspoň ono úsilí padalo na úrodnou půdu. Snímkování je želbohu všude, jenom ne na vysněné horní hranici, a to dokonce ani v klidných pasážích, kdy se nic neděje. Jediným krokem vpřed jsou v nové Bayonettě detailnější postavy, ačkoli i ony při pohybu nevypadají vždy honosně, poněvadž hra postrádá jakýkoliv antialiasing. Některé textury, jako kupříkladu tekoucí voda, pak vypadají přímo odpudivě.

V neposlední řadě musím zmínit udávání tempa hry, které je jak jízda na horské dráze. Pokud hrajete za Bayonettu, je vše v naprostém pořádku, jakmile se ale ke slovu dostává nově hratelná postava Viola, s níž strávíte zhruba 40 % herního času v příběhové lince, začíná to trochu skřípat na všechny světové strany. Předně, Viola je koncepčně chudou příbuznou Bayonetty. Nebylo jí dopřáno si hrát s více zbraněmi a dalšími démony sotva tak. Viola se musí spokojit s jednou katanou, vrhacími šipkami namísto střelných zbraní a jakožto „bonus“ má k dispozici pouze jednoho démona jménem Cheshire, pekelného kocoura, kterého se nemůžete zhostit přímo v bojích, i když on vám to na oplátku vynahradí svým vlastním osobitým charakterem a praštěnou povahou. Archetyp Violy je navíc komediální odlehčení, jež ze začátku ve mně vyvolalo sem tam malý úšklebek, akorát postupem času jsem začínal nabývat pocitu, že scenáristé už tlačí příliš na pilu a situační fórky jsou spíš na obtíž. Viola není špatně navržena postava, jenom její potenciál byl dle mého názoru těžce promarněn a její celkové začlenění do příběhu, včetně gameplayové smyčky, zůstalo někde na půli cesty.

Kapitola sama o sobě jsou minihry, pro které je série rovněž vyhlášená. Některé jsou zábavné a mají dobrý spád, jiné zase příliš krátké a působící na sílu přimontované, ačkoli jejich společným jmenovatelem je jeden konkrétní neduh — četnost. Vývojáři se možná cítili trochu pod nátlakem při vývoji a chtěli, aby hra vypadala na první pohled co nejvíce prémiově a narvaně obsahem. Holt asi nikdy neslyšeli o starém českém přísloví, že méně je někdy více... Jakýmsi pomyslným vrcholem těchto miniher jsou totiž vedlejší kapitoly, které nejsou ani tak vedlejší, protože jsou povinné. Hrajete v nich za Jeanne a nejzajímavější na tom je, že se jedná o 2D side-scrolling hopsačku, kde se vám více vyplatí procházet kradmým přístupem, za což vás hra poctí po tichém odstranění nepřítele zpomalením času, což můžete zužitkovat u další nicnetušící oběti a... a to je asi tak všechno. Chvílemi se budete schovávat do ventilačního zařízení či do přilehlých místností před nepřáteli, skákat z jednoho patra do druhého a na konci většiny úrovní vás čeká utkání s bossem. Přesto, že je to příjemné zpestření od jinak hektické akce za hlavní dvě protagonistky, tato minihra pro mě postrádá jakoukoliv hloubku a ojedinělý nápad, proto si troufám tvrdit, že jakmile přijde řada na Jeanne podruhé či potřetí, začne se u většiny hráčů dostavovat menší stereotyp. Že bych se u toho ale vyloženě nudil, říct nemůžu a klimax této hříčky jsem si naopak velmi užil.

Po jedné tuně a pár deka kritizujícího textu si pravděpodobně většina z vás teď říká v hlavě, že Bayonetta 3 je průšvih. Opak je pravdou a i po všem výše vypsaném tomu hodlám oponovat a přesvědčit vás, že tomu tak skutečně není.

Zlatý hřeb večera teprve přichází, o kterém jsem se vůbec nezmínil, a řeč nemůže být o ničem jiném, než o famózních bitvách s bossy. Pokud vývojáři z PlatinumGames mají ještě něco jiného v malíku vedle zmáknutého soubojáku, jsou to právě epičtí bossové. Jsou jedineční, nekompromisní, jejich pokoření si žádá specifickou taktiku, u některých i rychlé reflexy a bojovat s nimi vás zkrátka, pevně věřím, bude neskonale bavit. Především to platí pro gradující pozdní část hry.

Jak jsem už předtím zmínil, Bayonetta 3 má problém s konzistencí a to lze aplikovat na celej průchod hrou. Začátek je povedený a rychle vás přiková k obrazovce, přičemž zhruba v polovině kampaně začne hra lehce ztrácet dech, avšak to, co přijde v posledních kapitolách, na to vás nedokáže nic připravit. To nelze nazvat jinak, než jedním z vrcholných okamžiků studia PlatinumGames. Zejména jedna sekvence s démonickým otrokem se mi zavrtala hluboko do podvědomí a zároveň z něj vydolovala vzpomínku na jeden moment v majstrštyku NieR: Automata. Tady mi hra naprosto vzala dech. Přesně pro tenhle jejich rukopis jsme si já a miliony dalších fanoušků tohle malé japonské studio před mnoha lety tolik zamilovali. O to více je k politování, že hra nedokázala naplnit ambice být celých těch přibližně 30 hodin, kterých jsem jí věnoval, natolik obdivuhodná, jako je v jejím posledním tažení. Nebýt tohoto úseku hry, šel bych s hodnocením o jeden bod níže.

Na závěr se ještě sluší dodat, že po prvním dohrání se vám otevře nová obtížnost, další zbraně/démoni a k tomu zpřístupní Witch Trials, mód již dobře známý fanouškům předešlého dílu, který si užije každý příznivec nepřetržitých bitev se stále narůstající obtížností, čímž hra nabízí velký prostor pro znovuhratelnost. Technicky vzato vám též nabídne bojovat za novou postavu, prakticky jde ale jen o skin, poněvadž k dispozici má úplně to samé vybavení jako Bayonetta.

Po neuvěřitelných 8 letech od vydání druhého dílu, je sexy čarodějnice z klanu Umbra konečně zpět a srdce nejednoho fanouška tak musí plesat štěstím. Jde doposud o nejdivočejší přírůstek z celé série, který kombinuje talent PlatinumGames pro senzační soubojový systém se zábavnými bossfighty a absurdními akčními scenériemi, které se stávají během vašeho putování hrou stále bizarnější a okázalejší. To vše za doprovodu víceméně zajímavých miniher a rozmanitých výzev. Akorát ten obrovský rozsah náplně, naneštěstí, vede k rozporuplným okamžikům, jak z technického a vypravěčského úhlu, tak především z hlediska některých nápadů, upadajících časem v nevýrazné nástavby při nekonečné snaze třetí Bayonetty si udržet vaši pozornost. Přesto má hra na všechny, kdo jí dají šanci, připravených pár es v rukávu, které se do vás silně zahryznou a již nepustí, jak moc jimi budete fascinováni. Mimoto, těžko najdete právě teď jinou hack 'n' slash bombu schopnou vás skvěle zabavit, jako je tato, byť je trochu škoda, že Platiňáci na status další kultovní klasiky s novodobým pokračováním patrně nedosáhnou.