Děj hry začíná prostě. Chlapík Preston Marlow je jedním z čtyřčlenné skupiny vojáků, jež byla vyslána do předních linií při fiktivním konfliktu středovýchodní koalice, USA a Ruska. Marlow spáchal zločin, ale díky sérii polehčujících okolností byl místo do věznice poslán právě k B-Company. Ve válce neznamená tým, v němž Preston působí, téměř nic. Riskují svůj život, protože se vysoko postavení kravaťáci zase jednou pohádali. To podle nich nemá smysl. Ale kdyby se na bitevním poli daly nahrabat nějaké ty miliardy, to by pro ně bylo něco! A sotva stačili toto přání vyslovit, hned se objevili žoldáci s kapsami naditými zlatými cihličkami.

Oddíl sestává z Marlowa, rebelského nováčka; Seržanta, typicky drsného poručíka; Haggarda, specialisty na výbušniny; a Sweetwatera, kulometčíka. Ve hře se ujmete role zmiňovaného Marlowa, který zde figuruje jako hlavní postava, nám přišla zároveň i nejsympatičtější. Po příběhové stránce totiž Battlefield nečekaně boduje, avšak žádné spoilery vám neprozradíme... nebo klidně ano. Počáteční humor se postupem hry začne vytrácet a děj graduje do takových výšin, že byste to od jakési pseudo-adaptace Tří králů s Georgem Cloonym ani nečekali. Originalita příběhu je vůbec první kladný faktor hry, kterého si po boku slušné vizualizace všimnete.

Jak nám bylo ze strany tvůrců při oznámení hry přislíbeno, prostředí v Bad Company je plně zničitelné a interaktivní. U tohoto faktu bych se však rád pozastavil, jelikož hned v něm tkví první nedostatek. Nedodělané sektory budov, nezničitelné kusy plotů... tyto nedodělky jsou hře hodně na škodu. Ale dost sarkasmu, úroveň zničitelnosti prostředí je totiž, dovolím si říct, až spektakulární. Už to, že je plnění misí na bázi free-form žánru, by mohlo znamenat, že se nějaké destrukce ani nedočkáme.

Ničit objekty se sice dá vcelku pěkně ručními zbraněmi, ale to pravé ořechové přichází teprve s tankem, vrtulníkem či vestavěným raketometem. To je pak teprve srandy kopec. Doslova rozmetat můžete jakoukoliv zeď či stavení a se stejnou lehkostí jde samozřejmě troskami zavalovat protivníky a hrát si s jejich celkem propracovanou umělou inteligencí. A když není poblíž zrovna žádná artilerie, stačí přepnout svou pušku do módu „granátomet” a už to lítá. Když chytnete nějakou kulku vy, není nic lehčího, než zmáčknout L2 a píchnout si do krve uzdravující látky. A správně, jste doslova nesmrtelní. Touto injekcí si totiž nejen zachráníte život, ale pořádně oblafnete všechny kolem vás v partě. Což necháváme bez komentáře, jelikož něco takového hraničí až s cheaty – nicméně posuďte sami – jak by se vám hrálo, kdybyste se mohli kdekoliv bez výjimky vyléčit a přitom mezi jednotlivými vpichy injekce čekat jen pár sekund.

Zpočátku nás na hře nejvíce zaujala možnost volby postupu a po přečtení desítek preview jsme čekali, že půjde o bezhlavou střílečku. O Ramba v herní podobě skutečně nejde, po většinu hry totiž nezbývá nic jiného, než taktizovat a promýšlet postup. Příkladem budiž mise, kdy máte vysvobodit nejmenovanou významnou osobnost (spoiler!). Žoldáci chtějí bedny naplněné zlatými cihličkami, vy zase ji. Nabízí se více možností, jak ji zachránit. Buď nasednete do vrtulníku zaparkovaného hned vedle, doletíte na místo určení, rychle postřílíte nepřátele a jdete dál, bez vyvolání jakéhokoliv rozruchu, až k unesené osobě. Nebo vsadíte na stealth, vylezete si se sniperkou na nejvyšší pahorek široko daleko, odstřelíte stráž a s prstem v nose dojdete k vašemu cíli. A nakonec lahůdka, kterou uvidíte jen v novém Battlefieldu: nasednete do tanku, rozstřílíte jakoukoliv opozici, vyskočíte, prostřílíte se raketometem přes tlusté vrstvy stěn a dojdete až k dosti zaprášenému subjektu mise.

Nejen tato mise je dosti originální, najdou se i další – například úkol ke konci hry, pojmenovaný Ghost Town. Vaše operátorka, Miss July, vás ve vrtulníku naviguje až do města na dalekém Středním východě. Tam máte odprásknout pár hlavounů žoldácké frakce, k čemuž vám dopomáhají i kamarádi sedící v kokpitech stíhaček – ano, v Battlefield: Bad Company jsou podobně jako v Mercenaries k dispozici různorodé vzdušné útoky, které se nám také dosti líbily. Sama Miss July vám bude zadávat vedlejší úkoly, jež nebudou přímo souviset s příběhem (zlatými cihličkami), ale spíš s tím, co se děje v pozadí: tedy průběhem oné fiktivní války.

Arzenál zbraní je rovněž věcí, jež si zaslouží velkou pochvalu. Tolik kvérů se opravdu neobjevilo ani v Call of Duty 4. Jmenovat můžeme kupříkladu klasický assault rifle v podobě kvéru zvaného M416 nebo AEK971, semi-action odstřelovačku GOL, lehký samopal 9A91, raketomet RD35, brokovnici T194, či těžký kulomet QJU88. Se všemi zbraněmi se setkáte jak v singleplayeru, tak v online bitvách. Každá má jiné vlastnosti a podle situace musíte uznat, která se vám hodí více.

Jedna z prvních věcí, co mě na hře ohromily, byla pěkná stylová grafika. Už díky ní se příběh a hratelnost stávají lépe stravitelnými faktory Bad Company, jakkoliv by byly samotné neluxusně stylizovány. Krásné prostředí ve hře, travnaté louky, prašné silnice, pole posetá stromy... Celkový vzhled venkova je ve většině misí naprosto dokonalý a vytváří hutnou atmosféru, kterou jen tak něco neprotrhne. Animace vašich přátel i nepřátel, před vámi se pohupující ruka držící granát s přívěskem, na němž je znázorněný smajlík na žlutém pozadí, to vše dělá next-genový Battlefield ještě next-genovějším. Nejen vizualizace, ale i provedení cut-scének má něco do sebe. A nesmím také zapomínat na exploze, jichž si ve hře užijete dosyta.

Určitý podíl na atmosféře hry má rozhodně i hudba, která se po všech stránkách hodí k myšlence a stylu celého Bad Company. Jazzová stylizace stále neztrácí dech a klavír je v popředí dost cítit. Kromě songů v kolonce „main themes” však ve hře narazíte dokonce i na rádio: když například vezete rotu na druhou stranu mapy, není nad to pustit si rádio Blue Steel (zdravíme Dereka Zoolandera, fanoušci Bena Stillera určitě ví, o čem je řeč) a poslouchat melodie řinoucí se z reproduktorů. Nemusíte ani sedět ve vozidle, stačí nechat muziku zapnutou a můžete střílet žoldáky s pěkným hudebním podkreslením.

Pomalu, ale jistě, se dostáváme k hlavní myšlence hry – multiplayer. K tomu můžeme říci jen pár vět, jelikož víc ani nebude třeba. Hraní po síti není přesně to, co jsme očekávali. Mód Gold Rush sice plní, co sliboval, ale všem za chvíli začnou chybět další známé typy módů, na něž jsou zvyklí třeba z avizovaného Call of Duty 4. Multiplayer po pár dnech hraní přestane bavit a nepromyšlený systém ranků a odměn také není to, na co jsme zvyklí z ostatních her. Je zvláštní, že takoví veteráni jako DICE se spálí zrovna zde. Nejspíš se jim ona konzolová „premisa” zrovna nevyplatila.

Dalším problémem je to, že protivníci nejdou jen tak lehce zabít: potřebujete do nich vysypat alespoň tunu olova, než konečně odejdou do věčných lovišť ve smrtelné agonii. Poslední a už nejméně závažnou muškou je hráčovo zdraví, které se nijak neregeneruje, tudíž když vás někdo postřelí, musíte počkat, než přijde supporter s lékárničkou, nebo skonat nepřátelskou či svojí (suicide možnost) kulkou. Volba je na vás.

A tím se pomalu dostáváme ke konci naší dnešní recenze. Battlefield Bad Company si bohužel zbytečně sráží korunku nedodělaným multiplayerem a vůbec zklamáním ze hry. Alternativy v průběhu úkolů jsou sice fajn, ale vtipnému pojetí, sympaťákovi v hlavní roli či celému multiplayeru se nic nevyrovná. Takže, slušný nadprůměr.